Hinata- poslední bitva (část 4-doslov a konec)

Stále jsem myslela jak to ukončit. A nic mě nenapadalo. Dělala jsem to asi dvě hodiny. Ale stále z toho nemám dobrý pocit. Kdyby se vám to zdálo moc strašné, kliďo udělám remake. A i když i konec končí otevřeně, je tu už něco víc. Děkuji, že jste si udělali čas a četli si to

Bylo nudné podzimní odpoledne. Slunce svými teplými paprsky prohřívalo navlhlou zem a činilo na tohle roční období nečekané teplo. Poloprázdnými ulicemi Konohy pofukoval vlažný vítr a proháněl listy mezi dřevěnými ploty. Tmavovlasá dívka procházela ulicí v doprovodu blonďatého mladíka, jenž se neustále vesele usmíval.

Hinata rozpačitě poděkovala: „Arigató, Naruto-kun“ Naruto se na ni znovu zazubil, nesouc na zádech její batoh. „Klidně ti pomůžu s těmi věcmi z nemocnice, když jsou teď Kiba a Shino na misi.“ Hinata zase poděkovala a rozpačitě sklopila zrak. Až po chvíli se na něj znovu podívala: „Naruto-kun, díky za všechno… I za to, že jsi mě zachránil…“ Lehce se na něj usmála. „Ale to ne jen já, celý záchranný tým!“ namítal Naruto, i když bylo znát, že mu to zalichotilo. Společně procházely ulicemi Konohy. Hinata se zahleděla do slunce a do jeho jasného svitu. Měla pocit, že ji Naruto více než zachránil…
Naruto si nepozorovaně Hinatu prohlížel. S jejími dlouhými černými vlasy si pohrával vítr. Pohled měla stále stydlivý, ale bylo v něm cosi jiného, než předtím…
Vzpomněl, na Hiashiho drsná slova. A taky na své myšlenky, když byl ještě malý kluk. Myslel si, že i Hinata patří mezi ty, jenž se na něj dívali shora, ale až teď mu došlo….
….že ona nejspíš také patřila mezi ty, na něž se lidé dívali shora… Na ni se dívali shora ti lidé, jenž nazývala svou rodinou…
„Dnes nádherně svítí slunce…“ vydala ze sebe Hinata a hned začala se červenat. Takhle s Narutem nikdy nemluvila. Řekla to přímo, ne nijak ustrašeně. Naruto se do něj podíval.
Znovu ten jas… Jas? A potom následoval ten pocit, jako by si vzpomněl na něco.. na něco na co si ani nemohl vzpomenout…
I Naruto se tentokrát trochu začervenal. Otočil na Hinatu. Jejich pohledy se střetly. Ani jeden z nich neuhnul.
Jako když byli v tom zářivém jasu...
Zahleděl se do jejích hlubokých světlých očí…Hinata se usmála. Ale byl to upřímný usměv, který jakoby vyzařoval její povahu- její opravdovou povahu, tu, kterou přede všemi vždy skrývala… Nemohlo to trvat déle než pár sekund, ale oba jakoby si na něco vzpomněli… na něco, co mezi nimi vytvořilo pouto, jenž zatím ani jeden z nich moc nevnímal…
Naruto a Hinata se zastavili jen pár kroků před branou do dvora domu klanu Hyuugů. Hinata ještě jednou stydlivě poděkovala a rozloučila se. Za chvíli již zmizela za dveřmi domu.
Naruto ještě zůstal stát na ulici a až po nějaké době se dal do chůze směrem Ichiraku ramen. Jen mu tak prolétlo hlavou, že by na něj měl Hinatu určitě někdy pozvat…

Tak tohle je Konec. Každá povídka někde končí. A i když ta moje tak trochu pošahaně, nebojte se a pište komentáře
PS: Já to unesu