Minatův odkaz 2

Část první - TADY
Část druhá - VZPOMÍNKA

Naruto se nepřestával usmívat. Srdce mu naplňoval hřejivý pocit. Jeho rodiče ... Něco, co v životě nepoznal. Něco, co jenom mohl závidět ostatním lidem... Rámeček ještě několikrát otřel, aby ho zbavil i toho nejmenšího zrníčka prachu. Připomínalo mu to, že minulost už se sice nedá změnit, ale dává naději do budoucna. Učíme se z toho, co bylo a žijeme pro to, co bude. Můžeme obnovit to, na co všichni zapomněli. Obnovit to, co pro Naruta samotného nikdy nebylo. Rodičovskou lásku.
Takže můj táta byl hokage?
„Tati, ze všech sil se tě budu snažit dohnat, a to taky pro to, abys na mě mohl být hrdý. Záleží mi na tom. Teď ještě víc-ttebayo,“ řekl a zavřel oči. Představil si své rodiče. A sebe mezi nimi. Náhle ho napadla jedna myšlenka a jeho srdce se málem zastavilo.
„Mami … Žiješ ještě? Kde jsi?“ zašeptal do ticha. Žádná odpověď nepřicházela ...

Tsunade seděla za svým stolem a rukou přejížděla po jeho hraně. Měla výčitky svědomí. Měla by mu to přiznat?… Náhle uslyšela žuchnutí a v zádech ucítila pichlavou bolest. Tlak neznámého původu ji srazil na desku stolu.
„Co se to … Jiraiyo?!“
Hned pochopila kdo to způsobil. Jediný kdo kdy vcházel oknem do pracovny Hokage byl Žabí poustevník. Jak ona ho teď nenáviděla! Cítila, jak jí otéká čelo.
„Jiraiyooo!!!“ zařvala s vrčením. Pomalu se otočila a uviděla ho. Obviněný zaujmul obrannou pozici a rukama si chránil obličej. Jeho tváře zčervenaly. Jediné co stačil hlesnout předtím, než ho hokage jednou ranou poslala na druhou stranu pracovny, bylo tiché, omluvné „Hups …“.

Jiraiya se probouzel k vědomí. Pomalu procitával a když otevřel oči neuviděl před sebou jednu, ale rovnou tři Tsunade. Zavrtěl hlavou. Zrak se mu znovu sjednotil. Zatvářil se nejzmučeněji jak mohl. Koutky mu však cukaly smíchy. Tsunade měla na půlce obličeje rozlitý inkoust, který se svrhl, když se uhodila. Snažil se uklidnit, protože věděl, že smát se jí za něco, za co ho teď proklínala, byla sebevražda.
„Eh, Tsunade … Ahoj, jak se máš?“ řekl nejvíc mile jak uměl.
„Vysvětluj, pitomče!“ procedila skrze zuby jedna ze sanninů.
„No, víš … Občas se stává, že se člověku zvrtne noha … Špatně stoupne a tak, znáš to že jo?“
Tsunade vypadala že bude vraždit.
„N-n-no …"vykoktal vystrašeně Jiraiya, „Já jsem tě chtěl navštívit, ale dole na cestě jsem viděl jednu krásnou dí-, uhm, prostě jsem ztratil rovnováhu a vpadl sem trochu hlasitěji než jsem chtěl.“
„Podívej se sem! Půlka dokumentů je zašpiněná a to ani nemluvím o mém oblečení!“ zakřičela Tsunade z plných plic a naštvaně rozhazovala rukama.
„Ještě ses nepodívala do zrcadla …“ uchechtl se Jiraiya a prohlédl si inkoustové skvrny na jejích tvářích.
Tsunade začínala docházet trpělivost. Výhrůžně se narovnala.
„Já tě -“
Něco ji však vyrušilo. Rozrazily se dveře a dovnitř někdo vpadl.
„Aaah, Tsunade-baachan, Ero-sennin, nazdárek,“ zazubil se Naruto.
„Díky za záchranu...“ oddychl si Jiraiya.
Tsunade se otočila na nově příchozího.
„Naruto? Co se děje?“ zeptala se.
„No, víte, já bych …“
Najednou si všiml skvrny na jejím obličeji.
„Hahahaha, to néé-ttebayo, co to má být?“ začal se smát na plné kolo.
„Děkuju Naruto. Teď mě dorazí,“ pomyslel si Jiraiya a preventivně se skrčil. Tsunade se však taky usmála a Ero-sennin se cítil jako v ráji.
„Proč jsi sem přišel?“ snažil se rychle změnit téma.
„No jo, málem bych kvůli týhle scéně zapomněl-ttebayo,“ nepřestával se smát Naruto, „totiž, chtěl jsem s Tsunade o něčem mluvit. Kvůli čemu to-“
Náhle jeho obličej posmutněl.
„Chtěl jsem mluvit o svých rodičích, dattebayo.“
„O rodičích?“ vyděsila se hokage a Jiraiya se zvedl ze země. Oba se zatvářili vážně a uhýbali pohledem.
„Takže už to víš? Ale jak-“
„Vy jste to taky věděli?“ podivil se Naruto. „Proč jste mi nic neprozradili-ttebayo?!“
Tsunade se nadechla a sklopila zrak k zemi.
„To ti teď nemohu říct. Ale jsem ráda, že už ti to nemusíme tajit,“ usmála se vzápětí.
„Já bych od vás něco chtěl-ttebayo. Vím, že ANBU při výslechu používají techniku, která se jmenuje … No …,“ pokrčil čelo naruto, „prostě, donutí člověka na něco si vzpomenout. Potřeboval bych si vzpomenout na ten den,“ položil si ruku na břicho, „kdy do mě byl zapečetěn démon.“
Jiraiya si vyměnil pohled s Tsunade.
„Věřím že víš, proč to děláš.“

