Už vím, co k tobě cítím!

Takže na začátek malé varování! Pozor - je to SHOUNEN!! Gomenasai, ale jsem děsně zvrhlý dítě.}:)

Stál uprostřed lesa, temnějšího, než ta nejhorší noční můra. Díval se na nebe se zoufalým výrazem v očích. Jak dlouho už bloudí tmou? Jak dlouho bude trvat, než se dostane z lesa? Sklopil hlavu a rozběhl se, aniž by věděl kam utíká. Z úst se mu vydralo zavzlykání a na bledou tvář mu dopadla chladná slza. Snažil si vzpomenout, kterou cestou se sem dostal, ale mozek ho odmítal poslouchat a jeho mysl byla jakoby zastřená bílou mlhou. Mlhou, která se nechtěla rozplynout. Utíkal a zalykal se slzami, které se mu jedna za druhou kutálely z očí. Už přes ně ani neviděl na cestu. Klopýtl a upadl na studenou zem. Zůstal ležet a vzlýkal si na složené ruce. Byl na konci svých sil. Ani nevěděl jak nebo kdy ho přemohla únava a on usnul. Když se vzbudil, byl jasný den a všechnou vypadalo veseleji. Posadil se a začal vzpomínat, proč vlastně do tohohle lesa přišel. Mlha, kterou měl ve vzpomínkách a která mu v noci zastřela mysl, se rozplynula. Ano, to kvůli ní bloudil tmou. To ona ho přivedla do zoufalství. Ona a její odmítnutí. Pomalu vstal a vydal se znovu na cestu. Šel, kam ho nohy nesly. Bylo asi poledne, když si uvědomil, že se dostal ještě hlouběji do lesa. Znovu ho přepadl pocit zoufalství a beznaděje. Měl hlad, nasbíral si proto nějaké lesní plody, posilnil se, a poté pokračoval ve svém marném bloudění. Už se začalo připozdívat, tak si lehl do hromady opadaného listí a znavený celodení cestou tvrdě usnul. Zdálo se mu, že se dostal z lesa, a pak byl jenom s ní. Z temné koruny prastarého dubu zahoukala sova. V křoví se ozvalo zapraskání. Sova slétla ze stromu a vlétla do křoví. Ozvalo se zakvílení. To byl poslední nářek její kořisti. Mladík se s výkřikem probudil. Měl zpocený obličej a vyděšené oči upíral kamsi do prázdna a temnoty. Jeho představa se změnila v děsivý sen. Ani si pořádně nevzpomínal, co se mu zdálo, ale věděl jedno. Bylo to něco, co nechtěl, aby se stalo.

Mezitím v jedné vesnici:

Na ulici vyběhl mladík s černými vlasy. Rozhlédl se kolem a dal se na zběsilý utěk. Ale nic ho nehonilo, před ničím neutíkal. Tak proč? Proč ten zoufalý běh? Odpověď byla jednoduchá. Jeho nejlepší přítel se ztratil. Včera večer ho viděli, jak utíká někam do lesa. To už je den a nikdo o něm nic neví. Nikdo ho neviděl. Kde ksakru vězíš, Naruto? To byla jediná věc na kterou myslel. Přiběhl k vysokému domu, vyběhl do prvního poschodí a zabouchal na jedny dveře.
,,Vzbuďte se Kakashi-sensei!” zařval jak nejvíce dokázal. Dveře se pomalu otevřely. Stál v nich muž s šedými vlasy, ochranou čelenkou přes oko a maskou na obličeji.
,,Co se děje Sasuke, snad nehoří.” řekl trochu naštvaným hlasem.
,,Ne, tohle je ještě horší. Naruto se ztratil. Nemůžu ho nikde najít. Byl jsem už všude a nic. Ptal jsem se každého, koho jsem potkal, ale nikdo Naruta neviděl.” řekl, a v jeho očích byl vidět strach. Strach, který tam nikdy nebyl.
,,Dobře podíváme se po něm. Nemusíš se bát, najdeme ho.” poplácal Sasukeho po hlavě a společně vyšli na ulici.
Já se o něj přece nebojím. Nesnáším ty jeho hloupé vtípky a blbé kecy. Nenávidím ho. Snažil se sám sebe přesvědčit o něčem, co nebyla pravda. Tak proč? Proč se o něj bojím? V tom ho Kakashi vytrhnul z jeho myšlenek.
,,Kde ho viděli naposled?”
,,Říkali, že utíkal do lesa.”
Kakashi se zděsil. Jen málokdo se odtamtud dostal živý.
,,Dobře, já přivedu ostatní jouniny a dám vědět Tsunade-sama. Možná by bylo nejlepší vzít s sebou i nějaké ANBU. Ty zatím běž a vzbuď ostatní týmy. Hlavně Kibu, Hinatu a Nejiho. Řekni jim, co se stalo. Sejdeme se za půl hodiny u brány. A nezapomeň na Sakuru.”
Sasuke přikývl a oba se rozběhli na jinou stranu ulice. Kakashi nejdřív běžel informovat Tsunade. Měl štěstí. Byl u ní dokonce Jiraiya. Když jim všechnou řekl, Tsunade okamžitě poslala pro tým ANBU. Kakashi poté běžel pro ostatní jouniny. Sasuke zaběhl za Kibou. Jakmile slyšel, že se Naruto ztratil, vyrazil z domu rychlostí blesku s Akamaruem v patách. Společně pak posbírali ostatní. Nakonec chyběla už jen Sakura. Sasuke se oddělil od ostatních a běžel pro ni.
Doufám, že nebude zbytečně zdržovat. Máme už málo času.
Sakura vyšla z domu ještě celá rozespalá, ale jakmile uviděla, kdo za ní přišel, úplně se probrala.
,,Sasuke-kun co tady děláš takhle pozdě?”
,,Máme menší problém.”
,,Co se stalo?” vyděsila se Sakura.
,,Naruto utekl.” Sakura se na něj zděšeně podívala.
,,Včera ho viděli, jak utíká z vesnice směrem k lesu. A od té doby o něm nic nevíme.” pokračoval Sasuke. Dívka sklopila hlavu.
,,Je to moje vina. Utekl kvůli mně.” řekla sotva slyšitelným hlasem. Na zem dopadla slza, a pak další a další. ,,Včera za mnou byl. Zeptal se mě, jestli s ním chcí chodit a já mu odpověděla, že ne. To by možná ještě překousnul, ale já...” Sakura se začala zalykat slzami.
,,Cos mu řekla?!” vyjel na ni Sasuke.
,,Řekla jsem, že ho nikdy nebudu milovat, protože mé srdce patří navždy tobě, a i kdyby ne, nikdy bych se nepřenesla přes to, že je v něm zapečetěn Kyuubi.” dořekla a dala se do usedávého pláče.
Sasuke na ni vytřeštil oči. Jak mu mohla říct něco takového? blesklo mu hlavou. Měl sto chutí jí vynadat, ale nakonec se ovládnul a velmi podrážděným hlasem jí řekl:
,,Tak pojď už, musíme ho najít dřív, než se mu něco stane. Víš jaký Naruto je.”
Sakura si setřela slzy ze tváře a společně se vydali k hlavní bráně. Tam už na ně všichni čekali. Kromě Kakashiho, Tsunade a Jiraiyi tam byly týmy osm a deset, tým Maita Gaie, jouninové, které Sasuke ani Sakura neznali, učitelé z akademie, mezi nimi samozřejmně Umino Iruka, a dokonce i tým ANBU. Na rozkaz Tsunade-sama všichni vyrazili, jak nejrychleji dokázali, k lesu.

V tu dobu někde na okraji lesa, hodně daleko od Konohy...

