Pět let 01

Pět let 01

Příběh o tom, co se stalo Sasukemu a Narutovi, když se znovu potkali.
Toto jsem napsala, když jsem si potřebovala oddychnout od Once upon a time

Pomalu otevřel oči a neviděl nic jiného než tmu. Pokusil se pohnout rukama a nohama a zjistil, že jim nic nebrání v pohybu. Pomalými trhavými pohyby se posadil a rozhlédl se kolem. Došlo mu, že tma není způsobena, tím že by neviděl, ale tím, že v místnosti nebylo žádné světlo. Nikdy žádné světlo, které by tuto temnotu protrhlo. Snad až na malé okénko vysoko ve zdi. Díky němu viděl obrysy věcí, které se v místnosti vyskytovali. A podle síly světla usoudil, že je noc.
Na druhé straně ležel slamník, stejný na jakém ležel on, s tenkou přikrývkou a miniaturním polštářkem.
Zkonstatoval, že se mu tady vůbec nelíbí. Spustil nohy na zem a stoupnul si. Okamžitě, ale spadl zpátky na slamník. Jeho hlava pulsovala bolestí. S tichým syknutím se za ní chytil a držel v dlaních.
„Co se to tady děje,“ nechápal. Ale nikdo mu na tuto otázku neodpověděl. Byl tam sám. Nevěděl, kdo nebo co ho uvěznilo, ale za žádnou cenu se mu tady nechtělo zůstat. Znovu se pokusil postavit, tentokrát s větším úspěchem. Složil k sobě ruce a pokusil se nahromadit chakru, aby se odtud dostal. Ale nic se nedělo. Svou chakru vůbec necítil, jakoby nikdy žádná nebyla.
„Co se to tady sakra děje,“ zopakoval znovu, ale tentokrát nahlas. Ale teď dostal něco jako odpověď.

Dveře vedoucí do místnosti se se skřípěním otevřely a dovnitř vešly tři osoby. Jelikož jim světlo svítilo do zad, nebyl schopný zjistit, o koho se jedná.
Jedna z osob přešla až k němu a řekla: „Nic nezkoušej, stejně by ti to moc nepomohlo.“
„Kde to jsem,“ zkusil se aspoň zeptat. Nebyl ve stavu, aby mohl s nimi bojovat. Chakru neměl a na boj z blízka se necítil. Musí počkat na vhodnější okamžik.
„To tě nemusí zajímat,“ odsekl dotyčný neznámý.
Pak pohled našeho hrdiny padl na další dvě postavy. Ty mezi sebou nesly další osobu. Složily svoje břemeno na volný slamník a jedna z nich se ušklíbla: „Tady máš kamaráda.“
„Kdo je to,“ zeptal se.
„Uvidíš,“ byla odpověď a oni odešli.

Přistoupil k posteli, aby si prohlédl svého nového spolunocležníka. Ale ještě než na vratkých nohou došel, až k němu otevřely se znovu dveře.
„Skoro jsem zapomněl,“ ozval se znovu známý hlas.
Ozvalo se cinknutí.
„Ošetři mu rány, bojoval dobře,“ zasmál se a znovu za sebou zavřel. Zůstal po něm jenom slabý plamínek nízko nad zemí.
„Lampa,“ podivil se. Změnil tedy svůj cíl cesty a došel si pro světlo. Po hmatu otočil kolečkem a rozzářil plamínek víc. Osvětloval teď daleko větší plochu, a také krabičku s obvazy a mastičkami.
Otočil se a vydal se zpátky k druhé osobě, tentokráte s lampou, aby se podíval, koho mu sem přidělili. Když byl u něho, zvedl lampu trošku víc a její záře osvítila známou tvář.
„Naruto,“ vydechl překvapeně.
Pak mu pohled zajel na jeho ruce a hruď. Byly pokryté množství řezných ran.
„Panebože, co se to tady děje,“ opakoval znovu zmateně. Natáhnul ruku a zatřásl s ním.
„Naruto,“ pokusil se ho přivést k vědomí. Ten ale vůbec nereagoval, byl v hlubokém bezvědomí a také velmi vyčerpaný. Nakonec si povzdychl a začal mu ošetřovat rány.
„Pořád stejně zbrklý,“ mumlal si pod vousy, když mu sundával bundu. „Nikdy neodhadne sílu protivníka. A takhle to dopadne.“

