NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 20.)

TAK JÁ VÁM TEDA MOŽNÁ UDĚLÁM RADOST :-)TAK SE MRKNĚTE :-)NO ALE MUSIM SE PŘIZNAT, ŽE JSEM HODNĚ PŘEMÝŠLELA JAK TO MÁ POKRAČOVAT :-)TAK TADY JE 20.

20. díl

Itachi se na ni ještě chvíli díval, a pak stisk povolil. Odvrátil se od Konan přímo k Sirii. Chtěl ji ještě naposledy něco říct, dotknout se jí.

Bylo mu už jedno kdo všechno ho vidí. Proto se k ní beze slov sehl. Jemně ji přejel dlaní od špičky nosu, přes rty, bradu, až po její sametový krk.

Cítil, jak její tělo chladne, a je bez života. Poté zas ruku stáhl zpět, s tím že ji vezme do náručí. Jenže se stalo něco,co vyrazilo dech každému.

Náhlý vánek z okna, který se proháněl neustále místností, se z ničeho nic stáhl nad postel ,kde ležela mrtvá dívka. Vytvořil se nad ní mírný vír, s kterým se začalo dít něco velmi divného.

Když to Itachi zpozoroval, radši o kus odstoupil. Nikdo v místnosti vůbec nechápal co se to děje.

Nad jejím bezvládným tělem, se z víru ztvárnil jakýsi oblak postavy. Po chvilce, když už bylo zřetelně vidět komu tahle podoba patří, všichni přítomní přišli ve vteřině o řeč.

Konan myslela, že se jí to zdá. Dech se jí zatajil, a potichu ze sebe dostala „Yumai“

Oblak ztvárňující postavu nad Siriou, byl obraz její tak dávno milované přítelkyně Yumai.

Yumai na Konan jen letmo pohlédla, a pak se zahleděla na mrtvé tělo Sirii.

Pomalu k ní natáhla ruku, a jemný vánek jejího odrazu ji pohladil po tváři se slovy „Ješně ne,……….Ty ještě nesmíš zemřít…..dcerko moje“ S těmito slovy se její podoba opět rozplývala, nad mrtvým tělem Sirii. Když najednou se z jejího oblaku zhmotnilo něco, jako prašný vánek, který nečekaně začal vcházet do bezvládného těla onou smrtelnou ranou na hrudi. Po té co se tak stalo, a prašný vánek vešel do jejího těla, po Yumai už nebylo ani stopy. Siria však stále ležela nehybně na posteli, bez menšího náznaku života.

Když vše skončilo, v pokoji bylo ještě dosti hodnou chvíli hrobové ticho.

Všichni poznaly komu ta podoba patřila, a o to víc, byly absolutně ohromeni tím co právě viděli.

Jediná Konan, se ztoho šoku, ač absolutně vyvedená z míry rychle probrala,a šeptla „Siria………ona…je………..Ach Yumai, proč si mi to nikdy neřekla, věděla sem že si mi vždycky říkala, že jedna věc ti nikdy nepřestane chybět z tvé minulosti,ale až teď vím co to bylo.“

Pain se na ni zaskočeně podíval. Konan jediná věděla o Yumai toho nejvíc, to co nikdo nevěděl, ale ona ano.

Když tam tak všichni přítomní stály, vytrhlo je z přemýšlení a údivu něco, s čím nikdo nepočítal.

Siriinino tělo se začalo nepatrně hýbat. Její hruď, se dala do pohybu, a oči se pomalu otevíraly. Bylo vidět, jak její kůže začíná dostávat barvu života, i když jen slabou, ale přece.

Z jejích úst vyšel pramínek slov, tenkých, a slabých jak nitka „Mami?? Já nevěděla že ty si má matka, jakto že ne, jakto že sem žila ve lžích, že mi to nikdy nikdo neřekl??“ Tyto slova doprovázeny jejími slzami, s pohledem upřeným z okna ven směrem na nebe, zazněly mezi jejími rty.

Její hlas, i když tak tichý, se rozléhal po celé místnosti. Jakoby i ona slyšela to co jí řekla než se rozplynula.

Itachi stál u její postele, hledíc zkamenělým až vyděšeným pohledem na Siriu. Nemohl věřit tomu, že je před ním opět živá, že dýchá, že je zase s ním. Ano vrátila se, a on teď viděl, jak se jí opět vrací život do těla. Tak jak odešel, tak se i navrací. Když jí pohlédl do očí, viděl v nich zas ten nádherně tyrkisový plamínek, navracející se zpět, kterým byla její duše.

Konan se po chvíli konečně úplně vzpamatovala, a všechny vyhnala ven, s tím, že ji ještě musí ošetřit zbylé rány, a pořádně stabilizovat stav, aby se to zase neopakovalo. Nikdo na to nic neříkal. Mlčky odešly se zamyšlenými pohledy,no řekněme že byly ještě stále dost v šoku. Ani Itachi tentokrát nic nenamítal, a šel ven. Ne však daleko,sedl si na schody a začal rozmýšlet, o sobě samém. O tom, co s ním dokázala provést. Nikdy k sobě nikoho nechtěl připustit, a ani o to nestál, a když, tak jen se zájmu chvilkového potěšení.

