Cizinci v cizí zemi - část čtvrtá

„Tak to by bylo, přítelíčku,“ ozval se za Kibou hluboký hlas. „Teďka žádný prudký pohyby, jestli nechceš, aby ti tohle vylezlo břichem ven.“ Kiba se nehýbal, jen sledoval, jak světlovlasý ninja s ulehčením schovává poslední sadu jehlic, popochází vpřed a zvedá Akamarua ze země.
„Kde jsou tvoji kamarádi?“ zeptal se hlas zezadu.
„Nevím,“ odpověděl Kiba po pravdě a přitom přemýšlel o tom, jak se mohl dostat do takhle nešťastné situace dvakrát v tak krátké době. Ucítil, jak mu kovová čepel tlačí na záda.
„Nelži,“ řekl hluboký hlas. „Kdo jste? Co tu hledáte?“
„Jsou to nějací špiclové,“ prohodil přicházející světlovlasý ninja a zatřásl Akamaruem, kterého držel v náručí. „Podívej, vzali si i stopovacího psa.“
„Tohle štěně?“ zapochyboval hluboký hlas. „Kdybych neviděl toho holobrádka bojovat, myslel bych si, že sem jenom zabloudil. Ale ti druzí dva, to bude jiný kafe. Ať je to jak chce, jestli si něco zkusí, tenhle jejich kamarádíček půjde pod kytičky.“
„Pokud jim za to stojí,“ řekl světlovlasý ninja. „Podívej - někam se vypařili a celkem klidně ho tu nechali.“
„Můžou se ještě schovávat okolo,“ řekl hluboký hlas. „Hele, neztrácej ostražitost.“
„Copak ostražitost,“ namítl světlovlasý ninja, rozhlížeje se po zamlžených obrysech lesa kolem. „Ale co když mezitím někam zdrhnou. Třeba je jich tu víc a mohli by si přivést posily. Kromě toho bychom v každém případě měli informovat vesnici, že se nám tu někdo ometá kolem.“
Teprve teď si Kiba povšiml symbolu na ninjově čele. V kovové destičce byly vyryty čtyři šikmé vlnky, znak Skryté vesnice Mlhy. Takže TOHLE je patrola, pomyslel si Kiba. Výtečně. Mise je ztracena. A kromě toho ti dva, ta dívka z Písečné a ten zvláštní mladík, vědí o jeho poslání. Ještěže jim neřekl o misi všechno, ale i tak, vědí, že Konoha má zájem posílat zvědy do vesnice Mlhy. A to ještě kdo ví, co s Kibou udělají tihle dva.

„Možná bychom měli tohohle otrapu vzít a odnést s sebou do vesnice,“ navrhl hluboký hlas. „A při tom upozornit ostatní hlídky, aby pátraly po těch dvou.“
„To zní dobře,“ řekl druhý ninja. „Ale takhle se nám bude špatně převážet,“ pokývl směrem ke Kibovi.
„Tak ho svaž,“ řekl ninja, který stál za Kibou. „Já ho budu hlídat, aby neudělal nějakou nepředloženost.“ Kiba ucítil, jak se něco dotklo zezadu jeho hlavy.
„Ani se nehni,“ zahučel hlas těsně u jeho ucha. „Jestli se hneš, propíchnu tě skrz naskrz jako roštěnku.“
Kiba se nehýbal. Světlovlasý ninja položil Akamarua opatrně na zem za sebe a otočil se čelem ke Kibovi. Měl jemné, šedé oči. Kiba viděl, jak si sahá jednou rukou na zápěstí a v ruce se mu objevuje pruh ocelového lana, které předtím omotalo falešnou Temari a téměř zasáhlo Kibu. Ninja se tak soustředil na vymotávání lana, že si nepovšiml, že se za jeho zády něco děje.