Naruto se pomalinku probíral z hlubokého bezvědomí a okamžitě se mu do hlavy zabodla bolest. Pootevřel oči. Nic neviděl.
„Sakra,“ procedil skrz zuby a pokusil si sednout. Jeho tělo ovšem proti takové námaze silně protestovalo.
„Být tebou zůstal bych ležet,“ ozval se nalevo od něho známý hlas. Prudce otočil hlavou, až se mu zatmělo před očima.
„Au,“ vydechl bolestně.
„Já tě varoval,“ promluvil znovu.
Tentokrát ovšem Naruto dokázal v matném svitu lampy rozeznat osobu sedící naproti němu.
„Sasuke,“ nevěřil svým očím.
„Bingo,“ odtušil suše a dál na něho upíral svůj pohled.
„Co se to sakra děje,“ nechápal Naruto. „Jsi snad moje halucinace?“
„Tak to jediné asi nejsem,“ odpověděl mu Sasuke.
„Tak potom co tady děláš,“ pokračoval dál ve zpovědi.
„Stejný jako vždycky,“ ušklíbl se. „Taky jsem byl pozvaný na oslavu.“
„To nechápu,“ kroutil hlavou Naruto. Podíval se po místnosti a přemýšlel, co se mu stalo. „Jediné co si pamatuju, je že jsem bojoval se třemi členy Akatsuki, a pak mám vokno.“
„No podle toho jak vypadáš, tak to byl tvrdý boj,“ prohlásil Sasuke.
Naruto sklonil hlavu a prohlížel si svoje obvazy: „Kdo mě ošetřil?“
„Vidíš, tu snad někoho jiného,“ vyštěkl Uchiha.
„Ty,“ divil se Naruto, ale pak ho napadlo něco jiného. „A jak jsi sem dostal ty?“
„No,“ ošil se trošku. „Naposledy si pamatuju, jak jsem trénoval s Orochimarem, ale pak jsem se probudil až tady.“
„Takže tady nic moc,“ usoudil Naruto. „A kde to jsme?“
„To kdybych věděl,“ vydechl Sasuke a pohledem sklouzl k lampě. „Jestli nás dostali Akatsuki, tak se máme na co těšit. Ale jestli je v tom někdo jiný, tak nevím co čekat.“
„V klidu,“ prohlásil jistě Naruto. „Až udělám rasengan, tak se odsud jednoduše dostaneme.“
Sasuke se pohledem vrátil zpátky ke svému dávnému příteli a řekl: „Mám takové neblahé tušení, že tahle místnost, nějak blokuje chakru. Takže se odsud jen tak nedostaneme.“
„No, to snad ne,“ vyjekl Naruto a už stál na nohou a zkoušel vydolovat ze svého těla trochu chakry, ale nic se nestalo. Po nějaké době se vyčerpaně svalil zpátky na slamník a zafuněl: „Tak to jsme v pytli.“
„Taky mám ten pocit.“
Nevěděli jak dlouho, už tady byli zavření. Podle malého okýnka dokázali uhádnout, jestli je den či noc, ale nic víc. Občas se otevřela mala dvířka dole na dveřích a dovnitř bylo vsunuto nějaké jídlo a voda. Jinak s nimi nikdo nekomunikoval a nikdo jim nic neřekl.
„Přestává mě to tady pomalu bavit,“ zahučel otráveně Naruto a natáhl se na slamníku.
„Tak to nejsi sám,“ odtušil Sasuke a přecházel po cele sem a tam.
„Musíme něco vymyslet, “ pokračoval stejným tónem Naruto.
„Všechno už jsme vyzkoušeli,“ odporoval mu Sasuke. „A na prokopání nemáme nástroje.“
„Stejně to vypadá, že jsme ve skále,“ prohodil jen tak Naruto.
„Hmm,“ zamručel Sasuke, zadíval se na okénko a povzdychl si. „Třeba přijde někdo z Konohy pro tebe.“
„Teď jde o to, jestli nás najdou,“ posadil se Naruto a opřel se zády o zeď.
Sasuke se dál díval na okénko a zeptal se: „Jak se má Sakura?“
Naruto se na něho překvapeně podíval a pak se usmál: „Dobře, když mě může mlátit.“
„Takže pořád stejná,“ usoudil a stočil pohled na Naruta.
„Přesně tak,“ zašklebil se na něho. „Teď nejspíš rozbíjí Konohu na třísky, jak je vzteklá, že mě dostali.“
Sasukemu se na tváři objevilo ušklíbnutí. Naruto se zvedl na nohy, přešel pod okénko a zadíval se na něho: „Kdybychom tak mohli poslat zprávu. Ale takhle nás nikdy nenajdou.“
„Bez chakry toho moc nezmůžeme,“ přistoupil k němu Sasuke. „Dokonce i ty dveře jsou tak bytelný, že je neprokopneme.“
„Ach jo,“ vrčel vzteky Naruto.

