Minatův odkaz 3

Část druhá - TADY
Část třetí - TA, KTERÁ SE VRÁTILA

Sakura se procházela po ulici. Míjela spoustu lidí. Ale hlavně, přemýšlela. Měla nepříjemný pocit, že se něco stane. Něco důležitého. Jenomže co by to tak mohlo být? Tenhle pocit ji poprvé zaplavil, když dneska ráno uslyšela Naruta křičet ze spaní. Něco začalo. Něco ohledně něho. Této domněnky se nemohla zbavit.
„Dobrý den, Kurenai-sensei,“ usmála se na učitelku, kolem které právě prošla. Dívka došla k závěru, že na špatné věci nesmí myslet. Kolikrát už se ve svých názorech spletla.
„Nechám to být. Jestli se něco doopravdy začne dít, poznám to. Teď půjdu koupit nějaký oběd,“ pomyslela si.
Náhle za svými zády uslyšela Narutovo volání.
„Sakuro-chaaan! Počkej, dattebayo!“
Okamžitě se otočila a uviděla blížící se skupinku shinobi. Naruto utíkal první, za ním se hnal Shikamaru a Rock Lee.
„Dobrý den, Sakuro,“ pozdravil Lee jakmile k ní dorazili. Shikamaru se tvářil nezaujatě, jako obvykle.
„Sakuro-chan, potřebujeme pomoct,“ začal Naruto udýchaně a Sakura se zarazila. Doopravdy se něco děje?
„Za vesnicí se strhl nějaký boj mezi neznámými ninji. Tsunade-sama chce, abychom to šli prověřit,“ vysvětlil Lee.
Narutovi zasvítily oči.
„A protože máme zajistit ochranu vesnice-ttebayo, budeme bojovat abychom-“
„Naruto, nemáme bojovat. Právě proto je tahle mise tak otravná,“ zašklebil se Shikamaru a musel se přemáhat aby svoji otrávenost nedával moc najevo.
Naruto se na něj zamračil.
„V případě nouze všechny ochráním!“ zaprotestoval.
Shikamaru už se nemohl udržet a zívl.
„Ach tak,“ ulevilo se Sakuře, „takže to není zas tak vážné. To je dobře.“
„Nevíme, jestli je to vážné Sakuro-san. Avšak síla mládí vždy zvítězí!“ zazubil se Lee a udělal své vítězné gesto.
„Jo, Lee! Dattebayo!“ přidal se Naruto.
„Cvoci …“ zašeptal Shikamaru. „Jdeme už?“
„Do boje!!!“ zakřičel Naruto a vyběhl směrem k jižní bráně.
„On doopravdy nic nepochopil!“ naštval se chlapec a běžel za ním.

Skupinka tří mladých shinobi a jedné kunoichi se hnala lesem. Najednou se před nimi ozval výbuch a dostal se k nim závan tlaku. Všichni se zastavili.
„To bude dost ostrý-ttebayo,“ přiznal Naruto.
„Jo, vypadají, že jsou alespoň úrovně jounin, možná i víc,“ zamračil se Shikamaru a pokrčil čelo.
Sakura se rozhlížela kolem, jako kdyby hledala nějaký náznak toho, co se děje.
„Nevíme odkaď jsou?“
„Ne,“ zamračil se Shikamaru, „ale mám plán. Půjdeme po dvojcích. Já, Sakura a Naruto, Lee. Každá skupina půjde z jedné strany. Tak zajistíme, že nebudou moct uniknout. Potřebujeme je jenom pozorovat a ověřit si, že s Konohou nemají nic společného a že nás nechtějí napadnout. V opačném případě budeme muset zaútočit a chytnout je. Takže, Naruto, zbytečně nebojuj, rozumíš mi konečně?“
Chlapec se netrpělivě podíval na Naruta. Ten se ztvářil zklamaně.
„Chápu,“ zabručel.
„Doufám, že to budeš chápat i za deset minut,“ neodpustil si Shikamaru a začal rozepínat svoji příruční kapsu, „tady máte všichni vysílačky. Až budeme připraveni, můžeme vyrazit.“
Všichni se podívali směrem výbuchu.
„Jdeme na to,“ prohlásil Lee a energicky zdvihl palec.