Tma. Chlad. Strach. Naruto slyšel zrychleně bít srdce. Jeho? Ne. Ale bylo to někde u něj. Slyšel ho zřetelně. Najednou se ozval dětský křik. Byl to křik smíšený s beznadějí a zmatkem. Kdo to křičel? Kde? Počkat! Řev vycházel z jeho úst. Kushina nesla svého malého syna na hrudi. Hnala se lesem jako kdyby jí už nezbýval čas. Naruto na své tváři náhle pocítil mokro.
„Prší?“ napadlo ho jako první, byla to však slza jeho matky.
Začalo se blížit světlo a nějaký ruch. Kushina zpomalila a přestala svírat Naruta tak pevně.
„Nayate!“ kývla na postavu, která stála přede dveřmi malého domku. Byla to starší žena s prošedivělými vlasy, ale měla upřímný úsměv.
„Postaráš se o něj tedy?“ zeptala se Kushina.
„Ano dítě. Slíbila jsem to.“ řekla stařenka a opatrně převzala miminko do svých třesoucích se rukou. Mladá kunoichi se sehnula nad Narutem a políbila ho na čelo. Deku, jíž byl přikrytý, mu posunula až k bradě. Narutovi spadla na tvář další slza.
„Musím jít. Odpusť mi to, prosím,“ řekla potichu.
„Nebudeš toho litovat?“ hlesla babička, která celou scénu pozorovala. Kushina se na ni podívala.
„To víš že budu. Do konce života. Celým svým srdcem.“
Pohladila Naruta po blonďatých vláscích.
„Teď to tak musí být. Já se ale vrátím. Budu tu muset něco dokončit. Slibuju, znovu se potkáme.“
Otřela si tváře. Zvedla se a otočila, její dlouhé vlasy za ní zavlály. Naposledy se podívala na svého syna, a rozeběhla se vstříc temnotě lesa. Naruto znovu slyšel dětský pláč.

„Už stačí-ttebayo …“ zahekal chlapec. Otevřel oči. Seděl v pracovně Tsunade, v jejím křesle. Samotná hokage a jeden ze sanninů stáli opodál. Před Narutem stál kapitán Yamato a hleděl na něj svým pronikavým pohledem.
„V pořádku?“ zeptal se a pozvedl při tom obočí.
„A-ano,“ vykoktal Naruto. Na tváři cítil kapičky potu.
„Už asi budu muset, hokage-sama, čeká mě ještě nějaká povinnost,“ otočil se Yamato na Tsunade. „A Naruto, doufám, že ti Jigyaku no jutsu pomohlo v hledání odpovědi na tvou otázku.“
„Ano-sensei. Myslím že jo-ttebayo... Ale, myslel jsem že tuhle hypnotickou techniku ovládají pouze ANBU,“ došlo Narutovi. Yamato se na něj opět podíval, jakoby ho za jeho slova chtěl zabít. Ještě Narutovi neřekli pravou identitu tohoto ninji, který v sobě nosil geny Prvního.
„Neptej se,“ hlesl a rozloučil se.
„Tak co?“ zeptal se náhle Jiraiya. Naruto zavřel oči.
„Viděl jsem ji.“
Zhluboka se nadechl.
„Četl jsem ze svých vzpomínek. Odnesla mě k nějaké babičce …“
„Ano, až do svých osmi let jsi žil u Nayate, tety tvé matky. Bála se tvých schopností,“ Tsunade se na okamžik odmlčela, „takže jsi vyrůstal převážně sám. Když zemřela, vesnice tě nechala bydlet v bytě po tvém otci a matce.“
Naruto se usmál. Tak proto tam byla schovaná ta fotka. Znovu se zazubil a složil ruce za hlavu.
„Ona příjde, říkala to, dattebayo!“ vzpomněl si.
„Jestli příjde, bude to brzo," zamyslel se Jiraiya, „Pečeť už slábne delší dobu.“
Tsunade přikývla hlavou. Naruto nechápal co říká. Už brzo?
Jiraiya pokračoval: „Ale stále jsi mi ještě neodpověděl na moji otázku. Jak jsi se dozvěděl, že Kushina a Minato-“
V místnosti se rozletěly dveře. Dovnitř vběhl Shikamaru. Byl zadýchaný.
„Tsunade-sama! Jiraiyo-sama!“ málem zakřičel.
„Hned za vesnicí se najednou strhl boj mezi neznámými ninji!“
Tsunade se podívala na Naruta.
„Běž tam se Shikamarem. Po cestě přiberte alespoň dva další shinobi a běžte zjistit, co se tam děje! Nebojujte za každou cenu,“ zavelela. Naruto se usmál. Byl rád, že jde znovu do boje. Už teď zapomněl na tu poslední větu, kterou hokage řekla. Rychle vyběhl ze dveří, Shikamaru běžel za ním.
„Sakra,“ zaklel Jiraiya a díval se přitom z okna, jak mladí shinobi vybíhají na ulici, „já se snad nikdy nedozvím to, na co jsem se ptal.“
Náhle však za sebou uslyšel tiché vrčení. Tsunade se konečně podívala do zrcadla …

***
Já jsem tam prostě Jiraiyu musela dát =)
Část třetí: Ta, která se vrátila