Život s Akatsuki - 1. kapitola - Bude mejdan, hoši!

Info Parta hledaných zabijáků má problém. Nakrkli svýho šéfa a ten jim teď uložil poněkud zvláštní trest – domácí vězení. Protože se už nesmí nikde ukázat od okamžiku, kdy se všichni sejdou na určeném místě, chtějí si ještě naposledy zařádit a možná tím udělit svému veliteli malou lekci. Jenže jak už to tak v mužské společnosti bývá, vyskytnou se docela obyčejné problémy. Kdo obstará jídlo, kdo dostane ty zaschlé skvrny z jediného oblečení, co nosí, a tak podobně. A protože se nikomu zvlášť nechce starat se o tyhle záležitosti, tak si musí někoho takového najít, což zapříčiní nejen zmatek v naprosto nesourodé organizaci ninjů, ale taky řadu drobných (a ze začátku malicherných) potíží… Hezky se bavte!

Upozornění - V povídce vystupuje parta nebezpečných zabijáků, takže si dovoluji upozornit, že se v příběhu objevují sprostá slova (není jich moc, ale je dobré o takových věcech vědět).

Povídka

Akatsuki je rozvětvená organizace ninjů, jejímiž členy se stávají nelítostní zabijáci. Svým způsobem si tady každý něco kompenzuje. Aby mohli plnit náročné úkoly pro svého Vůdce, jsou rozděleni do týmů po dvou.

Jednoho rána dorazil všem z Akatsuki nepříliš objemný dopis. Členové tohohle gangu byli právě v tomto momentě každý na úplně jiné straně říše. Někteří ho otevírali s krajní nelibostí, jiní s obavami. A měli proč se bát! Po přečtení si svorně řekli, nezávisle na sobě: „A je to v pr…!“

Vůdcův dopis byl plný zášti a dosti vulgární. Slušelo by se ho tedy předložit v poněkud slušnější formě.
„Všem členům slavné Akatsuki,
Pěkně jste tu poslední akci zvrtali! Oininové z celé země už po vás pasou, takže se uklidíte na bezpečné místo. Přikládám raději podrobnou mapu, abyste se, vy paka, neztratili. Ale k věci – a opakovat to nebudu – ze svého úkrytu nevystrčíte nos! Budete se chovat ukázněně a vyčkávat na můj další příkaz. Očekávejte zprávu, kde bude řečeno, že vzduch je čistý a vy se můžete vrátit.
Do té doby stanovuju závazná pravidla: Žádné noční výpady! Nebudete nikoho přepadávat! Ve svém úkrytu budete zalezlí jako myši v díře! Než vyrazíte na cestu, obstarejte si jídlo, v okolí ho moc není. A jestli uslyším, že jste se někde objevili a způsobili rozruch, tak to šeredně odskáčete, za to vám ručím!
Připojil dosti zlověstného smajlíka.
A teď seznam pitomců, kterých se to týká: Hidan, Zetsu, Kisame, Deidara, Itachi Uchiha, Kakuzu a nakonec… Tobi.
Váš vůdce.“

Velitel Akatsuki si byl dobře vědom toho, že reakce všech, bez výjimky, bude stejná. „Né, Tobiho né!“ A v duchu se tetelil představou, jak to tam ti ninjové s vražednými sklony spolu vydrží. Byl to dost riskantní plán, nechat je všechny pohromadě, ale zoufalá situace žádá zoufalé činy. Nu, bude tedy doufat, že se mu tam nepozabíjí navzájem.
„Jdu ti hodit ten dopis na poštu,“ ozval se za dveřmi ženský hlas. Přísně vyhlížející muž podal své pravé ruce, kupodivu ženě, hrst obálek.
„Hlavně nenápadně,“ utrousil. Samozřejmě věděl, že ona nikam nejde. Měla svůj vlastní způsob přenosu důvěrných informací. Vůdce se zaklonil v křesle. Když o tom tak přemýšlel, nebyl si úplně jistý tím, že udělal rozumnou věc.

