Cizinci v cizí zemi - část druhá

Kiba se probudil. Už nepršelo. Seděl ve vlhké trávě a na rukou i na nohou cítil pouta, která se mu nemilosrdně zařezávala do masa. Chtěl zaklít, ale ústa mu ucpával dobře utažený roubík. Koutkem oka viděl, jak opodál leží podobně důkladným způsobem svázaný Akamaru.
„Psi patří na řetěz,“ ozval se zvonivý, ale silný dívčí hlas někde za ním. Když ho uslyšel, měl pocit, jako by v tom hlase bylo něco jako tvrdost kovu, nebezpečí a ostrost jako ostří kunaie. „To vás ve škole neučili, chlapečku?“
Kiba neodpověděl – pochopitelně, protože ani nemohl. Snažil se uvědomit, co se stalo a jak se může z téhle šlamastyky dostat ven. Akamaru, jak se zdálo, byl omráčený. Ale jak to? Co se mohlo stát? Na koho tady, pro všechno na světě, na téhle mýtině narazili? Kibovi bylo jasné, že protivníky podcenil. Kdo to ale je? Co po něm budou chtít? Na okamžik zadoufal, že by snad mohlo jít jen o náhodné kolemjdoucí, ale ta myšlenka ho hned zase opustila.

Ne, „náhodní kolemjdoucí“ nebojují tak, že odrovnají ninju jako Kiba v několika málo vteřinách. Kromě toho, „náhodní kolemjdoucí“ v končinách, jako je tato, budou sotva jen tak náhodní. Zaťal zuby do roubíku. Snad ho nechytili nějací patrolující ninjové z Mlžné. To by pak znamenalo nejspíš konec mise, a co hůř, možné prozrazení účelu jeho mise. Kiba si věřil, nemyslel si, že by mohl zradit Konohu... ale o mučících technikách slyšel už dost, aby své síly nepřeceňoval.

„Tak co s ním uděláme?“ ozvalo se za ním. Kibovi zatrnulo. Ten hlas... Na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Jestliže ho první hlas znepokojil, hlas tohohle muže – protože to byl muž – ho naprosto vyvedl z míry. Bylo v něm něco lhostejného, ale přitom tak krutého, něco, co přímo křičelo na toho, kdo onen hlas slyšel, že majitel toho hlasu se nezastaví před ničím, a že se nestará o nic než o to, za čím jde.

Kiba se po očku podíval na Akamarua. Jestli se od nás pokusí něco zjistit, říkal v duchu svému kamarádovi, tak nás nenechám zradit Konohu. Zabiju nás oba, když budu muset. Nenechám je zjistit, proč tu jsme. Myšlenky mu zalétly zpět ke Kurenai. To ona ho pověřila tímhle úkolem. Určitě by byla zklamaná, kdyby věděla... Kiba přemýšlel, jak se jenom mohlo stát, že byl tak neopatrný. A pořád ještě nevěděl, proti komu tu stojí. Projel jím vztek. Trhl sebou, ale pouta držela pevně.

„Ale ale, ono by se to chtělo osvobodit,“ ozval se za ním posměšně dívčí hlas. „To ale nepůjde, milánku. Nejdřív zjistíme, co jsi zač a proč se tu takhle promenáduješ s tím svým čoklem. Víš, že tohle není zóna pro venčení malých ustrašených pejsků?“

Kiba pocítil zlost. „Akamaru není malý ustrašený pejsek!“ chtěl vykřiknout, ale neměl šanci. Jenom něco nesrozumitelně zachrčel a zazmítal se v poutech.

„Ale ne,“ pronesla za ním ta dívka. „Ty bys chtěl křičet? To ale nejde. Dělal bys moc rozruchu. A to my nepotřebujeme.“

„Neměl bych ho uklidnit?“ ozval se netečný, krutý hlas dívčina společníka. „Stačilo by pár vteřin. Určitě by pak dal na chvíli pokoj. A mohli bychom se ho při té příležitosti i zeptat, co tu dělá a co chce.“

Kiba se zachvěl. Tak to bylo tady. Budou ho chtít mučit. Ještě nevěděl jak, ale tón mužova hlasu ho nenechával na pochybách, že by nešlo v žádném případě o nic, co by mohl se zaťatýma zubama přetrpět. Ne, to, co sliboval tón hlasu, bylo mnohem krutější mučení, než jaké si mohl Kiba na základě svých kusých informací o tomto oboru představit. Fantazie mu začala vykreslovat před očima nejrůznější představy a obrazy hrůzy, toho, co na něm mohli napáchat jeho nepřátelé.

