Ishidate

Kapitola druhá: Po patnácti letech

Na střeše domu se objevila neznámá postava. Vyšší mladík se zelenýma očima. Vypadal jako elitní ninja, v černých kalhotách do půli lýtek stažených pruhy bílé látky, vítr si pohrával s lehkou černou bundou a světle hnědými vlasy. Chlapec vztáhl ruku v černé rukavici s ochranným plátem, aby zkrotil neposedný účes, pak zkontroloval upevnění své katany na zádech. Byl to ten stejný meč, který spolu s ním přinesli do vesnice. Meč, který mu předala jeho matka. Ishidate pohlédl na prsteníček pravé ruky. Katana a stříbrný prsten. Podivné dědictví. Sandaime po dlouhém bádání přišel na to, že znaky na prstenu jsou pečetící symboly. Nositel prstenu do něj může zapečetit část své chakry a při vyčerpání ji využít jako dodatečný zdroj energie.
Nový poryv studeného větru probral Ishidateho ze zamyšlení. Rozhlédl se po okolních střechách. Už tomu bylo patnáct let co ho našli v lese a za tu dobu stihl mnoho prožít. Od pěti začal trénovat se svými učiteli a opatrovníky – Kusushim a Migakim. Každý den podstupoval náročný trénink až do vyčerpání a málokdy měl volný den. Ale nestěžoval si, dělal to pro splnění svého snu. Jednou se odvděčí téhle vesnici, která mu poskytla domov. Bude ji chránit i za cenu vlastního života. I když nechodil na akademii a úředně nebyl ani geninem, přesto dosahoval úrovně chuunina a možná ji i převyšoval. Migaki a Kusushi byli skvělí učitelé...
Ishidate zaplašil vzpomínky a uvědomil si nepříjemnou věc – už dávno měl být zpátky.
„A sakra, sensei se bude zase zlobit,“ řekl si v duchu a vydal se na cestu.
Za pár minut dorazil k většímu domku daleko od rušného centra vesnice. Choulil se uprostřed přísně uspořádané, ale kouzelné zahrady. Slunce se opíralo do oken lesklých jako zrcadlo, branka známě zavrzala. Jsem doma, pomyslel si mladík a rychlejším krokem došel k posuvným dveřím. Když je však otevřel, idylka se rozplynula.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ rozčiloval se Kusushi. „Vždyť jsem tě jen poslal zanést papíry na strážnici!“
„Omlouvám se sensei, nějak sem se zapomněl,“ odpověděl Ishidate zahanbeně.
Kusushi se pokusil o vražedný pohled, ale rozpustilé jiskry v očích prozradily, že to nemyslí zas tak vážně.
„Migaki je na misi, takže budeme v tréninku pokračovat jen my dva. Připrav se, za chvíli vyrážíme na cvičiště,“ oznámil hnědovlasému chlapci a odešel.
„Hai,“ prohodil jen tak do větru Ishidate.

******

„Musíš se více snažit, dej do toho všechno a pořádně se soustřeď!“ křičel Kusushi po mladíkovi.
Ishidate, který se právě učil snad to nejsložitější cvičení v životě – jednoruční pečetě, pár jich udělal a skrze zuby potichu procedil: „Katon: Goukakyuu no Jutsu.“
Pak se nadechl a foukl. K jeho překvapení se objevila malá ohnivá koule, která se však hned zase rozplynula.
„No, vidím, že jsi pochopil jak na to. Cvič dál, já mezitím zajdu za Hokagem. Musím s ním něco vyřídit. Abych nezapomněl – přijď včas na večeri!“ usmál se jounin a zmizel.
Ishidate, stejně jako každý den, cvičil až do vyčerpání. Měl silnou motivaci. Pořád bylo co splácet vesnici, která se ho ujala. Přivřel oči a v duchu si opakoval sled pečetí.
„Katon: Housenka no jutsu!“
Zkusil teď jinou techniku. Šest menších ohnivých koulí vyšlehlo dál než předtím jedna velká. Chlapci slzely oči, ale nehodlal se vzdát. Opakoval techniku znova a znova, únavou se mu podlamovaly kolena, ale nepřestával...

*****

Mezitím Kusushi dorazil ke kanceláři Hokageho. Zaklepal a na výzvu „Vstupte“, vešel.
„Konnichiwa, Kusushi. Co potřebuješ?“ zeptal se Sandaime.
„Konnichiwa, Hokage-sama. Jde o Ishidateho. Myslím, že přišel čas, aby se stal geninem,“ odpověděl vysoký ninja.
„Ano, věřím, že s takovými učiteli je připravený dokonale.“
Kusushi sklonil hlavu na znamení díků.
Třetí se odmlčel a po chvíli řekl: „Dobrá, může se stát geninem, ale nejdřív ho prozkoušíme,“
„A jak to chcete provést, pane?“
„Vyberu jeden tým geninu nováčků a ti se utkají v souboji s Ishidatem. Jejich jounin dohlédne, aby se nikdo nezranil. Pak mi také podá zprávu, jak si Ishidate vedl.“
„Hai. Mám na to chlapce nějak připravit, nebo raději mlčet?“
„Pouze mu naznač, že ho čeká speciální trénink, nic víc,“ odvětil Sarutobi a zahleděl se z okna.
Učitel pochopil, že rozhovor skončil a s úklonou odešel.

*****

Větve zapraštěly, hořící koruna stromu padala k zemi. Jiskry a popel slétly na hlavu vyčerpaného Ishidateho. V okruhu pár metrů doutnaly zbytky lesa, který se stal chlapcovým cvičným cílem. Unaveně si otřel čelo. Popel smísený s potem na něm zanechal dlouhou černou šmouhu.
Už toho musím nechat, přikázal si v duchu, nebo na tu večeři zase přijdu pozdě. Bylo mu však jasné, že se neposlechne. S úsměvem uchopil do ruky senbon, zamířil na zčernalý pahýl stromu a hodil...

*****

Ishidate seděl u stolu a jedl svou porci rýže s masem. Jeho učitel seděl naproti němu, vypadal zamyšleně.
„Nad čím přemýšlíte sensei?“
„Víš jak jsem odpoledne odešel? Hokage souhlasil, že jsi připravený stát se geninem,“ řekl mu Kusushi.
„A jak? Kdy, sensei?“ vyhrkl Ishidate překvapeně, až mu zaskočilo sousto.
Jounin celkem přesvědčivě zalhal: „To nevím. Ale myslím, že sám poznáš, až to přijde.“
Mladý učedník měl ještě spoustu otázek, ale učitel ho spolehlivě umlčel.
„Měl bys jít raději spát, zítra to nebudeš mít lehké. Čeká tě speciální trénink.“
„Už zas? Nic jiného teď neslyším...“ zabručel Ishidate, ale poslušně vstal a odešel do svého pokoje.
„Dobrou!“ zavolal za ním Kusushi, ale odpovědí mu bylo trucovité bouchnutí dveří.
„Ach jo, ten kluk se nezmění.“

***** Pokračování příště

Za pomoc při zpracování opět děkuji hAnko.