Život s Akatsuki - 2. kapitola - Já se o ni starat nebudu!

Štíhlá hnědovláska s pichlavýma očima se probrala. Prohrábla si roztržitě neupravené dlouhé vlasy a přehlédla místnost. Pak se opatrně zvedla a vzala za kliku u dveří, které málem vylomila. Z chodby před ní se ozývaly hlasy… spousta mužských hlasů. Nevěděla, co si má myslet.
„Na zdraví, pánové! Ať to tu ve zdraví přečkáme. Pokud možno všichni,“ řekl někdo v davu a škytl.
Parta divných chlápků se nalévala ukořistěnou kořalkou.
„Aha, takže se mi to asi nezdálo,“ zašeptala, ale ti cizí ihned zpozorněli.
„Tak už se probrala,“ usmál se bělovlasý a pohladil svou kosu. Zírali na ni takovými divnými pohledy.
„Pánové, zábava končí! Jdem na kutě!“ Další chlapík v černém plášti s vysokým límcem a vyšitým znakem v podobě červených obláčků se zvedl. Ostatní ho s mručením následovali. V místnosti hořelo jen několik svíček. Zamračený černovlasý mladý muž ještě seděl na svém místě.
„Kdo jsi?“ Přisedla si.
Nevěnoval jí jediný pohled. „Zvedej se! Jdeme do pokoje,“ zabručel.
„Hej! Tak to bacha! Já nejsem žádná lehká holka!“ ohradila se.
Ne, jen hrozně tupá! Vůbec si neuvědomuješ, že tě unesli. „Pravidla tady určuju já, takže nechci slyšet žádný řeči,“ zavrčel a chytl ji za ruku. Nemilosrdně ji táhl za sebou. Nechtěl Kakuzu naštvat víc, než je zdrávo. Hnědovlasá do něj nepřestávala druhou rukou mlátit.
Přivedl ji do pokoje, zapálil v prohlubni malý ohýnek svým jutsu a pokusil se ubednit dveře. Pak se usadil na postel a ze záhybů svého pláště vytáhl sluneční brýle a nasadil si je na oči.
„Na co brýle? Je noc,“ vyzvídala.
„Už nějakou dobu mě pálí oči, tak potřebuju větší tmu, aby to přešlo,“ utrousil a opřel se zády o hliněnou stěnu. „A laskavě tě prosím, abys byla zticha, rozčiluje mě to.“
Mladá žena ho chvíli mlčky pozorovala, než se odvážila zeptat. „Kde to jsem? A kdo jsou ti chlapi?“ V jejím hlase zaznělo mírné vzrušení.
No to mu tak ještě scházelo! Měl akorát tak náladu zalehnout a spát. Ušklíbl se a natočil se směrem k ní. „Jestli dosáhnu toho, že tě odradím od kladení dalších hloupých otázek tím, že ti všechno řeknu, tak jsem ochotný to risknout.“ Vlastně by nebylo tak úplně od věci pořádně ji vystrašit. Třepa pak dá pokoj. Ale čím dál víc si uvědomoval, že tahle holka je nějaká divná.
„Nijak mě netěší, že jsi tady, ale když už jsme v té fázi představování, řekni svoje jméno.“
„Shenai,“ špitla.
„Hm,“ zamračil se a začal. „Takže úplně od začátku… a pevně věřím, že tě to aspoň trochu vyděsí… jsme parta hledaných navztekaných psychopatických zabijáků. Tohle je tajné doupě, kam jsme tě zavlekli. Budeš nám sloužit a poslouchat všechny příkazy, nic jinýho se po tobě nechce. Co s tebou bude, až odsud zmizíme, se ještě neví, ale nepočítej s tím, že tě necháme žít,“ řekl naschvál výhružným hlasem. „Takže máme tu sedm chlapů, každý je exemplářem svého druhu. Ten s maskou je Kakuzu a má ohromnou sílu, takže se ho v žádném případě nepokoušej naštvat. Máme tu blonďatého Deidaru, je to taková naše hračička. Hidan to skvěle umí s kosou a nikdo z nás ho nemůže zabít. Kisame je napůl žralok a napůl člověk, hrozně rád kouše a trhá. A pak tu máme Zetsua, ten vypadá jako masožravá kytka. Je to špión a zbavuje nás těl nepřátel, takže ti asi nemusím říkat, že je kanibal. Jestli ho nechceš naštvat, nejez před ním zeleninu a nešlapej na kytičky.“ Nehezky se zasmál. „Ten s kulatou maskou a jedním okem je Tobi. Pokud se s ním dáš dohromady, oddělám tě osobně,“ zavrčel a sledoval její reakci. Jak se může proboha tvářit tak klidně? Copak vůbec nemá strach? Je vážně divná. „A já jsem několikanásobný vrah, Itachi Uchiha.“ Čekal, že na ni udělá dojem, nestalo se ovšem nic.
Když si to všechno přebrala v hlavě, vydechla: „Páni!“
Z chodby se ozval hromový řev: „Jestli okamžitě nezmlknete, půjčím si Hidanovu kosu a pak z vás budou cucky lítat!“

