Kam s tím malým...: kapitola 6: Nepříjemná návštěva?! A co bude dál?

Tady je další... Promiňte, nějak to nestíhám (zapalte mou školu a máte tu další klidně zítra:-))

Kapitola 6
Pár dní jsme “tak nějak“ přežili. Zase začalo pršet, takže vycházka připadala v úvahu jen v pláštěnce (tu měl v kufru taky- zírala jsem) a tu on z nějakých zvláštních důvodů nesnášel. Díky příručce (kvůli které si už snad celá Listová šeptala, s kým že „to“ vlastně čekám ), jsem měla stále sbírku nápadů a instrukcí…
No popravdě, bylo to asi takto:
1.Zkoušeli jsme vyrábět něco z papíru- nejen, že mu to nešlo(popravdě ani mě), ale ještě se zdál být značně otrávený, a tak- nejspíš se bál mi říci, že ho to nudí- neustále chodil na záchod, kde jsem po pár dnech nalezla schovanou prázdnou misku ramenu.(jak tohle udělal?!)
2.Kreslil si- za mého stálého dozoru a ostražitého dohledu. I když i to ho brzy taky nebavilo a tak jsme přece jen občas vyrazili ven- i s nenáviděnou pláštěnkou, což naznačovalo, že už jsme na tom opravdu zle…
3.Někde hodně, hodně, ale opravdu hodně hluboko ve skříni a krabici, za sedmero nepoužívanými krámy, sedmero dalším haraburdím, jiným zaprášeným sviňstvem…
*chvilka napětí*
…jsem nalezla dvě krabice společenských her!
Dalo rozum, že jsem mu to musela nejdříve desetkrát vysvětlit, než tomu trochu porozuměl, ale tak co- vždyť je to ještě malý prcek… Nejjednodušší pucle, pexeso a jiné dětské hry jsme hráli snad pořád, pokud jsme teda nedělali něco z předchozích bodů… Konec týdne uplynul (sakra!) pomalu…
Zrovna jsem seděla u stolu a popíjela kafe. Naruto seděl vedle mě a črtal po papíru s neskrývanou energií. Vypadalo to zase na jedno nudné odpoledne, kdy je slyšet jen ťukání kapek o kovový parapet okna…
Když jsem najednou uslyšela lehké a trpělivé klepání na dveře, cukla jsem sebou, jako bych se právě probudila z transu, otřásla se a vydala se vstříc dveřím…
Otevřela jsem je a zůstala stát s neskrývaným údivem ve tváři… Přede mnou stála jedna postarší žena, tvářící se velmi přísně, a jakýsi muž, jemuž se na rtech rýsoval široký úsměv, i když jeho tmavé oči říkaly úplně něco jiného…
„E-eh, prosím?“ vykoktala jsem v údivu otázku. Žena jen zakroutila hlavou a s propichujícím pohledem si mě přeměřovala.
„Hiroshi Namida?!“ Otázala se nejdřív…
„Posílá nás Hokáge-sama. Jdeme zkontrolovat…eh, chlapce“ nakonec řekla, ale její povýšený pohled se ničím nezměnil. Nastal chvíle ticha…
Mladý muž, jenž se nejspíš pokusil zachránit trapnou situaci se dal do hovoru.
Mé jméno je Rakujó Ajamari, jsem z úřadu hokáge a tohle je Sabuze Hokoru, jedna ze zastupitelstva. My dva se staráme o “záležitost“ Uzumaki Naruta.“
Nevěděla jsem co jiného říci, tak jsem je pozvala dál. Oba se na sebe zvědavě podívali, nenápadně, nejspíš abych to nepostřehla.
Zřejmě byli zvyklí, že jim Naruta předají hned u dveří… napadlo mě…
Pozvala jsem je do obývacího pokoje, kde posadili, starší dáma s jistým téže špatně skrývaným pohoršením…
Už jsem jenom čekala, až prstem přejede po nábytku a zvídavým pohledem si ho prohlédne, aby zkontrolovala množství prachu, jako nějaká puntíčkářská tchýně…
