Pět let 02

Pět let 02

Uplynulo pět let.
„Je to už tolik let,“ zamručel Shikamaru, krčící se za keřem.
„Doufám, že je ještě naživu,“ přidal se k hovoru Neji.
„Taky v to doufám, už kvůli Sakuře,“ souhlasil Chouji.
Opodál se krčila jmenovaná s Inou a Tenten. Někde v okolí se schovávali i ostatní ninjové s Listové a připravovali se na útok na základnu Akatsuki.
„Hledali jsme tu základu skoro pět let, tak snad ne nadarmo,“ řekl Neji.
Shikamaru chtěl ještě něco podotknout, ale přišel povel k útoku. Všichni zaútočili. Postupovali celkem rychle, skoro nikdo budovu nehlídal. Probíhali jednu chodbu za druhou a hledali známou tvář.

Sasuke s Narutem se krčili v rohu cely a vyděšeně se k sobě tiskli. Slyšeli výbuchy a občas nějaký zvuk boje. Naruto zděšeně zasténal a zabořil Sasukemu tvář do hrudi, ten ho objal ještě těsněji.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Sakura. Pohled, který se jí naskytl, nezapomene dokonce života. Dívala se na schoulené dvě postavy, tisknoucí se k sobě, okamžitě je poznala i po těch letech. Oba měli dlouhé vlasy a na sobě roztrhané kusy oblečení, držící při sobě silou vůle.
„Naruto, Sasuke,“ vydechla překvapeně. Jednoho tu čekala, ale toho druhého ne. A pak jí překvapila jejich reakce. Naruto se ještě víc snažil zabořit do Sasukeho a ten se snažil splynout se zdí. Oba se jí báli, o tom nemohlo být pochyb.
„Sakuro, co se děje,“ nahlédl dovnitř Kakashi a i on ztuhnul na prachu dveří. „Ježíši.“
Sakura se otočila se slzami v očích na Kakashiho a zeptala se: „Kakashi-sensei, co jim to proboha udělali?“
„Nevím,“ kroutil hlavou a nepřestal se dívat na svoje dva bývalé žáky.
Sakura se znovu otočila na své dva přátele a pomalinku k nim došla. Když viděla strach, který se jim zračil v očích, tak se chtěla zastavit, ale ozval se Kakashiho hlas: „Nezastavuj se, jdi dál! Musíš jim ukázat, že jim nic neuděláš.“
Se slzami, které ji stékaly po tváři, došla až k nim. Snažila se nebrat v potaz, že se z ní mají strašný strach, a pomalinku k nim natáhla ruku.
„Nebojte se, nic vám neudělám,“ promluvila laskavým hlasem doprovázeným vzlyky. Ani jeden však moc dobře nereagoval. Naruto i Sasuke se třásli strachem po celém těle. Nepamatovali si jí. Nepamatovali si nikoho. Pamatovali si jenom bolest, která přišla, když někdo vešel do místnosti.
„Kakashi,“ vzlykla Sakura. „Co mám dělat?“
„Musíme je odsud dostat,“ prohlásil pevně. „Nemůžou v téhle temnotě dál zůstat.“
„Dobře,“ souhlasila Sakura a zkusila to znovu. „Sasuke, Naruto. Já jsem Sakura. Vaše Sakura.“
Při vyslovení jména Sakura sebou oba trhli, jakoby poznali, o koho se jedná.
„Přesně tak, Sakura,“ opakovala to znovu. Ruku nechala pořád nataženou a snažila se nedělat prudké pohyby, které by je mohli vylekat.
Oba se teď dívali na ni a už se pomalinku uklidňovali. Nějak podvědomě vycítili, že jim neublíží. Sasuke po chvíli dokonce zvedl ruku a lehce se dotknul té její. Naruto na to koukal, a když viděl, že mu nic nestalo, i on se dotknul Sakuřiny ruky.
„Ano, přesně tak,“ usmála se na ně. „Nic vám neudělám.“
Naruto reagoval na její usměv svým a i Sasuke se o něho pokusil. Dali ji svou důvěru.
„Sakuro, teď je zkusíme vyvést z místnosti,“ promluvil Kakashi a i v jeho hlase byly slyšet emoce.
„Dobře,“ kývnula hlavou a pomocí pohybů se snažila vysvětlit těma dvěma, co po nich chce. Nakonec se oba zvedli, ale i když jí věřili, nepřestali se k sobě tisknout. Sakura před nimi pomalinku ustupovala a oni jí následovali. Naprosto jí věřili.
Pak překročila práh dveří a ocitla se na chodbě. Oba se zastavili před prahem a nechtěli se hnout dál. Dokonce se chvíli zdálo, že vrátí zpátky do svého rohu. Ale nakonec po dlouhé době přemlouvání ze strany Sakury, oba vyšli na chodbu. Přikrčení a tisknoucí se vyděšeně k sobě, jakoby čekali ránu.
„Tak co vám tak dlouho trvá,“ vyšel zpoza rohu Shikamaru a okamžitě ztuhnul na místě. Díval se na dva roztřesené uzlíčky a nevěřil vlastním očím: „Naruto? Sasuke?“
Naruto se na něho zahleděl a vypadalo to, že ho poznal. Odtrhnul se od Sasukeho, natáhnul ruku a udělal několik malých krůčků směrem k němu. Ale moc daleko se nedostal, jelikož si ho Sasuke přitáhnul zpátky k sobě, jakoby se bál, že mu uteče. Ale i tak se Naruto na Shikamara podíval s úsměvem.
„Vypadá to, že tě poznal,“ vydechla Sakura.
„Co jim to udělali,“ nechápal Shikamaru. „Skoro jsem je nepoznal.“
„Musíme je dostat nahoru,“ prohlásila Sakura a pomalu je vedla směrem k východu. Celou dobu na ně mluvila, aby je svým hlasem uklidňovala. Oba jí následovali a bylo na nich vidět, že jí věří.
„Myslím, že ví, kdo jsi,“ odtušil Shikamaru a šel vedle ní.
„Vypadá to tak,“ souhlasila Sakury.