Ozvalo se cinkání klíčů a dveře se otevřely. Do cely dopadlo světlo z chodby, ale nedosáhlo moc daleko. Sasuke i Naruto se postavili do bojové pozice a čekali, co udělá postava stojící ve dveřích, ale tak aby nevstoupila do místnosti.
„Měli byste se uklidnit,“ promluvila ona osoba.
„Itachi,“ zavrčel okamžitě Sasuke, svého nenáviděného bratra by snad poznal všude.
„Ty bastarde,“ přidal se na jeho stranu Naruto.
„Ale no tak,“ pokračoval dál chladným hlasem Uchiha Itachi. „Nevíte jak se chovat.“
„Zabiju tě,“ chvěl se vztekem Sasuke.
„Taky se přidám,“ hlásil se vztekle Naruto.
„Vidím, že to jinak nejde,“ odtušil Itachi a v jeho očích se objevila červená barva.
„Naruto, rychle zavři oči,“ vykřikl varovně Sasuke, ale už bylo pozdě. Naruto se skácel v bezvědomí na zem a on ho za chvíli následoval.

„Sakuro, uklidni se,“ snažila se jí uchlácholit Tsunade.
„A jak,“ vyštěkla v odpověď.
Byli v Tsunadině kanceláři. Kakashi seděl, jako vždy na okně, ale nečetl si knížku. Tsunade ve svém křesle se Shizune za zády. A pak Sakura a spolu s ní i ostatní Narutovi přátelé. Shikamarem počínaje, přes Hinatu a konče u Temari s Kankara.
„Jak se máme uklidnit, když nevím, kde ho hledat,“ vztekal se Kiba a někteří se přidali na jeho stranu.
„Mám venku všechny, co můžu postrádat,“ pokračovala Tsunade. „Všichni po něm pátrají. Dokonce i Gaara poslal svoje lidi na pomoc.“
„A pošle další, když to bude třeba,“ přerušila ji Temari. „Chce Naruta najít dřív nebo později.“
„Jediný, kdo by mohl vědět, kde mají Akatsuki úkryt,“ zamyslel se nahlas Kakashi. „Je Jiraiya, ale ten je bůh ví kde.“
„Je to už čtrnáct dní,“ nadhodil Sai. „Kdo ví, jestli je ještě naživu.“
„Sai,“ varoval ho Shino. „Tohle už neříkej.“
„Snažím se být objektivní,“ pokrčil rameny.
„Tak někde jinde,“ utrhl se na něho Neji.
„Nepřestanu ho hledat, pokud nebudu mít jasný důkaz, že je mrtvý,“ pronesla rozhodným hlasem Sakura.
„To po tobě nikdo nechce,“ řekla Shizune. „Nikdo z nás nechce věřit tomu, že by byl mrtvý.“
„Budeme hledat,“ uzavřel debatu Kakashi.

