Co by kdyby ...

Přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby … Je to zbytečné? Je to zbytečně zajímavé, to možná … Ale nikdy se to nedá přesně odhadnout. Dá se vidět jenom to plné místečko, kdysi vyprázdněných komůrek v srdcích rozličných osob… Naplněné štěstím. Štěstím pocházejícím z představ, jak to asi mohlo být.

Nad Konohou pozvolna vycházelo slunce. Mrkalo dolů, mrkalo na ty, kteří čekali na jeho hřejivé paprsky a vesele se smálo na cvrlikající ptáky neznámých druhů i jmen, kteří poletovali okolo. Hřálo všechny stejně. Jak ty, kteří měli svou naději pevně uchopenou, tak i ty, kteří ji dávno ztratili. Ty hřálo pro to, aby si uvědomili, že když natáhnou ruku, skrze byť jenom jediný paprsek, jejich naděje tam možná někde visí. V tom prachu, v tom světle, v těch jiskrách ... Stačí jenom natáhnout ruku …
Tohle byla ta vesnice. Sladký domov, ze kterého muselo násilně odejít tolik lidí. Odejít do neznáma, odejít tam, kam zraky žijících nikdy nedohlédnou. Ale co když se někdo dokázal zachránit?
„Hej! Hej, tati! Slíbils, že mě budeš učit … A ne, že budeme navštěvovat starý lidi, dattebayo,“ zašklebil se malý kluk nespokojeně.
Muž, který ho po městě vedl za ruku se na něho seshora usmál.
„Sarutobi-sama není jenom tak obyčejný člověk,“ mrkl pobaveně, „Sarutobi-sama je Hokage.“
„No jo, ale v důchodu.“
Chlapec svého otce zatahal za tmavý rukáv, takový, jaký měli všichni ninjové hodnosti chuunin a vyšší.
„Teď jsi Hokage ty! Čtvrtý!“ zavýskl vesele a vytrhl se mu.
„A já budu Pátý-ttebayo!“ zubil se, zatímco běžel metr přímo před ním.
Blonďatý muž se usmál. Nesnažil se ho dohnat. Bývala to taková jejich hra. Jeho syn před ním vždycky pobíhal a když se ho jeho otec pokusil dohnat, dítě schválně neočekávaně zabočilo. Ne zlomyslně, mělo jenom radost ze života. Malý kluk, kterému bylo právě před týdnem pět let. Kluk, který byl pyšný na svého otce, matku i na svoje štěstí, které mu od sebe neustále odtahovalo koutky úst.
„Proč myslíš, Naruto?“ zavolal Yondaime hlasitěji, protože se mu jeho syn celkem vzdaloval, ale zase ne tak nahlas, aby se babičky, které zrovna procházely kolem, musely pohoršovat. Jenom se na něho usmály a spokojeně pokývaly hlavou. Bláznivé mládí, které ony ztratily. Ale zato nabyly rozum stáří. Něco za něco.
„Protože to vím!“ zakřičel Naruto přes rameno a na okamžik se zastavil. Založil ruce za hlavu a na svém obličeji vyloudil výraz buď velkého mučení, nebo přemýšlení. Nejspíš to ale bylo to druhé.
„Protože se budu snažit být stejně dobrý jako ty! A jako máma!“ pokračoval a párkrát zamrkal, „A protože proto!“ vzdal to.
Yondaime se usmál. Půjde tvrdě za svým snem, to šlo vidět. Má vzor, který může následovat. A on, jako jeho otec, se ho bude snažit ochránit, aby jednou mohl být svědkem jeho jmenování. Yondaime Hokage, by předával svůj plášť Godaimemu, Narutovi. Byla by to krása.
„Tati?“ ozvalo se najednou zepředu a chlapec doběhl zpátky, vedle svého otce. „Tati, jsme blízko domova, nezajdeme ještě za mámou? Vždyť za Hokagem v důchodu přece nespěcháme, ne? Dattebayo!“
Minato bezradě skousl ret. Jeho syn si vymyslel novou přezdívku. To bude menší problém … Snad ji Sarutobimu nikdy neřekne.
„Dobře,“ snažil se oddálit návštěvu, „ale jenom na chvíli.“
Najednou se zastavil u jednoho obchodu, ze kterého se linula krásná vůně.
„Počkej,“ zavolal a Naruto jenom neochotně doběhl zpátky a v dětských rukou pevně sevřel jeho bílý plášť, „nekoupíme mámě nějaký kytky?“
„Růže?“ zašklebil se kluk.
„Lilie?“ zkoušel to Yondaime.
„Kopřivu, dattebayo?“
Yondaime se zeširoka zasmál. Vždyť ta přece taky kvete …