Dva muži v černých pláštích s červenými obláčky se na sebe neurčitě podívali.
,,Víš jistě, že je v tom lese?” zeptal se jeden z nich toho druhého. Na zádech měl velký meč, byl o hodně vyšší než jeho společník a ve svitu měsíce byla vidět neobvyklá barva kůže a špičaté zuby. Obličejem se podobal žralokovi.
,,Jistě, že jsem si jistý.” odvětil druhý muž chladně. Jeho pleť byla bledá, vlasy měl černé, jako havraní křídla, nebo jako tma, která se rozprostírala všude kolem nich. ,,Snad se nebojíš jít v noci do lesa, Kisame.” řekl stejně chladným hlasem.
,,Jistě, že se nebojim, Itachi.” odpověděl Kisame pevným hlasem. Po těch slovech oba vkročili do lesa.

V lese

Po tom hrozném snu Naruto už neusnul. Vstal, sedl si na nedaleký pařez a přemýšlel, co bude dělat. Asi si ani nevšimli, že jsem pryč. Komu bych taky chyběl? Rodinu nemám, Kakashi–sensei má svých starostí dost, Sakura–chan se o mě nezajímá a Sasuke mě nenávidí. Při té myšlence mu opět vhrkly slzy do očí. Ne, nesmím brečet. Rozkazoval sám sobě, ale citům se někdy poroučet nedá. Pomalu začalo svítat, ale Naruto si to neuvědomil. Pořád seděl na pařezu a přemýšlel, jestli se odtud někdy vůbec dostane. Nakonec se rozhodl, že bude pokračovat v cestě. Vstal, ušel pár kroků a spadl na zem. Byl příliš vyčerpaný, než aby se dokázal udržet na nohou. Pokusil se vstát, ale tělo ho neposlouchalo. Po nějaké době to vzdal a zůstal ležet na zemi. Únava ho přemohla a on usnul spánkem beze snů.

Na okraji lesa se Sasuke zastavil. Doufám, že se mu nic nestalo. Je to idiot, ale snad se o sebe umí postarat. Kakashi po něm hodil nechápavý pohled.
,,Co je Sasuke? Pohni si, s takovou ho nikdy nenajdeme.”
,,Vždyť už jdu.” vyštěkl Sasuke.
Sakura se na něj starostlivě podívala. Od té doby, co se Naruto ztratil, je nějaký podrážděný. Sasuke zachytil její pohled a zamračil se na ni. Pořád se na ni zlobil. Sakura se rychle odvrátila a dívala se jinam.
Jsou nějací divní. Pomyslel si Kakashi.
,,Tak hejbněte kostrou.” zavolal na ně. Všichni se rozběhli do lesa. Když byli už docela hluboko v lese, začali volat jeho jméno. Ale nikdo jim neodpovídal. Běhali tak po lese celý den. Občas potkali ostatní z vesnice, ale po Narutovi jako by se slehla zem. Všichni skoro ochraptěli, byli unavení, ale neustávali v pátrání. Začalo se šeřit, tak se rozhodli utábořit. Rozdělali oheň a sedli si okolo něj. Po tvářích jim běhaly odlesky ohně. Nikdo nemluvil. Všichni byli ponořeni do svých myšlenek. Kolem nich se rozprostíralo mrtvolné ticho, které občas přerušil závan větru nebo zahoukání sovy. Každý měl své myšlenky, ale všechny měly něco společného. Týkaly se Naruta. Je v pořádku? Nestalo se mu něco? Jak dlouho ho budeme hledat? A najdeme ho vůbec někdy? To byly jen některé z nich. Nastalé ticho přerušil první Kakashi.
,,Myslím, že pro dnešek už bylo starostí dost. Měli bychom se aspoň trochu vyspat. I když pochybuji, že někdo dokáže vůbec usnout. Ale pokuste se o to. Zítra nás čeká další namáhavý den.”
Sasuke i Sakura přikývli. Lehli si, ale jak řekl Kakashi, nikdo z nich neusnul. Když začalo svítat rychle něco snědli a pokračovali v hledání.
,,Asi by bylo nejlepší, kdybychom se rozdělili.” navrhnul Kakashi. Nikdo nebyl proti, i když Sakura by raději zůstala se Sasukem. Rozdali si vysílačky a každý se rozběhl na jinou stranu. Sasuke běžel tak rychle, jak jen mu to jeho unavené tělo dovolilo. Jeho mysl byla zatížená starostmi o Naruta. Vůbec nechápal, proč se tak cítí. Proč se o něj tolik bojí? Na tu otázku stále nenalézal odpověď.