„Tady Zelená šelma, slyšíte mě?“ zaznělo Shikamarovi v uchu. Byl na svém místě. Sakura se krčila na stromě pár metrů od něj. Naruto a Lee byli v části lesa přímo naproti nim. Mezi oběma skupinami bylo volné prostranství. Na něm stáli dva ninjové. Jeden vypadal víc než nebezpečně, v ruce měl stříbrný meč a svou podobu kryl černým pláštěm. Ten druhý, mírně obtloustlý shinobi, byl zřejmě slabší. Stál opodál a díval se směrem do lesa. Jejich nepřítel tu ale nikde nebyl.
„Lee, prosímtě, nemůžeš si dát normálnější přezdívku?“ zašeptala do vysílačky Sakura. „My jsme na místě. Jak to vypadá u vás?“
„P-p-promiň, Sakuro-chan! Tady všechno v pořádku.“ odpověděla Zelená šelma.
„Dattebayo!“ přidal se Naruto.
„To je dobře.“
Shikamaru si prohlédl celé bojiště. „Vidíte někdo jejich protivníka?“
„Kousek od nás někdo utíká,“ zašeptal rozrušeně Naruto. Za chvíli se před podivně vypadajícími nepřáteli objevila postava. Byl to mrštný člověk. Jeden z útoků, namířených na něj, ho, nebo možná ji, odmrštil o pár metrů dál. Bojovník se teď však rychle vrátil. Nebylo poznat, co je zač. Měl na sobě blankytně modrý plášť.

Naruto stál na stromě vedle Leeho a pozoroval celou scénu. Usmíval se. Cítil to napětí a jenom silou vůle se nepřidal. Vlastně by ani nevěděl na čí stranu. Sympatičtější mu byl sice ten, co prohrával, nemohl ale riskovat. Najednou kolem něj proběhla veverka. Naruto se lekl a uklouzla mu noha. Chakrou se zachytil na větvi.
„Sakra!“ zašeptal do vysílačky. Lee se na něj podíval.
„V pořádku?“ zeptal se ho.
„Jo, jo-ttebayo. Doufám, že nás neslyšeli,“ odpověděl Naruto.
Lee pozvedl své huňaté obočí.
„Jak nás?“
Lesem zafoukal silný vítr. Mezi nepřáteli se konečně něco dělo. Člověk pod černým pláštěm začal mluvit.
„No tak. Pojď s námi,“ řekl tiše vtíravým hlubokým hlasem, „než se někomu něco stane. Určitě víš, že tu nejsme sami.“
Histericky se zasmál a z kapsy vytáhl kunai. Hodil ho na strom, pár metrů od Narutovy hlavy. Tomu se na čele objevily kapičky potu.
„Sakra-tebayo,“ zašeptal do vysílačky znovu, „viděli mě, ale vás možná ne. Jdu tam, nemá cenu se schovávat.“
„Narutooo!“ zavrčela Sakura.
„Dobře, běž, bude to tak nejlepší. V každém případě tě jistíme, odhaduju, že o nás zatím nevědí. V nejhorším budeme něco jako překvapení,“ zhodnotil situaci Shikamaru.
Naruto seskočil na zem a pomalu se vydal směrem k bojovníkům. Necítil strach. Spíš obavy. Bál se, aby tohle všechno nepokazil. Teď byl jako oběť. Vrhal se do neznámých vod ke třem shinobi o kterých absolutně nic nevěděl. Dorazil na prostranství. Všichni tři se otočili směrem k němu. Člověk, který předtím mluvil, se znovu začal smát.
„Hahaha! To je ale náhoda! Že bys tu byl i ty, to jsem teda určitě nečekal.“
Jeho společník se usmál.
„Máme štígro, šéfe!“ zabručel.
„Co tu děláte? Co chcete po naší vesnici-ttebayo?“ zeptal se naštvaně Naruto.
„Po vaší vesnici nic, kluku.“
Protivník v modrém jakoby ztuhnul strachem a překvapením zárověň.
Naruto si však ničeho nevšiml a odhodlaně pokračoval dál.
„Co tu sakra chcete? Mluvte! Dattebayo!“ málem zakřičel. Nepřítel s mečem se uchechtl a namířil na něj svou zbraní.
„Ty se nám hodíš.“
Najednou se shinobi, který se předtím ohromením nemohl ani pohnout, stoupl před Naruta a roztáhl ruce jako znamení, že je připraven ho ochránit. Naruto nevěděl co si má myslet. Proč by ho chtěl chránit? Možná jen do jejich soukromé rvačky nechtěl zatahovat další lidi. Nebo prostě měl rád ninji z Listové. Chlapec pokrčil čelo.
„Díky, ale tohle nemusíš.“ zavolal na svého ochránce. Náhle se ozvala šílená rána a zasvítilo světlo. Světlo, které všechny oslepilo. Naruto si zakryl obličej.
„Co tu dělají ANBU?“ zašeptala do vysílačky Sakura a chlapec trochu pootevřel oči. Na bojišti se s ohromným nástupem objevily tři postavy. Všechny měly zvířecí masky. Shinobi, který chtěl Naruta napadnout, meč schoval.
„No jo, Konoha si dělá pořádek. Takovýhle problémy nechceme. Jdeme, Kanu.“ otočil se na svého společníka a oba s jemným dýmem zmizeli. Postava, která bojovala proti nim se otočila na Naruta. Udělala dva kroky zpátky a poté se taky ztratila. Z ničeho nic.
Naruto si vyčerpaně sedl na zem. Shikamaru a ostatní opustili své úkryty a přiběhli k němu. „
Ještěže nás hokage poslala.“ řekl jeden ze zamaskovaných mužů. „Dozvěděli jste se od nich něco?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Shikamaru. „vypadá to, že spory byly pouze mezi nimi. Řekli, že kvůli Listové tu nejsou.“
Naruto si podepřel hlavu rukama.
„Kdo byl ten ninja, dattebayo?“ zamyslel se.

