ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (25.) KONEC

Takže mý mílý čtenáři, jak jsem slíbila, mám tu pro vás poslední dílek a to opravdu velmi dlouhý . No myslím, že opravdu budete mít, co číst Jinak se všem moc omlouvám, ale mám starší notebook, a nějak mi na něm začíná odcházet displej, což má v poslední době za následky, že se nemohu dostat do souborů, a tak píši někdy s menším skluzem. Sama to nemám ráda, a vím že vám to možná ani nevadí, ale mně teda osobně ano. Tak se vám ještě jednou všem omlouvám, no ale to neznamená, že jsem se na psaní vykašlala. To ani náhodou !! I když po dnešním završení Anděla přemýšlím, jestli si to nebudete přát vy abych přestala No upřímně jsem velice moc zvědavá, co mi na to řeknete jako ještě nikdy před tím.
Opravdu jak jsem slíbila, jsem vám sepsala něco speciálního a to 8 stránkového Tak snad doufám, že se vám to bude líbit, a že mi napíšete na tento díl uppřímné komentáře. Děkuju předem moc všem.
Tak a tady to máme.

25. díl Anděl zůstane vždy andělem

Sasuke se snažil, ale něco uvnitř něj, tam hluboko v srdci mu něco nedovolilo to udělat, nedovolilo mu to povolit svůj nápřah ruky a dokončit co započal. Křečovitě svírajíc svou katanu čím dál víc, najednou svůj dopad povolil a udeřil.
Ozvala se tlumená ozvěna a pak Sasuke své oči přivřel se slovy: „Nemůžu! Nejde to !! Proč to nedokážu?!!“ křikl nahlas tu poslední větu.
Jeho katana stála vztyčeně zaseklá, přímo vedle Narutovo těla, probíjející své chidori do země.
Pak, ale ještě řekl jednu svou poslední větu: „Ještě se spolu setkáme Naruto, jednou až toho budu schopný, možná pak………,“ nedokončil větu, a nejednou už bylo ticho.
Naruto své oči pomalu otevřel, a jediné, co spařil, byla velká díra v zemi u jeho hlavy. Sasuke už tam nebyl, Naruto tam zůstal sám, ale s myšlenkou, že přece jen možná jejich přátelství není úplně ztraceno, že možná je ještě naděje ho dostat jednou zpět. S touto novou nadějí se postavil, a pohledem teď mířeným do dálky jen tiše řekl: „Věřím, že se ještě setkáme Sasuke………………bratře. Věřím, že se k nám jednou opět vrátíš.“ A pohlédl do oblak.

Takana se tou dobou skláněl u své mrtvé matky, a Orochimaru se mu jen z dálky tiše vysmíval.
Ještě naposledy se na svou matku podíval, a pak se jeho oči nasměrovali Orochimarovým směrem. Můžu říct, že tentokrát byl Orochimaru z jeho pohledu až zaskočený.
„Hmm…… koukám, že jsi opravdu výjmečný. Nechtěl by ses přidat ke mně?? Nic by ti nechybělo, a teď už stejně nemáš, pro co žít, ani koho ochraňovat, tak co???“ promluvil na Takanu Orochimaru s povýšeným tónem.
Takanovo oči totiž opět získali tu jantarově zářící barvu, která byla tentokrát ještě sytější než kdy před tím.
Takana mu nijak neodpověděl, jen se zlým pohledem ještě krátce podíval na svou matku, pak na omráčenou Sakuru a najednou zmizel.
Orochimaru se jen posměšně pousmál a hned se otočil za sebe, kde už očekával Takanu. Takana se tam opravdu objevil a Orochimaru mu zblízka teď hledící do tváře řekl: „Mmmm….. jsi rychlý, to ano, ale tohle na mně neplatí.“
„Vážně??“ odpověděl Takana, a s úsměvem opět zmizel. Ani ne vteřina a Orochimaru ucítil velkou bolest ve svých zádech. Tohle od Takany nečekal, a tak se mezi nimi strhl krutý boj.
