Květ růže V

Duhovky téměř ihned zfialověly a oční bělma zčernala. Zaměřila jsem svůj pohled na nesrovnalosti v neutuchající černé tmě. Byl tam, ano stál na jedné z doutnajících větví stromu poblíž mě. ‚Konečně!‘ Pro moje chování neexistuje žádná omluva, ale přesto jsem udělala asi tu největší hloupost, které jsem byla schopna. Vrhla jsem se k němu, jako hladový vlk, když nalezne kořist. Bez rozmyslu nebo čehokoliv podobného jsem se k němu hnala s napřaženou katanou. ‚Dostanu tě!‘ Ta slova v mojí mysli tak překrásně zněla. Lehce jsem se vyhýbala jeho útokům díky Kyuukanu. Naneštěstí ani Neji nebyl pozadu s jeho Byakuganem. Vždy, když jsem se napřahovala k útoku, tak s neobvyklou elegancí uhnul a snažil se mi uštědřit alespoň jednu ránu.

‚Zlatý Kyuukan,‘ říkala jsem si, když jsem se opět vyhnula další jeho ráně. Nejimu se nějak povedlo zrušit Tsuki no Katsu a tak jsme bojovali na denním světle. Opět jsem po něm sekla katanou, ale on se jen lehce vyhnul. ‚Tohle na něj neplatí, musím zkusit něco jiného,‘ z mého zamyšlení mě vyrušila Nejiho pěst mířící k mé hrudi. Zorničky se mi rozšířily bolestí. Na tohle jsem si nikdy nedokázala zvyknou i když se mě sensei snažil varovat. Byla jsem pošetilá, když jsem se domnívala, že se mě díky Kyuukanu nikdo nedotkne.

I přes nekončící bolest jsem zůstala stát na nohou a uložila katanu do pouzdra na zádech. Taijutsu sice nebyla moje parketa, ale přes to jsem se rozhodla, že s ním budu bojovat pouze pěstmi. Pokoušela jsem se ho zasáhnout, ale vždy byl o krok vpřed. Znovu mě udeřil, ale já stále zůstávala stát. Nechtěla jsem se vzdát tak snadno. Jakmile se vyhnul jednomu dobře mířenému kopu, tak jsem zaútočila pěstí přímo na jeho nechráněnou hlavu. Nejspíš to byl zázrak, protože jsem se strefila. Ani jeho reakce nebyly dostatečné rychlé, aby se vyhnuly mojí ráně. Potom už moje mysl neunesla dlouhodobý nápor a já upadla do bezvědomí.

Tak bojím se, že se mi tato kapitola moc nepovedla .... a moc se omlouvám, že je tak krátká, protože nemám moc času.