Po dlouhé době se konečně dostali k východu. Slunce jasně ohraničovalo, kde končí vězení a kde začíná svoboda.
„Tak jsme skoro tam,“ mluvila na ně dál Sakura a vstoupila do slunce. Jako na povel se oba zastavili a odmítali přejít přes tu pomyslnou hranicí, kterou tvořilo světlo.
„Nediv se, Sakuro,“ řekl Kakashi. „Byli kolik let zavřeni v temnotě, slunce neviděli a teď neví, co to je.“
„Ale jak je odtam dostaneme,“ nevěděla Sakura.
„Sakuro, co se tady děje,“ přišla k ní Ino následovaná, některými dalšími přáteli.
„Ino, nedělej prudké pohyby,“ varovala ji dopředu.
Ale to jí nemusela ani říkat, jak Ino tak i ostatní, ztuhnuli na místě. Dívali se na v šeru ukryté postavy. Všichni poznali v tom druhém Sasukeho.
„Naruto,“ vydechl Neji a musel chytnout Hinatu, která se skácela do mdlob.
Ino si přitiskla ruce k tváři a rozplakala se: „Co jim to udělali?“
„To snad ani není možný,“ nevěřil Kankarou. „Tomu Gaara nebude chtít věřit.“
„To je teď vedlejší,“ okřikla je Sakura, až se ti dva zděšeně přikrčili. „Prvně je odsud dostaneme.“
„Ale jak,“ zeptal se Chouji.
Jako by v odpověď přišla Shizune: „Sakuro, našli jste ho?“
„Shizune,“ vydechla Sakura a ukázala do chodby.
Shizune sledovala její ruku a zaostřila do šera chodby a okamžitě ji bylo všechno jasné: „Ten druhý je kdo?“
„Sasuke,“ odvětil Shikamaru.
„Sasuke,“ opakovala nevěřícně. „Tak to je překvapení.“
„To je teď vedlejší,“ přerušil její úvahy Neji. „Jak je dostaneme do Konohy. Sami to neujdou.“
Shizune si je ještě dlouho prohlížela a pak se otočila na Sakuru: „Poznali tě?“
„Řekla bych, že ano, proč,“ chtěla vědět.
„Uvidíš,“ odtušila Shizune. „Dám jim něco na spaní a tím je dopravíme domů snadněji. Ale Sakuro, potřebuji, aby viděli, jak se mi v tom snažíš zabránit. “
„Proč,“ nechápal Shikamaru.
„Jelikož kdyby nic neudělala, tak by jí příště už nevěřili,“ odvětila Shizune. „Musí si myslet, že se mají bát jenom mě. To já jim chci ublížit, ne Sakura. Chápeš.“
„Dobrá, uděláme to,“ souhlasila Sakura.
„My vám je podržíme,“ nabídli se Chouji a Neji.
„Ne to ne,“ zadržela je Shizune. „Nikdo z vás to nemůže být, zavolám si nějaké ANBU.“