„Podívej na něj, ten už se bojí teď,“ ozval se dívčí hlas. „Přece ho nemůžeš odrovnat jako toho jeho psa. Ne, musíme z něj vydolovat, co je doopravdy zač. Hej ty!“ Ucítil jemné šťouchnutí do zad. „Odkud jsi? Co jsi zač?“ Uslyšel kroky. Do jeho zorného pole se vynořily dvě dívčí nohy v černých botách, odhalené až po začátek stehen, kde bylo vidět lem bílé sukně.
„Tak podívej se,“ ozval se hlas vysoko nad ním. „Teď ti sundáme roubík. Ale opovaž se pípnout jenom o něco víc nahlas, a ty i ten tvůj milej pejsánek jste hotoví. Jasné?“

Kiba se nepohnul, ale ti, kdo ho zajali, na jeho odpověď patrně ani nečekali. Ucítil, jak se ho někdo dotýká zezadu a povoluje mu roubík. Vydechl, když se ucpávka z jeho úst uvolnila.
„Tak, a teď,“ řekl dívčí hlas, „odpovídej přesně. Odkud jsi? Jsi zdejší?“

Otázka Kibu poněkud překvapila. Zdejší? Zdejší by museli být ninjové z vesnice Mlhy. To by ale nasvědčovalo, že ti, kdo ho zajali, z vesnice Mlhy nejsou, jinak by věděli, že není jedním z nich. Nebo je to snad léčka? Možná si s ním jen hrají, aby ho pak mohli mučit.
„No co, nemáš jazyk?“ zazněl dívčí hlas. „Odpověz!“
„Nemám mu promluvit do duše sám?“ ozval se znuděně zezadu mužský hlas. Chvíli bylo ticho.

„Nejsem odtud,“ vyhrkl Kiba. Snažil se zuřivě přemýšlet, jak jenom z téhle situace ven, jak se zachránit – nechtěl si připustit, že by se měl vzdát; jenže musel odpovídat na otázky a ti dva ho nenechali ani vydechnout.
„Nejsi? A odkud jsi?“ zaútočila znovu dívka.

Kiba zuřivě přemítal. Jenže jak má někdo přemýšlet, když ho na rukou i na nohou řežou pouta, a zepředu i zezadu jsou kolem něj nepřátelé, kteří na něj navíc dotírají otázkami a nenechají ho vydechnout. Kromě toho se Kiba musel pořád po očku dívat na bezvládného Akamarua.

„Tak odkud jsi? Odpověz!“ Kiba viděl, jak se dívka lehce shýbla a uslyšel zavrzání kovu o kov. Muž za ním si povzdechl, v jeho hlase zazněla znuděnost.
„Lže ti,“ řekl. „Nech ho mně. Já to z něj dostanu. Možná, že nám i řekne, kde můžeme tu zpropadenou vesnici najít...“

Kiba zamrkal. Takže přecijenom nebyli z Mlžné! Hledali snad utajenou vesnici stejně jako on? Co tu ale dělali? Kdo to mohl být? Na více úvah nebyl čas. Ucítil, jak ho někdo zvedá za límec do výše, výš, a otáčí ho. Nejdříve mu výhled zaclonil černý plášť, ale pak se ocitnul nahoře; visel a škubal nohama ve vzduchu, hledíc do tváře mladému muži. Jeho vlasy byly černé jako uhel, tvář ostře řezaná a na jeho čele... Kiba se zachvěl.
Na jeho čele byl emblém vesnice Konoha. Přes celou délku kovového plátu se ale táhla dlouhá, hluboká rýha.

„Konoha?“ vykřikl Kiba, jeho výkřik byl však utnut prudkým trhnutím muže, který ho držel, a ránou zezadu od dívky.
„Říkali jsme ti,“ ozvalo se za ním, „ticho! A nebudeme to opakovat.“ Mladý muž však mlčel a tiše si teď Kibu prohlížel. Měl zvláštní, velmi zvláštní oči. Mimo to, jeho tvář Kibovi někoho připomínala, někoho, koho znal, jenže si nemohl, nedokázal právě teď vzpomenout -

„Konoha, říkáš,“ řekl tiše mladík, nespouštěje oči z Kiby. „Máme ti věřit, že jsi opravdu z Konohy, jak se snažíš předstírat tou páskou, kterou máš u sebe? Nebyla tak dobře schovaná, abych si myslel, že je pravá. Stejně tak dobře jsi ji mohl někomu sebrat. Jsi odsud, z Mlžné, patrola. Chceš, abychom si mysleli, že jsi neškodný kolemjdoucí, abychom tě pustili, a ty na nás pak zavoláš svoje kamarádíčky. Nevěřím ti. Protože tady, v téhle zemi, náhodní kolemjdoucí neexistují.“

Kiba se trpce pousmál. Taková hloupá situace! Nevěřili mu, že je z Konohy, a to bylo dobře, protože jeho mise nebude prozrazena. Na druhou stranu, bylo jasné, že ho považují za ninju z Mlžné vesnice – ať už sami byli kdokoli – a že ho nehodlají propustit. Jak jim může dokázat, že mluví pravdu? Jediná možnost byla prozradit jim účel své mise. Ale to nemohl. Nemohl přece zradit Konohu.