Před nevábně vyhlížející dírou v zemi se sešli všichni jmenovaní. Ledabyle se pozdravili a přitom zkoumali, jestli je to vážně ten slíbený úkryt.
„Nespletli jste se?“ zahučel Deidara.
„A všichni najednou, co?“ nechal se slyšet Itachi. „Uvažuj, než zas něco kvákneš. Nešli jsme sem přece hromadně,“ povzdychl si.
Ještě chvíli rozpačitě stáli před něčím, co kdysi dávno mohlo být dveřmi, teď však bylo ono místo něčím oslizlé a každý se štítil na to sáhnout.
„Už dorazila naše zelenina?“ ozval se jeden ze členů.
„Ještě jednou mi řekneš zelenina, Hidane, a…“
„A co? Klidně si mě rozporcuj, zase se slepím. Tvý výhružky na mě neplatí, Zetsu!“ promluvil chlápek s divnou kosou. Oslovený jen něco zavrčel a přiblížil se ke dveřím. Jemně se jich dotkl, naprosto klidně je otevřel a vstoupil do podzemí.
„Cha! Tak vstupte, padavky!“
Následovali ho, i když se jim do té tmy ani trochu nechtělo. Ale když to vzali kolem a kolem, neměli moc na výběr.
Uvnitř to strašně páchlo. Než objevili něco, čím by rozsvítili, padali přes všechno možné. Jakmile se jim podařilo udělat světlo, nestačili se divit.
„To je…“
„… příšernej…“
„… brloh!“
Jako by si četli myšlenky. Kromě poházených kusů nábytku a pár hrnců na podlaze byla všude jenom hlína. Teprve až v chodbě objevili něco jako provizorní ubytovnu.
„Pche! To se teda nepředal!“ odplivl si Hidan a všem okamžitě došlo, že je řeč o Šéfovi. Nebylo žádným tajemstvím, že toho tajemného chlápka ani trochu nerespektuje.
„Tak moment…“ Zetsu přepočítával skupinu. „Nejsme tu všichni! Kdo chybí?“ Nikdo se neuráčil mu odpovědět. Ale bylo to jasné, chyběl ten největší otrava.
„Pojď sem, ty malej skřete!“ zařval Itachi, který stál nejblíže u vchodu.
„Nepokřikuj takhle na Tobiho! Je to hodnej kluk!“ namíchl se Zetsu.
„Budu dělat, co uznám za vhodný,“ sykl Uchiha.
„Jestli mu nedáš pokoj, nakopu ti zadek!“ nechal se slyšet Zetsu. Tobi už mezitím pronikl k ostatním.
„Nechtěli byste toho vy dva nechat?“
„Sklapni, Deidaro!“ křikli oba naráz.

Skupinka se rozdělila a pátrala v rozlehlém podzemním labyrintu. Jejich vyhlídky vážně nebyly dobré. Čím si vysloužili až tak krutý trest? Hidan a Kakuzu pátrali spolu.
„To jsem si mohl myslet, že drahý kovy tu nebudou, i když je to podzemní díra.“
„Kdybys radši koukal na cestu,“ napomenul ho Hidan. Chvíli jen tak stáli a rozhlíželi se ve tmě.
„Vážně by mě zajímalo, proč jsme tady všichni. Přece jsme nedělali v poslední době žádné společné akce, ne? Dycky se pracuje jen v týmech.“
„To je fakt, že jsem se od tebe už hodně dlouho neodpojil,“ poznamenal Hidan. „Ale ať už se stalo cokoli, jsme v průšvihu a musíme to tu přetrpět.“

Vysoký a pohledný blonďák Deidara s vlasy, co mu padaly do obličeje, seděl na zemi a přemýšlel. Každému z Akatsuki vrtalo hlavou, co se mohlo stát tak závažného, že musejí být všichni pohromadě, ale jemu asi nejvíc. No fakticky skvělý! Banda psychoušů zavřená v podzemí. Přece musel vědět, než nám napsal ten dopis, že tenhle s tímhle se nemůžou vystát! A dát nám sem Kakuzu, to je jak nastartovat časovanou bombu. Chtělo by to někoho, kdo by nás udržoval při zdravém rozumu, nebo se tu navzájem pozabíjíme.
„Tobi je chytrý, Tobi našel svíčku!“ zaskřehotalo to přímo za Deidarou, který málem nadskočil.
„Co to?“ vyjevil se. „Ale Tobi, snad sis moh všimnout, že už jsme rozsvítili!“ povzdychl si, ale stejně věděl, že to nebude nic platné.
„Tobi se moc omlouvá, Deidara-senpai. Jen chtěl pomoct.“

Itachi sledoval Kisameho, jak téměř nábožně hledí na jedno místo v zemi, kde zela docela malinkatá díra. „Na co myslíš, Kisame?“ zeptal se se zlou předtuchou.
„Hodil by se sem rybníček.“ Zamyšleně odpověděl napůl muž a napůl žralok.
Itachiho to málem porazilo. „Blázníš! K čemu?“
„Abychom se mohli koupat,“ odpověděl mu zcela klidně.
„V týhle díře ani náhodou!“ Uchiha protočil oči v sloup a raději se vzdálil.

