Kam s tím malým...: kapitola 5: Den pokračuje-já to nevzdám

Tady je další díl, doufám, že se vám bude líbit!

Kapitola 5: Den pokračuje- já to nevzdám
„Ještě trošku pootevři pusu Naruto… Ještě trochu…“ radila jsem chlapci, jenž seděl vedle mě na barové stoličce. Starý pán stojící za pultem se tomu vesele nasmíval a pozoroval, jak chlapec rychle otevírá ústa jako hladové ptáče. Snažila jsem se mu tam pomocí hůlek strčit pár nudlí, ale ty znovu skončili z části někde na jeho tváři, zčásti v puse. Odtud pomalu stékaly a Naruto je svýma neobratnýma ručičkami snažil cpát znovu do úst. Teď jsem se musela zasmát i já.
„Teda Namido, ty máš ale štěstí, s tímhle malým se jistě nudit nebudeš!“ kroutil hlavou Ichiraku nevěřícně s širokým úsměvem. Já na něj hodila ironický pohled a začala Narutovi otírat ubrouskem bradu a tričko, jenž měl celé pokydané od nudlí a bůh ví čeho všeho… Chlapec se ale výborně bavil, zase culil, vlastně se řehnil na celé kolo. Takhle se ale vůbec nenají, napadlo mě.
„Naruto, naučím tě jíst hůlkami!“ kluk se zatvářil trochu nejistě.
„Stejně se to budeš muset naučit, každý musí…“ Přesvědčovala jsem ho.
Ten chlapec už to měl umět dávno! Nikdo nebyl ochoten si s ním dát trochu práce…
Zvědavě si mě prohlížel, jako by mu nedocházel ani smysl mích slov. Zvedla jsem oči v sloup… Zkusím to jinak…!
„Naruto, máš rád ramen, ne?!“ zeptala jsem se a ten ihned reagoval „Jo!!!“ vykřikl nadšeně a zase tak hlasitě, až jsem si musela zakrýt uši. „Dobře tedy, ale proto, abys mohl jíst ramen, musíš umět jíst hůlkami! Jestli chceš, já tě to naučím.“ dodala jsem a očividně to zabralo…No jo, jak se v mých slovech objeví slovo ramen, tak tomu najednou rozumí!
Naruto přikývl a upřeně na mě hleděl, jako by uviděl „ramenového boha“…
Hurá, pomyslela jsem si v duchu, mám u něj autoritu…“velké učitelky, na to jak jíst ramen?!“ No, bylo to čím dál tím lepší…
„Ale musíš se opravdu snažit!“ pokračovala jsem a naklonila se k němu, jako bych ho zasvěcovala do největších tajemství života…
Pomaličku jsem mu narovnala ruce do správné polohy okolo hůlek a ukázala, jak s nimi pohybovat. No, nejprve mu to vůbec nešlo, ale komu taky jo hned na poprvé…
Byl však plný energie a zkoušel to dál a dál… dělal jen prťavé pokroky, ale vůbec se nevzdal…
…
Pak jsem se zase procházeli, Naruto neustával ve svém objevování a okukování. Já jsem kráčela kousek za ním a sledovala jsem ho přes knížku, na níž byl velký tlustý nápis, až jsem si připadala trapně.(Stálo tam: „Když to náhle přijde do rodiny“- byla to samo sebou příručka, ale ten nadpis…).…
Najednou mě však kdosi zatahal za triko (kdosi= Naruto). Pomalu jsem se k němu naklonila. Tvářil se tajemně a na tváři se mu rýsoval šibalský úsměv. S trošku uhranutým pohledem se obrátil a ukázal na dřevěnými prkny ohraničené, nažloutlo-oranžové moře písku, na němž se plácaly jemu podobní špunti (ale ne doslova, dětí jeho ražení je na světě sakra málo xD). Nemohla jsem se ubránit úsměvu… Tak na písek se chlapci zachtělo… Ale tak co, špinavější být stejně nemůže…uklidňovala jsem se. Pomalými kroky jsem se šourala za ním.