Uprostřed jejich boje se Sakura zrovna probrala, a když pohlédla před sebe, uviděla kus od ní mrtvé tělo Takanovi matky. Náhle uslyšela cinkot zbraní v její blízkosti, a její oči spočinuli na Takanovi, jak svádí boj s tím slizským hadem.
Píchlo jí u srdce, když viděla, jak se Orochimaru zrovna rozmáchl proti Takanovi. Ze strachu o něj, se v ten moment neovládla, a skočila do místa jejich boje.
Silou se rozpřáhla, a protože ji Orochimaru v ten moment nečekal, měla možnost zaútočit.
Sekla celou svou silou, kterou ovládala a vložila ji tak do svých rukou. Jeho tělo se celé rozpůlilo, a jak Sakura, tak Takana, v ten samý okamžik upřeli své pohledy, a dívali se na rozpůlené tělo toho vraha.
Sakura pohlédla svým ustrašeným, ale zároveň odvážným pohledem do Takanových očí, a jen se na něj tak jemňounce pousmála. Takana celý zaskočený z toho, jak se všechno rychle odehrálo, se jen nepřítomně díval teď už na Sakuru, ale i ona poznala, že není momentálně realitou přítomný. Natáhla svou pravou dlaň směrem k jeho tváři, a jemně ho přes ní pohladila se slovy: „Už je konec…. Pojď, pomůžeme ostatním,“
Hleděla mu do očí a konečně zpozorovala, jak se jeho zakalený zrak plný nenávisti vzdaluje někam do neznáma. Jeho oči byli už zase krásně zelenkavé, a Sakura se na něj jen ještě pousmála a pobídla ho k odchodu.

Mezitm se Kakashi se Saiem dostali na místo bojiště, kde po menší zaneprázdněné chvíli boje s nepřáteli Kakashi zpozoroval Tsunade, jak klečí mezi mrtvými těly nepřátel.
Ihned se k ní oba rozeběhli, a když u ní byli Kakashi se jí zeptal: „Tsunade-sama!! Co se stalo??! Jakto že vy….“
„Ach…. Kakashi………. Orochimaru není mrtví! Pořád žije. Už sem ho málem dostala, ale ta jeho zákeřná krysa…. Kabuto, mi v tom nečekaně zabránila!!! Ten slizskej zmetek někam zmizel, že prý má něco důležitějšího na práci!!!! Ksakru!! Jak si to vůbec mohl dovolit říct!!“
Kakashi chtěl ještě něco říct, ale Tsunade ho chytla za ruku a s tíhou mu řekla: „Kakashi…….. On je moc nevyspitatelnej, nedá se jim věřit, že by hráli fér hru…………………. Něco velkého má v plánu, něco, co ho zajímá víc než Konoha. Musíme ho zastavit.“
„Mmm……………… Takana. Myslím, že vím, o koho mu de víc než o naší vesnici Tsunade –sama.
„Cože??! Takana?! Ale vždyť ten je mrtví, co mi to tu vykládáš Kakashi,“ nechápavě se ho Tsunade zeptala.
„Není, on žije. Řeknu vám to později, ale hlavní je, že obrovsky zesílil, a vy víte jakou sílu může mít jeden člověk, který ovládá jak Sharingan, tak Zyaku sílu klanu, pokud padne do nesprávných rukou. Naposledy když jsme se střetli tak Orochimaru řekl …………. Proboha! Ale pak to znamená, že……….,“ jeho větu však Tsunde nemohla doposlechnout, protože se najednou za Kakashim ozvala rána dvou ostří zarážející se o sebe.
Oba se otočili, a pohlédli přímo na Kabuta, jak zaútočil na Saie.
Sai ho ale svými rychlými pohyby včas zastavil, a cinkot jejich zbraní odrážející se o sebe se takto rozlehl po okolí.
Kakashi mu chtěl jít a pomoc, ale Tsunade ho zadržela slovy: „Ne Kakashi! Musíš najít Orochimara. Pokud je pravda, co říkáš, pak nemáme moc času. Jestli se zmocní jeho síly, bude to ještě horší než doposud. Běž a najdi je. Mi to tu se Saiem zvládneme,“ pohlédla na něj velmi jistým pohledem.