„Co s ním chceš dělat?“ zeptala se dívka. „Nezapomeň, že jestli ho budeš vyslýchat, může se klidně stát, že bude řvát, jako by ho na nože brali.“
„Kdo říká, že nebudou,“ ucedil mezi zuby mladík.
„Nemůžeme ale na sebe upozorňovat,“ pokračovala dívka. „Jestli TO chceš udělat, tak nějak tak, aby byl zticha. A hlavně rychle – nemůžeme si dovolit ani zůstávat dlouho na jednom místě.“

Kiba se najednou rozhodl. Nevěděl, co s ním chtějí dělat, ale rozhodl se pro poslední pokus. Snad neohrozí Konohu.
„Počkejte,“ vyhrkl. „Věřte mi. Nejsem z Mlžné. Jsem opravdu z Konohy.“
„On zase lže,“ pronesl unaveně muž.
„Počkej,“ ozvala se vzadu dívka. „Tak se ho na něco zeptej.“
„Na co?“ zeptal se unaveně mladík. „V Konoze se změnilo tolik věcí, co jsem tam byl posledně... může si vymyslet cokoliv. A obecnou historii zná zase každý. Nemůžu jeho totožnost nijak ověřit. A i tak, co by ninja z Konohy dělal tady?“

Kiba začínal cítit v hlase mladého muže netrpělivost. Hlavou se mu míhaly obrazy. Konoha, Kurenai, Akamaru... Zatraceně, pomyslel si. Nemám jinou možnost. Risknu to. Promiň mi, Hokage. Promiň, Kurenai.
„Mám tady misi,“ řekl nahlas. „Mám najít Skrytou vesnici Mlhy.“

Rozhostilo se ticho. Kapky kanuly z listí a les ševelil. Kiba pocítil, jak se ruka, která ho držela za límec, zachvěla.
„Najít Skrytou vesnici Mlhy?“ ozval se za ním hlas dívky. Bylo v něm rozeznat částečné překvapení. Kiba pocítil záchvěv naděje.
„A-ano,“ vykoktal, snaže se vyhnout pohledu mladého muže, který se na něj stále díval. „Najít vesnici Mlhy,“ opakoval. „Myslel jsem, že jste stráže. Myslel jsem, že se od vás dozvím, kde ji najít. Proto jsem zaútočil.“

Mladík si ho stále prohlížel. Chvíli bylo ticho, pak si ale dívka za ním odfrkla.
„Nevím, jestli ti to máme věřit,“ řekla mírně pohrdlivým tónem. „Zaslechl jsi nás mluvit o tom, že tu vesnici hledáme - a teď by ses rád vykroutil tím, že budeš předstírat, že máme společné zájmy. To by mi byla ale pěkná náhoda. Kromě toho se nám tu snažíš namluvit, že jsi z Konohy. Konoha je ale daleko. A vůbec nevím, proč by zrovna teď měli mít zájem posílat svoje ninji do vzdálených vesnic, když mají určitě problém s plněním zakázek, aby si po ztrátách, které utrpěli invazí vesnic Zvuku a Písku, udrželi prestiž...“

„Nelžu vám,“ zaúpěl Kiba, jak se snažil popadnout dech. Muž ho držel ve vzduchu silně a Kibovi se dýchalo špatně. „Konoha na tom není tak zle. Máme ještě dost ninjů...“
„Nemluv nesmysly,“ přerušila ho dívka. „Konoha byla silně poškozená. Mnoho ninjů padlo. Jejich Hokage je zachránil, odrazil Oročimarua, a někteří jejich mladí ninjové dokázali odrazit tajnou zbraň ninjů z Písečné...“

„To byl Sasuke...“ zamumlal Kiba. „Sasuke... a Naruto...“
„Jakže?“ zašeptal muž, probodávaje Kibu očima. Ale v následující chvíli se ke Kibovu obrovskému překvapení za ním ozval dívčí hlas, znějící neméně překvapeně:
„Uzumaki Naruto?“