Tiše jsem špitla, že skočím pro kávu a vzdálila se do kuchyně…
A skutečně! Jak jsem se vracela, nemohla jsem si nevšimnou, že stařena měla zdvihlý prst, avšak jakmile mě zahlédla, rychle ho schovala pod dlouhou kápi pískové barvy, jenž měla na sobě…
Pobaveně jsem se neubránila úsměvu. Byla bych se zasmála opravdu hodně nahlas, ale radši jsem jenom vykouzlila přívětivý úsměv hostitelky a usadila se naproti tomuhle divnému „párečku“ do křesla.
Znovu nastalo to ticho, kdy by bylo slyšet snad i tikání náramkových hodinek…
„Ehm“ začala žena „přišli jsme zkontrolovat chlapce…“ hleděla mi zpříma do očí, až se mi chtělo uhnout…
„No, on zrovna…kreslí si. Mám ho přivést?!!“ vydala jsem ze sebe rozpačitě a položila si rudce na kolena, jak to vždy při trémě dělám…
„Není třeba, chtěli jsme si s vámi pouze promluvit…“ ucedila skrz zuby…
Její vybroušený pohled mě neustále sledoval, snad každý můj pohyb.
Mladík se, na rozdíl od ní, konečně rozhoupal a šel rovnou k věci: „Jistě víte, co je ten chlapec zač a uvědomujete si celkovou závažnost situace…“
Kývnula jsem a znovu se na něj usmála, ale ten chlápek mi byl stále nesympatičtější… Jeho oči hleděly chladně a tvář nabyla ještě hrubějšího výrazu, když větu vyslovoval s jakýmsi odporem, zakrývaným hlasem úředníka…
Pak zase začal mluvit…Mluvil trochu nejasně, snad aby to někomu, kdo vůbec nezná situaci nedávalo smysl…Vyptával se mě na něco, neustále blábolil o tom, jaká je to zátěž atd., až mě to unavovalo…Asi si mě chtěl proklepnout… nebo si chtěl jen dopít kafe, napadlo mě později…
„Nenastaly doufám žádném problémy?“ přerušila ho stará dáma, zřejmě také znuděná dlouhými řečmi jejího společníka a bylo úplně vidět, jak předpovídá mou reakci…
„Ale samozřejmě že ne, proč taky…“ Odpověděla jsem a neustále jsem na ně hleděla tím pokorným pohledem… No, trochu jsem zalhala… Ale nenastaly přeci problémy, které bych já nezvládla, ne?! 
Asi se vám zdá, že jsem byla pokrytec, že se usmívala a přitom si myslela něco o pr…ehm…o těch místech, kam bych je nejradši poslala, ale už z vlastních zkušeností jsem věděla, jak s těmihle lidmi jednat…
Oba se na sebe udiveně podívali, nejspíš čekali, že jim každou chvílí musím strčit kluka do rukou, jako to nejspíš dělávali ti přede mnou… No, každopádně se oba odmlčeli, po mé jasné odpovědi a ticho přerušila až ta stařena: „Tak…Pokud není problém a vy…jste ochotná se starat o toho chlapce, tak…“ Vypadala vskutku zaraženě a trochu se zasekla, ale po chvilce znovu pokračovala: „…Tak tady naše vyřizování skončilo.“
Pohlédla na muže a ten ihned pohotově vstal. Společně jsme zamířili ke dveřím…
„Budeme vás nadále kontaktovat, kdyby se náhodou vyskytli problémy… Naschle!“ zněla poslední mužova slova…
Rychle jsem za nimi zavřela dveře a oddychla si. Tak a mám to za sebou! Zaradovala jsem se… Když v tom ze dveří vyběhl Naruto, celý pomalovaný fixy a vesele se na mě začal sápat. „Namííí-chaaaan!!!“ vykřikl nadšeně a mě zase napadlo to dlouhé slovo, jenž vždycky říkávala učitelka na akademii, když mluvila o mě…
“ubezdušit“…

Já vím, je to krátký a skončilo to... nijak...
Díky ale, že jste si to přečetli! Budu ráda, když napíšete komentář nebo tak něco