Narutovi se zabodlo do očí prudké světlo, takže je zase okamžitě zavřel. Ale když vedle sebe zaslechl zasténání, okamžitě je zase otevřel a ignoroval i to světlo. To co se mu objevilo před očima, si nepředstavoval ani v těch nejhorších nočních můrách.
Byl v obrovské bílé místnosti. Všude kolem stály stoly s nejrůznějším nářadím, od skalpelů až po pily. Sám byl přivázaný k dřevěnému X za nohy i ruce, a byl svlečený do půli pasu. Když jeho pohled zajel krapet doprava, viděl, že i Sasuke je přivázaný stejně jako on.
„Být tebou, tak to ani nezkouším,“ objevil se v jeho zorném poli Pein a se zálibným pohledem si ho prohlížel.
„Kde to jsem,“ vydechl Naruto.
„V naší malé laboratoři,“ obsáhl jednou rukou celou místnost. Při slově laboratoř se celé jeho tělo napjalo, jak se snažil roztrhnout pouta, ale stejně jako v cele ani tady necítil svou chakru.
„Vidíš, co jsem ti říkal,“ usmál se na něho. „Podívej se na svou hruď.“
Naruto se tedy podíval a nevěřil svým očím. Na hrudi měl přidělaný zvláštní přístroj. Chvíli blikal červeně a chvíli modře. Loupl pohledem na Sasuke a viděl, že má ten samý.
„To pohlcuje tvůj chakru,“ odtušil Pein.
„Ty bastarde,“ zasyčel pro změnu Sasuke, který se mezitím probral. „Co s námi chcete dělat?“
„Ale ty už ses probral,“ ušklíbl se leader Akatsuki. „Neboj, to se za chvíli dozvíte.“
Do místnosti vešli další lidé. První byl Hidan, za ním Deidara a uzavíral to Itachi. V tu chvíli kdy Sasuke uviděl svého bratra, celého jeho tělo se napjalo a přístroj začal rudě zářit.
„Jaké to krásné přivítání,“ smál se Pein. „Hidane, vysvětli jim prosím, co s nimi zamýšlíme.“
„Jak si přeješ,“ ušklíbl se Hidan. „Tak dětičky. Zkrátka a jednoduše chceme vaši chakru. Ty máš chakru Kyuubiho a ty jsi si díky pečeti od Orochimara vypěstoval zvláštní druh. Chceme obě pro naše pokusy. Ale pochybujeme, že nám ji dáte dobrovolně, takže to necháme na Itachim.“
„Bastardi,“ vztekal se Naruto a i jeho přístroj se celý červenal. Pokoušel se ho přehltit svojí chakrou, jako kdysi, ale bez úspěchu.
„To je k ničemu,“ prohlásil sebevědomě Deidara. „Je to jiný typ.“
„Sakra,“ škubl pouty Sasuke a upíral svůj pohled na bratra. „Za to jednou zaplatíš.“
„Uvidíme,“ ušklíbl se Itachi a přešel před oba dva. Jeho oči rudě zažhnuly a v tu chvíli Naruto i Sasuke ztuhli. Oběma se vybavila stejná myšlenka. Tenkrát v hotelu, při jejich prvním setkáním.
„Tak začneme,“ odsouhlasil to Pein. Itachiho oči začali žhnout víc.
„Sasuke, zavři oči,“ vykřikl Naruto, ale tento útok je přeběhl. Místností se začaly rozléhat bolestné výkřiky. Jejich těla se napínala a přístroje červenaly čím dál víc. Psychický útok, který na ně použil Itachi, odevzdával své ovoce.
„Výborně,“ roztáhl se Peinův obličej v úsměv. „Přesně podle plánu.“

Sasuke se pomalu probíral z bezvědomí a uvědomil si, že je zpátky v cele. Před očima se mu míhaly obrazy minulosti. Itachi na něho použil stejnou techniku jako kdysi. Viděl umírat všechny své blízké rukou jeho bratra. Všechny jeho noční můry se vydraly napovrch. Dokonce i ta, ve které skoro zabil svého přítele.
S námahou otočil hlavou směrem k Narutovi, aby se přesvědčil, jestli i jeho pustili. Naskytl se mu zvláštní pohled. Naruto ležel zády na slamníku, oči vytřeštěné, celé tělo se mu chvělo a z úst mu vycházelo tiché mumlání.
„Sakra,“ vydechl Sasuke a pokusil se, se zvednout. On už několik psychických útoků, zvlášť od Itachiho, zažil, ale Naruto zřejmě ne. Nakonec se mu podařilo po všech čtyřech dostat až k němu.
„Naruto,“ zkusil to, ale nedostal žádnou odpověď. Místo toho se mohl dívat, do přítelova obličeje strnulého děsem a hrůzou.
„Naruto, prober se,“ křikl na něho. „No tak jsou to jenom představy, nic takového se neděje.“
„Sasuke,“ zašeptal velmi tiše Naruto a z očí se mu vyřinuly slzy. „Neodcházej, prosím! Nechci tady zůstat sám.“
Sasuke se na něho díval a nevěděl, jestli Naruto mluví s minulostí nebo s přítomností: „Neboj, jsem tady.“
Narutovo tělo se začalo chvět čím dál víc a z očí se mu valily potoky slz. Sasuke to tedy zkusil jinak. Napřáhl se a vrazil mu facku. Chvíli se nic nedělo, ale pak se Narutovi oči vyjasnily a pokusily se zaostřit na obličej před sebou.
„No konečně,“ vydechl s úlevou Sasuke a padl vedle něho na slamník. Byl k smrti vyčerpaný.
„Sasuke,“ vyrazil ze sebe namáhavě.
„Jsem tady, nikam nejdu,“ prohlásil rozhodně.
„Tohle bude dost zlý,“ posunul se na svém slamníku, aby Sasukemu udělal místo.
„Jo, to bude,“ vydechl z polospánku. Oba usnuli, aby se jim vraceli jejich noční můry. Nespočet krát se za noc probudili zalití potem a hrůzou, ale když uviděli vedle sebe ležet toho druhého, znovu usnuli.