Když se Naruto vzbudil, byl jasný den. Vstal a rozhlédl se, jako by čekal, že někoho uvidí. Ale nikde nikdo. Možná kdybych šel tou cestou, kterou jsem přišel, vyšel bych z lesa dřív. Stejně se mi zdá, že jdu čím dál hlouběji. pomyslel si Naruto a vydal se cestou zpět. Byl zesláblý, už dlouho nic nejedl a nohy se mu pletly. K poledni si sednul do stínu vysokých stromů. O jeden z nich se opřel a odpočíval. Jenom nesmím znovu usnout. Nesmím usnout. Poroučel sám sobě, když se mu začala zavírat víčka. Nakonec přece jen podlehl.

,,Ty, Itachi, myslíš, že ho najdeme dřív než ti parchanti z Konohy?” ozval se Kisame znuděně.
Itachi mu neodpověděl. Už ho hledají druhý den a pořád nic. Najednou se Itachi zastavil.
,,Co je?” zeptal se Kisame nechápavě.
Itachi si dal prst přes rty na znamení, aby byl zticha a pokračoval dál tichým, sotva slyšitelným krokem. Vtom to Kisame uviděl také. Ve stínu vysokého smrku spal chlapec s blonďatými vlasy. Kisame se zašklebil. Tak přece jen jsme ho našli dřív, než ti jeho povedení kamarádíčci. Itachi přistoupil k Narutovi. Chvíli si ho prohlížel, a pak mu položil ruku na rameno. Naruto se vzbudil. Hleděl Itachimu přímo do očí.
,,Zase se potkáváme, Naruto-kun.”
,,Ty? Co tady děláš?” vyhrkl Naruto a pokusil se vstál, ale byl příliš slabý, a tak nedělalo Itachimu žádné potíže povalit ho znovu na zem.
,,Přišli jsme si pro tebe a pro Kyuubiho.” odpověděl klidně Itachi.
Naruto vytřeštil oči. Jestli bude muset teď bojovat s Itachim i Kisamem, tak určitě prohraje.
,,Nemusíš se bát. Stačí, když s námi půjdeš dobrovolně a nic se ti nestane. Určitě chápeš, že tě nesmíme zabít, ale o tom, že tě nemůžu mučit, nikdo nic neříkal.”
Naruto chvíli přemýšlel.
,,Dobře, tak já s vámi půjdu. Stejně mě tady už nic nedrží.”
,,Myslíš to vážně Naruto?” uslyšel Sasukeho naštvaný hlas. Podíval se za Itachiho a on tam stál. Slunce mu svítilo do tváře a vítr si pohrával s jeho vlasy.
,,Sasuke.” řekl Naruto sotva slyšitelně.
,,Hmm. Můj malý, pošetilý bratříček.” ušklíbl se Itachi.
Sasuke si toho nevšímal.
,,Všichni tě hledájí. Tsunade-sama, Jiraiya, Kakashi-sensei, Iruka-sensei, všechny týmy, ANBU i Sakura.”
Takže mě hledají, a dokonce i Sakura-chan? Při té myšlence, jako by získal novou naději na život. Nepatrně se usmál. Sasuke pokračoval.
,,Vysílačkou jsem jim poslal zprávu. Všichni jsou na cestě sem.”
Itachi se zamračil.
,,Ty malý parchante.”
Do rozhovoru se vložil Kisame.
,,Měli bychom odsud rychle vypadnout.”
,,Jistě hned. Jen co zabiju tohle malé škvrně.” hodil po Sasukem nenávistný pohled. To co následovalo se událo tak rychle, že Naruto sotva zaregistroval, co se děje. Itachi a Sasuke spolu bojovali a Kisame se pokusil zaútočit na Naruta. Ten byl pořád moc slabý na to, aby něco udělal. Jediné co dokázal bylo, že zavřel oči, dal si ruku před tvář a ze všech sil, co mu ještě zbyly zařval: ,,SASUKE!”

