Život s Akatsuki - 4. kapitola - Rybička je na mé straně

„Je to zlé! Dýl než týden ještě Šéf nikoho trpět nenechal.“ Hidanovi to už začínalo být trochu divné. „Že bychom ho vážně až tak nakrkli? A všichni naráz?“

Modrovlasá žena se usadila na klín muži s divným pohledem a zlomyslným úšklebkem. „Tak jaká je situace?“ zeptala se sladce.
„Ještě to nepřešlo. Včera se prý na jednom místě srazily dvě skupiny Oininů, všichni po nich jdou. Jsem teď odkázán jen na své nedobrovolné špehy,“ povzdechl si Vůdce.
„A?“ Žena malinko zvýšila hlas.
„A na tebe, samozřejmě.“
„Tak to moc ráda slyším!“ zachechtala se. „Dáš si něco ostřejšího? Je tu saké.“
„Sem s tím!“ Rád sáhl po nějaké vzpruze. „Situace je příliš vážná, než abych je povolal zpět,“ prohlásil zamyšleně. „Ale mám trochu starost, zda se odtamtud vrátí všichni.“
„To bude v pohodě. Místa je tam přece dost!“ ubezpečovala ho žena.
„O to tu přece vůbec nejde, ty hloupá! Jen že… asi jsem měl Kakuzu odklidit jinam.“

Shenai se uzavřela do sebe a objevila se jen, když ji někdo zavolal. Mužské osazenstvo podzemního úkrytu si jí teď stejně moc nevšímalo. Čím dál víc po menších skupinkách vyráželi ven, aby obhlíželi terén a své nové teritorium. Seděla na zemi a dívala se na Kisameho, který se pokoušel vyhloubit v zemi větší díru. Pozorovala ho mlčky. Znenadání se k ní obrátil. „Půjdeš mi pomoci?“ Tvářil se tak mile, ale ona jít nechtěla. „Prosím.“ Odzbrojil ji svým pohledem, vypadal tak roztomile. Začala také hloubit díru a odhazovala hlínu za sebe.
„Co to bude?“ Odvážila se zeptat.
„Uvidíš. Teď hrabej víc napravo.“
Vybudovali širokou prohlubeň na místě, kde nikomu nepřekážela.
„A teď se dívej!“ usmál se Kisame a sepjal ruce. Shenai s úžasem pozorovala, jak odněkud přivolává vodu. Díra se pomalu plnila. „A máme pěknou vanu.“
„Spíš mini bazének,“ zahihňala se.
„Ještě navršíme hlínu okolo, uděláme kolem stěny.“
„Ale to nebude držet,“ namítla hnědovláska.
„To už nech na mně,“ zašklebil se Kisame.
„Jak si přeješ, Rybičko.“ Pustila se do práce.
Źralok se vydal pro Deidaru a Itachiho. „No páni! Dobrá práce, Kisame!“ nadchl se Deidara.
„Takže tys tu šílenost vážně uskutečnil?“ zděsil se Uchiha.
„Jdeme plácat!“ rozzářil se blonďák a pustil se do vršení hlíny na okrajích bazénku.
„Ha, tak ten je ve svém živlu,“ poznamenal Itachi kysele. „Ale nějak nechápu, k čemu mě tu potřebujete.“
„Tvé ohnivé jutsu zpevní vlhkou hlínu. A bude hotovo!“ Mnul si ruce Kisame.
„Přesvědčil jsi mě,“ pronesl otráveně a čekal až Deidara… doplácá hlínu. „Pche! Mám plýtvat chakrou na tohle? Ale co, stejně tu není nikdo, s kým bych mohl bojovat.“ Usadil se na zemi a kousek po kousku rozpaloval hlínu, jako když se pálí keramika.
Shenai pozorovala jeho počínání se strachem v očích. Nevydržela to dlouho. „Je to ďábel! Plive oheň!“ Rozběhla se s křikem pryč.
„Omluvte mě na moment.“ Deidara se zvednul ze země.
„Jen běž za ní,“ odtušil Kisame. „A ty jí přestaň tak děsit!“ obořil se na Itachiho.
„Ale vždyť jsem nic neudělal!“ namítl černovlasý se známkou vzteku v hlase.