Bylo nutné co nejdřív stanovit nějaká pravidla. „Zahajuji první schůzi v Myší díře!“ Zetsu v duchu počítal členy, kteří si mezitím obstarali provizorní místo k sezení.
„Tak Zetsu zahájil schůzi! No to je událost!“ protáhl Kakuzu.
„Přestaňte vtipkovat, chlapi, situace je vážná!“ vložil se do toho Deidara. „Tohle místo je doslova odříznutý od civilizace, je tu jen pár hodně malých vesniček. A hlavně ani jeden z nás neví, jak dlouho tu budem muset zůstat.“
Mračili se na sebe a zarytě mlčeli.
„Jo, to je fakt,“ zabručel Hidan.
„Měli bychom se dohodnout na pár věcech,“ prohlásil Kisame.
„Hlavně vynech ten rybníček, prosím tě o to.“
„Neruš Itachi, všechno se netočí jenom kolem tebe,“ skřípal zuby Zetsu.
„Takže…,“ Kisame měl očividně v plánu mluvit dál a nenechat se přerušovat. „Obstarat jídlo a vodu nebude zas až takový problém. Ale musíme se tady trochu zabydlet. Apeluju na vás, že jste všichni rozumní chlapi…“ Odněkud se ozvalo pochvalné zamručení. „… a dokážete se dohodnout. Takže první závažná otázka: Kdo bude s kým spát? Je tu osm postelí, takže můžeme spát po čtyřech…“
„Námitka!“ naježil se Kakuzu. „To naprosto odmítám!“
„Já nebudu s tímhletím spát v jednom pokoji!“
„Drž se ode mě dál, masožravko!“
„Kam šoupnem Tobiho?“
Kisame se snažil zjednat pořádek. „Ale no tak, pánové! Buď se dohodnete, nebo vám určím, kdo bude kde spát a hlavně v čí společnosti.“
Řev rázem ustal, osazenstvo se už jen propalovalo vražednými pohledy.
„Chtěl bych připomenout jeden důležitý bod!“
„Jen mluv, Deidaro,“ vybídl ho Kisame přátelsky.
„Nevím, jestli jste si to všichni dostatečně uvědomili, ale Kakuzu nemůže být v pokoji s nikým jiným než s Hidanem. Znáte jeho výbuchy vzteku, takže je jasné, že by nám ostatním šlo o život.“
„To je správná připomínka,“ poznamenal Kisame. „Takže jednu dvojici bychom měli.“
„Šoupnem Tobiho na samotku?“ ozvalo se z davu prosebně.
„Jo, to je druhej problém. Co s Tobim? S ním nikdo nebude chtít být v jedný místnosti celou noc.“ Deidara chtěl mít to nejhorší za sebou. Byl to sice jeho týmový partner, ale bytostně ho nesnášel.
„Zetsu si ho veme,“ zabručel Itachi.
„Co jsi to… ale vlastně… jo. Zetsu souhlasí, že bude spát s Tobim.“
„Všiml jsem si, že je tam jeden prázdnej pokoj se dvěma postelema. Takže, kdo půjde na samotku?“ Deidara si docela rychle zjistil, co kde je.
„Dobrovolně se nabízím a hned si jdu balit věci.“
„Na tvůj sarkasmus nejsme zvědavý, Itachi!“ ozval se Zetsu. „Nebo jsi to myslel vážně?“
Černovlasý se ušklíbl. „Jo. Naprosto vážně. Budu spát sám a hlavně co nejdál od vás,“ zabručel a šel zkontrolovat svůj nový „pokoj.“

Bezcílné bloumání po novém přístřešku udělalo své. Banda zabijáckých ninjů se začala nudit.
„Víte… tak mne napadlo…,“ začal Deidara. Když se ho nepokusil nikdo přerušit, pokračoval. „Když jsem sem šel, obhlédl jsem si trochu jednu tu vísku. Je strašně malinká, pár baráčků, a mě tak napadlo… no… že bychom tam mohli zajít. Nic velkýho, žádnej masakr. Jen si trochu ulevit a ty lidi tam pořádně vystrašit. Co vy na to, chlapi?“
Rázem ožili a všem to připadalo jako dobrý nápad. V téhle bohem zapomenuté končině jim na to stejně nikdo nepřijde. Návrh byl odsouhlasen a hned zavládla lepší nálada.