Na zem dopadly kapky krve. Tak jako dopadají první kapky deště, než se spustí prudký déšť. Naruto otevřel oči a naskytl se mu hrůzný pohled na Sasukeho, proťatého Kisameho mečem. Sasuke zakašlal a z úst mu začaly vytékat potůčky krve. Kisame z něj vytáhnul svůj meč. Jeho tělo se pomalu sesouvalo k zemi. Naruto se v poslední chvíli vzpamatoval a napřáhnul ruce. Do náručí mu dopadlo Sasukeho bezvládné tělo. Ale on ještě žil. Kisame se znovu napřáhnul, ale už neudeřil. Odněkud se objevili ANBU, a tak se musel i s Itachim vypařit. Narutovi stékaly z očí slzy a dopadaly na Sasukeho tvář.
,,Proč? Proč? Proč jsi mě zachránil?” zeptal se chvějícím se hlasem.
Sasuke vstáhnul ruku k Narutově obličeji a něžně ho pohladil.
,,Když ses vypařil, hrozně jsem se o tebe bál, ale nechápal jsem proč. Teď už to vím.”
Naruto se na něj nechápavě podíval uslzenýma očima.
,,Naruto, já..., já... já tě miluju.” dostal se sebe Sasuke s obtížemi a i v té velmi smutné chvíli se začal červenat. Naruto na něj vytřeštil oči.
O čem to ksakru mluví? Dělá si ze mě legraci?
Sasuke zpozoroval Narutův nevěřící obličej. Chytil ho proto za krkem, přitáhl si ho k sobě a něžně ho políbil. Naruto se od něj trochu znechuceně odtáhnul. Sasuke se zatvářil trochu zklamaně. Ale konec konců čekal, že tohle udělá.
,,Sasuke! Naruto!” ozval se vyděšený hlas Sakury, která běžela k nim. Jakmile uviděla Sasukeho na okamžik strnula, ale hned na to se k němu vrhla a začala ho léčit.
,,Přežije to?” zeptal se vyděšeným hlasem Naruto.
,,Myslím, že ano, Naruto. Chtěla bych se ti omluvit. Víš, tenkrát, to co jsem ti řekla....” nedořekla to, protože ji Naruto přerušil:
,,Řekneš mi to později. Teď je nejdůležitější, aby se Sasuke uzdravil.” řekl a usmál se na ni.
Sakura mu úsměv oplatila a soustředila veškerou pozornost sasukeho zranění. Naruto vstal a vyšel ze stínu stromů. Všude kolem byli ostatní ninjové z vesnice. Šťastně na něho mávali a volali. Naruto se rozhlédl a usmál se. A to jsem si myslel, že mě nehledali. Pomyslel si. Zezadu k němu někdo přistoupil a položil mu ruku na rameno. Naruto se otočil.
,,Kakashi-senseii!” řekl radostně. I přes masku bylo vidět, že se na něj Kakashi usmál.
,,Jsem rád, že se ti nic nestalo, Naruto. Můžeš jít na chvilku se mnou? Potřebuji si s tebou chvilku promluvit.” Naruto přikývnul a odešel s Kakashim o kousek dál, kde už čekala Tsunade-sama a Jiraiya.
,,Díky Bohu, že jsi v pořádku, Naruto.” začala Tsunade se slzami v očích, sotva přišli trochu blíž k nim.
,,Tak a teď nám hezky pověz,” přerušil Tsunadiny výlevy citů Jiraiya ,,co se tady stalo.”
Naruto jim řekl vše, na co si vzpomněl. Když skončil, nastalo kolem nich ticho. První ho přerušil Jiraiya.
,,Takže ti zatracení Akatsuki si nedají pokoj.”
,,Vypadá to, že ne.” přidala se Tsunade. ,,Myslím, že pro dnešek už bylo dobrodružství dost. Kakashi, odveď Naruta zpátky do vesnice. Musí si odpočinout. V poslední době toho bylo na něj až příliš.”
Kakashi přikývnul a odváděl Naruta zpět. Když šli kolem místa, kde předtím nechal Sasukeho, všiml si Naruto týmu lékařských ninjů. Snad bude v pořádku. blesklo mu hlavou.

