Hidden in the Darkness part 2

Hidden in the darkness part 2

Klopýtala po vyprahlé cestě. Bodavé kamínky písku jí padaly do bot, ona se však pokračovala. Stále utíkala… Zastavila se, až když jí bokem projela silná bolest, jak nestíhala dýchat… Tenké kimono, jenž v teplých dnech nosila na sobě místo normálního oblečení, se jí lepilo na tělo… Za pár sekund se však dala znovu do běhu…
Vrací se… Ti, jenž přežili misi…
Cítila, jak jí hrdlo svírá radost…Měla v sobě však cosi trpkého…
Konečně… Ale…Co když… co když se nevrátí… Ano, mohlo to tak dopadnout… Je možné, že… Ztráty na lidech prý byly vysoké…
Teď přijde přeci ten okamžik… Možná už…
Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy… Pálily ji na tváři… Rychle je však utřela… Musí tam být co nejrychleji… U brány Konohy…
…Místa mnohých šťastných setkání… i mnohých krutých zjištění…Jí zbývá jen doufat…
Sepjala ruku v pěst… Rychle míjela chodce. Zastavila se až nedaleko brány… Potom, jakoby normální chůzí pokračovala…
Nejdelších sto metrů… Pomyslela si.
Celé tělo se jí chvělo, možná strachem, možná zadýcháním…
Až u hlídky se trochu zaraženě zastavila… Nepříliš daleko se blížily postavy…
Musí to být oni…Proč jim neposlali záchranný tým?!…
Neklidně pátrala pohledem, ale nikde ho neviděla… Někteří podpíraly druhé. Jiní se samy vlekly…
Rukama si objala tělo. Přejel jí mráz po zádech… První z nich ji míjely… a pak další a další…
Nevěděla, jak dlouho tam tak strnule stála… Zdálo se jí to jako celá věčnost… Cítila, jak pomalu přestává být schopná zadržet dech. Třásla se… Hrdlo ji svírali strach a úzkost… Myslela, že omdlí. Cosi ji však nutilo stát. Stát jako zkamenělá…
On… on už se nevrátí…
Vítr jí načechrával vlasy… V jeho vírech se točily listy, v těch zvláštních tancích, tak často opěvovaných umělci…
Cítila smutek… Ta bolest ji přímo otupovala… Cítila jenom ty pocity… Už nedokázala přemýšlet… Její mysl se utápěla ve zlatavé záři odpoledního slunce… Ztrácela naději…
Proč?
Ve svých představách už si tolikrát vybavovala, jak ho vidí přicházet… Jak k ní míří… Všechno to byl však přelud, jenž ji ještě víc ničil…
Lidí na cestě pomalu ubývalo…
Zavřela oči jako dvě skřínky, aby v nich uzamčena své slzy, jimž už pomalu nedokázala bránit… Byla zmatená… Již nedokázala doufat… Její přání se rozplynulo…
Jak rychle můžou zmizet sny… Sníme je dlouho… a oni nás opustí, zmizí stejně rychle jako se voda vsákne do vyprahlé zeminy…
A potom to ucítila… Zachvěla se…
Cítím…
Pomalu otevřela oči… A nedokázala jim uvěřit… Stál tam, před ní… Jeho siluetu prozařovalo slunce…
„Sen…“ vyslovila tiše…
„Hinato…“Jeho unavená tvář se na ni usmála…
Ne, to není sen…
Slza jí stekla po tváři…a po ní druhá… Už jí to bylo ale jedno… Nevšímala si cizích pohledů… Celý svět pro ni zmizel… Vnímala jen jej… Udělala pár kroků vpřed… Hleděla na něj…
Ne, teď už je jedno, kdo se dívá… Ona ho miluje… a tak to prostě je…
Pohlédla mu do očí…
A klesla do jeho náruče…
Cítila, jak se nadechuje, možná aby něco vyslovil…
„Ne, nic neříkej…Je mi jedno, kdo nás vidí… Miluji tě Neji…“ Další slzy jí stékaly po tváři, na rtech se jí však rozvinul úsměv…
„Miluji tě…“ vyslovila s něhou tiše…
…
Do očí ji vhrkly slzy…
„Tak mi to vysvětli!“ křičel Hiashi na dívku, krčící se v rohu.
