Zrůda část 1. - Nespoutaná síla

Kdysi dávno, ještě před legendárním bojem klanů Senju a Uchiha, se dvěma obyčejným farmářům narodilo neobyčejné děcko. No dobrá, nebudu to dramatizovat, či z toho dělat rádoby pohádku. To dítě jsem byla já.
Nepochybuji, že se na mě velice těšili. Vždyť narození potomka je vždy velká sláva. Ovšem, jaké potom bylo jejich zklamání a později zhnusení, že se jim narodila zrůda. Ano, tak pěkně mě titulovali už od raného věku a v pozdějších dobách mě ani nikdo neznal pod jiným „jménem“ . Na moje skutečné jméno si nikdo z přeživších asi ani nepamatoval. Mí milující rodičové mi dali jméno Lianne.
Pravděpodobně se ptáte, proč dávám takový důraz na přeživší. Řekněme to takhle… vyvraždila jsem celou moji vesnici – brutálně a bez milosti. Jenže ve skutečnosti jsem to ani nechtěla udělat. Jen jsem neuměla ovládat své schopnosti a silné city je probudily velice snadno. Bylo to jako takové malé tlačítko ON/OFF.
Už od narození jsem měla víčka srostlá k sobě a řasy jsem pro jistotu neměla vůbec. Právě to podporovalo moji přezdívku nejvíc. Abych nebyla tak nápadná, nosila jsem okolo očí obyčejný černý pruh látky. Ale stejně to bylo jako pěst na oko.
Přestože je nazývám farmáři, patřili mí rodičové k nejbohatší smetánce vesnice. Tenkrát ještě nebyla běžně známá jutsu a nadpřirozené úkazy lidé odsuzovali a báli se jich. Obranu vesnice tvořili převážně stráže ozbrojené meči a halapartnami. Nemůžete se tedy divit, že když jsem získala první schopnosti – telekinezi a telepatii – byla jsem bita a bylo mi nadáváno do dítěte ďábla.
Teď vám řeknu, proč jsem svého činu nelitovala. Nepočítám – li to, jak se ke mně chovali, tak jako každá vesnice i naše měla bohatou a chudou vrstvu. Ta chudá trpěla nadvládou bohatých, kteří je i mučili, jen pro to, aby si dokázali svoji moc. Ano…. Korupce, úplatky, bezcitnost, krutost, nenávist a závist…. Tak pěkně se nám žilo.
Teď vám vysvětlím, co mě donutilo v ten moment prostě zabít a neřešit. Rodiče mě samozřejmě pravidelně bili.Žádné velké tajemství. Mysleli si, že ze mě ty divné věci vymlátí, že z toho třeba vyrostu… nebo mě možná jenom trestali za to, že nejsem normální. Jednou to ale přesáhlo meze….
Ten den na mě otec vzal tyč na pohánění dobytka. Nenávist, proudící mi v žilách se probudila k životu a vyvolala.doposud mě neznámou sílu. Prostě jsem mu tu ruku s tyčí chytila. Pak jsme na něj upřela svůj vnitřní zrak a začal krvácet ze všech tělesných otvorů a padl na zem mrtev.
Moje rádoby matka začala vřískat a volala stráže. Rychle jsem tedy vzala katanu ze zdi a usekla jí hlavu. Oni to nevěděli, ale potají jsem s ní trénovala, takže jsem ji uměla mistrně ovládat. Během minuty přišlo asi deset stráží. Přejížděli pohledy po svých mrtvých pánech, až se zastavili na mě. Postříkaná krví s rudou čepeli jsem byla asi tak nenápadná, jako slon za stromem.
“Ty malá sv**ě! ,“ zvolal jeden z nich.
Vrhli se po mě a pak popadali mrtví na zem jako zralé ovoce. Moje elektrická podstata jim ovládla nervy a nechala jim explodovat mozky. Sice jsem byla slepá, to ano, ale ostatní smysly mi bohatě nahrazovaly zrak. Krvežíznivost sílila. Vyšla jsem do ulic. Lidé se bránili, ale neměli šanci. Všichni ti patetičtí boháči teď prosili o milost. Jenže oni sami ji nedávali… tak proč bych měla já?
Na zdůraznění destrukce jsem zapálila všechny domy. Sbalila jsem si svůj skromný majetek a chtěla odejít, když v tom jsem si všimla podivné červené aury vycházející z našeho chrámu.
Vstoupila jsem a vysloveně viděla červenou… co to bylo? Snad chakra? Proudící po celé obrovské místnosti. Náhle jsem uslyšela šepot… nerozuměla jsem mu. Byl v nějakém cizím jazyce. Ale zněl tak děsivě, že mi najednou byla strašná zima. Pak nastalo mrazivé ticho. Začala jsem utíkat ven, ale zakopla jsem. Náhle jsem ucítila děsivou bolest v těle… nemohla jsem se ani pohnout.
“Děkuji, že jsi je všechny zabila, drželi mě tady, ale teď jsem volný a pomstím se světu! ,“ křičel nějaký hlas.
Pak jsem ucítila žár, který se vléval do mě. Nevěděla jsem, co se stalo, ale cítila jsem se silnější.
Rychle jsem odešla z chrámu, protože ten se začal rozpadat jak domeček z karet. Samozřejmě jsem nevěděla, k čemu byl postaven a že jsem právě vypustila do světa strašné zlo…
Jediný problém byl, že jsem neměla, kam jít. A už na mě doléhala i tíha mého činu. Po pár dnech bloudění v lesích se vyčerpání ozvalo jako blesk z čistého nebe. Bolelo mě tělo, byla mi zima, měla jsem hlad a žízeň, také jsem byla zoufalá,osamocená a strachy bez sebe, připravená vydat se do náruče smrti v pouhých čtrnácti letech. Jakmile bych usnula, určitě by mě divá zvěr roztrhala… jenže bohužel jsem únavě neuměla poručit…
Anebo, že by ještě byla šance? I když nevím jak se to stalo, cítila jsem, jak mě někdo bere do náruče a nese pryč. Někdo mě zachránil… a kdože byl ten hrdina? Rikkudou – „vynálezce“ jutsu a první vlastník Rin´neganu…..