Kushina seděla na posteli. Dneska vstávala později, zhluboka zívnula a jenom neochotně se protáhla. Když krátkým pohledem zjistila, kolik je hodin, vzala budík do rukou a poslala ho ladným hodem na druhý konec místnosti.
„Spát,“ zamumlala a znovu padla na postel.
Pomalu zavírala oči, ale něco v zářivě oranžovém tričku jí skočilo do výhledu.
„Vidíš, tati? Já bych taky spal, kdybys mě nevytáhl na tu návštěvu!“ zaječelo stvoření a okamžitě se ke Kushině začalo dobývat.
Žena se usmála a hladila svého syna po blonďatých vlasech. Takováhle probouzení milovala.
„Rozbil se budík,“ zakřičela směrem ke dveřím, „koupíš novej, miláčku?“
Její manžel vešel do místnosti a podíval se na přístroj, ze kterého na zemi trčely drátky.
„Už zase? Nejdřív Naruto, pak ty … Můžu si hodit tím příštím?“ zasmál se a sedl si vedle nich na postel.
Skrze okna ještě prosvítalo slunce. Příjemně hřálo do obličeje, ale Kushina se od něj musela odvrátit. Nejenže kvůli němu viděla jenom bílé skvrny, ale na druhé straně, která pro její zrak už byla bezpečná, seděl Yondaime Hokage. Její manžel.
„No jasně, hodíme si spolu,“ vyplázla jazyk.
Najednou si vzpomněla, proč zrovna dneska mohla spát trochu déle, ale nakonec jí to nebylo umožněno.
„A proč nejste u Sarutobiho-sama?“ zašklebila se a zatímco jednou rukou hladila vlasy svého syna, který ji neustále přelézal tam a sem, druhou pevně sevřela ruku svého muže.
Nedokázala by ho ztratit. Nedokázala by se od něj odloučit.
„Ani od tohohle malýho ďáblíka,“ pomyslela si, zatímco Naruto čile vyskočil a odběhl zpátky ke dveřím.
„Naruto vymyslel novou přezdívku,“ naoko se zamračil Minato a lehl si hlavou vedle její.
„Na Sarutobiho?“
„Hmm …“
Stále se drželi. Drželi a nechtěli se pustit.
„Hokage v důchodu.“
Kushina se začala smát a Yondaime se přidal. Jejich syn v přezdívkách nikdy nezklamal.
„Ale má pravdu!“ zasmál se Minato a přivinul se k ní těsněji.
„Víš co?“ zašeptala Kushina a podívala se mu přímo do jeho modrých očí. „Dneska se mi zdál podivnej sen.“
„Vážně?“
„No jasně, proč jsi tak překvapenej? Tobě se nikdy žádnej nezdál?“ smála se jeho udivenému výrazu.
„No, jasně že jo! Ale chápeš … Ty podivný si nepamatuju,“ zazubil se provinile.
„No,“ Kushina pohledem začala studovat strop, „zdálo se mi … Co by se stalo, kdybys tehdy toho Madaru nevystopoval a nezabil …“
„A co by se podle toho snu stalo, miláčku?“
„Zavolal by toho … Bájného Devítiocasého … A …“ hlas jí mírně selhal a zhluboka se nadechla.
„A?“
„A jsem ráda, že se nic takového nestalo,“ znovu vyplázla jazyk a posadila se na posteli.
Najednou byl slyšet nějaký slabý dusot a do ložnice znovu přiběhl jejich syn. Nešikovně za zády maskoval bohatou kytici květů, a přitom se vesele zubil.
„No jo! Díky, Naruto, já málem zapomněl,“ zasmál se Yondaime provinile a z postele vstal, až matrace zavrzala.
Jejich syn se zazubil a natáhl před sebe jejich dárek a Kushina do rukou sevřela podivně vypadající kytici zabalenou v průhledném celofánu.
„Eh …“ pohledem se zastavila na jednom z neobvyklé kombinace květů.
Yondaime v obraně zvedl ruce a usmál se.
„Naruto chtěl kopřivy … Líbily se mu ty květy.“
Všichni se začali smát. Vesele, bezstarostně. Zvonivým smíchem, přerušovaným výskáním Naruta. Tahle chvíle byla k nezaplacení. Chvíle rodiny. Štěstí.

***
Deprese není to pravý
Já nad tím co by kdyby přemýšlela ... O tý šťastný rodině ... A musela to napsat Jelikož se mi dneska nechtělo do série, chtěla sem napsat něco menšího, tak tohle vzniklo
A k tomuhle tématu se asi taky někdy vrátim ... Uvažuju o víc jednorázovkách na téma "Co by se stalo, kdyby ..." ... (A uvažovala jsem a uvažovala, až později vznikla tahle: Možná, že ...)
No .. Já vim ... Zase Minato, ale nebijte mě xD A ne kopřivama xD Šak už dlouho sem o něm nic nenapsala (heh ... kecá! xD)
Jednorázovka, která se mi psala strašně dobře ... Snad se vám dobře taky četla