Jeho úsměv náhle vzplanul nečekaným nadšením, když zabořil ruce do, z předchozího deště navlhlého písku. Zubil se od ucha k uchu a ta drobota, plácající se vedle něho, mu půjčovala bez větších ostychů svoje hračky, i přesto že na něj většina hleděla jako na krokodýla, nořícího se do vody, v níž se koupou…Posadila jsem se na obrubník, občas hledíce na děcka, občas do knížky…
„Naruto!“ okřikla jsem ho a on se na mě zvědavě podíval „Musíš přeci poprosit“ Když to uslyšel, trochu naštvaně ohrnul ret, ale ihned s andělským úsměvem kajícně poprosil chlapečka, jemuž právě bral bez ostychu drobné hrábky… Za pár momentů však tahle idyla skončila… Přihnala se sem dvě nebo tři matinky, jenž si asi všimly té blonďaté hlavy, vykukující z tlupy jejich dětí… Nic neřekly, ale přejížděly po nás ostrým pohledem…na mě…na Naruta…zase na mě… na Naruta…
Teprve potom se nejspíš ujistily a začaly zvedat své malé caparty, z nichž někteří začaly náruživě hulákat, že ještě nechtějí domů…Ale ony jim začaly vymlouvat a za chvíli už kráčely v ústrety svým domovům… Ještě jsem zaslechla jeden naštvaný hlas ženy: „S tímhle se nebudeš bavit! Je ti to jasné… Drž se od něj dál…“
Napadala mě spousta slov… Hrubé…hrubé a bezcitné oči ho sledovaly…Téměř všude, kam vkročil Naruta sledovaly a bylo jen málo míst, kde se k němu chovali slušně… a přitom to byl jenom kluk… ale každý viděl démona, viděl lišku… tím svým povrchním pohledem, zkresleným strachem…
Otřásla jsem se… Jak daleko to ještě povede?! Potom ho tak začnou sledovat i ty děti… Napadlo mě.
Naruto stále zamyšleně hleděl do země. Drobnými ručičkami hloubil jakousi jamku… A z očí mu sálal zase ten pohled…smutný… znal ten pocit a to mě trápilo…
…Nebyly to první chladné, hrubé a bezcitné oči, jenž ho sledovaly…
„N-naruto?“ řekla jsem trochu třesavě, stále zhnusená těmi lidmi… „Hm?“ otočil se… „Nechceš pomoc?“ Nevěděla jsem, co říci… Kývnul…
Oba, špinaví jako …ehm…, jsme se vláčeli znavení směr můj byt. Za skalnatým převisem mizely poslední paprsky slunce, jenž v tuhle denní dobu obvykle zapadalo…
„To byl teda hrad! Vsaď se, že největší, který to pískoviště zažilo! Tomu věř!“ řekla jsem a dala si ramena za hlavu, jako bych se chtěla protáhnout. Naruto ke mně udiveně vzhlédl a za chvilku se to pokoušel napodobit… málem sebou asi třikrát švihl o zem a já se nemohla ubránit pobavenému smíchu, ale potom mu to už docela šlo…
V půli cesty se ovšem strnule zastavil…Kousek jsem ho přešla, a až pak si všimla, kam to zase tak zaujatě hledí…
Tři silné dřevěné kůly se tyčily na travnaté louce. Právě do nich bušil nějaký shinobi. Opakoval různé pohyby a kopy, občas odskočil a strefoval se shulikeny do tvrdého, již mnohokrát proděravělého dřeva…
Naruto od něj nemohl odtrhnout oči… Bylo úplně vidět, jak se očima vpíjí do každého úderu. „To je ninja Naruto.“ pravila jsem hlasem poučujícího staříka. Chlapec však nadále fascinovaně stál a koukal na shinobiho, až jsem nevěděla, jestli mě vůbec vnímá. „Naruto?“ začala jsem tajemně „Chceš se stát taky ninjou?“ Kluk chvilku neodpovídal, ale za nedlouho se ke mně otočil a na tváři se mu znovu rozvinul pro něj typický úsměv.
„Jo“ pravil tiše, jakoby se studem.
„Tak já ti pomůžu, ale musíš se opravdu snažit!“ Dala jsem se do chůze a on mě za moment, culíce se, doběhl…

Nebojte se milí zlatí, další už je na cestě...
PS: Nezapoměla jsem na další povídky- téměř už jsou další díly Hisunaki i Bolesti
PPS: Pardon za chyby-já za to nemohu (nebo jo ?! )