A jak to bylo s Jiraiyou? 7

Jiraiya se náhle probudil z tak krásného spánku, už nebyl v nemocnice, ale na onom známém bojišti, kde ještě před chvilkou bojoval s Orochimarem.
„Co? Kde to sem?“ Rozhlížel se kolem se. Viděl jen těla padlých spolubojovníků na zvrásněné zemi od těžkého boje. Někde v dáli viděl mihotající se osobu, opouštějící zkázu toho všeho.
„HÉÉJ OROCHIMARU, JEŠTĚ JSME SPOLU NESKONČILI!!“
„Co?! Ten úchylák ještě není mrtvý?!“
Jiraiya se snažil vstát, ale moc mu to nešlo. Vypadal jako by před chvílí požil nejméně tři lahve saké.
„Co si o sobě myslíš?! Myslíš si snad, že ti něco takového projde. Únosy, pokusy na dětech, vraždy…“ Vztekal se Jiraiya. „Zrazení listové? … pokus o zabití tvého přítele?“
„No … vlastně ANO!!“ odpověděl a okamžitě na něj vyslal další jutsu, tentokrát o mnoho silně, než to předchozí.
„Suiton: bakusui zhouha.“ Z orochimarových úst vychrstlo obrovské množství vody, které se zvedlo do výše a vytvořilo mohutnou vlnu. „CHCÍPNI UŽ!!“
Vlna se začala valit přímo na Jiraiyu. On tam ale jen tak stál a čekal, až se masa vody přes něj převalí.
„Čvách prásk …“ Vlna dopadla přímo na něj.
„No, tak to bychom měli…“
„Ještě ne…“ ozývalo se někde z míst kam dopadla vlna.
„To není možný!“
Jiraiya stál na tom samém místě jako předtím. Stál tam a byl odhodlanější a silnější než předtím. Vzpomněl si na svůj slib, který dal Tsunade, když byl ještě v nemocnici
„…přísahám … čest…jeden ze sanninů… přivedu zpět!!!“ slyšel v hlavě.
„Orochimaru nebudeš to mít tak lehký, jak sis myslel…“
„No to se ještě uvidí…“
„Katon“ Housenka no jutsu!!“ Jiraiya vyslal mnoho ohnivých koulí na Orochimara, ale ten se jim stíhal vyhýbat a ještě na oplátku házet Shurikeny. Jiraiya taky nelenil. Jeho útoku se, na svůj stav, vyhl velmi lehce.
„Fjůůůů… cink… cink…“ Kunaie a shurikeny létaly všude možně. Byly už všude! Povalovaly se na zemi, byly zabodnuty v nedalekých stromech a v mrtvých tělech. Orochimaru se snažil ze všech sil zasáhnout svůj cíl, ale pořád se nemohl trefit. Jiraiya byl jak politý živou vodou. Jako by neměl žádné zranění, ba jako by byl ještě silnější, než kdy dřív. Boj byl dlouhý, útoky bez nějaké většího účinku na protivníka, spíš naopak. Při tak složitých útocích se spotřebovávala velká spousta chakry. To je donutilo přestat používat jakékoliv ninjutsu. Museli se vrhnout na taijutsu. Ale i údery byly blokovány.
„Tak co Ori … ještě pořád pro tebe nejsem dostatečně silný protivník…“ při těchto slovech těžce oddychoval.
„No myslím, že na tom nejsi tak špatně jak to vypadalo před chvilkou…“ a také Orochimaru těžce oddychoval.
„Vidím, že tě domů nejsem schopný dovést…Proto nastal čas to tu definitivně ukončit…“ Zvedl svou pravou ruku dlaní nahoru. Začal do ní soustředit všechnu svou zbývající chakru, ta začala postupně rotovat a formovat se do tvaru koule.
Orochimaru se začal smát. „Snad si nemyslíš, že mě můžeš zastavit tou pitomou technikou co si odkoukal od toho svého, naivního studenta…“
„Tou možná ne, ale touhle určitě…“ Koule se začal ještě více zrychlovat a taky nabírala na velikosti. Proud chakry byl tak silný, že kolem sebe začal vytvářet i malé tornádo. Zprvu se zvětšil dvakrát. Pak třikrát, čtyřikrát… až nakonec dosáhl svého maxima. Byl dokonce třikrát větší než samotný Jiriya.
„Jak … jak je tohle možný…“ koktal Orochimaru a začal se bát „jaktože máš ještě sílu na něco takového…“
„Slib“
„Slib?!...“
„Ano slib. Dal jsem slib jedné osobě, kterou mám rád, a která pro mě zůstane přítelem navždy…“ podíval se na Orochimara a zařval: „CHOU OODAMA RASENGANN!!!!“ Rozběhl se natáhl před sebe ruku ve které držel obří rotující kouli chakry.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“
„NÉÉÉÉÉ…..“
Nastala ohromná exploze. Celá země se otřásla. Kusy zeminy i s těly začaly lítat všude kolem.

Když prach, který se tyčil téměř k nebesům začal opadávat, šla konečně vidět ta zkáza, kterou dokázalo udělat jedno ultimátní jutsu. Celá krajina změnila svůj původní vzhled. Už zde nebyla louka se stromy a zpěvnými ptáky… Byl tu jen jeden obrovský kráter, do kterého by se snad vlezla malá vesnička. Uprostřed toho všeho stály dvě osoby. Jedna z nich to však dlouho nevydržela a skácela se na zem. Druhá z nich nevypadala na to, že by měla vydržet o něco déle.
„Byl jsi více než dobrým protivníkem příteli. Někdy příště… Jiraiyo“ A Orochimaru se dal na odchod.

Za pár dní se Jiraiya probudil v Nemocnici. Všichni byli šťastní, že přežil, ale on sám ne. Byl zklamán z toho, že nedokázal zachránit svého přítele, nedokázal mu porozumět a nakonec ho nedokázal donutit, aby pikal za své hříchy. Jiraiya dlouho přemýšlel nad tím, co se stalo a co bude dělat, až se nakonec rozhodl. Vzpomněl si na předpověď, kterou slyšel od Velkého Sageho. Že procestuje celý svět… napíše knihu … a nakonec najde člověka, vyvoleného, který zničí svět nebo ho obnoví. Po zotavení v nemocnici si sbalil věci a šel se rozloučit se všemi jemu blízkými lidmi. První byl Sarutobi-sensei následovaný Tsunade a nakonec jeho nejoblíbenějším studentem Minatem.
„… no nevím co ještě říci… Zatím se tu mějte, však já se brzy stavím na návštěvu…“ zamával všem a vyšel vstříc novým zážitkům. Jeho postava postupně mizela v záři zapadajícího slunce, až zmizela úplně.