Jakmile si, ale Kabuto všiml, že Kakashi odchází, zvolal na něj: „Ale, ale…….. copak Kakashi, necháváš za sebe bojovat ostatní??? No netušil jsem, že jsi na tom až tak špatně, haha,“ vysmíval se mu Kabuto.
Kakashi se na něj jen podíval svým zlostným pohledem a krátce před odchodem mu řekl: „Věř, že se ještě potkáme, ty malej caparte!!“ a s těmito posledními slovy zmizel.

Tsnade se pomalu postavila, a řekla Kabutovi: „Tak se ukaž ty jeden zbabělče jestli se mi teď vyrovnáš, když mi nestojíš za zády!!!“ a pohrdavě se na Kabuta podívala.
Kabuto se jen zlehýnka pousmál, a najednou odrazil Saiovu katanu co se opírala o tu jeho.
„Nech mi ho Sai, ten je můj. Ještě máme nevyřízené účty,“ řekla Tsunade a pohlédla na Kabuta.
Sai se na Tsunade jen nechápavě podíval, ale nakonec ustoupil. Stále tu bylo, ale ještě dost nepřátel, proto se nakonec pustil do boje s ostatními protivníky.
Kabuto se na Tsunade ještě jen krátce podíval, a s rozhořčeným pohledem se proti ní rozeběhl s pravou rukou nataženou před sebe, okolo které se pomalu začala utvářet silná modrá chakra.
Tsunade se jen ušklíbla a zavřela své oči se slovy: „Teď mi zaplatíš za to, co sis ke mně zkusil.“
Náhle své oči otevřela, a se širokým úsměvem mířeným na Kabuta se prudce rozmáchla svou levou dlaní proti zemi. Obrovský úder, až se celá zem v okolí zachvěla, a pak jen ticho. Kabuto se malinko při tom mírném zachvění zakymácel, ale nakonec se na Tsunade je výsměšně podíval a řekl jí: „No koukám, že naší slavné hokage nezbylo dostatek sil. Nevadí, alespoň to tak bude rychlejší,“ a chtěl vyskočit proti ní, když tu najednou zaslechl její doslova vysmátý hlas: „Myslíš?? Heh……….“
Její pohled byl tak klidný, až se nad tím Kabuto pozastavil. Najednou se ale pod ním z ničeho nic celá zem roztrhla na dvě půlky a začala se postupně, ale velmi rychle, trhat na malinkatinké částečky.
Kabuto se kolem sebe vyděšeně podíval, a jen propadající se do roztrhané země řekl: „Nejspíš jsem tě podcenil, nevadí. To, co můj pán chtěl, už sejně nejspíš má a nikdo už tomu nezabrání. Ještě se setkáme,“ a najednou dal své ruce v pěst a zmizel. Zůstal po něm jen kouřový dým od ohně v kterém se vypařil tak, jak to vždy Orochmaru dělával.
Tsunade se po jeho zmizení hodně silně zamračila nad jeho posledními slovy, které jí stihl ještě říct než zmizel. Dost jí tyto věty znepokojovaly. Se zamyšleným pohledem se zahleděla do dálky před sebe, a jen tiše s velmi starostlivým hlasem řekla: „Kakashi….. Pospěš si prosím, než bude pozdě…“

Kakashi se tou dobou proháněl vesnicí a hledal ty dvě osoby, které mohli změnit celý osud budoucnosti. Po cestě se nevyhl ani pár nepřátelům, ale vždy vyvázl bez zranění. Celý udýchaný, prohledávající každý kout vesnice, která teď byla jedním velkým bojištěm, si najednou uvědomil jednu věc, a to že s Takanou poslal i Sakuru. Velmi rychle přidal do tempa a jen stále před sebe hledíc tiše zvolal: „Sakuro…. Vydrž!“
Bylo mu jasné, že Sakura bude mít dost velký problémy pokud je Orochimaru najde.