Jak řekla tak se i stalo. Čtyři ninjové z ANBU jednotek chytnuli Naruta a Sasukeho a snažili se je udržet v klidu. Což nebylo zrovna jednoduché. Oba sebou házeli a pokoušeli se osvobodit. Sakuře i ostatním to trhalo srdce. Jejich přátelé byli jak divoká zvířata, snažící se uniknout z pasti.
„Sasuke,“ vykřikl k překvapení všech Naruto, když mu vpíchli injekci. Ten na přítelovo volání reagoval velmi zběsile, zvýšil svojí snahu o svobodu. Chvíli to dokonce vypadalo, že se mu to i povede, ale ninjové ho chytnuli ještě pevněji. Shizune k němu rychle přistoupila a také mu vpíchla sedativa.
Pak je oba pustili, okamžitě se k sobě znovu přimknuli a dívali se, se strachem na Shizune. Znovu jim někdo ubližoval. Znovu cítili bolest. Ale pak už je oba přemohl spánek.

„Všimli jste si toho,“ zeptal se Shikamaru.
„Čeho,“ chtěl vědět Kakashi.
„No,“ začal. „Podívejte se na ně. Oba mají dlouhé, špinavé vlasy. Šaty jim drží pohromadě silou vůle a zakrývají jenom to nejnutnější, ale jejich tváře jsou hladce oholené. Jakoby někdo chtěl vidět jejich obličeje bez vousů.“
„Teď když jsi na to poukázal,“ souhlasil Neji.
„Je to divné,“ přidala se Sakura.
„Mě to přijde zvrhlé,“ uzavřel debatu Shikamaru.

Všichni seděli v kanceláři Hokage a čekali, až se objeví Pátá.
„Doufám, že jim dokáže pomoct,“ promluvil se vztekem v hlase Neji.
„Doufám,“ přidal se Kankarou.
„Už jsi spravil Gaaru, o tom co jsme našli,“ zeptal se ho Kakashi.
„Ano,“ odpověděl Kankarou. „Před chvíli jsem poslal spěšného ptáka.“
„Až si to přečte,“ uvažoval nahlas Kiba. „Bude tady jak na koni.“
„A divil by ses,“ otázal se Shino.
„Ne, nedivil,“ odvětil Kiba. „Kdyby mi řekli, že můj přítel, byl tak dlouho mučen, až se změnil v divoké zvíře. Nevěřil bych tomu.“
„Nech toho,“ okřikla ho Tenten a objala Sakuru, které se po tváři stékali slzy.
„To je dobrý,“ chlácholila ho Sakura.
„Určitě se časem uzdraví,“ zašklebil se na ní Kakashi, ale sám si tím moc jistý nebyl. Viděl už mnoho takových a nikdo z nich se už nikdy nevzpamatoval. Ale doufal. To je to jediné, co jim teď zbývalo.
Otevřely se dveře a dovnitř vešli další jounini – Asuma, Kurenai, Gai a Iruka.
„Víte už něco,“ zeptal se okamžitě Iruka.
„Ještě nic,“ odpověděl Chouji. „Pátá je ještě u nich.“
„Dobrá,“ sklonil hlavu. Bral Naruta jako syna a bylo to pro něho velmi těžké.
„Kakashi,“ přešel Asuma k příteli. „Je pravda, že s ním byl Sasuke?“
„Je,“ odpověděl a v tichosti jemu a ostatním vypověděl, co našli v podzemních místnostech.
„To je strašné,“ vydechla Kurenai.
„A to je musela najít zrovna Sakura,“ odtušil zahořkle Gai.
„Ale možná to bylo dobře,“ uvažoval Asuma. „Říkal jsi, že jí snad poznali.“
„Vypadalo to tak,“ kývnul hlavou Kakashi.
„Třeba je ještě naděje,“ mínila Kurenai a rozhlédla se po jejich svěřencích. Všichni měli skloněné hlavy a každý byl ponořený ve svých myšlenkách. „Doufám v to, už kvůli nim.“
„Hmm,“ potáhl ze své cigarety Asuma.

