Vzpomínky bolí...

Uf, snažim se napsat nějakou jednorázovku, která by nebyla romantická. Myslím, že se mi stejně nepovede, ale alepsoň to zkusim. Hezký čtení!

Tsunade se zamyslela. Věděla, že příkazu, který právě vydala, bude jednou litovat. Už jen kvůli tomu, co se stalo Sasukemu, když byl mladý. Nemůže mít za zlý, že se chce mstít. Může tím sice zničit celou Konohu, ale přesto... Tsunade ho chápala. Pomalu se jí začaly vybavovat vzpomínky z dětství. Tehdy jí bylo teprve sedm let a ona se vracela domů...

"Mami? Kde jsi?" zeptala se malá holčička do domu, ale nikdo jí neodpovídal. Dům byl prázdný. Nebo alespoň se jí tak zdál. Z obýváku slyšela nějaké steny. Vzdychání. Jako-by někdo... (doufam, že nemyslite na tamto ).
"Jseš to ty, mami?" zeptala se holčička a vešla do pokoje. A hrůzou se zděsila. Na sedačce tam ležel její starší bratr, v kaluži krve. Ještě dýchal.
"Kaname!" vyhrkla dívka a do očí se jí draly slzy. Přiběhla ke bratrovi a obejmula ho. Ještě nikdy neviděla tolik krve. Bála se, co to může znamenat.
"Tsunade... sesřičko..." dral ze sebe s námahou Kaname. "... neboj se... všechno bude... v pořádku... musíš..." větu však nedokončil. Přestal dýchat. Jeho oči zůstaly otevřené... a prázdné. Malá Tsunade se rozvlykala. Milovala svého bratra. Byl na ní tak hodný, vždy pro ní udělal první poslední... a teď. Nemohla tomu uvěřit. Pak pohlédla na točité schodiště, vedoucí do prvního patra jejího domu. Setřela si z obličeje slzy a pomalými kroky se po schodišti vydala nahoru. Prudce oddychovala. Měla strach. Měla strach, že tam nahoře najde své rodiče...
Rychle rozrazila dveře od koupelny, z které vytekala další krev. A pak to ta malá spatřila. Tělo svého otce. Mrtvé. Leželo na zemi, v kaluži krve a stále krvécelo. To byl důkaz, že její otec zemřel ještě nedávno.
"Otče!" vykřikla Tsunade, ale neodvážila ase k němu přiblížit. Bála se ho. Bála se toho, co viděla. V hlavě měl ohromnou díru, ze které vytékal kromě červené tekutiny i mozek. Pohled na tu příšernou scénu byl nevydržitelný. Holčička odvrátila hlavu a vyzvracela se.
"Proč...?" zeptala se do tichého domu. Poté zaslechla vzdychy z ložnice. S nadějí, že tam najde svou matku živou, se rozběhla. Jenže se jí naskytl pohled tak odporný, že se Tsunade zhroutila. Padla na kolena a sledovala svou umírající matku. Měla rozřízlé břicho, z kterého vytékala krev a byly v něm vidět orgány. Ale to nebylo všechno.
"Mami..." zašeptala brečící Tsunade. Její matka byla už v devátém měsíci těhotenství. Někdo hrubě vyjmul malý zárodek z jejího těla. Ležel vedle své matky. Také mrtvý. A co hošího- měl oddělené ručičky i nožičky od svého těla...

Tsunada začala brečet. Vzpomínky na minulost jí nedělají dobře. Tehdy to byla hrozná zkušenost a Tsunade se chtěla vždy pomstít. Dokonce i nyní, po tolika letech, se jí při této vzpomínce zlostí vařila krev...