Takana už se obracel k Sakuře s tím že půjdou, ale najednou se zastavil, a zamyšleně se ohlédl zpět za sebe.
„Co se děje??“ zeptala se ho Sakura, když si povšimla jak je najednou Takana opět nesvůj.
Takana se náhle na Sakuru podíval a přišel k ní. Stála proti němu, a nechápala proč se tak divně chová, vždyť už bylo po všem. Najednou ucítila jeho velmi pevný stisk kolem svého těla, a pak už si jen všimla, jak je přitisknutá na jeho hrudi. S vyjeveným, a nechápajícím pohledem na něj chtěla vzhlédnut, ale on jí to nedovolil. Naklonil svou hlavu k jejímu rameni a slovy něžnými, přesto vážnými , určenými jen jí, ji řekl do ucha: „Víš,….. Chci, aby si věděla, že mi na tobě hrozně záleží. Nikdy bych nedopustil, aby se ti něco stalo….. NIKDY!“ a políbil jí na krk.
Sakura, omámená jeho tak zvláštním zachováním, ze sebe jen dostala pouhá dvě slůvka: „Já taky,“ chtěla mu ještě něco nakonec říct, ale Takana se od ní náhle odtáhl, a zastavil jí slovy:
„Musím odnést svojí matku. Nemohu jí tu jen tak nechat ležet, to doufám chápeš,“ a tázavě na ni pohlédl.
Sakura, zaskočená jeho opět takovou nečekanou změnou a obzvláště tou větou, jen mile přikývla a pobídla ho, ať jde pro ni.
Takana se na Sakuru velmi vstřícně a děkovně podíval a šel pro tělo své mrtvé matky.
Hned po té, co ji vztal do náručí, rozešel se směrem k jednomu cizýmu domu, a po cestě řekl: „Vyčkej tu chvíli, buď ostražitá, prosím. Odnesu ji z tohoto místa a vrátím se.
Jen co to dořekl, tak zmizel. Sakura tam stála, a stále se rozhlížela po okolí zda tu není ještě někdo nevítaný. Nikdo v její blízkosti momentálně nebyl, tak si nakonec sedla pod jeden strom a čekala netrpělivě na Takanu s chutí zabít pár dalších nepřátel.
Netrvalo ani dvě minuty a v povzdálí už viděla jakýsi obrys postavy. Myslela si, že je to on, a tak se s radostí zvedla a zády k Orochimarově mrtvému tělu se na tu postavu s úsměvem zahleděla.
Avšak udělala chybu, kterou ale nemohla předpokládat. Za jejími zády se pomalu, ale jistě, z mrtvého těla Orochimara začala vylézat jakási oslizlá postava. Ano byl to on,..... Orochimaru. Jeho tělesnou schránku zabili, ale jeho samého ne. S domněním, že je Orochimaru mrtví, tak Oorchimaru mohl dokonale využít vynikajícně naskytnuté situace, která se mu právě podávala na zlatém podnose.
Postava, k ní se blížící, se najednou už v jejím dohlednu projevila jako někdo jiný. Její úsměv rázem opadl, a když poznala tvář, která té osobě patřila, její obočí se od zlosti celé stáhlo.
„Co ty tu děláš?! Tvůj pán je už mrtví, tak se vrať odkaď si přišel, ty jeden zrádče!!!!!“
„Heh…. Jsi si tím jistá??? Nemyslím si, že máš až tak pravdu,“ odpověděl jí vysmátý Kabuto.
V Sakuře to v ten moment hrklo, a vzápětí za sebou uslyšela jakýsi hlas: „Vidím, že jsi mne podcenila, jedině dobře. Není nad slabé soupeře, alespoň se tak lépe vyhrává …..,“ byl to hlas Orochimara.
Sakura sebou zděšením trhla a pohlédla mu přímo do tváře.