Ještě dlouho čekali, ale nakonec se všichni dočkali. Do své kanceláře vešla Tsunade a za ní šli Shizune a Jiraiya. Podívala se na všechny a sedla si do svého křesla. Složila si ruce a opřela si o ně bradu.
„No, tak Pátá,“ nevydržel to Kiba. „Řekněte něco.“
„Nebudu vám lhát,“ začala Tsunade. „Těch pět let, co byli vězněni, se na nich hluboce podepsalo. Když pomineme jejich fyzické rány, tak ty psychické nadělaly obrovské škody na jejich psychice. Nedokážu říct, jestli se kdy vrátí do normálu.“
„To ne,“ vydechla Sakura a klesla do kolen. „To ne.“
„Sakuro,“ objal ji Sai.
„Tsunade-sama, můžete toho říct víc,“ ozval se Kakashi. „Potřebují to slyšet.“
„Dobrá,“ pokračovala. „Jejich těla prošla hrozným mučením. Oba mají na sobě množství buď už zacelených, nebo čerstvých ran. Dokonce jsem našla pár spravených zlomenin, ale je pravda, že jejich těla se s tím rvou docela dobře. Netuším, čím to může být.“
„Myslím, že u Naruta je to jasné,“ odtušil Neji.
„Ano, možná že za to může Kyuubi,“ souhlasil Asuma.
„Ale co Sasuke,“ zeptala se Shizune. „I on je na tom o dost líp než jsme čekali.“
„Třeba za to může ta prokletá pečeť,“ nadhodil Jiraiya.
„Možná,“ uvažovala Tsunade.
„A co jejich rozum,“ zeptal se Shikamaru.
„Ten je na tom o dost hůř,“ nadechla se Pátá. „Ať už na ně používali, jakýkoliv psychický útok, udělal přesně, co měl. Zlomil je a z nich se staly trosky jejich minulých já.“
„Ale mě poznali,“ poznamenala Sakura.
„Asi to bude tím, že se mohli opřít jeden o druhého,“ řekla Tsunade. „To že byli spolu, jim dost pomohlo. Starali se jeden o druhého a tak si možná zachovali zbytek zdravého rozumu, ale moc ho nebude. Strávili tam moc času.“
„Pátá,“ ozvala se slabým hláskem Hinata. „Dostanou se z toho někdy?“
Tsunade je všechny přejela pohledem a řekla: „Silně o tom pochybuju.“
„Ne,“ šeptala zděšeně Sakura, až ji museli Shikamaru se Saiem podepřít. „To nemůže být pravda, teď když jsou doma, se to určitě spraví.“
„I to je možné,“ sklonila hlavu Pátá. „Ale neměli byste na to upírat všechny své naděje. Stala se z nich divoká zvířata, která se bojí všeho neznámého.“
„Kde teď jsou,“ zeptal se Neji.
„Jsou v nemocnici, v jedné z podzemních místností,“ odvětila Shizune.
„Můžeme je vidět,“ chtěl vědět Chouji.
„Ale jenom pomocí kamery, která je v pokoji,“ zakroutila hlavou Shizune. „Musejí si zvykat postupně. Je to pro ně nové prostředí. Budou vyděšení. Musíme jim dát čas.“
„Dobře,“ vzchopila se Sakura. „Jdu se na ně podívat.“
„Jdeme taky,“ ohlásil za všechny Shikamaru.

Když se za posledním z nich zavřely dveře, ozval se Kakashi: „Tsunade-sama, vy jste jim neřekla všechno, že?“
„Ne, neřekla,“ potvrdila mu jeho domněnku.
„Ono to není všechno,“ divil se Iruka. „Co může být ještě horší, než to co jste jim právě řekla?“
„Jsou ještě dost mladí,“ omlouvala se Tsunade.
„Je jim všem dvacet jedna,“ nechápala Kurenai. „Co by ještě nemohli vědět?“
Tsunade se zhluboka nadechla a řekla: „Na jejich tělech jsem našla ještě jeden druh týrání, než fyzický a psychický.“
„Cože,“ vykřikl Gai.
„Nejsme si tím na sto procent jistí,“ vzala si slovo Shizune. „Ale myslíme si, že si z nich udělali hračky.“
„Ech,“ vydechl nechápavě Iruka.
„Jednoduše řečeno,“ řekla tvrdým hlasem. „Brali si je i do postele.“
„No, to snad nemyslíte vážně,“ vykřikl vztekle Kakashi, což zrovna u něho nebylo normální. „Takže nám chcete říct, že si s nimi hráli i po téhle stránce?“
„Přesně tak,“ potvrdila mu to Shizune.
„A mám toho dost,“ vyváděl Kakashi. „Okamžitě se vydám po stopě, těch co nám utekli a udělám z nich fašírku.“
„Jdu s tebou,“ přidal se Iruka, který neměl daleko do výbuchu.
„To už jim moc nepomůže,“ snažil se je oba uklidnit Asuma.
„Ale pomůže to mě,“ nenechal si to vymluvit Iruka.
„Oba se uklidněte,“ okřikl je Jiraiya. „Teď bychom se měli víc starat o ty dva v nemocnici, než o pomstu. Náš čas přijde.“