NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 12.)

TÁK, A UŽ JE NA SVĚTĚ MOJE DALŠÍ DÍLKO.SNAD VÁS NEZKLAME.
HEZKY SE BAVTE

12. díl

Už byl asi 30 metrů od nich, když se najednou Siria ohlédla na vlčí smečku a přivřela oči.

Z ničeho nic se za ním rozeběhlo 5 hladových vlků ze smečky, a běžely mu v patách. Celý tým Akatsuki se dívaly stejným směrem co Siria.

Najednou byl slyšet lidský křik, s prosbou v hlase “Nééé! Nechte mě, takhle nechci zemřít.!!!!!! Áááááááá!!!!“ Po tomto se lesem rozlehlo jen hlasité vití vlků drásajících mu tělo, a trhající kusy masa ven.

Zanedlouho se čerstvě nakrmená zvířata objevili ze stínu lesa, a šly směrem k Sirii.Ona jim jen něco naznačila a zlehka kývla hlavou. Chvilku tam jen stály, a nakonec se odebraly zpět houštím do lesního ticha.

Nikdo nic neříkal, byly zní tak trochu překvapení, proto se radši rozešly od Sirie pryč s tím, že se pro dnes už utáboří.I když to nikdo z Akatsuki nedal na sobě znát, uvnitř k ní už necítily tu nenávist jako dřív. Dalo by se říct, že si je tak trochu získala. Mohla je klidně nechat , ale ona se jim rozhodla pomoct.

Jen Pain mezitím došel ke Konan, a vzal ji do náručí. Nic neřekl, a jen kolem ní prošel s mírným ohlédnutím.

Siria tam jen stála , stále plná hněvu, až se nakonec zmohla , a došla k nehybně ležícímu vlkovi. Klekla si k němu a začala ho hladit. Opět si vzpomněla na smrt jejího štěňátka, a bylo vidět jak místo zloby nastupuje na řadu hrozný žal. Sama od sebe začala křičet „NE ,UŽ NE !ZNOVU UŽ SE TO NESMÍ STÁT!“ Plakala nad ním,přitom co po ní stékala jeho krev.

Myslela si že je tam už sama. V té nejtěžší chvíli, když se poddala svým pocitům, ucítila na rameni něčí ruku.

Ani se neohlédla, jen tiše promluvila „Itachi………..si to ty?“ Po téhle větě upadla do nečekaného spánku ze smutku.

Po chvilce se pobouzí, a zjišťuje, že ji někdo nese. Když se jí konečně podaří zaostřit vidí Itachiho a sebe v jeho náručí.

„Itachi………….Já ho tam nemůžu nechat. Chci zpátky,pust mě!!“

„Nemůžeme tam zůstat.Přijdou další.A teď spi,j si unavená“

S touto větou se musela chtě nechtě zpokojit, protože víčka se ji nakonec sama podlomila.

Až na večer když už slunko dávno zapadlo, se začala probouzet. První co vidí, je že je v nějakém stanu, velmi prostorném, ale to ji bylo divné, protože tam byla momentálně sama.

Už jí bylo celkem dobře, takže neváhala a vykoukla ven z podplachty. Trochu se vylekala, když první co viděla byla Konan přímo před ní.

„Konan“ Z nečekaného překvapení to na ni doslova vychrlila.

„Už je ti líp?“ Ptáse jí Konan.

„Ty už si vzhůru?“ Oplatila jí otázku otázkou, a váhavě na ní ze spod pohlížela.

„No,…….. koukám že ty taky. Na , tady máš něco málo k jídlu. Myslela sem že si dáš ráda, po tom všem. Konec konců, vždyť si mi zachránila, ber to jako mé díky“

„Děkuju, ale já nemám hlad“

„Bojíš se že je to otrávený nebo co?!“

„Ne , já jen……“

„Jen? Jen co?? Žádný ale, když nebudeš jíst, nebudeš silná, a neubráníš se, a pak tě budou muset zachraňovat, třeba i já“ To bych vážně nechtěla.“

Hned na to se na ni ušklíbla.

„Dobře, Konan, ………..nejspíš máš pravdu, ale proč se ke mě najednou takhle chováš? Víš toho večera………..já sem vám ve skutečnosti nechtěla ublížit, jen jsem nemohla dopustit aby se Isis něco stalo“

Konan tahle věta trochu zaskočila, a proto rychle odpověděla „Já se k tobě nijak nechovám…A teď už jez, nebo ti to vychladne. Jo a
mimochodem………………………………To já děkuju“ Řekla Sirii s úsměvem na tváři. Pak odešla.

Siria se sice s né moc velkou chutí,ale přece jen pustila do jídla.

Chvilku po tom co dojedla, se chtěla ještě jít podívat ven po okolí. Vyšla potichu ze stanu, a první kam upřela svůj pohled bylo noční nebe poseté hvězdamy. Nějakou dobu se toulala v okolí tábořiště, než si všimla přes křoví něčeho se odrážejícího.

Prošla křovím až na konec, a uviděla před sebou nádherný vodopád padající přímo do jezerního lomu. Bylo nádherně ozářené, až dost vábivé. Nakonec sama sebe přesvědčila, že nebude na škodu se trošku osvěžit. Neuvědomila si ovšem, že má na těle stále zranění která nejsou úplně shojená. Nedbala na nic, svlékla se až do spodního prádla, a svižně skočila šipku do jezera.