Ale ona, s ní je to něco jiného, ale co.? Stále musel myslet na tu větu, kterou od ní slyšel jako poslední, když ji nesl do sídla. Vřelo to v něm pochybnostmi, ke všemu, za čím doposavaď stál.

Konan ji začala ošetřovat zbylá zranění, která měla od pobytu ve věznici, a stabilizovat stav. Když skončila, nechala ji, aby mohla v klidu odpočívat.

Ještě než za sebou zavřela dveře, zaslechla, jak na ní Siria mluví „Konan…………..děkuju“

„Mě nemáš zač.“ A odešla ven.

Siria nechápala jak, ale věděla všechno co jí Yumai řekla. Právě zjistila že její matka není ona žena za kterou ji celá léta měla, ale jiná žena, žena která ji dala opět život, už po druhý. S touto myšlenkou zavřela své unavené oči, a ponořila se do říše snů.

Konan procházela chodbou od Itachihovo pokoje, když si všimla siulety, sedící na schodech, která tam byla s rukama založenýma ve svém klíně, opřená o zábradlí schodiště.

Pomalu přistoupila blíž, a přisedla si. Chvíli se dívala před sebe, a pak tiše řekla „Ty jí máš rád Itachi“

„Láska?? Už dlouho jsem jí necítil, možná proto je můj pocit k ní tak neznámý,možná zapomenutý. Promiň mi Konan, neovládl sem se. Ona …řekla mi něco, na co už sem dávno zapomněl“

„Neomlouvej se. I když to na sobě nedáváme znát, každej z nás tady, má v sobě, byť hluboko ukryté své sny, ideály, a taky i když třeba jen malé nebo zapomenuté city.“ Řekla mu velmi vstřícně.

„Hmm. Sem rád, že si jí chtěla pomoct Konan.“

„Ach…teď už je snad mimo nebezpečí, ale nech jí odpočívat. Potřebuje to.“

Hm…..“ S touhle pro Konan dostačující odpovědí, se Itachi zvedl, a odcházel někam ven.

Celé dny se na ni chodil pravidelně dívat, a když odcházel, vždy ji něžně pohladil po její tváři znovu nabírající života.

I Konan u ní byla pravidelně, aby ji kontrovala životní funkce, a zároveň ji dávala určité léky, které ji doplňovaly výživu do těla. Starala se o ni pečlivě.

Nikdo na to nic neříkal, nikdo o ní ani nemluvil, nechali to tak jak šel čas.

Jednoho večera, když u ní stála opět Konan s nějakými léky, se Siria začala konečně po dlouhé době probouzet.

Velice pomalu otevřela oči, a první co viděla, byla pro ni dost rozmazaná siuleta něčí osoby.

„Koukám že už si se probrala“ Promluvil na ni známí hlas.

„Konan, …..ty?“ Vyslovila s těží Siria.

„Ano já“ Odpověděla jí s vlídným úsměvem na tváři.

Siria chtěla něco říct, ale přerušilo ji slabé skřípnutí dveří od pokoje.

Všimla si, jak do dveří vchází Itachi, což už se jí podařilo trochu lépe zaostřit. Mlčky hledíc na Itachiho, najednou svůj zrak od něj odvrátila, a pohlédla oknem ven, z kterého ji ozařoval měsíční svit, dopadající přímo na její posmutnělou tvář.

„No já už musím, ještě musím něco vyřešit s Painem“ Řekla Konan zvedajíc se od Siriininy postele.

Mezi dveřmi ještě krátce pohlédla na Itachiho, a pak už jen tiše odkráčela ven z pokoje.

Itachi stále stál u dveří, nic neříkajíc hleděl na ni. Po chvíli se konečně odhodlal, a přišel k ní.

„Mysleli jsme, že už se nám nevrátíš“ Byla jeho první věta, kterou ze sebe dostal, z překvapení že už je vzhůru. Nečekal to.

„Já taky ne. Ale má matka …..ona, má pravá matka, já to nevěděla……..(pláč)……slyšela sem ji, to co řekla, nevím jak ale slyšela.“ Odpověděla mu smutným hlasem.

„Já vím, mi všichni.“ Mluvil k ní klidným a chladným hlasem, jak kdyby nikdy nic necítil, ani k ní. Nechtěl dát najevo jeho strach o ni. Bál se, že kdyby to udělal, ztratil by sám sebe, to co v sobě tak dlouho budoval. Svou bezcitnost a nemilosrdnost. Pod těmito dvěma přetvářkami, ukrýval své pravé pocity, které mu byly již dávno odepřeny.

Proto udělal to, co mu přišlo rozumnější než hlas jeho srdce „Pain bude rád. Přál si aby ses vrátila“

Siria s pohledem upoutaným na něj, jen lehce přivřela oči, a s bolestným hlasem řekla „Ano,……..málem bych zapomněla . Doufala jsem že….„

Tuto větu však už nestihla doříct, protože ji přerušil Itachi se slovy……………………................................................................