Květ růže IV

S křikem jsem se probudila. Tělo jsem měla celé ztuhlé z celonočního spánku na balkóně. Ještě jsem nebyla dostatečně připravena ležet v té posteli. Sluneční paprsky mě lechtaly na obličeji a já se jen usmála. ‚Díky bohu, že to byl jen sen.‘ říkala jsem si a protáhla se. Pohled mi sklouzl k hodinkám na mé ruce. „To je teprve sedm? No, ale v osm mám být na nějakém hloupém cvičišti, to abych si radši pospíšila.“ Vlezla jsem dovnitř a začala jsem shánět kusy oblečení poházených po bytě. Dala jsem si v rychlosti sprchu, snědla jsem misku cereálií a pak jsem vyrazila k bráně, protože jak jsem doufala, mohli by tam být Kotetsu a Izumo a poradit mi jako včera.

„Jsou tam,“ řekla jsem si trošku víc nahlas než jsem zamýšlela a oddychla si. Došla jsem k nim a zářivě se na ně usmála. „Ahoj kluci, mohli byste mi, prosím, ukázat, kde je cvičiště?“ zeptala jsem se a zatvářila jsem se až nepřirozeně mile, alespoň na mně. „Samozřejmě,“ odpověděl mi pohotově Izumo a ukázal na něco, co vypadalo jako o trochu větší hřiště. „Támhle to je!“ řekl a na tváři se mu rozlil taky úsměv. „Tak čau a díky!“ poděkovala jsem Izumovi a rozešla se pomalu ke cvičišti.

Dorazila jsem přesně úderem osmé. „Skvělé, jsi přesná,“ ozval se těsně za mnou něčí hlas tak znenadání, že jsem leknutím nadskočila. ‚Tohle mi přesně dělal Taisei-kun a vždycky jsem ho za to zpeskovala, koukám, že tady mají stejný zvyky, jen s jednou malou změnou- zbýt tohohle kluka by se asi nevyplatilo,‘ říkala jsem si, zatím co jsem se otáčela, abych pohlédla na svého zkoušejícího. Dlouhé, hnědé vlasy mu rámovaly překrásný obličej a dokreslovaly to šedavé oči, ve kterých, jak jsem se dovtípila, sídlil Byakugan.

„Začneme, připrav se do bojové pozice,“ řekl a sám už stál v bojovém postavení s aktivovaným Byakuganem. Taky jsem se postavila do bojové pozice, ale svoje Kekkei Genkai neaktivovala, pamětiva si slov svého mistra. Stála jsem a čekala na první pohyb svého soupeře a ten zřejmě čekal na totéž. Jelikož nenávidím dlouhé čekání začala jsem. Udělala jsem sadu pečetí. „Tsuki no Kasu,“(V překladu to znamená měsíční kletba) zašeptala jsem potichu, aby se to nedostalo k jeho uším, ale i přesto to jeho nesmírně citlivý sluch zareagoval. Téměř okamžitě se kolem nás rozprostřela tma, kterou ozařovala neznámá záře. Neznámá pro zkoušejícího nikoliv pro mě. Pruh měsíčního světla začal směřovat k němu a pálil vše co mu přišlo do cesty. Za chvíli byla cítit spálená tráva a nejspíš začal hořet i nějaký ten strom.

Konečně ho paprsky ‚mého‘ měsíce dostihli a ozářily mu oči. „C-co?“ uslyšela jsem jeho nechápavý výkřik a vytušila svou šanci. Teď byl dočasně oslepen a tím pádem vyřazen z boje. Vytáhla jsem z pouzdra na zádech svou stříbrnou katanu a přitiskla jsem mu ji zezadu ke krku. „Puf!“ klon se rozplynul. Začala jsem si v duchu nadávat, že jsem to nepoznala a už mi nezbývala žádná šance než použít své kekkei genkai, protože s mojí vnímavostí bych nenašla ani zítra. Můj hlas se rozléhal do tíživého ticha. „Kyuukan!"