„Co??!! Jakto?! Ale vždyť ty si měl….. Máš bejt mrtvej, ty hade!!“
Najednou se ,ale z povzdálí, zjevil ve vzduchu Kakashiho stín, a dopadl rovnou na Kabuta. Ten se jen nečekaně otočil, ale jediné, co teď spatřil, byl Kakashiho nůž, silně přitlačený k jeho hrdlu. Donucený se nehýbat jen pohlédl na svého pána.
Kakashi se ohlédl tím samým směrem co Kabuto, a akorát zpozoroval, jak se na něj Orochimaru hnusně, až znepokojeně podíval. Než by se kdokoliv nadál, stál přímo u Sakury, která ho ani nestihla zaregistrovat.
Bleskurychle vytáhl svůj kunai a velmi rychlým hmatem jí sekl do její zraněné rány na boku, co ještě měla nezahojenou. Začala silně krvácet, až se zhroutila k zemi. Nemohla jinak, bolest jí ihned velmi oslabila, i přes snahu zůstat na nohou to nakonec nezvládla, a Orochimaru Kakashimu jen řekl: „Tak Kakashi, jsem zvědaví, jak se rozhodneš teď. Splníš svou misi a necháš jí zemřít, nebo své žákyni pomůžeš??“
To pro Kakashiho opravdu nebylo lehké rozhodnutí. Věděl, že tak jak tak, jí nestihne poct, protože jakmmile pustí Kabuta, tak ho napadne. Ale zároveň věděl, že takto je taky neuchrání. No Orochimaru zasadil velmi zákeřnou otázku, na kterou nebylo výběru.
Orochimaru se ale po chvilce jen hlasitě zasmál, a řekl: „Asi jsi si vybral to první, a nebo že by ses nemohl rozhodnout Kakashi?? Hmm……. Pak ti volbu usnadním,“ a oblízl svým hadím jazykem Sakuřinu tvář. Jen se na ni krátce podíval a tiše jí pověděl velmi zblízka: „Vypadá to, že máš smůlu holčičko, není tu nikdo, kdo ti pomůže. Je mi to docela líto, že ty taková hezounká…. No, mohly by sme si spolu malinko pohrát, co myslíš??“
Sakura mu, ale jen v bolesti, zvládla udělat jen jediné. S odporem na něj pohlédla a jak jen uměla, mu plivla zbytkem své síly do tváře.
Viděla, jak se rozčílil a jeho už tak odpudivý pohled se ještě víc zlobou zvýraznil. Prudký nápřah, záblesk lesklého a velmi ostře tenkého ostří se zjevil před jejími oči. To jediné, co ještě její zrak spatřil, a jen Kakashihův hlas: „Sakuro néé!“
Od strachu zavřela rychle své oči, aby nemusela hledět poslední vteřiny svého života do tváře toho nechutného vraha. Silně se zakousla do svého spodního rtu a už jen s očekáváním čekala tu osudnou ráno s myšlenkou: „Tentokrát už to doopravdy přijde. Už se to blíží.“
Najednou jí, ale z usilovného přání ať už je ten smrtelný úder za ní, vytrhl pro ni velmi známý hlas s výkřikem: „Sakuro!! Ty nesmíš zemřít!!!!“
To poslední, co slyšela, to poslední, co viděla, a pak už jen ticho. Tyto myšlenky jí teď kolovaly myslí.
Jemný vánek ji, ale znenadání profoukl kolem její tváře, a to ji donutilo se zamyslet: „Ale vždyť nemohu být mrtvá. Ten vítr…… Cítím vítr!“
Své oči náhle otevřela, a teď místo Orochimarova nechutného obličeje spatřila jedinou osobu, na které jí záleželo už jistou dobu ze všech nejvíc.
Usmíval se na ní, a jen jí s milým hlasem řekl pro ní větu nikdy nezapomenutelnou: „Díky bohu, přišel jsem v čas. Nic se ti nestalo.“ Jeho milý pohled se najednou změnil v bolestivý a náhle se skácel k zemi do Sakuřina klína.
Sakura si až teď uvědomila, co se stalo. Zachránil jí, zachránil a dal Orochimarovi své tělo, sám sebe, jenom kvůli ní.