Ráno se celá parta sešla v chodbě, kterou nazvali provizorním obývákem.
„Tak jakou jsi měl noc?“ vyptával se Deidara.
„Upřímně? Mizernou,“ přiznal Itachi a sedl si. „Je vůbec možný, aby holka chrápala?“ zavyl zoufale. Za chvíli si skupinka začala šeptat a pochechtávat se. „A nehrajte tichou poštu, vidím vás,“ poznamenal o něco výhružněji. Moc dobře věděl, že se smějí jemu.
Hidan ho pleskl po zádech. „Hele Itachi, s tím Sharinganem to nepřeháněj. Vždyť víš, že z toho bolí oči.“
„Líp než kdokoli jiný,“ zněla odpověď.
„Tobi byl venku a hlásí, že nikdo není v dohledu.“ Největší strašák z Akatsuki se hlásil o slovo.
„Výborně, Tobi,“ pochválil ho Zetsu. „Dobrá práce.“
„A kdepak máme náš poklad?“ Hidan myslel samozřejmě jejich živou kořist z loupežné výpravy.
„Támhle,“ mávl rukou Kakuzu a ostatní vzhlédli.
Hnědovlasá mladá žena v jednoduchém oblečení se krčila u stěny. Jako by se jí po včerejšku rozleželo, v jaké je vlastně situaci. Chovala se zdrženlivě, možná konečně pochopila, že tihle chlapi nejsou její delirium.
„Kdo jsi?“ Přilétla z davu otázka.
„Shenai,“ špitla.
Chlapík s modrou kůží si skupinku přísně změřil. „No podívejte se, jak jste tu chudinku vyděsili. Hele, jak těká očima. Styďte se trochu.“ Přistoupil k ní a podal jí ruku. Milý zabiják, to jí moc nesedělo. Ucukla a roztřásla se. Skupinka napjatě čekala, co bude. Nebylo zvykem, aby byl Kisame až tak přehnaně milý. Slušný ano, od něj už to každý čekal, ale při boji býval pěkný sadista.
„Já jsem Kisame. Nemusíš se nás bát, Shenai, neublížíme ti.“ Nabízel jí ruku a čekal. Pootočila hlavu a prohlížela si jeho rybí rysy. Když se usmíval, vypadal… roztomile.
„Hehe, Kisame se jí asi dvoří,“ poznamenal kdosi.
Shenai nakonec tomu chlapíkovi potřásla rukou. „Ehm… rybičko?“
„Z toho nebudu moct ještě aspoň tejden!“ vypískl Deidara a odběhl pryč, aby zadusil smích.
Ostatní poněkud pobaveně zírali na to zvláštní divadélko. Čekala, že jí ten ninja vynadá. „Dobrá, klidně mi tak můžeš říkat, ale v žádném případě mi neříkej… rybouši.“
Zahihňala se, ale jen malinko. „A co by se stalo, kdyby mi to třeba uklouzlo?“ zeptala se, v očích výraz nevinného beránka.
„Byl bych moc zlý,“ řekl a myslel to naprosto vážně.

Itachi se držel stranou. Momentálně zkoumal pravé křídlo podzemního bludiště. Kolem něj se prohnal Deidara, ale protože se nedíval na cestu, zakopl a natáhl se, jak dlouhý, tak široký na zem. „Kam se ženeš?“ Nechápal, proč právě tady a teď trénuje běh.
„Co si myslíš o tý holce, Shenai?“ vykuckal ze sebe Deidara, zatímco se zvedal.
„Že je otravná a děsná.“
„Hehe. No rozhodně to nemá v hlavě v pořádku. Říká Kisamemu rybičko.“ Znovu chytil záchvat a svíjel se smíchy na podlaze.
„A on si to nechá líbit? Tomu nevěřím!“
„No fakticky, nechá. Je na ni až přehnaně milej. Jako by to ani nebyl náš Kisame. Když on bývá občas strašně soucitnej a na tý holce je vidět, že se bojí.“
Itachi vzdychl. „Taky má proč. Včera jsem jí o každém něco řekl. Měla by být ráda, že ji necháme ještě nějakou dobu naživu. Co se mě týče, zbavil bych se jí hned.“
Deidara ho nechal dumat nad jeho krutým osudem. V duchu se usmíval. Tohle byla ta duševní vzpruha, kterou všichni potřebovali. Nebudou mít myšlenky na vzájemné obviňování a chuť se prát. A stačí jen v klidu vyčkávat na Šéfův dopis. Geniální plán!