„Co se mezi vámi stalo?! Chci to vědět!“
„N-nic!“ řekla se vzlykotem, když se pokoušela vstát.
„Jak nic!? Nelži mi!“ Řekl tvrdě a dal jí facku, až vyjekla…
„Nelži mi! Hodně lidí vás vidělo! Celá Konoha si o tom šeptá!“
„Já…já ho miluji!“ vykřikla a očividně ho zarazila svou upřímností…
„Zbláznila ses?! Vždyť je to tvůj bratranec! Copak nemáš žádnou úctu ani zábrany?!“ vykřikl stále udiveně.
„Já?! To vy žijete jak… Dnes už je to přeci možné! Není to zakázané!“ snažila se vzlykajíce obhájit…
„Na tom nezáleží! To nechápeš, že je z Vedlejší rodiny?! Nemůžeš s ním být! Co by se pak asi stalo! … Chápeš jaká je to potupa pro Hlavní rodinu! Všechny jsi nás znemožnila! Před celou vesnicí!!“
„T-to není pravda… Kdyby jste nežili tolik podle přežitků, naše rodiny by byli sjednocené…“
„Jenže to se nikdy nestane. S tím se smiř! Nikdy! To nedopustím! A s ním už se nesetkáš! Postarám se o to, abys měla tolik misí, že… Už se s sním nikdy nesejdeš, rozumělas?!“
Po tváři jí tekly slzy…
Chtěl ještě něco říci, ale přerušilo je náhlé zaťukání…
„Hiashi-sama, mám vzkaz od Vedlejší rodiny…“
„Dále! Co se děje?!“ vykřikl na přicházejícího Hiashi s tváří stále zkřivenou hněvem…
„N-n-nemůžou ho nikde najít.“ Vykoktal mladík, krčící se u dveří…
„Cože?! Jak to?“ vykřikl s pohoršením. Potom se otočil k Hinatě…
„Až se mi dostane do rukou…postarám se, aby dostal za vyučenou a byl vyhnán z Konohy! Takhle se mi rvát do rodiny… “
„Ne! To nemůžeš…Na to nemáš právo! Má tu domov, vždyť tu žije…!“ vykřikla a rukou si zakryla tvář, když její otec napřáhnul ruku k úderu… Zastavil se však…
„Ty mi už ani za tu ránu nestojíš!“ vyprskl „Můžeš být ráda, že tě nechám v domě a nevyženu tě…“
„To ani nemusíš!“ vykřikla a vyběhla na chodbu i přes to, že se ji pokusil zastavit…
Neji… Kde se skrýváš…
Utíkala z domu. Ne, tam už nemohla strávit ani minutu… S ním… Se všemi těmi lidmi, jenž ji teď zavrhovaly… Matka mlčela… Možná jen Hanabi se k ní chovala normálně, ale i tak cítila její podezřívavý pohled, jakoby skrz prsty…
Snažila se vyhýbat lidem. Vyskočila na střechy… Mířila do lesa… Nechtěla tu zůstat, pokud on utekl…
Kde může být?
Jen instinktivně se rozhlížela mez hustě rozmístěnými stromy… Použila Byakugan, nemohla však křičet… Možná se ji pokusí hledat. Už jen aby ho dostaly…
Kam by šel…
Vyskočila na větev, rychle pokračovala na další a přitom se rozhlížela…
Ano, kde může být? Kam by asi mohl jít… Čeká snad na ni?Ale kde…
Možná…
V mysli se jí vybavily vzpomínky…
Je to snad ta část lesa, kde… je to možné, aby… O tom ví jen Neji a ona…

Její vzpomínky…
Na té misi byli jen oni dva. On zase tak chladný, necitelný… Nesnesla ten pocit. Oba mlčeli… I když spolu už trénovali… Vždy k ní byl takový…
Uspěli v ní… ale ta těžká část byla teprve před nimi…když se vraceli…
Ano… znovu někdo napadl Konohu… a oni ji museli bránit. Nepřipraveni…
Déšť ji bičoval do tváře, velké kapky si rozrážely cestu i mezi silnými listy stromů…
Tma už dávno sedla na krajinu a teď ji rozrážely jen rudé plameny hořících domů Konohy, která byla přeci jen daleko…
Řekl jí, ať se schová… Prý, že je to jeho povinnost…I když namítala, zavedl ji do malé jeskyňky…Všude vládlo šero…
A potom šel bojovat…
...