„Pozor,“ varoval ho jeho společník hlubokým hlasem. Ale už bylo pozdě. Chlupatý stín zezadu narazil do překvapeného ninji, ten se zapotácel a ztratil rovnováhu. Kiba ucítil, jak se čepel dotýkající se jeho zad zachvěla. Jenže v témže okamžiku už byl chlupatý stín u něj, otřel se Kibovi o nohu a mýtinou otřásl bolestný řev hlubokého hlasu. Kiba se vrhl vpřed, jak nejrychleji mohl; ucítil, jak ostrá čepel pročísla vzduch a lehce se otřela o jeho týl. Dopadl plnou vahou na světlovlasého ninju, který právě popadal ztracenou rovnováhu, a srazil ho pod sebe do trávy. Na krku cítil teplo a vlhko.

Vzadu se ozvalo zaštěkání.
„Tyyy...“ zařval hluboký hlas a čepel znovu projela vzduchem.
„Akamaru!“ vykřikl Kiba, ale najednou ho povalený ninja chytil za ruku a Kiba viděl, jak druhou rukou sahá k pasu. Zazmítal se ve snaze se vytrhnout, ale světlovlasý ninja ho držel pevně. V jeho šedých očích se zablesklo, jak vytasil nabroušenou kunai. Kiba rychle hrábl rukou a zachytil protivníkovu paži. Nepřítel byl ale silnější. Pomalu, píď za pídí, přibližoval kunai ke Kibově krku. „Zab ho!“ ozvalo se vzadu hlubokým hlasem; podle štěkání a svištění čepele se tam rovněž odehrával souboj. Akamaru nenechával protivníka vydechnout a přiblížit se k ležícím zápasníkům, jeho mrštnost mu pomáhala vyhýbat se ranám soupeře a rozptylovat ho natolik, že nemohl svou pozornost obrátit jinam.
Jenom zdržení ale nepomáhalo. Světlovlasý ninja byl jednoznačně silnější a bylo jen otázkou času, kdy se kunai zaboří Kibovi do těla. Jenže Kiba se nehodlal jen tak vzdát. Věděl, co dělat. Potřeboval jenom na okamžik volný prostor.
„Akamaru,“ procedil skrze zuby. Někde vzadu se mezi svištěním čepele ozvalo souhlasné ňafnutí. Kiba se soustředil; byl to risk, ale doufal, že vše vyjde. Najednou to tu bylo, kolem se prohnal bílý blesk a vystříkla krev. Světlovlasý ninja vykřikl bolestí, jak ho Akamaru hryzl do ruky. Pustil Kibu. To pomohlo.

Ne dostatečně.

Čepel meče zasvištěla vzduchem a dopadla přesně na místo, kde měl Kiba před chvílí hlavu. Rozzuřený ninja s dlouhými zrzavými vlasy, tmavýma očima a nohavicí natrženou od Akamaruova kousnutí se rozmáchl k dalšímu úderu. Kiba se odkutálel stranou, ale přece ne dostatečně rychle. Ucítil, jak mu rána natrhla kabát, ucítil krev na levém boku. Protivník zaútočil znovu. Nebylo moc času. Koutkem oka Kiba zahlédl, jak se světlovlasý ninja zvedá ze země a zdravou rukou se rozmachuje k hodu.

