Minatova povinnost 2

Část první: Tady

Část druhá: Hrozba

Začalo se stmívat a mladý pár šel domů. Naruta trochu bolela hlava, víc totiž za svůj život snad nepřečetl. A toho přemáhání, aby se nezadrhl. Sakura to viděla, ale tentokrát mu na to nic špatného neřekla. Vždyť se přeci tak moc snažil, a to všechno kvůli ní. Bylo už pár okamžiků, kdy měla chuť ho opravit …
„V podvečer. Květy kvetly a tys bo.. bos … bosnain sadila? “ … znělo jí v duchu neustále a potichu se tomu usmívala. Že by Naruto doopravdy neznal bonsai? Boužel, už nevnímala zbytek básně, protože ten začátek ji tak pobavil, až se musela kousnout do prstu, aby se nahlas nerozesmála. To na něm milovala. Jeho vtip, dětskou neznalost, ale zároveň sílu a rozhodnost. A obětavost. Měl ryzí srdce. Srdce, které musí mít vůdce. Vůdce, který chce ochránit svou vesnici. Jeho sen plně podporovala.
„Naruto?“ obrátila se na chlapce po své pravici. Ten se zazubil a dal si jednu ruku za hlavu. Druhou nemohl, protože tou držel svou přítelkyni.
„Sakuro-chaaan?“ protáhl šťastně.
„Jak jsi na tom, s ovládání Katonu?“ usmála se na něj. Jakékoli slovo, které vypustil, ji donutilo usmívat se. I když řekl jenom její jméno. Když říkal hlavně její jméno. Zbožňovala, když ji oslovoval. Měla tím pocit, že není sama. Že má jeho.
Naruto se zahleděl dopředu. Už to bylo rok, co zjistil, že Kyuubiho chakru má plně k dispozici. Tahle chakra byla ohnivé podstaty, a protože jí měl tolik, Kakashiho napadlo, že by s ní šlo dělat velké věci. A nedávno se zase pustili do tréninku.
„Hehe, jde to dobře. Vždycky udělám klony a ta ohnivá chakra pálí skoro sama, dattebayo!“ zasnil se, „Už jsme ji nakombinovali jak s Rasenganem, tak s Fuuton, Katon: Rasen Shurikenem do detailů-ttebayo. Teď mě sensei učí nějaký další věci. Ještě zdokonalujeme moji větrnou chakru, ale já si myslím, že bychom pomalu mohli zjišťovat, jakej další živel je schopná ovládat moje vlastní chakra, dattebayo! Nikdy není od věci, aby se člověk stal silnějším! Hehe!“
Sakuru najednou něco napadlo.
„Ale, Naruto, neříkal jsi, že chceš ten název trochu zkrátit?“
„Říkal jsem to? No-ttebayo, asi bych měl …“ podíval se na ni Naruto a zamračil se.
Fuuton, Katon: Rasen Shuriken bylo Narutovo snad nejsilnější jutsu. A nejdelší. Jutsu ohromné síly, kdy dokázal spojit obě dvě své chakry. Nikdy se to nikomu nepovedlo, pokud to nebylo součástí kekkei genkai. Nikdo totiž neměl dvě chakry, a obě jenom a jenom jeho. Minato z Naruta zvládl odstranit Kyuubiho podstatu. Minato, jeho otec. Ten, který nad ním bdí ve dne i v noci. Doprovází ho. Jako duše. Naruto se už mohl vychloubat tím, že má šanci být hokage. Že to má v rodině. Všichni už tehdy byli hodně v šoku, když se dozvěděli, že ta rusovlasá kunoichi, Kushina, je jeho matka. A když se dozvěděli všechno, co se před jedním rokem stalo. Naruto už vůbec nebyl považován za „Liščího kluka“. Za toho, co chce vesnici zničit. Za toho, v němž se skrývá nesmírné množství síly, kterou neovládá on, nýbrž Devítiocasý. Způsobilo mu to hodně bolesti. Když byl malý, všichni jím pohrdali. Neměl přátele, neměl rodiče, neměl nikoho. A stejně, dokázal být sám sebou. Nikdy nechtěl ublížit těm, co tak ubližovali jemu. Kushina teď všem vysvětlovala, jak to tehdy bylo. Že Naruto vesnici nikdy nechtěl zničit, že on ji zachránil. Jako správný hrdina, ne jako netvor. Byla na něj pyšná. A stále si vyčítala, čemu všemu ho tady musela nechat na pospas. Samotného. Ale, ačkoliv už mu téměř všichni věřili, stále je chtěl přesvědčit. Že on je doopravdy ta vhodná osoba, aby se stal Hokage. Že on by je mohl všechny zachránit … Ale k tomu měl zřejmě ještě hodně času. Ještě musel překonat pár pozic. Byl stále Gennin, ačkoliv mu Tsunade dávala mise i svoji důvěru jako Jouninovi. Na pozici sice nezáleželo tak moc, ale přece jenom, zneklidňovalo ho to. Polovina jeho známých už byli Jouniny. Včetně jeho Sakury. Ale pokaždé, když měl dělat zkoušky, byl buď na dlouhé misi, a nestihl se vrátit čas, nebo byl pryč na tréninku, který nemohl přerušit. Vypadalo to jako prokletí.
Naruta z přemýšlení vytrhl Sakuřin hlas.
„A jak ho teda pojmenuješ?“ zeptala se netrpělivě a chlapec se zapřemýšlel.
„Chtěl jsem něco neobvyklého, něco … exotického! Originálního-ttebayo! Něco jako ten …“ Jak že to bylo? „Hmm, Bosnain! To se mi líbilo! A co že to vlastně znamená?“ pokrčil čelo a zadíval se na ni. Sakura se zatvářila zvláštně. Jakoby se dusila, ale přitom stahovala koutky co nejvíc dolů. Když začala rudnout, už to nevydržela a rozesmála se na celé kolo.
„Haha! Hahaha! Na … Naruto! Bonsai! Bonsai!“
„Bonsai?“ Naruto opět nasadil svůj přihlouplý výraz.