„Odkud ty znáš Uzumaki Naruta?“ zeptal se mladík, spouštěje oči z Kiby a hledě někam za něj.
Dívka neodpověděla. Kiba se zazmítal; začínal se mu krátit dech. Muž s ním trhl a zahleděl se zpátky na něj.
„Lže nebo nelže,“ pronesl tiše, „já z něj pravdu dostanu. Mange-“
V tu chvíli zazněl zezadu dívčí hlas, tiše, téměř jako vydechnutí, jako když někdo, kdo řeší složitý problém, porozumí.
„Otoč ho.“
Mladíkovo obočí se nadzdvihlo, ale vmžiku udělal, co po něm dívka požadovala. Kiba ucítil, jak je tažen za límec, svět se kolem něj zatočil a on pohlédl do očí odstínu letního nebe.
Dívka před ním nebyla snad o moc vyšší než on, ač ze své pozice ve vzduchu to mohl těžko posoudit; měla na sobě bílé šaty a vlasy barvy slámy měla svázané do několika culíků. Poznal ji okamžitě. Poznal i tu tmavou věc, kterou držela v jedné ruce – vějíř; se kterým způsobila tolik rozruchu na chuuninských zkouškách v Konoze. Byla to jedna z těch tří, které Kiba viděl tenkrát spolu se Shinem a Hinatou z křoví, když se snažili v Lese smrti získat svitek Země.
Byla to ta dívka z těch tří ninjů z vesnice Písku.
„No jasně... kluk se psem,“ vydechla.

„Ty ho znáš?“ zazněl udiveně za Kibou mladíkův hlas.
„Ano,“ řekla dívka. „Teď si na něj vzpomínám. Tehle opravdu JE z Konohy. Pusť ho!“
„Jsi si tím jistá?“ v hlase mladého muže nezněla pochybnost, jen otázka. „Může se za něj vydávat. Třeba ví, kdo jsme, a přichystal se na to. Třeba...“
„Sám víš, že je to nesmysl,“ řekla dívka. „Nikdo nás tu nečekal. Nikdo o nás neví. A tenhle má podle všeho podobný cíl jako my. Pusť ho!“
Muž rozkaz splnil bez zaváhání. Kiba se svalil na zem jako pytel brambor. Zaúpěl, ale pohnout se nemohl.
„Rozvaž ho,“ řekla dívka. „Ať si může sednout.“
„A neuteče?“ zeptal se mladík. „Abys to s tou vstřícností nepřehnala.“
„Nemá důvod,“ odpověděla, ale nečekajíc na akci svého společníka, sklonila se nad Kibou a kunaií, kterou držela v pravé ruce, mu začala přeřezávat pouta. „Jestli mluví pravdu, určitě nemá důvod nikam utíkat.“

Pouta spadla na zem. Kiba si protáhl ztuhlá zápěstí. Jeho pohled padl na bezvládné tělo bílého psíka opodál. V hlavě mu vířily stovky myšlenek a otázek, ale starost o věrného přítele je na okamžik všechny přehlušila.
„Co jste udělali s Akamaruem?“ zeptal se a vrhl se k nehybnému psíkovi.
„Nic moc,“ řekl mladík. „Na psovi toho není moc co vydolovat. Možná si myslel, že ho potrhala smečka divokých vlků. Ale měl by být v pořádku.“ Z tónu hlasu bylo ovšem zřejmé, že muže v žádném případě nezajímá, jestli Akamaru bude v pořádku nebo ne.

„Poslechni,“ ozvala se opět dívka. „Ty říkáš, že tu hledáš vesnici Mlhy?“
Kiba se skláněl nad Akamaruem a ohledával ho. Opravdu to nevypadalo špatně. Pes mělce dýchal, ale žádné zjevné zranění neměl a nic nenasvědčovalo ani tomu, že by trpěl něčím jiným.
„Hledám vesnici Mlhy,“ procedil Kiba na půl úst. „Ale vy ji hledáte taky, ne?“
„Taky,“ přikývla dívka. Její společník zachovával mlčení a nepřívětivě pozoroval Kibu.
„A ty netušíš, kde je?“ pokračovala dívka.
„Ne,“ řekl Kiba. „A vy?“
„Asi bychom se tě neptali,“ pronesl tiše muž.
„Takže co?“ řekl Kiba a narovnal se. „Necháte mě jít, nebo máte v plánu něco jiného?“ Dívka se napůl tázavě zadívala na svého společníka. Ten měl ale hlavu odvrácenou doprava a upíral zrak kamsi do houštin.
„Itachi?“ řekla tázavě dívka.
Mladík zvedl ruku a ukázal směrem, kterým se díval.
„Někdo tam je.“