Kisame přivedl Shenai doprostřed skupiny. Ostatní na ni působili děsivěji, i když to byla zřejmě jejich přirozenost. Hidan přímo před ní leštil kosu se třemi hroty. „To je pěkná kosa,“ poznamenala nesměle.
„Taky jsem s ní ukončil už spoustu životů,“ pochlubil se.
„Jo… jasně.“
Shenai se snažila raději držet od těch chlapů co nejdál. Dost se jich bála, snad jen s výjimkou toho, kterému říkali Tobi. Na něm ani nemohlo být nic strašidelného. Krčila se vzadu a držela se od nich zpátky.

Akatsuki zahájili další schůzi, zúčastnili se jí všichni.
„Už vás napadlo, co uděláme s NÍ, až nás Vůdce povolá zpátky?“
„Zlikvidovat!“ zněl Itachiho nekompromisní návrh. „A Zetsu, když bude chtít, může si ji vzít.“
„Tobi by ji pustil, ona je moc pěkná a byla by jí škoda.“
„Hidane, řekni Tobimu, že jeho návrh je nesmyslný a hloupý,“ nechal se slyšet Kakuzu.
Nesmrtelný ninja se uchechtl. „Řekni mu to sám.“
„Kruciš, jsem už tady z toho celý zblblý,“ zastyděl se maskovaný chlápek.
„A to jsme tu teprve druhý den,“ ozval se potěšený hlásek.
„Sklapni, Deidaro!“ okřikli ho všichni.
„Takže, kde jsem to přestal…“ Kakuzu se zamyslel. „Jo, už vím. Tobi, máš blbý nápady. Pustit jí nemůžeme, protože je naše zajatkyně.“ Tobi sklopil hlavu.
„Ale pořád lepší hloupý rukojmí, než mazaná liška.“ Deidara se nevzdával tak rychle. „Navrhuju řešit to, až nám dá Vůdce vědět. Odpravit ji můžeme vždycky.“
„Konečně nějakej rozumnej návrh,“ usmál se Kakuzu. „Fajn, rozhodnutí se odkládá na dobu neurčitou. Konec debat, panstvo! Jde se něco dělat!“

Další odpoledne v úkrytu proběhlo celkem klidně, hlavně proto, že každý člen byl v jiné části podzemí. Kisame s Itachim přerovnávali zásoby nakradeného i přivezeného jídla.
„Nepřeháněj to s tou náklonností k tý holce.“
„Ale když ona se tak strašně bojí a je mi jí hrozně líto. Je tak… křehká.“
Itachi obrátil oči v sloup. „Ale to je její povinnost, bát se. Každý vězeň se musí přece obávat svých věznitelů. To je nepsaný pravidlo, co platí už odedávna.“
„Bereš to moc vážně,“ zakřenil se Kisame. „Aspoň tu nebude nuda.“
„S ní teda rozhodně ne.“

„Takže naše krasotinka už nám chystá večeři,“ smál se Hidan. „Kdo bude dávat bacha na to, aby se jí to nerozleželo v hlavě a nevzala nám roha?“ Dívali se, jako když se to ani jednoho z nich netýká.
Zetsu se přihlásil a řekl: „No, mohl by to zvládnout Itachi, když jsou v jednom pokoji, ne?“ Myslel to jako zlomyslnost, ale ostatním to připadalo jako rozumné řešení.
„Tak to teda prr! Jsem ochotný přečkat s ní těch pár hodin v noci, ale nebudu se o ni starat! Jsem bojovník, bývalý člen ANBU, žádná chůva! Tak si ji nechte každej chvilku, ať se z toho nezblázníme!“
„No…“
„Jo…“
„Není to až tak špatnej nápad.“
Byl rád, že se zbavil alespoň téhle práce. Teď by měl ještě vymyslet, jak přečkat noci.