Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … | 23. |

Hlavně mě prosím neukamenujte ! xD :D

Podívala se na Naruta běžící k ní a volající její jméno. Usmála se na něj … chtělo se jí plakat, ale už nezbyli síly ani na slzy. Jen tam stála, přesně podle snu … unavená, bezmocná … nedokázala se bránit a čekala, až přijde ta osudná rána, která zapečetí konec jejího života …. Kisame se blížil víc a víc …. Napřáhl se a sekl Samahadou . Zavřela oči ze kterých se skutálela jedna obrovská slaná slza ……………/Promiň …/ .……………………………… .

Prodral se bojem a spatřil unavenou zničenou Nano na kterou mířil se smrtícím úderem Kisame.
„Ne !!!“ vykřikl a rozběhl se k ní. /Snad to stihnu ! Musím … !/ Kisame byl už skoro u ní, ale Rogen taky. Kisame se rozpřáhl a udeřil. Rogen se stihl postavit před Nano. Samehada jím projela. On jen bolestí sykl. I přes tu bolest se rozpřáhl, zkoncentroval chakru a odhodil Kisameho do dost velké dálky. Ten s jekotem a bolestí dopadl na zem.
/Stihl jsem to … Lásko …/ otočený k ní, se na ní díval.

Rána nepřicházela, cítila pohyb před sebou a tak otevřela oči. Dívala se Rogenovi do těch jeho úchvatně modrých očí. Nechápala to. Jenže když se podívala na Kisameho někde hodně daleko od nich ležícího a těžce hýbajícího, tak pochopila. Podívala se zpět na Rogena. Spatřila ohromnou ránu na části břicha a hrudníku ze který se valila krev. On se pousmál. Z koutků mu vytekl pramínek krve. Svezl se na zem do její náruče.
„Rogene … co si to udělal …“ držela ho, jako by držela křehký porcelán… do očí se jí draly slzy.
/Proč …/
„Jsem rád … eh *zakašlal* … , že jsem to stihl. Nikdy .. nikdy bych si neodpus..stil.. kdyby se ti něco stalo …“ vykašlal krev.
„Chci … chci se ti omluvit. Chtěl jsem ti říct, že odejdu od Akatsuki, ale … evidentně se nám to trochu zvrtlo …“ ztěžka se na ní pousmál.
„Ne … nesmíš mi umřít … prosím … ne teď !!! Sakuro!!!“ zaječela s deroucí se slzami na povrch. Boj u některých přestal a sledovali co se stalo. Růžovlasá dívka se k nim rozběhla.
Rogen chytil Nano za ruku a pevně sevřel.
„To už nepomůže … ty to víš …“ zakašlal a stěží dýchal. Věděl, že už nadešel jeho čas…
„Já … miluji tě …. Neboj se o mě. Budu tě sledovat a stále tu budu … s tebou … je tu někdo, kdo se o tebe postará …“ Věděl, že Kiba k ní cítí něco víc a neměl o ní starost.
„Dej na sebe pozor … prosím …“ pohladil jí po tváři s úsměvem.
„Ne … miluji tě …“ lehce s ním zatřepe. Přes slzy skoro nevidí.
Jeho ruka se pomalu svezla, jeho krásné oceánové oči se zavřeli, přestal dýchat a tep mu přestal být. Byl konec. Ten, jemuž darovala své srdce zemřel. Zemřel pro ní … jen, aby ona žila. Pevně ho sevřela a přitiskla se k ochablému zmáčenému tělu bezvládně ležícího chlapce.
Byli slyšet její vzlyky, které se rozléhaly celým bojištěm. Držela ho v náručí a plakala … nebránila se slzám … někdo, koho milovala jí zemřel v rukou. Další cenný člověk v jejím životě.
/Prosím … /
„Prosím … vrať se mi … vrať se zpátky! Slyšíš ??? VRAŤ MI HO ZPÁTKY!!!!!!“ zakřičela do větru.
„Ne .. ne … to nemůže být pravda … je to jen sen … zlá noční můra … chci se probudit … chci být s tebou lásko …“ s pláčem šeptala…
Sakura k nim doběhla. Viděla a slyšela jí. Nevěděla, jaký to je, ale dokázala si to představit. Koukala se na ní a bylo jí té dívky tak líto. Naruto stál vedle Sakury celý oněměný.
Zvony kostela ve vesnici zazvonily. Ninjové z misí se vraceli. Akatsuki věděli, že prohráli. Konan koukala na bezvládné tělo Rogena. Byla nešťastná vždyť ho měla ráda jako syna … ovšem věděla, že to co udělal bylo správné.

