Kam s tím malým...: kapitola 7: Že by konečné rozhodnutí a p.p.z.b.ž.

Úplně to slyším: Konečně to sem dala... Že jí to ale trvalo... A jak je to krátký...
Omlouvám se vám (jestli je teda ještě komu), že to tak trvalo a délka je ...hmp... Prostě to nějak nestíhám... Je konec školního roku, ti parchanti nás ještě stále honí do učení a navíc je toho ještě vela, co tíží mou mysl a dusí inspiraci...
Budu ráda za každý komentář( už se nebojím kritiky:-))

Kam s tím malým...: kapitola 7: Že by konečné rozhodnutí a p.p.z.b.ž.(=přicháejí příběhy z běžného života- opravdu tak běžneho?!)

Kapitola 7:
První týden jsem tedy přežila… A pak už to šlo samo… No, možná by to tak nešlo, kdybych nedostala ten dopis od Třetího… Vzpomínám si jen na útržky:
Vy jediná jste schopná… …chlapec potřebuje péči, aby se vrátil do normálního života…
Důvěřuji vám… Čtvrtý by na vás byl pyšný… …Nevíme jak se vám odvděčit… …Pokud mohu být jakkoli nápomocen…
…Chlapec jistě potřebuje program… …Postarám se o to, aby…
No prostě spousta dalších blábolů, ale mezi ními i jeden, který mi v té době trochu odlehčil a přesvědčil, i když mi přijde hloupé to říkat…
…A samozřejmě, o finanční zdroje se vůbec nemusíte starat, úřad Konohy je připraven vás plně podpořit, už z úcty ke Čtvrtému…
Tak jsem se prostě rozhodla… I když jsem věděla, že bych mohla klidně pokračovat v obyčejném životě ninji, bylo by to pro mě určitě méně náročné, jenže… Nebyla jsem zase taková úžasná, nebo pro tenhle způsob života nadšená…Nevím, co to ve mně tenkrát bylo, jestli nějaký “mateřský“ pud nebo tak něco, ale nebyla jsem schopná opustit tu jeho usměvavou tvářičku, i přes to, že mě mnohdy pěkně štval a bylo to náročné… Nemohla jsem ho dát do rukou lidem s tím chladným pohledem…
Po pár týdnech strávených s malým hiperaktívem jsem se odhodlala. Bylo to určitě jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě a já ho učinila vědoma si všech povinností, které to zahrnuje…
Kdyby jste se mě ptali, proč jsem se tak rozhodla, bylo by těžké to vysvětlit a taky pochopit… Sama jsem tomu nikdy moc nerozuměla, ale cítila jsem, že je to správné (tohle asi zní dost hloupě, jak z nějakého laciného filmu-ale bylo to tak).
Nevím sama, jak bych to nazvala, zda za to mohla pouhá lidskost, nebo to, že jsem k němu až za neuvěřitelně krátkou dobu přimkla…
Ale bylo to tak. Já ho nedovedla na úřad, jako nějaký balík… ale spíš naopak. Mé rozhodnutí udivilo i samotného Třetího. Naruta si nechám!

A tak to začalo.
A co vlastně? No, zařizování a vyřizování… Teď ovšem nemyslím na úřadech, ale spíše v mé domácnosti. Chtělo to naučit se vařit… ale to nebylo nejdůležitější…
Koupila jsem toho spoustu… od hraček(nebylo jich až tak moc) počínaje po jeho vlastní postel konče… Naštěstí jsem si koupila další příručky a tak jsem zařizovala vše, co mi radily, jako ze seznamu… jak jinak, že… Já a zkušenosti s dětmi… Teď se jich na mě hrnula až až…
Pomalu, ale jistě jsem se začala učit, jak s tím malým …ehm… hurikánem zacházet…
Naruto byl sladké dítě(teď nemyslím chuť), ale měl svoje myšky…(*obrovské-chlupaté-potkany*)
…
Krysa č. 1
Stalo se to nedávno po návštěvě těch dvou “milých“ osob z úřadu. Přišel ráno za mnou do koupelny, ve svém zbrusu novém pyžamku s malými psími tlapičkami (warning, eror: Nemohla jsem odolat a nekoupit mu to XD- ale vy mi rozumíte, ne?!)
Já si zrovna čistila zuby. Chvilku mě mlčky vyjeveně sledoval, ale za moment se odhodlal k otázce:
„Co to je?“ zamumlal a stále mě ostražitě sledoval…
Stála jsem tam, jako přimražená a snažila se pochopit o čem přesně mluví… Vyplivla jsem vodu z úst a s neskrývaným zděšením se na něj obrátila:
„C-co m-myslíš?“ vykoktala jsem nejistě… A modlila se…
„No… to“ odpověděl a prstíčkem ukázal na kartáček.
-A do pr… háje! Taková věc a já na to… On to asi ještě neumí, že?! Takže na to celý ty dny…- začala jsem zmatkovat…
-Klídek- přemýšlela jsem dál – možná mě jen zkouší-…
„To…tohle je kartáček… Tys už někdy viděl kartáček, ne?!“ zeptala jsem se nejistě. Naštěstí kývnul na souhlas… Můj problém ovšem stále nebyl vyřešen…
„No, Naruto… A už jsi si jím zuby čistil že?!“ pokračovala jsem a znovu kývnul… Hurá… stále tím ale nekončí můj problém…
„No a čistil sis je i tady?“ vydala jsem ze sebe, doufajíc, že on snad… ale ne… zavrtěl hlavou.
„Hups!“ vzdychla jsem pro sebe (zase), ale za chvilku jsem nad tím mávla rukou… vždyť to byl jen týden…