Žít nebo přežívat?

Já a moje divný nálady. Tohle je jedna z povídek, u které jsem používala oblíbenou trasu srdce-prsty. Snad se bude líbit.

„Pojď už ven. Měsíc jsi v tom pokoji zalezlá. Jsi vůbec v pořádku?“ zeptala se mě matka. Za dnešešk už asi po desáté.
„Ano, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem otráveně a těšila se, až odejde.

V samotě se poslední dobu vyžívám. Od doby, co odešel. Všichni vzdali myšlenku mi pomoct. Všichni kromě něj. Každý večer mi hází kameny do okna a já stále nevycházím ven. Každý večer mi vzkazuje, že nemá cenu být zalezlá. Každý večer mi vzkazuje, že se kvůli němu nemám trápit. Každý večer...
Možná bych měla vyjít ven. Ale co dál? Co budu dělat, až vyjdu ven? Mám dělat, že se nic nestalo? To nedokážu. Zalíbilo se mi v samotě. Že bych byla ANBU? Tvář skrytá pod maskou? Pod maskou, která chrání před city. Ano, to se mi bude líbit. Konečně se zbavím těch bolestných citů. Proč něco, co může být tak ušlechtilé, může tak ubližovat? Proč? Nesnáším tu otázku.

Vztekle jsem nakopla skříň.
To nebyla zrovna dobrá volba.
Uvědomila jsem si, když se k bolesti v srdci přidala ještě bolest v palci u nohy.

Srdce. Zrádná věc, co nám dává život. Věc... Kéž by to byla věc. Kéž by to bylo srdce z marcipánu, které nemá city. Zase ty zrádné city. Už toho mám dost.
Budu ANBU.
Když jsem byla malá, tak mi říkali, že ANBU nežijí, jen přežívají. Nechápala jsem to. Teď už však vím, co to je přežívat. Je to vzdát se citů. Je to stát se vraždícím shinobim. Je to přestat být člověk. Je to nechat umřít srdce.
Prý je těžké žít život bez citů. Prý je těžké přežívat. Mně to přijde jako vysvobození...
Že u toho můžu umřít? No a co. Každý jednou zemřeme. Nemám strach ze smrti. Po smrti nejsou city. Není bolest. Tak proč se jí bát? Měli bychom jí spíš vítat.
Dost už toho přemýšlení. Za chvíli přiletí obvyklá dávka kamínků. Přichází vždy se soumrakem. Musím se dát do kupy, jestli chci jít ven.

Probrala jsem se ze zamyšlení a zvedla se ze země. Dala jsem si rychlou sprchu, oblékla své oblíbené oblečení. Přes bílou košili jsem si převázala modrý pruh látky, k tomu černé tříčtvrťáky. Lehce jsem si prohrábla blonďaté vlasy. Kamínky narazily na okno.

Přesný, jako vždy. Pomyslela jsem si. Už jsem chtěla otevřít okno a vyskočit oknem.
Měla bych to říct mamce.
S kamennou tváří jsem sešla do přízemí a oznámila překvapené mamce, že jdu ven. Chtěla jsem se usmát, ale v poslední chvíli jsem si uvědomila, že ANBU nemají city. Tudíž ani úsměvy.
Vyběhla jsem ze dveří a na ulici do mě vrazilo malé dítě, které spěchalo domů. Odletělo daleko do prachu a udiveně na mě koukalo.
Ne. Já neumím přežívat. Já umím jen žít. Říkala jsem si v duchu, když jsem s úsměvem to dítě zvedala ze země.
„Pozdravuj doma, Teuchi!“ křikla jsem za dítětem, které uhánělo domů.
„A hele. Ó velká Tsunade-hime se uráčila opustit svůj pokoj,“ ozvalo se mi pobaveně u ucha.
Normálně bych mu jednu vrazila, ale teď jsem se jen otočila a skočila mu kolem krku. Byl tím tak zaskočený, že málem spadl na zem.
„Tohle ber jako přivítání po dlouhé době, Ero-sennin,“ odpověděla jsem mu s nemenším úsměvem.
Je jedno, že city bolí. Teď jsem díky nim šťastná a vím, že Jiraiya tu bude, aby mě pobavil nebo častěji rozzlobil. Ale co. Zloba je taky cit. Ještě že srdce není z marcipánu.