Pohlédla se zděšením v očích vzhůru, a její teď zakalené zorničky bolestnými slzami spatřili Orochimara, jak se odklání od Takany. S tím, jak se Orochimaru od nich odkláněl, bylo vidět i jak z Takanova těla pomalu vyklouzává Orochimarův kunai s nějakým nasátým jedem, co z něj ještě odkapával, smíšený teď už s Takanovou krví. Osudové ostří, které mělo zasadit smrtelnou ránu ale jen jí.
Pomalu vstal a odstoupil od nich. Se zamyšleným pohledem shlédl dolů na Takanu, který tam ležel v Sakuřině klíně a zamyšleně řekl: „Tak jsem se nakonec přece jenom zmýlil. Nakonec jsi ještě měl, pro koho žít, někoho, na kom ti ještě záleží. Heh……. Jaká hloupost, dát život za cizý. Mohl si mít vše, dal bych ti toho mnoho, nic by ti nechybělo, ale ty sis radši vybral smrt. Jaká škoda, ale tvá volba. Rozhodně se bát nemusím, že by ještě někdo, kromě mne, mohl někdy získat tvou sílu,“ bylo na něm vidět, jak je svým způsobem rozhořčený, ale zároveň se mu na tváři tvaroval velmi radostný úšklebek z pohledu Takanu.
Náhle se však Orochimaru podíval na Kakashiho a jen mu krátce řekl: „Tak zas někdy příště. Uvidíme, co mi příště Konoha nabídne,“ pousmál se Orochimaru, pohlédl na Kabuta a rázem oba zmizeli v šedém dýmu.
Sakura ihned svým pohledem spočinula na Takanovi, který jí právě sevřel pěvně zápěstí se slovy: „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ a z úst mu vytekl silný pramen krve.
Sakura jse se zděšením zahleděla na Takanovu, se vší snahou usmívající se tvář, a hrůzou na něj vykřikla: „Vydrž ještě chvíli prosím!!“ s pláčem si sundala své rukavice a hned ho chtěla začít ze zbytku své poslední síly léčit. Věděla však, že sama je zraněná a těžce krvácí, a že když si ránu alespoň nezacelí tak………, ale byl jí přednější, než její vlastní život. S rozhodným pohledem k jeho hrudi své dlaně vztáhla a se slovy: „Nenechám tě odejít, vyléčím tě za každou cenu, i za cenu svého života,“ začala vypouštět svou zbývající chakru do jeho těla.
Náhle jí, ale silně uchopila Takanova ruka, a odtrhla ji od svého zranění. Sakura se vzpírala, ale nakonec svůj úmysl léčení pozastavila, a se strachem zhluboka pohlédla do těch jeho nádherných očí plných lásky.
Takana se na ni teď díval poněkud zamračeně, a nakonec po menším pohlížení si navzájem do očí, jí řekl bolestným hlasem, ale přesto plným lásky k ní: „Nedělej to Sakuro………… Přestaň s tím. Sama dobře víš, že když budeš pokračovat tak zemřeš, a mně stejně nepomůžeš,“ řekl jí velmi vážným hlasem, a stisk její ruky sevřel ještě víc.
Sakura na něj upřela svůj vystrašený pohled a rázně řekla: „Ne! Já ti pomůžu …. Já chci!! Slyšíš?!“
"Sakuro. Ne!!! Já ti to nedovolím, stejně je už pozdě…. Podívej se pořádně, vždyť vidíš, že je to silný jed a přímo u srdce. Nemáš dost času ani vyrobit protilátku, a ani mi nemůžeš pomoct.……. Já……. Já tě vždycky miloval, už od …..od první chví….chvíle co js..jsem tě po..prvé spatřil v tom své…..svém snu,“ řekl jí s lehkým úsměvem už jen ztěžka vydechujíc.