Potápěla se, plavala, a všelijak prozkoumávala ono jezero. Nakonec připlavala až pod vodopád, a potopená do půli pasu se zakloněnou hlavou na sebe nechala s libostí dopadávat zbylé kapky odrážejících se ze skal vodopádu. Jak takhle stála přímo pod tím nádherným zázrakem přírody, osvěžující její pokožku, vypadala jak nějaká lesní víla.

Nevěděla však, že celou dobu není sama. Z koruny stromu ji tajuplně sledovaly dvě plamenem žhnoucí červené oči. Byl to ten, co ji tak trápil, a zároveň ten, co ji i ochraňoval.

Siria po nějaké době vyšla z jezera, potichu se oblékla, a odebrala se zpátky k tábořišti.

Když už byla u stanu zarazila se.Protože když odcházela, ve stanu nikdo nebyl, ale teď se tam svítí.

Opatrně vešla dovnitř, a viděla tam Itachiho.

Díval se na ni upřeně, ale tentokrát ne jako vždycky. Tenhle jeho pohled se nedal vyčíst.

Siria trochu zpochybněla při pohledu na něj. Ale to nebylo nic proti tomu co jí právě řekl.

„Neměla by ses toulat tak daleko od tábora. A ta studená voda ti taky moc nepřilepší“

Siria celá ztuhla, ale snažila se zachovat klid. I když jí došlo že ji celou dobu nejspíš sledoval.

S otázkou jak na rtech tak i v očích s menším vystrašením špitla „Proč si mě sledoval??“

„Nedalo si tě nevšimnout, zajímalo mě kam jdeš. Nemohl sem dopustit abys nás nějakou hloupostí prozradila.“

Chvilku se na něj dívala, a pak jen odpověděla „Nemusíš se bát, a teď si jdu lehnout“

Jenže jak se skláněla s úmyslem , že se položí na deku, vzala ji hrozná bolest do těch starých ran. Tentokrát to bylo intenzivnější, a snad 10 x bolestnější než posledně. S křečovitým výrazem těžce dopadla na deku.

Itachi si všiml že to způsobujou ty nezhojené rány. Jednou rukou ji přetočil na záda, a poodhrnul ji horní část šatů, aby se mohl podívat na příčiny její bolesti.

„Hmmm…………..Říkal jsem ti, že tě to bude bolet časem víc, ale díky té studené koupeli, se ti ty rány zanítily a rozevřely.“

Siria se k němu v bolestech otočila a tiše pošeptala „Itachi……………prosííím……..“ Bolest byla tak silná, že ji momentálně bylo jedno ošetření od něj.

Nemusela mu už víc řikat. Moc dobře pochopil, že má bolesti, a když jí to neošetří, bude na tom špatně. Dostala velmi rychle horečku, a proto začal jednat.

Siria začínala vidět rozmazaně, a její reakce byly velmi zpomalené. Za to citlivost na jejím těle, byla pravým opakem. Každý dotek, nebo bolest cítila 2x víc než normálně.

Matně viděla jak se k ní Itachi sklání s něčím v ruce. Nevěděla co chce dělat a tak se zeptala „Itachi……..co mi chceš udělat??“

„Musim ti sundat šaty, abych se dostal k ranám které tam máš“

Na nic nečekal, spíš jí to oznámil, a než se nadála, cítila jak ji Itachi vysvléká. Pak už jen viděla jak nad ní drží jakousi ampuli, kterou jí začal polévat zraněná místa.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!“ Siria s bolestí vykřikla. Ale to bylo to poslední co si pamatovala. Po tomto bolestném zážitku upadla do bezvědomí.

Bylo ráno, a Siira se začala probouzet. Když se pomalu rozkoukala, zjistila že je obvázáná jak na prsou, tak na břiše. Po chvíli si hned vzpomenula co se vlastně stalo.

Chtěla se zvednout, ale bolest na prsou a břiše ji hned vrátila zpátky.

„Vidím že si dnešní noc přežila. Už sem si myslel, že to nezvládneš………..ale to by byla možná i škoda, když pomyslím, že se o svojí postel dělím s takovou kráskou.“ A s touhle větou ji jemně pohladil po krku, odkud sjel níž, až k podbřišku. Tam ale přestal, a rychle ruku odtáhl. Jeho pohled se změnil zpátky na ten jeho kamenný výraz.

Jenže Siria se nedala, a opatrně, i když rychle ho zadržela svou dlaní na jeho zápěstí.

S Itachim to trochu trhlo, protože to od ní nečekal.

„Itachi…………..já…….děkuju“ Sklopila zrak, ale hned se na něj opět podívala, a nečekaně si Itachiho k sobě přitáhla. Byl u ní jen na centimetr, a ona si ho dlouze prohlížela. Doufala, že v jeho temně černých očích najde i něco jiného než jen prázdnotu. Že tam najde alespoň náznak náklonnosti vůči ní, ne však jen fyzické ale i duševní. Už dlouho cítila že on, právě on ji něčím upoutal. Vždy když byl při ní, cítila se sním v bezpečí. Teď se jen o tom chtěla přesvědčit.

Po dlouhém pohlížení si navzájem do očí, se Siria na něj pousmála , a jemně mu přejela prstem přes čelo až k jeho ústům. Tam se zastavila, a naklonila se mu k uchu.

Itachi byl jejím chováním vyveden z míry. Ale zrázu pocítil jak mu svými ústy šeptá do ucha………….....................................................................