Roční období se prostřídala a přišla zima. Sasuke i s Narutem byli stále vězni Akatsuki a stále na nich prováděli svoje pokusy. Za tu dobu se naučili žít v šeru a ve strachu z dalších dní. Někdy je nechali i několik dní na pokoji, ale někdy si je brali z jejich cely každý den, až už ani nemohli stát na nohou. Dokonce se i stávalo, že si odvedli jenom jednoho z nich a druhý zůstal zavřený v cele, ale i sem byl slyšet zmučený křik vězně.
„Asi se zblázním,“ zatínal Naruto bolestí zuby. Klečel na Sasukově slamníku se zády nastavenými k němu. Ten mu čistil nové rány, které si dneska přinesl. Byli to dlouhé šrámy po týrání. Táhli se přes celá záda a končili těsně nad boky, kde mu začínali kalhoty.
„Au,“ vykřikl bolestí.
„Promiň,“ omlouval se Sasuke, za tu dobu, co už tady spolu byli, se z nich stali znovu přátelé. „Musím to pořádně vyčistit nebo dostaneš horečku.“
„Já vím,“ vydechl Naruto a dál zatínal zuby. Sasukemu se při pohledu na něho zvedala žluč v žaludku, kdyby dostal někoho z nich do rukou, moc by z něho nezůstalo.
„Musíme odtud,“ souhlasil Sasuke.
„Ale jak,“ ptal se zničeně Naruto. „Zkoušeli jsme snad už všechno.“
„Hmm,“ zamumlal Sasuke.
Naruto se s bolestným upěním natáhl na slamník a Sasuke mu přikryl záda přikrývkou, aby rány mohli dýchat.
„Ještě, že se oba léčíme trochu rychleji než obyčejní lidé,“ ozval se po chvíli Naruto. Jeho léčil Kyuubi a Sasukeho pečeť dokázala taky zázraky. „Jinak bychom byli už mrtví.“
„Hmm,“ zahuhlal znovu Sasuke, přitisknul se k Narutovi a přehodil přes ně další přikrývku. Takto se zahřívali za studených zimních nocí, předávali si navzájem aspoň trochu toho tepla.
„Sasuke,“ promluvil znovu Naruto.
„Hmm,“ zamručel z polospánku Sasuke.
„Já .. víš jsem rád, že jsi tady se mnou,“ začervenal se. „Sám bych to asi nevydržel.“
„Vždyť já taky,“ zamumlal Sasuke.

Dny věznění se protáhly do týdnů, týdny do měsíců, měsíce do roků. Zprvu se snažili si značit uplynulý čas, ale někdy byli v bezvědomí dlouho a nevěděli, kolik času uplynulo. Celou tu dobu je Akatsuki nenechala ani chvíli odpočinout. Týrali je psychicky i fyzicky a bylo vidět, že s velkou chutí. Až se jim je podařilo zlomit jak fyzicky tak i psychicky. Nikdo by v nich nepoznal toho veselého klučinu a málomluvného sirotka. Stali se z nich ustrašené stíny jejich vlastních já. Báli se každého hlasitého zvuku či většího stínu. Útěchu nacházeli jenom jeden v druhém.

Uplynulo pět let.