Sakura se v ten moment celá otřásla od věty, co jí právě řekl. Vzpomněla si na svůj sen, který se jí zdával už mnohokrát v poslední době. Byl to ten sen jak vždy, kde v konci držela ve svém klíně nějakou osobu, které ale nikdy nepohlédla do tváře. U které jí bylo vždy tak úzko, když jí v náručí umírala, ale nikdy doposavad nevěděla proč. Jako by to byla osoba, na které jí moc záleželo. Teď už však pochopila, komu ta tvář patřila. Viděla se teď v tom samém obraze, jako v tom hrůzném snu, co jí tak dlouho trápil. Byla to ona, jak drží v klíně tu osobu, ale tentokrát už to nebyl jen zlý sen, byla to skutečnost. Krutá realita, které se už od začátku nedalo vyhnout. Svírajíc teď pevně ve svém klíně svou lásku, svůj pohled upřela na něj, a s hlasem plným bolesti na něj promluvila: „Ne! Prosím…. Ty.....ty nesmíš odejít. To mi nedělej…… Teď ne! Teď, když sem konečně získala trochu naděje do života……. Prosím tě neopouštěj mi!! Nevím, co si bez tebe počnu,“ plná smutku mu řekla slova plné těch nejhlubších citů.
„Jsem rád, že to tak skončilo Sakuro, …. Řekl jsem,….. že tě budu vž….vždy chránit, až za hrob, i za cenu vlastního života.“
„NÉÉÉ! Prosíím! Zůstaň….. zůstaň tu semnou! ……. Nebudu bez tebe moct dál žít….. Já ……. Nechci o tebe přijít!! Prosím, …prosím!!!!“ už s velkými kapkami jejích slz, dopadající na jeho tělo, plných té největší bolesti ho takto prosila, i když věděla, že jí toto přání tentokrát nemůže splnit.
„Já …… tě nikdy neopustím,……. Vždycky tady budu s tebou, vždy…. Vždycky tě budu hlí…dat,“ zazněla z jeho úst tyto poslední slova, která věnoval i se svým posledním pohledem plným lásky jen jí.
„TAKANO!!!!!!“ vyšel velmi bolestný a hlasitý výkřik z jejích úst.
S pohledem na jeho tělo, teď už prázdné, bez známky života, bez té jeho nádherné duše, si ho k sobě přivinula blíž, a s velmi silným stiskem a křečovytým ho objala. Slzy jí teď ztékaly po tváři proudem, jak nějaký menší potůček.
Náhle jí však, ale zmohla veliká únava, a také ztráta velkého množství krve, když uslyšela už jen Kakashimu podobající se hlas z povzdálí: „Sakuro!!“ a pak upadla do hlubokého bezvědomí.
Byl to Kakashi, kdo na ni opravdu volal, protože to celé viděl, jen věděl, že už nezmůže nic, že už je na vše pozdě.
Když ale spatřil Sakuru v bezvědomí, svírajíc v klíně tělo Takany, ihned jí vzal a odnesl do nemocnice.

Boj s nepřáteli Orochimara už tou dobou mezitím utichl díky tomu, že Takana objetoval svůj život za její, tak se všichni stáhli, protože už tu neměli co pohledávat. Vlastně je svým způsobem svou smrtí zachránil před zkázou.
Takanovo tělo se náležitě pohřbilo i s jeho matkou, a mnoho lidí mu vzdalo svou úctu.

Za několik dní se v Konoze oslavovalo jakési vítězství, jen jedna dívka velmi zkrušená bolestí na duši, kterou cítila, byla jednou z těch nejsmutnějších. Už byla téměř v pořádku, a zranění už měla shojená. Však jen na povrch byli její rány zaceleny. Uvnitř, tam hluboko v duši, cítila velkou bolest, už po druhé v životě. Nejprve se Sasukem, když tenkrát odešel, a teď…
Za další dva dny ji pustili z nemocnice, a tou dobou se ještě slavilo. Celá Konoha už byla téměř opravená a v pořádku. Dokonce tam přijeli i lidé z písečné s Gaarou, který šel rovnou za Sakurou. Když Gaara zaklepal na její dveře, Sakura ale nebyla doma. Jen pohlédl do dálky a tiše si řekl: "Sakuro... Kde teď asi můžeš být?" s touto myšlenkou se pomalu otočil a šel pryč od jejího domu s pomyšlením, že jednou se ještě určitě setkají.

