Poslední mise Bílého Tesáka 1.část

Bylo krásné jarní ráno. Na obloze svítilo slunce a plulo po ní jen pár mráčků. Jako každé ráno, tak i dnes, vstal Sakumo ze své postele, šel do sprchy, udělal ranní hygienu a nasnídal se. Dnes měl volno, a tak plánoval, že půjde pomáhat svému synovi s tréninkem. Přišel k jeho dveřím, už chtěl zaklepat, ale vyrušilo ho jiné klepání… klepání na hlavní vchodové dveře. Sakumo přiběhl, aby otevřel dveře návštěvníkovi.
„Dobré ráno Sakumo-sama.“ Ozvalo se hned jak otevřel. A než stačil Sakumo odpovědět ninja ve dveřích pokračoval.
„… promiňte, že vás ruším takhle brzy ráno, ale Sandaime vás chce okamžitě vidět! Jedná se o naléhavou misi.“
„Ne to nepůjde.“odpověděl Sakumo. „Dnes mám mít volno, navíc jsem slíbil, že budu Kakashimu pomáhat s tréninkem.“
„Ale Sakumo-sama, tohle je opravdu důležité. Navíc nikdo jiný nemůže jít na tuto misi.“
„Ach jo. Dobře. Počkej chvíli tady, musím se připravit.“ A zavřel dveře.
„Sakra zrovna dneska tu nikdo není, to se může stát jenom mě. Navíc, chudák Kakashi, slíbil jsem mu, že s ním budu trénovat. Doufám, že to pochopí.“ Říkal si Sakumo v mysli a šel směrem ke Kakashimu, který už snídal.
„Bré ráno tati. Tak co budem dneska trénovat??“ ptal se nedočkavě Kakashi s toastem v ruce.
„Promiň synku, ale dnes to asi nepůjde. Byl jsem odvolán na misi.“
„Cože? Ale proč? Vždyť jsi měl mít dneska volno.“
„To jsem si taky myslel, ale bohužel nejsou nejlepší časy a pokud nikdo jiný nemůže…“
„Tak musíš jít ty. Rozkaz je rozkaz. Já vím. No nevadí, tak dneska si zatrénuju sám, ale příště mi pomůžeš“ Usmál se Kakashi.
„Chytrý kluk. Neboj příště ti opravdu pomůžu, ale teď se musím jít připravit na misi. Tak se měj. Ahoj.“
„Ahoj a hodně štěstí tati.“
Sakumo odešel do své ložnice, aby si vzal všechny své potřebné nástroje, kunaie, shurikeny a svůj chakrový meč. Ještě si s sebou pro jistotu vzal lékařský balíček.
„Člověk nikdy neví.“ Říkal si a šel pryč.
„Tak dobrá můžeme vyjít.“
„Až po Vás Sakumo.“ Odpověděl ninja.

O pár chvil později se ozývalo na dveře Sandaimeho kanceláře klepání.
„Ano. Pojďte dál.“ Odpověděl Sarutobi, který se právě díval do své křišťálové koule.
„Tak jsem tady Hokáge-sama.“ Sakumo vešel do kanceláře. Byla velká a uklizená, ale už ne tak prostorná. Byly zde skříňky se všemi různými tabáky do dýmky a vlastně všechno co se dýmek týkalo. Také se zde dalo najít pár svitků s nějakými ninja technikami a stojan s plátnem, na kterém bylo jen něco rozkreslené, gauč a stůl.
„Výborně. Jsem rád, že jste byl ochoten a schopen přijít.“
„O jakou misi se jedná?“
„Počkáme raději na vaše společníky, vidím, že jsou už kousek odsud.“ A stále se díval do oné koule.
„Ťuk, Ťuk.“
„Vstupte. Už tu na vás čekáme.“ Ve dveřích se objevil ninja a kunoichi.
Ninja byl docela vysoký, ale hodně štíhlý. Měl tak 185 centimetrů, hnědé vlasy, kterému padaly téměř do očí. Oči byly mírně zapadlé a byly taky hnědé. Ve tváři měl jizvu, která se táhla od brady přes tvář až k uchu. Na sobě měl oblečené černé kraťase na kterých měl připnuté dvě brašny pro kunaie a takové věcičky. Černé tričko s dlouhými rukávy, na kterém měl vestu, kterou dostává každý chuunin.
Kunoichi byla krásná mladá dívka, jež měla středně dlouhé modré vlasy. Oči černé jako noc. Ústa tak akorát a plné rty. Oblečená byla do proužkované červeno-fialové sukně pod kterou ještě měl černé krátké elesťáky. Její horní část opět pokrývala vesta ninjů z konohy, pod kterou měla tmavě červenou košilu.
„Vidím, že tu Sakumo už je.“ Řekla ta kunoichi a pokračovala. „Takže si můžeme hned říct o co tu dnes poběží.“
„Nedočkavá. Jako vždy.“ Usmál se ninja. Zavřel za sebou dveře a posadil se na gauč, který byl hned vedle jedné ze skříněk. Vedle něj se posadila i mladá kunoichi. Sakumo zůstal stát kousek od stolu za kterým seděl Sandaime.
„Tak začneme.“ Sandaime odfoukl dým ze své dýmky. „Jak všichni tři víte všechny země a jejich skryté vesnice se snaží urvat co nejvíce místa u svých hranic. Každá země chce být ta největší. Jenže tato krajina není rozpínavá a tak se stává, že některé země zasahují do území té druhé. Díky nenasytnosti těchto zemí vznikla další válka, známá jako Třetí válka ninjů.“
„No to vím Hokáge-sama. A je mi známo, tak žádná z vesnic se zatím nepřiblížila do blízkosti hranic Ohňové země. Jsme největší, vědí přece, že pokud by to zkusili, tak by následovala tvrdá odplata.“ Odpověděl Sakumo.
„To bylo donedávna…“ Sarutobi se podíval z okna své kanceláře směrem na sever.
„…dokud se nespojily země Blesku a země Půdy.“
„Co?! Jak je to možné? Vždyť právě tyto dvě země začali s boji o zemi, navíc proti sobě.“ Divil se ten ninja.
„Já vím. Ale nejspíš jim došlo, že pokud se spojí vybojují toho více. Pak si nejspíše zemi rozdělí na půlky a nebo se pokusí vyvraždit navzájem. Je to kontrakt na ostří nože.“
„A to je máme porazit my tři?“ zeptal se ironicky ninja.
„Ne. To ne Ichigo.“
„Tak co tedy?“
„Naše hlídky, co jsou na hranicích země zjistily, že se asi dva kilometry od hranic na severo-západ nachází tábor s několika stovkami ninjů právě ze země Blesku a země Půdy. Vaším úkolem tedy je, aby jste se infiltrovaly do toho tábora a zjistili co nejvíce informací, to o co se snaží, jejich další kroky, prostě co nejvíce. A pokud to bude možné, tak napáchaly největší škody.“
„Takže si to shrňme. 3 ninjové z konohy se maj dostat do obřího tábora nepřátelských ninjů, pokud možno získat informace a vybít je.“ Začala se smát kunoichi. „No kluci. Máme co dělat.“ A pořád se smála.
„V podstatě máš pravdu Sakiko.“ Odpověděl Sandaime.
„Super.“
Nastala chvíle ticha, které přerušil až Sakumo.
„Dobrá. Takže já jsem připraven. A co vy?“
„Já taky.“
„A já jak by smet.“ Odpověděla Sakika.
„Tak vyrážíme. Zatím se mějte Sandaime-sama.“ A všichni tři vyrazili z kanceláře jako střely.