Neji v největší rychlosti míjel ta místa…
Co když ji to nenapadne… Do západu slunce musí zmizet…I bez ní…Tušil, že už teď vědí o jeho útěku… Co nevidět ho začnou pronásledovat. Chtějí pro něj zajisté trest. A jelikož se jedná o rodinu Hyuugů, mohla by to klidně být i smrt…
Ne, ji nezabijí… je přeci z Hlavní rodiny…
U jednoho stromu zůstal stát. Vzpomínky mu samy vtrhly do mysli…

...

[i]Kapky se odráželi o zem, na níž vytvářely obrovské kaluže a pomalu ji měnily na bláto, jak se půda rozmělňovala…
Byl silný. Uhýbal jeho útokům, ale pomalu mu docházela čakra… Snažil se ho zasáhnout, ale i on byl velmi hbitý… A potom vykřikl to jutsu… Byl překvapený a nestihnul mu uniknout¬…¬
Sevřela ho ohromná síla, nemohl se vůbec pohnout a cítil, jak mu to z těla vysává čakru… Byl bezbranný…
„Tak co hrdino?! Co budeš dělat?!“ vykřikl jeho protivník se znatelně krutým úsměvem…
„Víš, mohl bych tě zabít hned, ale… Ten tvůj pohled! Chtěl bych si to co nejvíc užít…“ zasmál se a přitom dělal znaky rukou…
„Kaihó Nentó no Jutsu!“ vydrala se mu slova z úst… Zůstal stát jako strnulý. Na tváři se mu znovu rozvinul ten úšklebek…
„Uvolnění!“ vykřiknul potom.
Neji vyděšeně hleděl před sebe…
Jak?! Jak ji mohl… Vždyť on ji…
Dívka klečela spoutaná na zemi… Zavázal jí oči a ústa…
„Jak jsi ji…?! Ty…“ vydal ze sebe Neji naštvaně…
„No ano… Vše byla iluze, genjutsu, Hrdino…Ani to tvoje ´bílé oko´ti nepomohlo! Ty ani ona se odtud nedostanete živí“
Rozevřel oči a cosi se v nich zablýsklo…
Mladík se s snažil dostat se z jeho jutsu… Pokoušel se pohnout rukama, ale cítil bolest, jakoby se mu trhaly svaly…Musel se kousnout do rtu, aby nevykřikl bolestí…
„Chehh, je to dokonalý způsob uvěznění! Nemá smysl se vůbec snažit…“
Skrčil se k dívce a přiložil jí katanu ke krku…
„Ano, nejdřív ji a potom tebe. Budeš se dívat, jak umírá.“ Vypustil s úst a jen na chvilku se obrátil k mladému shinobi…
„Ale pokud je ti to jedno…“ řekl vyzívavým hlasem…
Neji mlčel. Věděl, že jeho protivník chce, aby se ještě více rozzuřil…
Dívka se chvěla a i přes zavázaná ústa bylo slyšet jak vzlyká…
Ne, nesmí hrát podle něj… Musí se co nejdříve dostat z toho sevření… A zachránit se…
Muž cuknul katanou… Neji chtěl zavřít oči, snad aby to neviděl, ale jeho tělo ho neposlouchalo… vykřikl…
„Ha, takže ti to není jedno, hrdino…“ Zašklebil se podle protivník. Ale tentokrát se nesmál. Tomu, jenž se mu dralo z úst, se již nedalo říkat smích… Byl to spíše chrkot stvůry, těšící se z přicházející vůně čerstvé krve…
Nezranil ji… Chtěl, abych si to myslel…
Vzal meč a jemně jím přejel Hinatě po tváři…Vychutnával si tu chvíli, když zanedlouho přitlačil na meč a po dívčině bílé tváři sklouznul silný pramínek temně rudé krve…
„Nech ji být… Pusť mě a bojuj!“ vykřikl Neji…
„Myslíš jako férově?! Ale to není můj styl… To bych si ten ´zápas´ vůbec neužil, ne?!“Otočil se k němu. Znovu se uchechtl a tiše vyslovil…