Nano položila mrtvé tělo. Vstala a upřela na něj naposledy pohled. Poté se porozhlédla po vrahovi. Kisame se díval překvapeně na Rogena a pak se zašklebil.
„Ten hnusnej vrah ….“ Zaťala Nano pěsti a pomalu vykračovala směrem k muži se
žraločím obličejem. Zlost v ní vřela. Itachi zařval na odchod. Konan popadla Rogenovo tělo a spolu z organizací mizeli pryč obrovskou rychlostí.
„Stůj ty rybí konzervo!!!“ zaječela Nano a chtěla se rozběhnout. Kakashi jí chytil a pevně držel. Zmítala se mu, ale pod jejími velkými zraněními nakonec povolila.
„Zabiju tě …“ šeptla na vzdalující se postavy. Zamotala se jí hlava. Naposledy co spatřila byl hrozný ruch. Všichni všude pobíhali a hledali zraněné. Viděla jak jí sensei drží a kolem nich je Naruto, Kiba s Akamarem a Sakura, která jí zřejmě léčila. Něco jí říkali a volali na ní, jenže ona jejich hlasy neslyšela. Pohled se jí rozmazal a ona upadla do bezvědomí.

***

/Kde to jsem ?/ rozhlíží se Nano kolem sebe, ale vidí jen černočernou tmu.
´Je čas, aby si se vzbudila …´ zazněl nějaký hlas.
/Kdo to je? Paao?/ vykřikne do ticha.
´ Je čas, aby si se vzbudila …´opakoval důrazněji hlas
/Haló?/
´Je čas, aby si se vzbudila … Nano … ´ teď už se pomalu vytrácel.
Tma kolem ní se ztrácela z neznámým hlasem. V dálce spatřila přibližující se světlo a slyšela nějaké hlasy .

„Naruto, SKLAPNI!“ zavrčela na něj Sakura.
„Co je? Vždyť nic nedělám!“ protestoval nahlas.
„Ticho! Pššt!!! Nekřič!!!!“ vrazila mu jednu pěstí, aby se uklidnil.
„Probouzí se !!!“ vykřikne Kiba.

Zrak se jí pomalu zaostřoval. Viděla nad sebou sklánějící se Kibu, Naruta a Sakuru. Ce dveřích postával Kakashi s Kurenai. Na židli u okna seděl Shino a na vedlejším lůžku seděla Hinata s obvázanou rukou. Všichni se na dívku, která se právě probudila, usmívali.
„Teda ty si nám nahnala strach …“ pravila Kurenai.
„Ztratila si spousty krve,“ přitakala Sakura.
„Jsme rádi, že si se probrala!“ zaječel usmívající se Naruto. Přitom vyjeknutí schytal další ránu od Sakury a mumlal si své nadávky. Ta se na něj výhružně s plameny v očích podívala. Okamžitě zmlknul a instinktivně si zakryl obličej rukama.
Kiba hodil na Nano zářivý úsměv od ucha k uchu „ konečně,“ a Akamaru zaštěkal. Nano ho pohladila po načechrané srsti. Vzpomínala co se stalo … na tváři se jí zjevil kamenný výraz. Všem to okamžitě došlo, na co myslí. Upřeli pohledy někam jinam.
„Nechme jí odpočinout …“ promluvil Kakashi. Všichni se sebrali a s rozloučením odešli. Až na něj. Přišel k posteli a posadil se na židli vedle ní.
„Chytli jste někoho?“ otázala se Nano koukající někam do neznáma. Kakashi zavrtěl hlavou.
„Bohužel. Byli moc rychlí a byl tu strašný zmatek. Zmizeli nám z dohledu.“
Povzdechla si. Sensei se nadechoval, že se jí pokusí nějak utěšit. Nano to vytušila a předběhla ho.
„Jsem v pořádku. Jen jsem unavená … ráda bych si odpočinula,“ řekla statečně.
„Dobře. Až se ti udělá lépe a budeš připravená, tak se vrátíme do vesnice,“ s těmito slovy se zvedl a zamířil ke dveřím. Ještě se na ní podíval. Měl o ní starost. A poté zmizel za dveřmi.
Nano se převalila na bok tak, aby viděla z okna. /Ach Rogene …/ Po tváři se jí spustili slzy. Nehty zaryla hluboko do polštáře a pevně scvakla zuby. Byla rozhodnutá, že ten, kdo jí zbavil milovaného, za to tvrdě a bolestně zaplatí. Bude trpět tak jako nikdy… ale nejdříve musí nabrat síly a trochu se vzchopit. Před zavřenýma očima se jí zjevila mladíkova tvář.
/Ale půjde to těžko …/ s pláčem a únavou usnula.