Jeden krok, druhý krok, pomalá chůze s myšlenkami plnými vzpomínek. Takto se zrovna Sakura procházela jednou zbloudilou uličkou Konohy, dokud najednou se nezastavila a neuvědomila si kde vlastně je. Byla na místě, kde se poprvé setkala tváří v tvář s Takanou. Tam, kde poprvé odhalila jeho obličej. Zabolelo jí při této vzpomínce u srdce, a tak si ani nepovšimla, že se někdo za ní pomalu a nenápadně blíží.
Náhle jí však někdo nečekaně chytl za rameno a trhl s ní ke stěně, kde ji násilím přiskřípl do rohu uličky. Netušila, že by ji někdo sledoval, ale stalo se, a nebyl to jen jeden člověk, bylo jich mnohem víc.
Se zděšeným pohledem, teď opravdu v nevýhodé pozici na všechny, co tam s ní byli, pohlédla. Byli to nějací zločinci, ne-li hůř.
Chtěla něco udělat, ale ten, co jí držel v těsném sevření jí najednou přitlačil nůž k břichu. Nemohla se ani pohnout a on jí řekl: „Tak holčička je odvážná….. Hm….. Asi si spolu malinko pohrajeme,“ a chtěl z ní začít trhat věci z těla, když najednou se za ním objevil jakýsi stín, a všichni kolem přítomní strachy hned zmizeli.
Ten zločinec, co jí držel se nestihl ani ohlédnout, a z ničeho nic odletěl kus do dálky, až se zrazil zády o tvrdou zeď. Pohlédl na toho, kdo mu to udělal, a vyděšeným křikem : „Ty ale nejsi! Máš být…! „ se rozběhl pryč.
Sakura celá bez sebe, co se stalo najednou pohlédla svému zachránci do očí.
Srdce se jí v tu ránu zastavilo, a oči se jí zalily slzami.
„Takano,“ vyslovila plná překvapení a neporozumění jméno toho, kdo ji právě zbavil těch nevýtaných nepřátel.
Ano, byl to opravdu on. Mile se na ní pousmál a jemně ji pohladil po tváři. Jeho dotek byl velmi studený, ale zároveň tak něžný, a jí i moc příjemný. Nevadil jí ani ten chlad.
„Už je dobře….. Pamatuj…. Vždy tu budu s tebou…. Jen pro tebe Sakuro,“ a s touto větou a milým úsměvem směrovaným jen na ni se jí náhle před očima rozplynul.
Ještě se ho chtěla dotknout, něco mu říct. Ale jediné, s čím se její prsty setkaly, bylo už jen prázdno a vzduch.
Pomalu vyšla z uličky a pohlédla do nebe, které dnes tak nádherně zářilo. Připadalo jí, že jí hřeje až na duši, že to jen on, ten, kdo jí tak krásně zahřívá. S úsměvem rozzářeným jak slunce samé, jen s pohledem stále do nebes hledící tiše šeptla: „Já vím…. Vím, že tu jsi semnou. Vždy tu budeš. Cítím teplo tvých dotyků a vždy budu.“ Poté se jí skutálela jen jediná slzička k zemi. Nebyla to však slza smutku, ale slza štěstí. Už se necítila tak sama, už neměla pocit, že jí opustil. Teď opravdu věděla, že je tu s ní stále, a vždy bude. Bude tak s ní napořád, a nic je už nerozdělí. Ještě se jen za sebe ohlédla, a v dáli spatřila jeho obrys jak se na ni usmívá. Byla teď opravdu šťastná.
Nakonec se rozešla osudu vstříc i se stínem své lásky, který vždy bude stát za ní a chránit ji. Vždy jí byl nablízku, a i teď stále je, a vždy už bude. Byl to její Anděl strážný.

KONEC