„Vadí ti, když se jí dotýkám… Sleduj…“ Obrátil se k Hinatě a pevně ji chytil za rameno. Nahnul se k dívce a dlouhým tahem jí olízl krev od krku až po ránu…
„Ty hajzle! Nech ji být!“ neudržel se Neji, překvapený sám sebou…
Musím něco udělat! Jinak ji ten hajzl…

[i]Hinata se znovu otřásla. V malé jeskyňce byla tma a ze stropu na ni padaly ledové kapky vody, protékající někde mezi prasklinami zvětrané skály… Jí už to bylo ale jedno. Promočené, prosáklé oblečení se jí přilínalo na tělo a studilo ji tak, že dalších pár kapek již nemělo vliv…
Hlavou se jí honily spousty myšlenek…
[i]Prý „počkej tady…“… je to mise jich obou… Měla by mu jít pomoci…
Hinata z toho měla špatný pocit…
To, co říkal…je to hloupost! To není důvod… Když je protivník silný…
„Jsi z Hlavní rodiny… Je to má povinnost…“ Vždyť ten muž je nebezpečný… Kdyby šli dva tak…
Zakroutila hlavou…
Musím mu pomoci…
Vyběhla do temnoty lesa a použila Byakugan…
Nebudu tu přeci sedět a čekat…
Snažila se ho zahlédnou a zanedlouho se jí to podařilo. Viděla ho ale velmi špatně…
Musí jít blíž…
Zastavila se až velmi blízko a skryla se za stromem…
Co to dělá? Proč jen stojí a neútočí…
Snažila se rozpoznat, co se děje…Až po chvilce si všimla, že na mýtince mezi stromy je další osoba… otřásla se…
Ale to je… Genjutsu! Musí to být… Proč to ale nepoznal… Co se s ním děje…
A potom zaslechla ten odporný hlas nepřítele…[/i]

„Klidně si křič…Jak jen vy, z Konohy, jste ubozí!“ Jen na chvilku se odmlčel. Přitom přejel hrubě dívce prstem po tváři a stoupnul si…
„Asi tě zklamu… Nejdřív přeci jen zabiju tebe… S ní by mohla být ještě zábava!“
„Nech ji nepokoji! K čemu ti bude, když ji zabiješ!? Vždyť… je to jen…“ přeušil ho mladý shinobi…
„Ta holka…Cch, pro tebe hodně znamená, co?!“ pokračoval, jako by ho vůbec neslyšel, stále měl na tváři ten úšklebek, jenž se zdál až nelidský…
„Heh, vy ubožáci a vaše city…“
„Zklapni! To, co říkáš… není to pravda! Vůbec nevíš, co si myslím! Jen odhaduješ!“ vydal ze sebe Neji znechuceně…
„Právě, že vím, Hrdino! Mé jutsu otevírá tvou mysl… A nejsilnější emoce zjistím! Copak mi na to řekneš!“ zasmál se „Nešťastná láska, jak ubohé! Čekal jsem, chladnost a téměř žádné emoce od bojového genia klanu Hyuugů…“
„Zmlkni!“
„…A nejen to… neprohlédl jsi ani mé genjutsu! Myslel sis, že slovem uvolnit to vše končí?! A ono to právě začalo!“ Znovu následoval ten posměšný skřek…
Genjutsu?! To celé bylo… Jak to mohl…
„Jak…“ vyslovil udiveně…
„Jak?! Ta dívka tě tak rozhodila, že jsi ani nedokázal dávat pozor! To je mé druhé jutsu. Mučení mysli…“
„Proč jsi mě nezabil dřív?!“ vyhrkl…
„To je nuda…“ odpověděl protivník, jako by to bylo očekavatelný a obyčejný důvod…
„Jsi…“ vydal ze sebe Neji, ale ihned ho muž přerušil „Šílený?! Tobě už to může být jedno, protože teď zemřeš!“ vykřiknul nečekaně…

Neji… Ona… Co to říkal…
Proud myšlenek jí neustále vířil v mysli…
Co…?! Neji…
Ne, teď na to není čas… Musí mu pomoci… Ale jak…?!
