Zrůda část 3. - Nečekané dědictví

Vezmete – li v úvahu povahu mého snu, jistě pochopíte můj strach znova usnout. Děsila mě představa velkého démona, který by se nerozpakoval mě rozcupovat na malinké kousíčky. Později jsem zjistila, že těmto snům se můžu vyhnout, jestliže ovládnu moji telepatii. Zřejmě jsem nechtěně četla tomu tvorovi myšlenky a v mých snech získávaly reálnou podobu.
Čas ubíhal. Dny pro mě byly stereotypně jednotvárné a nudné. Doufajíc, že konečně začne můj dlouho odkládaný a slibovaný trénink, jsem nabírala energii, abych do něj dala vše.
Začínal podzim. Poznala jsem to podle častějších dešťů a celkově sychravého počasí. A i Rikkudou se choval, jako by se ukládal k zimnímu spánku. Byl pořád někde zalezlý a jen zřídka kdy jsem slyšela jeho kroky na chodbě. Párkrát ho navštívil ten Madara, ale vždy si ho vzal někam stranou. Přibližně jsem věděla, v čem je problém. Boje proti klanju Senju neprobíhaly podle jeho představ. Prý příliš dlouhé a nerozhodné.
Né, že bych tenkrát věděla o čem mluví, takže informační hodnota pro mě nulová. Nicméně bylo cítit – a jsem si jistá, že Rikkudou to věděl taky – že Madara přímo šíleně touží po odhalení mistrova tajemství. Tedy mě.
Jenže Rikkudou nebyl nazýván géniem jen tak. Vchod do mého pokoje byl blokován pečetí, ke které měl přistup jen on. Ale nenechte se mást. Nebyla jsem vězněm. Nemohu vám dost dobře popsat, kde jsem trávila dlouhé večery, ale vím, že jsem měla u postele okna a dokonce dveře od balkonu. Sem tam jsem vylezla jen abych se nadýchala čerstvého vzduchu. A řekněme si to na rovinu, co bych asi tak dělala venku?
Já se nikdy nedržela zuby nehty naděje. Ale přesto se asi po půl roce s přicházejícím jarem má situace změnila. Ten den jsem po dlouhé době uslyšela kroky, mířící ke mně do pokoje. Dveře se otevřely.
“Omlouvám se ti, Lianne, za mojí nepozornost vůči tobě v posledních měsících. Musel jsem udělat jednu veledůležitou věc…. Než začneme…. Rád bych se tě zeptal. Jak jsi zabila ty lidi?...“
Věděla jsem, že se jednou zeptá. Bylo to nevyhnutelné. Přesto se moje ruce roztřásly. Obavy z jeho reakce jsem potlačila. Tomuhle muži jsem svěřila svoji vratkou důvěru. Jistě, nebyla to důvěra 100%, ale bylo to nejvíc, co jsem kdy komu věřila. Pak ze mě slova začala vycházet sama.. Jediný malý zážitek z chrámu jsem prozatím zamlčela.
“Takže říkáš, že umíš zacházet s katanou a tvoje vnitřní podstata je nakloněna elektrické energii. To je úžasné! A kdy jsi oslepla?“
“Já nevidím odjakživa….“
“Aha… no uvidíme, jsem si jist, že tvůj trénink nebude problém.“
Já moc vzdělaných lidi, kteří by byli ochotni mě učit, neznala. Proto jsem jím byla unešená. Vysvětloval vše vědecky, ale pochopitelně. S učením pečetí byl menší problém. On mi každou ukazoval zvlášť a já si musela dotykem zapamatovat každý drobný detail, pozici prstů a záhyby rukou. Nebylo to lehké, ale učení mi šlo rychle.
Když mi teoreticky vysvětloval, jak každou pečeť vytvořil prvně, proč pojmenoval tu tak a tamtu onak, pochopila jsem okamžitě, proč ho lidé nazývali géniem. Učil mnoho zástupců známých klanů, včetně Uchihů a členů Senju, ale třeba i Hyuuga a Nara a dalších. Každý si k němu chodil pro radu, ale jen pár věrných za ním chodilo i když je naučil vše, co mohl. Oni sami poté vylepšovali a vynalézali nová a nová jutsu. Mezi „stálicemi“ byl právě Madara.