Otevřel oči. Díval se na strop pokrytý stíny, které sem vnikaly otevřeným oknem. Slunce pomalu zapadalo za obzor a nechávalo za sebou krvavou oblohu. Jako by někdo na jindy jasně modré nebe vylil červenou barvu. Posadil se a přemítal, co se mu v posledních dnech událo. Vzpomínky mu se mu promítaly před očima, a on jako by to znovu prožíval. To jak bloudil lesem. Jak se bál, když ho našli Akatsuki. Sasukeho, který ho zachránil. I to jak ho políbil. Při té vzpomínce se zachvěl. Nevěděl, jestli odporem nebo něčím jiným. Vstal, oblékl se a vyrazil z domu. Utíkal do nemocnice. Musel ho vidět. Musel si s ním promluvit.
,,Na kterém pokoji je Uchiha Sasuke?” zeptal se recepční, sotva vběhl do dveří.
,,Sasuke je na pokoji číslo 8. Ale nejsem si jistá, jestli je při vědomí.” zavolala za Narutem, ale ten ji už neslyšel. Běžel celou dobu a zastavil se až před dveřmi s číslem osm. Vstáhnul ruku, ale pak zaváhal. Mám tam jít? A až tam budu, co řeknu? Co udělám? Nakonec přece jen zaklepal na dveře.
,,Dále.” ozval se z pokoje Sasukeho hlas. Ještě na okamžik zaváhal, a pak vstoupil do pokoje. Zavřel za sebou dveře, trochu se rozhlédl a přistoupil k posteli. Sasuke se na něho usmál.
,,Tebe bych tady opravdu nečekal.”
Naruto se na něj podíval, ale hned sklopil hlavu.
,,Sasuke,” začal trochu nervózně ,, e mi moc líto, že tě kvůli mně zranili.”
,,Nedělej si s tím starosti. Přežiju to a za pár dní mě pustí.”
,,Víš, pořád musím myslet na to, co se tam stalo. Nemůžu se toho zbavit.” řekl Naruto a vypadal utrápeně.
,,Moc mě mrzí, že tě to trápí.” řekl Sasuke ,,To, co jsem udělal, byla hloupost. Omlouvám se Naruto.”
Jako by se těmi slovy v Narutovi něco zlomilo. Nějaká zeď, která mu bránila vyjádřit city. Už věděl co k Sasukemu cítí. Sedl si na postel, pohladil ho po vlasech a jemně ho políbil. Sasuke se na něj nechápavě podíval. Ale Naruto se jen usmál.
,,Myslím, že už jsem se rozhodl o svých citech.” řekl na vysvětlenou. Sasuke se také usmál. Přitáhl si ho blíž k sobě a znovu ho políbil. Přitom mu jazykem zatlačil na rty. Naruto na chvilku zaváhal, ale pak je odevzdaně otevřel. Sasuke mu vnikl jazykem do úst a poprvé, ale ne naposled se jejich jazyky setkaly. Už jim oběma docházel dech, ale ani jeden nepřestal. Nevěděli, jak dlouho se spolu mazlili a líbali. Úplně ztratili pojem o čase. Odtrhli se od sebe, až když někdo zaklepal na dveře. Do pokoje vešla setřička.
,,Je mi líto, Naruto, ale už budeš muset jít. Je konec navštěv a Sasuke si musí odpočinout.”
Naruto přikývnul.
,,Jo hned půjdu.” Sestřička vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Naposled se Naruto se Sasukem políbili.
,,Tak se měj a odpočívej, ať jsi co nejdřív v pořádku.” řekl Naruto, a i když nerad, vracel se domů.
Tak přece jen to nakonec pochopil. oddechl si Sasuke.