Šli už celkem dlouhou dobu. Beze slova. Jako dva němí poutníci, jdoucí pouze za svým cílem. Jenom cíl tady byl tou hlavní věcí, a přítomnost toho druhého je vůbec nezajímala. Byli utápěni v myšlenkách. Oba dva v myšlenkách úplně jiných. Nespojovalo je nic, pouze ty černé pláště a směr cesty. Z jedné strany myšlenky bahnily po krvi. Po zabíjení, ničení … Bylo to jeho druhé já. Boj, vítězství, boj, vítězství, smrt. Pro tohle žil. Pro to, aby se mohl dívat na to, jak se jeho oběti doprošují života. A on je potom utopí ve vodě. Ve vodě z vytvořené z jeho vlastní chakry. Proto ta voda byla vždy cítit krví. Kisame byl rád, že se přidal k Akatsuki. Tolik úkolů, kde může účelně zabíjet a bojovat. Ukazovat, jak má nad ostatními moc. Jenom ti nejsilnější mají právo přežít. On to věděl. Najednou se podíval na toho, kdo šel celou dobu vedle něj. Už ho nebavilo to věčné mlčení.
„Hej, mladej. Umíš ty vůbec mluvit?“ řekl rozmrzelým tónem.
Mladý muž se otočil a zlostně se na něj podíval. Jako kdyby mu vyčítal, že přetrhl jeho proud myšlenek.
„Sakra, nedívej se na mě takhle, mladej. Vy ste všichni stejný! Uchihové …“
Chlapec se na něj podíval znovu tentokrát ještě znechuceněji. Nelíbilo se mu, když jméno „Uchiha“ vypustil někdo, jako on.
„Problém?“ zavrčel mladý muž potichu. Nikdy nebyl příliš výřečný. Nikdy toho moc nenamluvil, a už vůbec ne posledních pět let. Od té doby, co odešel.
Kisame se ušklíbl. „Proč já musim vždycky vyfasovat nějakýho sharinganovýho maniaka?“ Na reakci raději ani nečekal. Už ho ty rozmrzelé, vyčítavé pohledy nebavily. Raději začal mluvit o něčem jiném.
„Stejně nechápu, proč tam jdeme.“
„Chytit Uzumakiho,“ procedil chlapec skrz zuby.
„Hm, no to vim taky. Ale na co ho šéf sakra potřebuje?“
„Máme už osm démonů. Chybí nám Kyuubi. Ten je zničen. Dá se ale nahradit jeho vlastní silou. Ta, když se dá někomu jinému, bude to mít stejný účinek. Už chápeš, ubožáku?“
Kisame byl vyvedený zmíry. Nejdřív z toho, kolik vět jeho partner najednou řekl, a potom z toho, že to byl první člověk, který si dovolil říct mu ubožáku. Teda až po tom bláznovi, který skončil dřív, než to dořekl. Samehada stačila na to, aby ho umlčela. Pěkně, postaru. Kisame se nadechl. Nejradši by ho na místě rozmačkal svým mečem, věděl ale, že mají určitou povinnost. On má svou povinnost, a nemůže si to dovolit. Tedy alespoň ne hned. Rozhodl se uklidnit se. Dělal, že urážku přeslechl.
„Dobře, mladej. S tvým bráchou byla lepší spolupráce. I když, ste si hodně podobný.“
Mladý muž do něj zase zabodl svůj pohled.
„Nemluv o mém bratrovi.“
Pořád ho to bolelo. Rvalo mu to srdce, když si na něj musel vzpomenout. Nikdo nic nevěděl. Madara dodržel své slovo, a nikomu neřekl, co byl jeho bratr zač. Kisame se na mladíka podíval se stejnou drzostí v očích.
„A ty mi neříkej co mám dělat. Uchiho, Sasuke.“

Naruto se Sakurou šli pomalu k Jižní bráně. Bylo to nádherné odpoledne. Teď, když zapadalo slunce a ještě chvíli hřálo srdce těm dvěma, byli neuvěřitelně šťastní. Naruto Sakuru objímal a líbal ji, snad na každém kroku. Doopravdy se milovali. Byli spolu rádi.
„Už vidím bránu-ttebayo! No, škoda že tenhle den končí ..“ povzdychl chlapec. Najednou se však zarazil. Sakura se okamžitě otočila a viděla ho klesat na kolena. Naruto zrychleně dýchal. Držel se za břicho a sténal.
„Sakuro-chan …“ zasípal těžce. Najednou se však uklidnil, s pohledem upřeným do země.
„Naruto! Naruto, co se děje?“ zakřičela Sakura s panikou v hlase. Chlapec najednou zvedl hlavu. Dívka rychle ustoupila krok dozadu.
„Ne!“
Narutovy modré oči zčervenaly a podlily se krví. Zorničky se zúžily a už to očividně nebyl on.
„To není možné! Už ne!“ vykřikla dívka zoufale.

***
A zas sem si pohla xD Myslím, že příště už to bude zajímavější.
Část čtvrtá: Devět démonů