Blonďatému mladíkovi chvíli trvalo, než našel ten zapadlý kout, kde se Shenai schovala. „Nepůjdu zpátky,“ špitla. „Nevěřím nikomu tady! Všichni jste zlí!“
Zamyslel se a pak jí pohladil po tváři. „Jo, jsme, zapírat ti to nebudu, ale ne na tebe. Nechceme tě nechat odejít, protože tě tu hrozně moc potřebujeme. Věř mi, prosím! Říkám ti pravdu.“
Stále mu nevěřila. „K čemu potřebuje parta zabijáků jednu ženskou?“ nechápala, všechno to bylo podezřelé.
„Třeba k tomu, aby se ti chlapi mezi sebou nepozabíjeli. To ty držíš jejich choutky a částečně i to zabijácké chování na uzdě. Je tu takový klid, žádné hádky. Ty to snad nevidíš?“
„Proč bych ti měla věřit? Působíš tak nevinně, ale jsi nebezpečný.“
„Nemůžu tě nutit, abys mi věřila, ale jsou situace, kdy se i ninja může chovat jako člověk. Proč jsi odtamtud utekla?“
Shenai se zachvěla. „I… Ita… Ita…“
„Itachi?“
„Ano, on. Vypouštěl z pusy oheň. A včera měl úplně rudé oči. Hrozně se ho bojím.“
Sharingan! Blesklo Deidarovi hlavou. „Ten oheň je jeho schopnost. Nikdo jiný od nás to neumí. Každý využívá svou techniku jako zbraň. Kisame umí přivolávat vodu, já jsem něco jako pyroman, před Kakuzovou silou se každý třese. No a Itachi, ten ovládá oheň, tak je to.“
„Aha.“ Shenai se zamyslela. „A co umí Tobi?“
Tím vzala Deidarovi vítr z plachet. „Tak to skutečně netuším. Ještě jsem ho neviděl bojovat. Ale s určitostí vím, že je to magnet na maléry. No vidíš, když se směješ, jsi hned hezčí.“
Usmívala se. „Děkuji…“
„Říkej mi Deidaro,“ vybídl ji. „A abych ti dokázal, že se vážně nemáš čeho bát, tak budeš první, kdo vyzkouší naši novou „vanu“. Aspoň se trochu upravíš.“ Vydali se zpátky.

Práce byla konečně dokončena. „Bude to držet?“ zapochyboval Kisame.
„Když se v tom nebudete moc čvachtat, tak by i mohlo,“ ušklíbl se Itachi a odešel za lepší zábavou.
„Rybičko, dá se v tom koupat?“
„Teď už ano. Chceš to vyzkoušet první?“
„Slíbil jsem jí to,“ zašklebil se Deidara. „Jen jí bude muset někdo dělat křoví.“
„Tak chvíli vydržet, připustím ještě vodu,“ zašklebil se Kisame.
Po Itachiho ohnivém zákroku se všechna vypařila. Žraločí muž napustil novou. S Deidarou šili všichni čerti a netrvalo dlouho a začali se s Shenai pošťuchovat. Uklouzla a padla do vody, přitom jí zvlhlo všechno oblečení.
„Aj, to je malér! Ale neboj, někde tu mám náhradní plášť.“ Deidara odběhl a Kisame se zatím postavil na čestnou stráž před otvor, který nepokrývala hlína. Shenai svlékla oděv a začala s očistou, bylo to příjemné.
„Hej Kisame, co to je?“ podivil se Hidan, když uviděl parťáka, jak stojí s rozpřaženýma rukama a něco zakrývá.
„Nechoď blíž. Udělali jsme bazének a naše děvče se v něm zrovna koupe.“
Vyvalil oči. „Děláš si ze mě srandu? Tak v tom případě uhni, to chci vidět!“
V té chvíli se přihnal Deidara s pláštěm, aby vystřídal Kisameho, který odmítal nechat Hidana šmírovat. Blonďáček zavřel oči, pochechtával se a naslepo podával Shenai plášť a slaměný klobouk s třásněmi. „Měla bys sebou hodit. Jsou tu další adepti na koupání.“ Nepřestával se chechtat. Rychle se oblékla a vyplížila se pryč, Deidara jí kryl ústupovou cestu. „Kisame, pojď střídat!“
Hidan ho odstrčil, aby byl na místě první. Na to ale vtipálek Deidara čekal a když se nesmrtelný ninja dostatečně přiblížil, shodil ho do vody. „Zdrháme, Rybičko!“
Hidan se zvedal a prskal vodu. „Deidaro! Už teď seš mrtvej!“ A rozběhl se ho najít.

Itachi se vracel do pokoje a našel sedět na posteli jednoho z členů. Nikdo jiný přece nenosí černý plášť s rudými mraky a slaměný klobouk s třásněmi. „Komu vděčím za návštěvu?“ Netušil, kdo z té divné šestky za ním zašel. Host mlčel, jen malinko nadzdvihl slamák, aby lépe viděl. „Ehm.“ Napřáhl ruku a sundal mu pokrývku hlavy. „Ty! Okamžitě to sundej! Co tě to vůbec napadlo?“
Shenai se přikrčila u stěny. „Já nemůžu. Moje oblečení je úplně mokrý.“ Zavrčel a pak se zeptal, kde ho má. Přiznala se, že ho nechala u bazénku.
Přinesl ho zpátky. Zlost v něm bublala a měl co dělat, aby jí ty hadry nespálil na uhel. Ale tohle v žádném případě nemůže mít na sobě! „Převlíkni se, ale honem! A pamatuj si, že je to naposledy, co něco takovýho dělám!“