A jak to bylo s Jiraiyou? 6

„Je to konec?“ Ptal se sám sebe.
„Ne, není naštěstí.“
„Co? Kdo to řekl?“ ptal se na celé kolo. Nikoho neviděl, teda nic neviděl, všude byla jen černo černá tma.
„No tak otevři oči a zjistíš to.“ Zasmál se onen hlas
„Co?“
„Bože, ty jsi horší zraněný než, když spolu chlastáme!“ Toto Jiraiyu už probudilo ze tmy, poznával ten hlas. Byl to hlas té nejkrásnější ženy, jakou kdy viděl ve sprše.
„Tsunade!!“ a konečně otevřel oči. Byl oslepen světlem z venku. Bylo krásné počasí, slunce svítilo a z okna nebyl vidět ani mráček.
„No sláva!“ smála se Tsunade. „Už jsem myslela, že budeš spát celý den.“
„No já popravdě myslel, že budu spát už navěky“ a taky se zasmál. Ale smích ho okamžitě přešel. Hned z několika důvodů. Jedním z nich bylo to, že ho bolela záda, které měl čerstvě sešité. Druhým a hlavním důvodem bylo to, že chtěl zjistit, co se stalo se všemi těmi dětmi. Tsunade se také přestala smát.
„No víš Jiraiyo…“ a sklesla ještě víc. „do té skrýše jsme nejspíš dorazili až půl hodiny po tobě. A… a ty děti jsme našli, ale pro většinu z nich bylo už pozdě. Přežilo jich jen deset. Zbytek dětí… i dětí z předchozích únosů … ty už nešlo zachránit. Promiň“
„Cože…ale…ale…ale proč?“ nevěřil svým uším „Co, co se tam dělo… a, a kdo za tím vším stál??“
Tsunade teď už plakala. „Byly …“ a koktala „byly to jen pokusný morčata.“
„COŽE?!?!?! Jak pokusný morčata?! Kdo by mohl dělat z dětí morčata?!“
„OROCHIMARU to byl!!“
Jiraiya tomu nemohl uvěřit a ani nechtěl. Byl to přece jeho nejlepší kamarád. Znali se už od dětství. Vždy spolu soutěžili, který z nich je lepší a Ori vždycky vyhrával. Prostě to nebylo možný, aby to udělal.
„OROCHIMARU?! To, to není možný, to by nikdy neudělal. Vždyť ho znám od mala. TO nemohl být on“
„Promiň Jiraiyo, taky jsem tomu nemohla uvěřit, ale viděla jsem ho na vlastní oči, dokonce bojoval ze Sarutobi-sensei“ a Tsunade stále plakala. „Když jsem viděla jeho skrýš, tu laboratoř, horší pohled sem ještě nikdy neviděla. Snažil se je vylepšit a…“
Ale to už Jiraiya neposlouchal. Nemohl stále uvěřit tomu, že to byl právě Orochimaru. Pořád dokola si přehrával celý život a chvíle s ním. Jak si nemohl nevšimnout toho, co se dělo s jeho přítelem. „Bože já sem byl ale blbec“ Tato věta přerušila Tsunadin monolog o Orochimarovi. „Takže to on to tu způsobil tolik bolesti.“ Tsunade se začala bát toho, co se chystá Jiraiya právě říct. „Tak teď tu přísahám na svou čest a na to jakože jsem jeden za Sanninu, že ho přivedu na zpět, aby zde s ním mohl být proveden soud a aby si odpykal trest za to co všechno způsobil…“ Byla to ohnivá řeč, kterou slyšela jen Tsunade, která tam byla a která ho za to objala se slzami v očích a slovy „Prosím, hlavně neumři…“
„Neboj, moje předpověď zní jinak“ a usmál se. Byl to takový utahaný úsměv, Jiraiya ještě nebyl zcela v pořádku a navíc po takovém šoku, jaký před malou chvílí utržil, se mu chtělo opět spát. Tsunade ho tedy nechala o samotě a odešla pryč. Jiraiya znovu postupně upadal do spánku, ve kterém si nechal zdát o krásách žen a vlastně i celého světa.