No myslíte, že vy byste byli schopní přijít na podstatu chakry, jako on? Mít vnitřní energii, jenže o ní málo vědět. To je jako když máte metry luxusní látky, ale nemáte, jak z ní ušít oděv. Pak náhodou zjistíte, že určitými pohyby rukama a dlaněmi můžete uvolnit jeden z těch mnoha toků ve vašem těle. Objevíte pár základních pečetí a kombinujete. Trvá to věčnost. Jenže přesto neznáte všechny kombinace, protože těch je nekonečno krát dva. A ještě k tomu, si každý může vytvořit svá vlastní odlišná, či zkrácená od těch známých. Prostě je v tom bordel. Když pak kombinacím dáte slovo, a voilá, máte jutsu.
Věřili byste vůbec, že první jutsu nebyla tak nebezpečná? Sloužila především k ochraně, maskování a praktickým účelům. Jenže všechny klany je později používaly ve válkách a tak kompletně změnily použití na destruktivní.
Podívejte se na to z obecné stránky. Vedly se staleté války, nevinní lidé umírali, chudoba a bída přicházela ze všech světových koutů. A proč? Protože nějakej magor si usmyslel, že chce mít moc a vládnout zbytku. A teď mi řekněte smysl toho všeho…. Úplně zbytečný….
Po pár měsících usilovného trénování jsem se naučila jakž takž ovládat. Za tu dobu mi mistr Rikkudou přirostl k srdci víc, než kdokoliv předtím. Možná proto, že se ke mně choval, jako k bytosti, co má city. A vždy, když jsem něčeho úspěšně dosáhla, pyšně se usmíval, asi jako by otec pozoroval vynikající úspěch své dcery. Byla to pro mě idyla a nejhezčí měsíce mého života. Jenže i idyla musí jednou skončit.
Jestli si ještě vzpomínáte, popsala jsem Rikkudoua jako postaršího. No řekněme…. Byl mnohem starší než jenom postarší. Nezdálo se to, ale bylo mu hodně přes 150 let. Pomocí jistého jutsu si zachovával vzhled a fyzičku padesátníka. Víte, jako je tajemství Mangekyou Sharinganu, tak je tajemství i Daen Rin´neganu. Zatímco MS má Amaterasu… ten šestý, před Madarou zamlčený věčný živel, je nesmrtelnost duše. Prakticky tedy na stáří a „opotřebovanost“ zemřít nemohl. Byly jen dva způsoby, jak ho dostat na onen svět: zabít ho a nechat chorobu, aby udělala špinavou práci. Jenže zdraví měl jak z oceli a byl obratný a vynikající ninja.
Z toho vyplývá, že měl velkou šanci žít napořád. Bohužel, osud mu nepřál a těžce onemocněl… umíral… Já to nějakou dobu nevěděla. Nesvěřoval se mi nějak přehnaně. A možná proto chtěl, aby ho někdo zbavil utrpení. Já…. Já ho nechtěně zabila. Zaútočil na mě. Netušila jsem, že je to on.
Ovšem tíha reality a mého činu na mě dopadla hned poté, co jsem rozpoznala jeho hlas, když mi tiše šeptal: “Děkuji Ti… Lianne…. Užívej ho moudře… ,“ a zemřel.
V ten moment mě zachvátil hysterický pláč a ne a ne ho zastavit. Také mi nešly do hlavy jeho slova… o čem to sakra mluvil? Nebyl ale čas na truchlení. Ucítila jsem nebezpečí a jen tak tak uskočila, jak jeho tělo explodovalo. Co se děje? Výbuch doslova spálil okolí. Taková malá bomba.
Moje motto zní: Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Možná proto nakonec zemřel. Ujal se mě, vychoval mě… a tím si zpečetil svůj osud. Ale bylo zvláštní, že si svou smrt připravil dopředu. Dlouho jsem to nechápala. Proč by chtěl, aby zemřel zrovna mýma rukama?
Až později jsem se dozvěděla z jeho zápisků – které jsem našla schované v truhle za domem odpověď. Někdo po něm šel. Na začátku si svou sílu zabezpečil, aby ji po jeho smrti nikdo nemohl ukrást a zneužít. Nepochybuji, že to byl cíl pronásledovatele. Rin´negan byl velice unikátní a kdekdo po něm toužil. Vytvořil jutsu, fungující jako pojistka.
Prostě se stal zázrak. Když po výbuchu plameny uhasly. Cítila jsem, že něco se změnilo. Najednou mi páska překážela. Sundala jsem si ji a neuvěřitelné. Měla jsem zrak. Ne, že bych ho někdy postrádala. Člověk si zvykne.. Jenže to nebyl obyčejný zrak. Zdá se, že Rikkudou si vše naplánoval před svou smrtí až do posledního detailu. Potomky neměl a tak si zvolil svého dědice sám. A tím jsem byla já….