Kiba skočil do pokleku. Sepjal ruce.
„Shikyaku no jutsu!“
Kunai vržená světlovlasým zasvištěla vzduchem. Minula. Kolem zrzavého ninji s mečem proletěl Akamaru, odváděje na okamžik jeho pozornost. Kiba na sobě ucítil, jak se mu nehty na rukou prodlužují v drápy, ucítil také náhlý příval síly. Skočil. Byl rychlý. Čepel zrzavého prosvištěla v bezpečné vzdálenosti od Kibovy hlavy; vyhnul se další kunaii světlovlasého. Po čtyřech se rozeběhl obloukem podél okraje mýtiny, vytvářeje odstup mezi sebou a protivníky. Z druhé strany se k němu přiřítil běžící Akamaru.
„Dobrá práce, kamaráde,“ pousmál se vlčími tesáky Kiba. „Teď jim ukážeme, co dovedeme.“
Rychle sáhl k pasu a vytáhl dvě drobné pilulky. Jednu hodil psíkovi. Sám zchroupal druhou.
„Teď se teprve ukáže, kdo z koho,“ zazubil se. Oba nepřátelští ninjové se zastavili. Ninja s mečem se postavil do obranné pozice a po očku pohlédl na svého spolubojovníka. Světlovlasý protáhl prsty zraněné ruky a položil si druhou ruku na zápěstí.
„Dobře,“ řekl Kiba nahlas, když uslyšel, jak Akamaruovo vrčení vedle něho sílí.
„Co to je?“ vykřikl překvapeným hlasem zrzek.
„To je můj Akamaru,“ pousmál se Kiba. „A vy budete litovat, že jste ho kdy takhle viděli...“
Kiba se dotkl Akamarua, nyní sršícího rudou srstí.
„Jyuujin bunshin!“
„Zpropadeně,“ pronesl překvapeně zrzavý ninja. „Teď jsou tu dva!“
„Nebude to tak slabý protivník, jak vypadal,“ řekl světlovlasý, nespouštěje oči ze dvou Kibů, kteří nyní přikrčeni stáli na okraji mýtiny. „Ale musíme ho zneškodnit, jestliže máme včas upozornit vesnici na ty druhé dva.“
„Tak ať přijde,“ zahučel nyní o něco jistějším hlasem jeho společník a zdvihl meč.

Oba Kibové se vrhli vpřed. Ohromnou rychlostí přeletěli mýtinu; pravý Kiba naproti zrzavému ninjovi, levý Kiba proti světlovlasému. Před skokem zuřivého útočníka světlovlasý ninja mrštně uskočil, a když jeho Kiba proletěl kolem, z ninjova zápěstí vyletěla stříbřitá lana. Ale Kiba byl přespříliš rychlý.
Druhý z Mlžných ninjů stál rozkročen s napřaženým mečem až do chvíle, kdy se jeho Kiba ocitl těsně před ním. Pak bleskurychle zaútočil. Kiba se ale nesnažil k němu přiblížit; obloukem se otočil a po čtyřech odbíhal pryč. Zrzek se ušklíbl, ale v tu chvíli uslyšel varovný výkřik svého spolubojovníka. Bylo však pozdě. Druhý Kiba do něj plnou rychlostí narazil zezadu, a než se zrzek z otřesu vzpamatoval, první Kiba se otočil a dlouhým skokem se ocitl přímo před ním. Sekl drápy. Nepřátelský ninja zavyl, když se mu dlouhé nehty zaryly do masa.
Zuřivý útok dvou polo-šelem protivníka na okamžik naprosto vyřadil z provozu. Snažil se krýt mečem, ale proti dvěma tak silným a rychlým protivníkům neměl šanci. Několikrát ho do tváře nebo do břicha šlehla drápatá paže. Ubíjen nepřáteli, potácel se pozadu směrem k nejbližšímu okraji mýtiny.

Byl tu ovšem ještě jeho společník. Najednou se objevil, vpadl přímo doprostřed boje. Kiba na něj v euforii nad úspěšným útokem na zrzavého na okamžik skoro zapomněl; proto ho jeho objevení vyvedlo z míry. Oba Kibové odskočili stranou; světlovlasý ninja, s jednou kunaií v každé ruce, stanul mezi nimi s rozepjatýma pažema. Kiba se ale jen ušklíbl. Vyskočil do výše, jeho protějšek také, a společně dopadli shora na stojícího ninju.

Vystříkla voda.

Tam, kde ještě před chvílí stál světlovlasý ninja, se nyní pomalu roztékala postava tvořená vodou, jako kdyby se vosková figurína náhle ocitla v rozžhavené peci; její rysy se ztrácely a ona mizela, až nebylo nic, jen kaluž čiré tekutiny na zemi.