Sledovala, jak se k němu muž blíží…Věděla, že musí něco udělat, a to rychle…Tělo ji však neposlouchalo a ona hleděla, jak se k němu přibližuje nepřítel s vytasenou katanou…
Teď!
Odrazila se od větve a doskočila na zem mezi ty dva ninji…
„Hinata-sama…“ vydrala se překvapená slova z úst Nejiho…
Protivník, sic téže zaskočený na ni zaútočil… Rychle se vyhnula jeho útoku a sama začala útočit, přitom se však musela vy1hýbat mrštným a dobře mířeným ranám katany…Odrážela ji však s velkou námahou… Pomalu jí ubývaly síly i čakra…
Musím! Rychleji…
Sama však věděla, že brzy nastane moment, kdy už nebude moci uhnout…
Ještě párkrát uhnula a zasáhla ho…
Teď nepoužije čekru… Ale stále má meč… Neji… Proč tam tak stojí?! Již na něj nefungují jeho jutsu…
Uhnula znovu, ale sama už si byla vědoma, že za chvilku už nedokáže odolávat…
Jediný chybný pohyb se za nedlouho dostavil…
Projela ní strašlivá bolest až vykřikla…
Muž udýchaně vykřikl: „Smůla! Mě jen tak nějaká holka neporazí…“
Neji se však stále nehýbal… Cítil se, jako svázaný… I když už jutsu povolilo…
Hinata byla poloochromená bolestí, jenž měla ohnisko u ramena, kudy jí prošel meč…
Tohle… je konec? Konec… Ne! Ještě můžu vyhrát… jen…
Oblečení, nasáté vodou již nedokázalo pohltit i krev, řinoucí se z rány… Pokusila se pohnout rukou… Projela jí tělem křeč až jí do očí vhrkly slzy…
Ne… já věřím… Já to nevzdám…
Udělala pár rychlých pohybů…Znamení rukou…
„Co…“ vydrala se muži z úst kratičká otázka… potom umlkl…
Úder...
V hrudi měl nepříliš hluboko zaťatý kunai… Jeho účinnost však ještě více napomáhal silný proud čakry, jemuž nemohlo nic bránit cestu…
Mrtví klesl k zemi… Přelud zmizel…
Hinata z posledních sil uchopila rukojeť katany a vytáhla si ji z těla…Potom se i ona sama sesunula se k zemi, s tichým zasténáním… Až v tu chvíli jakoby Neji procitl ze svého strnutí…
Rychle se k dívce sehnul…
„Hinata-sama…“ vydal ze sebe, zděšeným množstvím krve…
„N-neji…“ vyslovila… „Neji…To, co říkal byla… byla to pravda?“ dodala tiše…
„Je to moje vina… Kdybych… Kdybych to dřív odhalil, tak… Konoha není zase tak blízko… navíc…Útočí na ni… Nedokážu vás dopravit do nemocnice včas…“
„Neji-kun, to je dobré. J-já to zvládnu…“ hlesla dívka…
„Ne! To není dobré! Víte, kolik krve jste již ztratila…Jestli…“
„Neji… Nevzdávej to hned…“ špitla tiše, že ji téměř nebylo slyšet…Omdlela…
Mladík nic neřekl. Utrhl kus látky ze svého oděvu a přiložil na ránu…Potom dívku vzal do náruče a vyskočil na větve stromu…Musel se tam dostat co nejrychleji do vesnice…
Probrala se až za dlouho… Téměř tam byli… Netušila, zda to přežije… Cítila, jak jí pomalu otupují smysly…
Ne…Ještě ne… Musím… se ho… zeptat… zněla jí slova v mysli…
„Neji-kun…“ vyslovila…
„Hinata-sama! Vydržte. Už jen chvíli…“
„…Já… To, co říkal… Byla to pravda?“ řekla chraplavě…
Mladík neodpovídal… Hleděl před sebe…
„Neji-kun… Jestli…jestli zemřu…Chci to vědět…“ vydala ze sebe…
„Byla to má vina…měl jsem vás chránit…selhal jsem…“ řekl po chvilce mlčení mladík.