Vyplížili se z úkrytu pod rouškou tmy. Jakmile dorazili do vesnice, rozehráli své umění. Hidan děsil lidi svou smrťáckou kosou. Zetsu, Kisame a Tobi měli dost strašidelný zjev na to, aby obyvatele vísky ještě víc šokovali. Itachi se držel vzadu a Deidara byl ve svém živlu. Kakuzu se raději soustředil na materiální věci, a tak radši ničil nábytek.
Lidé vřískali, ječeli a hromadně prchali. Útočníky zčásti halila tma, takže dobře rozeznali pouze jejich obličeje. Na nic nečekali a hromadně brali nohy na ramena. Hloupí, prostí lidičkové. Nevěděli nic o ninjích a neznali Akatsuki. Což bylo jen dobře. Vesnice se rychle vyprázdnila.
Akatsuki procházeli domy a hledali jídlo a cennosti. Někde toho bylo víc, jinde zas vůbec nic. Když Kakuzu vypáčil dveře posledního domu, který vypadal mnohem lépe zvenčí než zevnitř, čekalo je překvapení. Místnost byla neuklizená, po zemi se povalovaly prázdné lahve od alkoholu a na posteli, s jednou nohou přehozenou přes její okraj, ležela mladá žena v pánské košili a dost krátké sukni. Deidarovi svitlo v hlavě a něco pošeptal Kakuzovi. Ten se napřed chvíli chechtal a pak mu to odsouhlasil. Blonďák se ještě pro jistotu zeptal: „Umí tu někdo z vás vařit?“
Ozvalo se sborové: „Ne!“
Kakuzu jim následně vysvětlil, že bylo rozhodnuto vzít tuhle holku s sebou do úkrytu a to z mnoha velice přesvědčivých důvodů. Někteří členové mručeli, ale většina byla pro.
„Tak ji vzbudíme, ne?“ navrhl Deidara a pořádně s ní zatřásl. Až do té doby mluvili dost hlasitě a s tou holkou to ani nehnulo.
Pomalu otevřela oči a přehlédla to podivné společenstvo. Pak zasténala: „Né! Já musím mít kocovinu!“ A zase se zhroutila zpátky na postel.
„Tak nic, budeme ji muset odnést,“ uchechtl se Kisame.
„Itachi, vezmeš si to na starost!“
„To odmítám!“ zatvrdil se mladík.
„Už jsem řek!“ naježil se Kakuzu. „My vezmeme ty bedny s jídlem a Zetsu s Deidarou nás budou krýt, kdyby se snad někdo vrátil.“
Itachi si to nechtěl nechat líbit. „K tomuhle mě nedonutíš! Na to zapomeň! Proč bych to asi měl dělat?“
„Protože jsem to řek!“ zahřměl maskovaný Kakuzu. „A nechtěj mě naštvat, Uchiho, nebo z tebe nadělám dva malý!“
Itachiho rysy ztvrdly. Poznal, že ninja nežertuje a všichni znali jeho smrtící sílu. Přistoupil k mladé ženě a dost neochotně ji vzal do náručí. „Na to si příliš cením svého života,“ řekl ještě, než se vydali na cestu zpátky.
Nakradli dost zásob, aby z nich mohli být živi pěkných pár týdnů.
„Jediná volná postel je u tebe, Itachi,“ ušklíbl se Hidan. Ostatní se hlasitě rozchechtali.
„Já… grr… vy jste prostě… nesnáším vás!“ zařval nakonec a odkráčel s tím děvčetem do svého pokoje. Tam ji položil na postel a vrátil se k ostatním. Tohle je naprosto příšerné! Z toho podivného trestu jim všem naráz hráblo! A s tou holkou budou jenom potíže!