Kiba rozevřel oči doširoka. Taková technika? Jistě, vzpomněl si, na to ho přece upozorňovali. Vodní klony; technika, kterou s oblibou používají ninjové z Mlžné vesnice. Stejně jako stínové klony, které používal s takovou oblibou ten blázen Naruto.

Stříbrné smyčky zasvištěly vzduchem. Kiba vzhlédl. Uviděl, jak světlovlasý ninja opodál vrhá svou lesklou síť jeho směrem. Jeho kumpán s mečem mezitím ustoupil o několik kroků, stál teď v bezpečné vzdálenosti od obou Kibů i od prostoru zasaženého ocelovými lany.

„Tak to ne!“ Oba Kibové se vznesli do vzduchu, předvedli parádní přemet a současně přistáli vedle zrzavého ninji. Ten se k nim ale hned vrhl, s mečem napřaženým vletěl mezi ně; byl však rychle zneškodněn. Zatímco první Kiba se vyhnul jeho seknutí, druhý na něj vpadl z boku a podrazil mu nohy; v tom okamžiku na něj první Kiba skočil a přirazil ho k zemi. Ještě ani nedopadli, když vzduchem znovu zasvištěly ocelové smyčky. Druhý Kiba se rychle vrhl pryč, obloukem směřuje ke kraji mýtiny, aby se vyhnul útoku světlovlasého. První Kiba se jen pevně přitiskl k zrzavému, vědom si toho, že světlovlasý nezaútočí provazy na svého vlastního komplice.

Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil, že se stříbrné smyčky kolem něj omotávají a utahují.

„Co to...“ vyhrkl, ale pak ucítil na tváři a na břiše vlhko. Zrzavý, kterého držel, se roztekl do beztvaré vodní masy. Stříbrná lana se utáhla; Kiba byl chycen. Zase.

„Troška smůly, přítelíčku,“ ozval se hluboký hlas. Zrzavý, který se objevil neznámo odkud, stál nad ním a v napřažené ruce držel meč. Zatraceně, pomyslel si Kiba. Musel vytvořit svůj vodní klon ve chvíli, kdy mezi nás vpadnul ten jeho kumpán... nebo vlastně klon toho jeho kumpána.

Jenže tu byl pořád ještě druhý Kiba. Světlovlasý uvolnil provazy - teď už je nemusel držet, zajatec se sám vyprostit nemohl – a obrátil svou pozornost k Akamaruovi, který se v lidské podobě, ale po čtyřech hnal na zrzavého ve snaze chránit svého pána. Světlovlasý po něm vrhl kunai. Minul, protivník byl moc daleko. Rozeběhl se tedy proti němu a hodil druhou kunai. Minul, protivník byl moc rychlý. Už doběhl k zrzavému, který se kryl za ostřím meče. Kibovo dvojče zaváhalo, když mu nabroušené ostří vyrazilo vstříc. Veden psím instinktem se však vyhnul; podběhl pod letící čepelí, chňapnul protivníkovu nohu a strhl ho k zemi. Ninjův meč se odkutálel stranou. Akamaru-Kiba na něj nalehl celou vahou svého těla a zvedl své drápy do výšky. Jenže v tu chvíli už světlovlasý ninja skokem přistál vedle, na dosah ruky za jeho zády; sáhl po kunaii, aby ji zabořil do nechráněného týla protivníka.

Jenže žádnou kunai už neměl.

Vystříkla krev, ne voda. Zrzavý ninja na zemi se zazmítal a znehybněl. Světlovlasý se s úlekem v očích obrátil a rychle se rozběhl k lesu. Akamaru-Kiba se za ním obrátil.
„Dostaň ho, Akamaru!“ křikl na něj svázaný Kiba. Jeho přítel poslechl a po čtyřech se vrhl za prchajícím protivníkem. Ten se ohlédl přes rameno a když spatřil, jak se na něj pronásledovatel žene, obrátil se a složil prsty do znamení. A zmizel. Prostě zmizel.

Na místě, kde ještě před malou chviličkou stál, se vznášel jen lehounký obláček páry.