Nesmrtelnost II. - "Nebezpečný" okupovatel pokoje

Zbytek dopoledne Yuna přemýšlela o tom, co se jí před pár hodinami stalo. Potřebovala si to nějak poskládat dohromady a moc se jí to nedařilo. Nakonec ji z pokoje vyhnal fakt, že má hrozný hlad. Chvíli přemýšlela, kudy se má vydat a pak vstoupila do nejvíce osvětlené uličky nadějí, že narazí na něco k jídlu. Po chvilce cesty uslyšela hlasy. Nejdříve mluvily šeptem, ale poté nabývaly na síle. Yuna nevěděla, jestli má vstoupit nebo ne. Pak ji z přemýšlení vytrhl nepříjemný zvuk, který se jí linul z břicha. Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř. Najednou se na ní zadívalo 10 párů očí. Yuna znejistěla a pak ze sebe vydala: „Nenašlo by se tu něco k jídlu?“ Ozval se burácivý smích. Yuna se dostala do rozpaků a kdyby ji někdo nevytáhl ze dveří ven, asi by tam ještě hodnou chvíli stála a červenala se.
„Tam bych bejt tebou nechodil.“ řekl Kabuto. „Jsou to naši vězni. Nějak jsem je zapomněl zamknout. Ještě že jsou to takový vyduněnci, že je nenapadlo utéct.“ zasmál se.
Yuna se pokusila o úsměv, ale na tváři se jí podařilo vyloudit škleb.
„Pokud jsem zaslechl dobře,“ chopil se zase slova Kabuto po dlouhé době ticha, „chtěla si najít něco k jídlu.“
Yuna se nezmohla na nic, než na nepatrné přikývnutí.
„Tak pojď za mnou.“ vybídl ji Kabuto.
Dál postupovali mlčky. Yunu děsilo ticho, ale nevěděla co říct, tak raději mlčela. Asi za pět minut se pomocí spletitých chodeb dostali do malé místnůstky plné různých jídel.
„Tady si můžeš vybrat, co chceš.“
Yuna se dívala po jídlech, která pro ní byla většinou neznámá. Nabrala si nějaké ovoce a namířila si to zpátky do svého pokoje. Najednou se zarazila. Nepamatovala si cestu zpátky a Kabuto mezitím odešel. ‚To bude ještě zajímavý.‘ pomyslela si Yuna.
Po asi půlhodinovém bloudění došla tam, kam chtěla. V jejím pokoji ji však čekalo překvapení. Zády opřený o zeď tam stál Orochimaru. Když vstoupila dovnitř, podíval se jejím směrem.
„Tak mě napadlo, že by si mohla začít se svým výcvikem. Jelikož si byla v neninjovský rodině, asi toho moc nevíš. Základy tě naučí….. To ještě nevim a pak….. To ještě taky nevim. Takže se za půl hodiny dostav do…. Nebo ne. Za půl hodiny sem někdo za tebou přijde.“ S těmito slovy zase odešel. Yuna zůstala ještě chvíli stát a přemítala, co jí to vlastně řekl. Později došla k názoru, že vlastně nic. V klidu si sedla na postel a dojedla svůj oběd. Potom někdo zaklepal na dveře. Yuna se otočila a ve dveřích uviděla Kabuta.
„Tvůj přesný čas, jak si se dostala z bodu A do bodu B byl 27 minut, 18 sekund a 48 setin. To je pro začátek dobrý.“
Yuna zvedla jedno obočí a chvíli jí trvalo, než zjistila o čem to vůbec mluví.
„To asi myslíš tu cestu, jak jsem se potřebovala dostat sem.“ řekla spíš pro sebe.
„Ano, jinak pojď za mnou. Čeká tě výcvik.“
Výcvik začal deseti kolečky kolem čtvercové budovy, pokračoval chakry, co Yuně vůbec nešlo a nevěděla, co si má pod pojmem chakra vůbec představit, a končil dalšími deseti kolečky. Nakonec dal Kabuto Yuně šest tlustých knih s tím, že je má do tří dnů přečíst. Yuna na něj koukala, jako kdyby se zbláznil a čekala, že řekne něco na způsob, že to nebylo myšleno vážně, ale dočkala se jen: „To nebyl vtip.“ S touto větou Kabuto zase odešel.
Po nějaké době, se konečně dostala Yuna do pokoje. Plácla sebou na postel a chtěla se konečně probudit z této noční můry. Nakonec se rozhodla, že by mohla přečíst něco z těch knih. Po pěti stránkách došla k názoru, že ji tato četba opravdu bavit nebude. Zaklapla knihu a šla spát.

Ráno ji probudil hrozný zvuk.
„Co to proboha je?“ zařvala vzteky bez sebe Yuna.
„Budíček!“ zařval Kabuto. „Jelikož včera tvůj přesun z bodu A do bodu B trval 54 minut, 43 sekund a 5 setin, musel jsem udělat něco pro tvé zlepšení. Právě jsou 4 hodiny ráno a tady je tvá snídaně.“ hodil po Yuně jabkem.
„To bude moje smrt.“ řekla Yuna a vydala se ploužícím krokem za běžícím Kabutem. Její výcvik končil v šest hodin večer, ale potom se ještě musela dostat do svého pokoje. Takto to pokračovalo několik let, kdy už si Yuna nakreslila plánek veškerých chodeb a v pokoji byla do pěti minut. Už si zvykla na denní režim a ani jí už nevadilo čtení nudných knih.
O tři roky později, když se zase úspěšně dostala do svého pokoje po výcviku, někdo jí už okupoval její pokoj.
„Kdo jsi!“ vyjela na něj. Ten někdo se na ní klidným pohybem otočil. V očích mu zářil sharingan.
„Jsem nový majitel tohoto pokoje. Orochimaru-sama mi nechal si vybrat mezi všemi místnostmi, co tu jsou a mně se zalíbila zrovna tahle.“
„Jenže tenhle pokoj je můj a žádnýmu….“ prohlídla si ho od hlavy až k patě. „….Uchihovi ji nenechám.“
V této místnosti se odehrál boj. „Tak byly ty pověry pravdivý. Jseš fakt slabej. Ani se nedivim, že z tebe Itachi nemá ani trošku strach. Asi se chtěl pobavit, když tě nechal naživu.“ smála se Yuna a vyhodila Sasukeho ze svého pokoje a zavřela za ním dveře. Ještě měla trochu vztek, že jí chtěl někdo okupovat pokoj, ale při vzpomínce na boj se Sasukem se musela usmát. Nakonec jí ty nudný knížky dějin z Listový k něčemu pomohly. Sasuke vypadal pěkně naštvaně.
Sasuke se mezitím sbíral ze země a tvářil se nanejvýš naštvaně.
„S ní bych si raději nic nezačínal.“ ozvalo se za ním. „Asi jsem to s tím výcvikem trochu přehnal.“
Sasuke se ušklíbl a s povýšeným pohledem zašel za roh. Kabuto na něj vyplázl jazyk. ‚Kretén namyšlenej.‘ pomyslel si a také se vydal svou cestou.