Tajuplná mise 9.

„Hej! Vstávej.“ Snažil se šedovlasý muž probudit spící dívku. Ta se po chvilce probrala. Odhrnula si tmavě hnědé vlasy z nazelenalé tváře a pomalu otevřela pronikavé kočičí oči. Rozhodně jí nebylo dobře.
„Je mi blbě.“ Řekla a pokusila se posadit, bolest a náhlá nevolnost jí v tom zabránila. „Kolik sem toho, proboha, vypila?“
„Řekl bych že nad svoje standarty. Počkej pomůžu ti.“ Opatrně postavil na Uraa na nohy Kakashi.
„Do koupelny, prosím.“ Řekla z posledních sil Uraa, „Budu zvracet.“

O půl dne později ležela Uraa natažená v malém lesíku pod vysokou borovicí. Milovala borovice, dokázala se na ně dívat celý den, obdivovala tu jejich divokou krásu, že si někdy přála být borovicí, měla by o mnoho starostí méně. Teď tu jen tak ležela a vzpomínala, na to proč se vlastně stala ninjou.

Byl její první láska. Trvalo to dlouho než se dali dohromady, o to víc ho milovala. Byla tehdy ještě pubertální děcko, myslela jen na něj a na zábavu, vše se zdálo tak jednoduché. Věděla, že před ní Takeo něco skrývá, ale nepídila se po tom, doufala, že jí to řekne. Tajil před ní, že je shinobi. Dozvěděla se to teprve, když:
Proti ní stál dlouhovlasý blonďatý kluk a chystal se jí políbit. Zasmála se a odstrčila ho: „Budeš si mě muset nejdřív chytit.“ Couvala před ním.
„Opravdu? To nebude problém.“ Řekl se svým milým úsměvem a chystal se za ní rozběhnout. Najednou za ním stál muž s katanou. Takeo se otočil a zpozoroval nebezpečí, uskočit však nedokázal. Uraa viděla jak meč proťal krk a hlava se oddělila od těla. Všude začala tryskat krev. Roztřásla se jí kolena, spadla a zavřela oči. ´To.. To je jen sen. Prosím, ať je to sen!´ ale věděla, že je to skutečnost. Smrt Takeova vraha neviděla.
„Je mi líto, že jsem mu nemohl pomoci.“ Skláněl se nad ní nějaký shinobi, později její sensei.
Tehdy se rozhodla být shinobim. Chtěla chránit své blízké a také už nikdy nechtěla být bezmocná.

´Ale co teď? Když jsem mrzák. Mrzák!´

„Pane, můžu vám pomoct do schodů?“ zeptala se postaršího muže se dřevěnou nohou.
„Taky ve mně vidíš jen mrzáka. Není těžké se vyrovnat se zmrzačením fyzicky, ale psychcky ano. Nech mě být, nejsem bezmocný. Vyjdu ty schody sám.“ Osopil se na ní a schody opravdu sám vyšel.

´To byl už dávno. Ten starý muž, chyběla mu celá noha a dokázal být samostatný. Mě chybí jen ohebnost kolena a fňukám tady.´. Opět si vzpomněla na Takea.
„Nepůjdeme už domů?“ ozvalo se vedle, to byl Kakashi se svou knížkou. Byla mu vděčná, za to jak jí celý den pomáhal.
„Jo, už by to chtělo. Zvu tě na večeři. Vařím.“
„Eh…. Ty vaříš?“
„Jo, a dá se to i jíst.“ Zasmála se. ´Sakra, proč mi nikdy nikdo nevěří, že umím vařit.´

„Cože? To je teprve 7 hodin ráno?“ divila se Uraa další den a pro jistotu si sáhla na čelo, jestli nemá horečku, obvykle tak „brzo“ dobrovolně nevstávala. S námahou se oblékla a po snídani se rozhodla, že půjde za Ibikim, třeba pro ní má nějakou práci. Zamkla a pomalu se pokoušela zdolávat schody. Moc jí to nešlo a pomalu jí začalo opouštět odhodlání, ty berle byly strašně nešikovný a tlačili v podpaží. V půlce to byla připravená vzdát, ale uslyšela kroky. Proti ní šel Ibiki se svým obvyklým respekt budícím přísným pohledem a dlouhým tmavým kabátem.
„Dobrý den, sensei.“ Pozdravila Uraa a snažila se dělat, že je v pohodě.
„Dobré ráno, Uraa. Nechceš pomoct ze schodů?“ zeptal se. Kdy by to byl kdokoliv jiný nadšeně by přijala, ale Ibiki. ´Proč zrovna on… Tohle raději riskovat nebudu, ještě by to skončilo nějakým výslechem. Brr.´ pomyslela si.
„Děkuju, ale to nebude třeba. Zvládnu to sama. Zrovna jsem se chystala jít za vámi. Nemáte pro mě nějakou práci? Myslím, že vyslýchání a papírování už zvládnu.“ Usmála se Uraa a snažila se, aby jí z obličeje zmizela bolestivá grimasa.
„Nejdříve si ale dojdi k Tsunade-sama pro nějaké prášky na bolest. Pak se stav u mě v kanceláři, kdyby tě ta noha ale hodně bolela jdi si raději lehnout.“ Odpověděl Ibiki, potom co jí důkladně zrentgenoval svým teď mírně překvapeným pohledem.
„Ano, sensei.“ ´Tsunade mi určitě doporučí, abych přestala být ninjou, to bude těžký rozhovor.´