***

Když se znova probudila, byl akorát druhý den ráno. Spánek dohnala, ale bolest na srdci jí zůstala. Pomalu se oblékla a pohlédla z okna. Ustlala si postel. Naposledy se rozhlédla po pokoji a vyrazila do vesnice najít své přátelé. Všechno bylo celkem skoro v pořádku po té bitvě. Domy v celku opravené i když sem tam se tu našla prasklinka a vysklené malé okénko.
Došla doprostřed vesnice a pohled jí spočinul na to osudné místo. Kdyby jí neprobudil dobře známý hlas, stála by tam asi až do večera.
„Nano! Už je ti dobře jo?“ zamával na ní žlutovlasý chlapec.
„Jasně Naruto. Těším se domů …“ vyslovila a podívala se na zbytek kráčející za ním. Přinesli jí její batoh. Ostatní ho měli na zádech. Rozloučili se s Vodopádovou, která je ohromným potleskem vedla až pryč za brány vesnice.
„Šťastnou cestu a děkujeme za vaší pomoc. Moc si toho vážíme!“ rozloučil se s úsměvem světlovlasý muž, co je vítal. Poté se vydali po úmorné misi zpátky do své rodné vesnice nazývané Konoha. Nano cestou s nikým nemluvila. Když musela, tak už co nejméně. Neměla na to vůbec náladu. Uzavřela se do sebe a nebavit se s ostatními se jí dařilo. Vždy si našla něco, čím by zkazila mířený hovor na ní. Cesta zpátky byla kratší než cesta tam. Evidentně už se těšili domů a proto stihli cestu překonat za den. Pomalu k večeru dorazili do Konohy.
„Jsme doma!“ vykřikl Kiba radostně.
„Vítejte zpátky …“ pozdravili je hlídači u brány. Nano zmizela dřív, než se stihla rozloučit. Ovšem nezamířila domů, ale k památníku 3. Hokageho.
Položila mu květiny na hrob a pousmála se. Sarutobi-sama měla ráda. Hodně jí pomáhal v dětství. Pomalými kroky se vydala dál. Došla ke krásnému mramorově bílému pomníku ještě s větší kyticí. Položila jej pod něj. Pohladila náhrobek a smutně se pousmála.
„Už je to dlouho … Nejdřív vy … pak Zanakino … a teď … teď mi smrt vzala i Rogena …“ stekla jí slza po tváři. Zašustěli stromy a mířila k ní postava.
„Copak tu děláš ? Zmizela si tak rychle… ani ses nerozloučila. Měl sem o tebe strach …“ přiznal se s úsměvem Naruto. Nano si rychle setřela slzu a otočila se směrem k němu. I když to chtěla zakrýt, její bratr si nemohl nevšimnout skleněných očí. Smutně se na ní podíval.
„No to víš …,“ / Myslím, že teď je pravý čas…/ pomyslela si a nadechla se.
„Musela jsem navštívit hrob svých rodičů …“ pravila a pomalým krokem kolem něj prošla. Tentokrát mířila do své teplé postele.

„Cože? Hrob rodičů …“ nezdálo se mu, měl pocit, že tu má hrob někdo jiný. Radši se šel přesvědčit. Došel až k památníku. Hrklo v něm a zaraženě neschopen se pohnout, upíral pohled na vytesaná jména … :

Zde leží milovaná rodina Uzumaki.
Statečná a překrásná žena Kushina spolu se svým
statečným manželem a nejlepším Hokagem -
4.Hokagem Minatem….

Odpočívejte v pokoji a věřte,
že lidé na vás nikdy nezapomenou …

„Kdo se jednou někomu vryje do srdce, nikdy z něj nezmizí …“

„Ale to přece … to není možný …. Takže ona …“ vydechl s nevěřícím ve tváři. Konečně to Narutovi došli. Už věděl, co se mu snažila celou tu dobu tak důležitého říct …. .

Nano ztěžka dopadla na postel a v tu ránu usnula.

***

V domech už se nesvítilo … až na 2 místnosti. V jedné seděl Naruto na posteli a přemýšlel.
„Dnes už je pozdě, ale zítra … musím se s ní vidět a promluvit si s ní …“ rozhodl se konečně i když i teď přesto velice překvapen.

Druhou místností byla pracovna Hokage. Seděli v ní dva sanninové a jeden z nich byla Tsunade.
„Aha … Jsi rozhodnutý ? Vážně zrovna teď … opravdu … ?“ podívala se na něj. Na muže dříve jejího týmového partnera.
„Ano a myslím, že protestovat nebude…“ pravil Jiraiya.
„Dobrá … dej ovšem dobrý pozor,“ souhlasila Pátá.
„Neboj,“ usmál se na ní sannin……………………………………………………………… .