Život s Akatsuki - 3. kapitola - Shenai

Ráno se strhlo menší pozdvižení, když skupinka zjistila, že dva její členové nejsou k nalezení.
„Deidaro! Zetsu! Kam se sakra poděli?“ Kakuzu se neprobudil v právě nejlepší náladě. Všichni se zapojili do hledání.
„Tobi, kde jsou?“ Chytl Hidan skrčka za límec.
„Tobi to neví, neviděl je odcházet!“ dušoval se, ale nikdo mu příliš nevěřil.
„Nelži! Býval jsi Zetsuova pravá ruka a jsi teď Deidarův parťák. Tak kam se zašili?“
„Neví, Tobi opravdu neví. Tobi je hodný kluk!“ vřískal ten človíček s kulatou maskou, tohle už ale Hidana začínalo dopalovat.
„Mladíku, tohle už mi přijde jako otřepaná výmluva! A jestli mě nechceš vážně naštvat, tak si vymysli lepší!“
Tobi zaostřil a jeho pohled se stočil do strany. „Ach, díky, že ses vrátil, Deidara-senpai!“ Máchal divoce rukama a nesmrtelný ninja ho raději pustil, než aby riskoval, že ho praští.
„Vysvětlíš mi laskavě, kde jste vy dva byli?“ zahučel Kakuzu.
„Šéf přece říkal, že ven ani na krok,“ přidal se Kisame.
„Ne, to sis splet,“ hájil se Deidara. „Řekl, že se nesmíme nikde ukázat pohromadě. Navíc jsme šli jen obhlédnout, kam až sahá tahle pustina a zda je to oblast, kde nás nikdo nenačapá.“
Zetsu se usmíval. „Široko daleko jsme sami. Do té vesnice se nikdo zpátky nevrátil a ty dvě další jsou až za kopcem. Vzduch se malinko pročistil.“
„Nemusíme tu být zalezlí pořád! Je tu plno míst, kde nás vůbec nikdo neuvidí.“
„Deidaro, Zetsu, vy dva byste zasloužili…“
Kakuzu neúmyslně přerušila Shenai. „Připravila jsem snídani.“ Bez řečí usedli k jídlu a začali do sebe cpát všechno poživatelné. Tobi se ještě malinko třásl.

Den uběhl snad až příliš rychle. „Chci spát sama!“ postěžovala si hnědovláska.
„Na co si stěžuješ? Je to až bláznivý, jak se tu k tobě všichni chovají! Měla bys za to děkovat. A nech mě spát.“
Shenai se ušklíbla, trochu jí přes den otrnulo. „Jste pěkně protivnej, pane Uchiho,“ hlesla a zalezla do postele.
Aspoň něco si pamatuješ, pomyslel si Itachi, když upadal do krajiny snů.
Chvíli ho pozorovala ve spaní a pak se opatrně zvedla. Několika velmi pomalými kroky přešla ke dveřím, místo kterých však zůstala jen díra, dnes totiž na několika místech popraskaly a musely být odstraněny. Dostala se na chodbu a po paměti se rozběhla ke vchodu, boty na nohou už dávno neměla. Už byla skoro venku, když se kolem ní něco prohnalo a zatarasilo jí cestu. Zvířilo to prach a Shenai se rozkašlala. To něco se rozvířilo a ona zjistila, že Itachi jí svírá ruku a tváří se zlověstně. A jeho pohled… byl náhle tak jiný. „To jsou oči ďábla,“ vydechla. Červeně zářily a šel z nich strach.
„Co sis myslela, ty hloupá? Teď přestává hra!“ Chtěla couvnout, ale držel ji pevně, třásla se po celém těle. A ty oči, ty strašlivé oči!
„Já… nechtěla jsem…,“ vykoktala ze sebe.
„Už ze mě dělalo hlupáka spoustu lidí,“ pronesl ledovým hlasem. „A všichni to zaplatili životem! Nejsem tvým strážcem dobrovolně, plním jen vyšší vůli. Kdyby to záleželo na mně, vrazil bych ti okamžitě tenhle nůž do srdce!“ Sykla, protože jí drtil ruku. „Je mi jedno, jak se k tobě chovají ostatní. Klidně si běž někomu z nich stěžovat, třeba Kisamemu, ale jedno si zapamatuj: Nebudu mít s tebou slitování, když mi dáš záminku!“ Pustil ji a vzápětí vrazil pořádnou facku. Zasténala a chytila se za tvář. Rudé oči zmizely, vražedný pohled zůstal, zbraň zastrčil do pouzdra. „Jdeme!“ zavrčel. Mlčky ho následovala. Přikázal jí, aby se usadila na postel. Bála se ho, skutečně zuřil. Prohlížel si ji s výrazem naprostého opovržení. Zašátral v kapse. „Ruce před sebe!“ poručil jí chladně, zatímco vytahoval pevné lano. „Co?“
Nekompromisně ji spoutal a ulehl do postele. „Jestli se jen pohneš, zažiješ peklo! Já už znovu nebudu riskovat.“ Jen ležela a třásla se. Z toho nenápadného mladíka šel opravdu strach. Teď už věřila, že mohl být vrahem, skutečným ninjou zabijákem.

Ráno vstal Itachi časně, sejmul Shenai pouta a vyšel se podívat na denní světlo. Co si proboha myslela? Je jako všichni. Jeho bratr byl taky takový, když se dozvěděl, že jeho sourozenec vyvraždil celý klan Uchihů. Proč? Všichni ho podceňují, dokonce ani jeho parťáci z Akatsuki skutečně netuší, jaká strašlivá moc v něm dřímá. Usadil se před vchodem a zíral do dálek.
„Vstávat tak brzo? To je na tebe skutečně výkon!“
„Nemám chuť se hádat, Deidaro.“
Blonďák se posadil vedle něj. „Shenai sedí na zemi a celá se třese. Copak jsi jí provedl?“
Itachi se jen ušklíbl. „Už se ti naše krasotinka pochlubila, jak se v noci pokoušela o útěk? Dal jsem jí pořádnou lekci.“
„Chápu. Ale stejně by ses moh krotit. Pořád jen zabíjet taky nejde.“ Deidara se snažil, aby to neznělo moc prosebně.
„Tahle má soucitná část zemřela toho dne, kdy jsem vyvraždil rodinu. Já jsem prostě takový, pro tohle žiju, je to můj osud! Byl jsem ANBU, Deidaro! Nemám soucit s nepřítelem.“
Blonďák se zamyslel. „Možná bych ti měl něco říct a třeba pak pochopíš víc. Žijeme tu s Kakuzou a zatím nemá nikdo ani škrábnutí. Ještě jsem ho neviděl tak klidného a Hidana jakbysmet. Možná ti ta holka leze na nervy, Itachi, ale uznej, že nás všechny drží při zdravém rozumu.“
„To ale nemění nic na tom, že bych ji rád sprovodil ze světa. Ty nemáš chuť zrovna v týhle chvíli někoho zabít?“
„Jasně, že mám,“ odpověděl Deidara s naprosto vážnou tváří.
„A koho?“
„Tobiho.“
Itachi se po dlouhé době upřímně zasmál. „Seš ty dnešní? Všichni chtějí zabít Tobiho.“
„Taky pravda. No tak pojď, přijdeme pozdě na jídlo.“