Naruto chodil za Sasukem každý den, dokud se neuzdravil a nevrátil se zpět do týmu. Když měli první misi po dlouhé době, a jako obvykle čekali na Kakashiho, Naruto ani Sasuke na sobě nedali vůbec znát, že se mezi nimi něco stalo. Všechno vypadalo normálně. Kakashi se opozdil, Naruto byl naštvaný, že tam sensei ještě není, Sakura byla zase otravná a pořád běhala okolo Sasukeho. Toho to samozřejmně štvalo, takže mlčel jako obvykle. Ale přesto bylo něco jinak. Srdce dvou chlapců se změnila a to už navždy.
,,Dobré ráno.” pozdravil je Kakashi. Dnes se zpozdil o tři hodiny.
,,Jdete pozdě.” vyjel na něj Naruto naštvaně.
,,Jo já vím. Ale zasekl se mi zip u kalhot, tak mi z ním musel Iruka-san pomáhat.” vysvětlil s úsměvem Kakashi důvod svého zpoždění. Naruto, Sakura i Sasuke se zatvářili znechuceně.
,,Budu dělat, že jsem nic neslyšela.” řekla Sakura.
,,Dobře, takže k dnešní misi...” nedokončil Kakashi, protože ho Sasuke přerušil.
,, Sensei, mám na vás jednu otázku.”
,,Tak co tě trápí Sasuke?”
,,Když jsem vám řekl, že Naruto utekl do lesa, vypadal jste dost vyděšeně. A já se vás ptám proč?”
,,Já vám o tom lese nic neříkal?” Všichni tři zakroutili hlavou.
,,No bál jsem se o Naruta, protože v tom lese mají skrýše různí zločinci a také tam žijí příšery. Vlastně je štěstí, že tě nikdo a nic nenapadlo.” ukončil své vysvětlení Kakashi. Sasuke se trochu starostlivě podíval na Naruta. Ale ten na sobě nedal nic znát.
,,Tak co kdybyste nám raději vysvětlil, co je to za misi.” řekl Naruto.
Už zase to byl ten hyperaktivní ninja číslo jedna. Kakashi se usmál a začal jim vše vysvětlovat. Naruto se podíval na Sasukeho a usmál se na něj. Ten mu úsměv oplatil. Po té události spolu Naruto a Sasuke zažili spoustu dalších dobrodružství, smutných, ale i šťastných okamžiků. Ale ať se stalo cokoliv, jejich lásku nic neoslabilo. Zůstala jim navždy, stejně tak jako jejich vzpomínky.

Na nebe vyšla první hvězda, aby oznámila příchod noci. Noci, která přikryje celý kraj tmou a tichem. Za okamžik se ukázal také měsíc. Zářil na noční obloze, jako oko, které vidí vše a nikdy nezhasne. Svým bledým, třpytivým světlem ozářil vysoký strom. Pod ním leželi dva chlapci. Tiskli se k sobě a mlčky pozorovali temnou oblohu, na které jako vzdálené pochodně plály hvězdy. Nikdo a nic je nerozdělí. Jejich láska bude věčná, tak jako je věčná záře měsíce nad jejich hlavou.