A jede se na dovolenou 01: rozhodování

Tak jsem se pokusila o další FF, teď trochu z jiného doušku, ale Narutovo divné chování budu psát pořád :)

Hodiny odbíjely desátou hodinu ranní a celá naše rodina seděla nad katalogem cestovní kanceláře Fischer.
„Tak kam by jste chtěli jet, rodino?“ zeptá se hlava naše hlava rodiny.
Nikdo se nějak nezapojuje do diskuze o výběru dovolené a táta si bere uraženě do ruky katalog a prochází jednu stránku za druhou.
„Tunisko či Egypt, nebo emiráty? A co třeba Florida, nebo Řecko, Itálie, Chorvatsko, a nebo dokonce Irák?“ říká si sám pro sebe táta a my „nadšeně“ sedíme na pohovce a přemýšlíme, jestli nemáme zavolat do blázince, kvůli tátovo samomluvě. Celá naše rodina se postupně rozpadávala.
„Jééé, někdo volá, jdu to zvednout!!“ řekne nadšeně ségra a odběhne k telefonu, kde pak strávila další hodinu.
„Sorry, ale jdu si udělat úkoly do školy.“ Prohlásil můj otrávený brácha a šel si hrát hry na počitači.
„A já jdu uvařit oběd“ řekne mamka, jenže nikdy oběd nevařila tak brzy, vždy až tak kolem jedný hodiny odpolední. Dneska asi bude vyjímka, řekla sem si a pozorovala jsem dál samomluvícího tátu.
„A co takový Švédsko, Finsko, Slovensko, nebo Rusko“ povídal si pořád táta sám pro sebe.
„Jasně tati, co třeba rovnou do Grónska??“ řekla jsem tátovi ironicky, jenže jak se zdálo, bral to nějak vážně. „No to je nápad, ty moje dceruško“ hodila sem vyděšenej výraz a myslela sem si, že to táta nemyslí vážně. Pak byla opět svolána rodinná porada.
„Tak už jsem se rozhodl kam pojedeme“ začal svojí řeč táta.
„Tady naše Petruška, mi vnukla nápad, že by jsme mohli jet do Grónska.“ A všichni na mě vrhali vražedné pohledy. „Tam jen tak nikdo nejezdí. Byl by tam klid, nikdo by nás nerušil od opalování“ řekl s nadšením táta. „Tam budeme mít jedině čas mrznout, než se opalovat a místo hradů z písku budeme stavět sněhuláky“ řekl brácha a vrazil si sluchátka od své MP4 do uší. Táta opět pokračoval ve své řeči. „Jenže problém je, že tato cestovní kancelář nenabízí cestu do Grónska .“ Tím líp, pomyslela sem si v duchu. „Jedině že by jsme se koukli na internet na nějaké zájezdy do Grónska“ dostal brilantní nápad táta a všichni byli očividně nadšení. Táta si sedl na židly k počítači a prohledával různé internetové stránky. Pak se mu oči rozzářily, byl hned usměvavý a šťastný.
„Konečně sem našel cestovní kancelář, která pořádá zájezdy do Grónska, konečně po několika hodinách hledání“ prohlásil táta. „Jmenuje se to Narutour a pořádají jednou ročně zájezd do Grónska na 4 měsíce“ četl pořád s nadšením táta. „Tak co rodino, pojedeme teda?“ zeptal se táta. Nikdo mu neodpovídal. Brácha měl sluchátka v uších, ségra s mámou se koukala na televizi a jaksi neposlouchaly a já sem tátu jako vždy ignorovala. „Mlčení vždy znamená souhlas“ řekla radostně táta a zavolal do Narutour, aby objednal zájezd do Grónska pro 5 lidí.
„Tak, rodino, máme to obejdnaný. Za týden pojedeme společně ještě s nějakou skupinkou lidí do Grónska, poletíme tam malým letadýlkem a budeme bydlet v „hotelu“ uprostřed ledové planiny, budeme moct chytat ryby a třeba tam uvidíme i tučňáky“ rozplýval se pořád táta nad naší budoucí dovolenou v Grónsku. Když jsme si zabalili kufry, kde bylo plno teplého oblečení, a proto sme těch kufrů měli snad 20 a přijeli jsme k letadýlku, který nás tam mělo odvézt, u letadla už stála banda lidí. Banda chlápků, kteří neměli žádné kufry, jenom takový hábitky, pak ztřeštěný blonďák, namyšlená blondýnka, kluk s vždy vážným výrazem, který byl pořád otočen zády z bandě chlápků s hábitama, holka s růžovýma vlasama, další kluk, kterej měl sebou jenom kufr s brambůrkami a zřejmě jeho kamarád sedíc s meditujíc na zemi, či co to dělal, další který si pořád něco zapisoval a říkal něco o síle mládí, následoval další člen jejich bandy, kterej projížděl očima hrudníky holek a s ním hodně podobná holka, která si zase projížděla klíny kluků, holka, která si brousila jakési zbraně, kluk povídající si s broučkama, a další podivýn, kterej si zase povídal se psem. Těmihle to ale ještě nekončilo. O kus dál stály další… Kluk s jakousi dýní na zádech, holka, která se ovívala vějířem, a aby toho nebylo málo, kluk, kterej si zase povídal s loutkama. Také tam postávali dva chlápci. Jeden silně připomínal Harryho Pottera a druhý zase Voldemorta. Tím ta „skupinka“ končila.
„Zajímalo by mě jak se všichni s těma kuframa dostaneme do toho malého letadýlka“ prohlásila ségruše a znuděně si sedla na jeden ze svých sto kufrů.

Kdyžtak napište do kometů jestli má vůbec cenu pokračovat v psaní díky