„jestli zemřete… chci, aby…“ potom už nepromluvil…
Víčka jí ztěžkla a ona musela zavřít oči… Pohltila ji tma…
Asi nikdy nezjistí, zda to, co cítila nebyl jeho polibek…
[/i]
…

„Neji?!“ vyslovila dívka, když zahlédla mužskou siluetu… Věděla, že mohla riskovat objevení, ale tušila ho… Musel to být on… otočil se jen napůl… Věděl o ní.
Skočila na pár větví a za chvilku byla u něj. Stál na kamenné skalce a hleděl kamsi do dáli…
„Neji…“ vyslovila, když byla jen kousek od něj…
Je v pořádku… oddychal si.
„Nikdy…nikdy jsem si nevšimla, že je tu řeka…“ řekla, aby přestalo ticho, jenž ji tísnilo. On stále mlčel… Ale byl to on. Ne žádné jutsu. Sklopila zrak…
Možná… Zlobí se… Už se nemůže vrátit…
„G-gomenasai…Nechtěla jsem…“ nedokončila větu.
Promluvil až za delší dobu…
„Hinato… Chci se tě na něco zeptat.“ Začal vážně a opatrně…
„A-ano?“ vydala ze sebe…
Co se děje…
„Opravdu… Opravdu se mnou chceš utéct?…“
„Ano… Myslíš, že kdybych nechtěla, tak…“ Zeptala se.
Co je sním?Co tím myslí?
„Můžeš…“ vydal ze sebe a potom se zarazil… Promýšlel a zvažoval každé další slovo… „Můžeš tu zůstat…“ pravil chladně…
Dívka něco chtěla říci, ale on ji ještě přerušil…
„Musíš to zvážit… Oni… Tobě nic neudělají… Máš tu přátele, rodinu…měla bys na to myslet…“ vyslovil.
To přeci…
„Jak to myslíš? Vážně… Copak nevíš, že… že bez tebe…Bez tebe to pro mě nic neznamená! To ty jsi přeci… Copak to nevíš? Jak to můžeš říct?“ do očí ji vhrkly slzy…
„Vždyť… vždyť mě znáš! Já…Nikdy…Myslíš, že mě nehledají?!“ Sahlnula si na tvář…
„Náš klan na to jen tak nezapomene…Budou nás všude hledat…Udělají pro to cokoliv! Nebude to lehké… Nechci, abys litovala…“ odpověděl tiše…
Proč… Vždyť on a ona… Ne! Tentokrát musí být ona…Ta silná…
„Jak to můžeš vyslovit!? Já… já si tuhle cestu vybrala… Proč…proč pořád pochybuješ?!“ V tichu lesa šuměla řeka… Zvedl se vítr a pohrával si ve větru s listy…
„Neji! Miluji tě! Miluji…Ty… Necítíš to tak snad ke mně? Je to snad klam…“ položila mu ruku na záda…
„Ne, já tě… Cítím to tak… Já jen…“ On tentokrát sklopil zrak…
„Tak… tak… Ty tomu nevěříš?… Pokud já a ty… My přeci… Chci to slyšet…Chci, abys to vyslovil…“ vzlyk zadržela v poslední chvíli. Zachvěla se…
„Já…já…“ začal, hlas se mu chvěl, jako by to ani nedokázal…
„Baka Neji! Baka! Proč o všem vždy pochybuješ?! Proč…“ Tloukla ho pěstmi do zad, ale pomalu přestávala…Tentokrát již nedokázala zadržet vzlyk ani slzy…
Otočil se k ní a objal ji…
„Proč…“ zašeptala…
„Já…Miluji tě Hinato…Promiň… Už…už nikdy nebudu…“ vyslovil on…
„Slibuješ?“ zeptala se a ještě víc ho objala…
„Slibuju…“