Začalo se stmívat. Skupinka znovu dorazila do vesnice a podala hlášení Tsunade. Narto se už navečeřel u Ichiraku a dorazil domů. Až teď si uvědomoval, jak to tady má rád. Ještě víc poté, co se dozvěděl, kdo tu bydlel před ním. Zavřel oči a vzdychl.
„Tady někdy mohl stát můj otec,“ řekl si sám pro sebe.
„A tady … Tady mohla sedět moje matka-ttebayo.“
Rozhodl se, že tyto myšlenky vypudí pryč. Nemůže myslet jenom na ně. Teď musí zjistit kdo ho chtěl ochránit. Proč? Určitě to nebylo jenom z dobré vůle. Vždyť kvůli němu byl schopen nasadit svůj život! Neznámý ninja, z neznámě vesnice. Kdyby alespoň neměl ten plášť … Naruto už potkal hodně lidí. Možná to byl jeden z nich. Proč mu ale neřekl, kdo to je?
Chlapec odešel k oknu. Slunce právě zapadalo. Byl to nádherný pohled. Žhavá koule, barvící se do tmavě oranžova, mizela za horizontem a obklopovalo ho pár mráčků. Byly nasáklé červenou barvou. Paprsky, které na Naruta dopadaly, nádherně hřály. Naruto se usmál.
„Tohle je krásný. Dattebayo...“
Náhle ho vyrušil hluk v ložnici. Něco tam spadlo. Chlapec se okamžitě napřímil a vytáhl jeden ze svých kunaiů. Pomalu se kradl ke dveřím a skočil dovnitř.
„Stůj a ani se nehni!“ vykřikl na postavu, která stála u okna. Důkladněji se na ni podíval a překvapením pootevřel ústa.
„Ty jsi …“ hlesl a sklopil svou zbraň.
Cizinec měl na sobě ten samý plášť jako ninja z lesa. Byl blankytně modrý, od zápasu trochu ohořelý.
„Naruto …“ zaznělo zpod pláště. Byl to ženský hlas. Hlas který Naruto dobře znal. Nemohl tomu uvěřit. Bylo to skutečné, nebo nějaký sen? Kunoichi se pohnula a sundala svou kápi. Světlo zapadajícího slunce se odrazilo od nazrzlé hřívy. Naruto překvapením pootevřel ústa.
„Mami?“

***
Konečně se potkali
Část čtvrtá: Matka a syn