Once upon a time 21

Once upon a time 21

tak pro všechny správný faníky další díl, takový odpočinkový

Nad Skrytou Listovou vstávalo slunce. Většina obyvatel se připravovala na nový den. Otevírali se obchody i restaurace. Prostě a jednoduše se vesnice probouzela po noci k životu.
Uběhl už týden od hádky před domem Hyuuga. Všichni ve vesnici věděli, co se stalo. Vědělo se i to, že Hinata čeká dítě Naruta. Všechny okolnosti vyšli na světlo. Někteří rodiče zainteresovaných to přijaly dobře, ale někteří ne. Například Shikamarova matka.
„Jak si to představuješ,“ křičela na něho už po několikáté. „Vzdát se klanu. Je to, jako bys nikdy neexistoval.“
Shikamaru to poslouchal stylem jedním uchem tam druhým ven. A přemýšlel jestli, by se nedalo nějak zařídit, aby sem nesměla.
„Posloucháš mě, vůbec,“ vrčela.
„Jo, jo,“ zahuhlal. „Ale nechápu proč, bych ti to měl už poněkolikáté vysvětlovat.“
Jeho matka už se nadechovala k další tirádě, když se otevřely dveře a dovnitř vešla Temari. Gaara se musel vrátit do Písečné, ale oba jeho starší sourozenci tady zůstali.
„Shikamaru,“ začala a zvedla hlavu od papíru. „Ach, promiňte, nevěděla jsem, že tu někoho máš, přijdu později.“
To, že jeho matka řvala, takže to bylo slyšet až k bráně, věděl docela jistě. A tak nechápal, jak si nemohla všimnout, že tady není sám, ale když tak o tom přemýšlel.
„Počkej,“ zastavil ji. „Chci tě představit.“
Chytil jí za ruku a postavil před matku.
„Mami, to je Temari z Písečné,“začal. „Temari, to je moje matka.“
„Uh .. těší mě,“ vykoktala Temari a potřásla si s podanou rukou Shikamarovi matky.
„Temari, mě těší taky,“ usmála se na ní. „Tak ty jsi kamarádka tady mého Shikamara?“
„No, ano,“ odpověděla a hledala pohledem pomoc u něho. Ale ten se docela bavil a nemínil o to přijít.
„A jak dlouho se znáte,“ ptala se dál.
„No už skoro tři roky.“
„Styď se Shikamaru,“ napomenula ho. „Jak to, že jsi mi ji nepředstavil už dřív.“
„Nebylo kdy,“ odvětil a pokrčil rameny.
„No já půjdu,“ snažila se zmizet Temari. „Musím ještě zařídit spoustu věcí.“
„Ale to ne,“ zarazila ji matka. „Já půjdu. Stejně musím uvařit oběd a vy potřebujete něco probrat, takže zatím.“
Už se za ní zavíraly dveře, když do nich ještě nakoukla a řekla: „Temari, musíš k nám přijít na oběd nebo na večeři, ano.“
„Určitě,“ kývla jí na pozdrav Temari.
Když se za ní konečně zavřely dveře, oba si oddechli. A Temari pronesla: „To abych se odstěhovala zpátky do Písečné.“
„No, tak horný to snad nebude,“ uklidňoval ji Shikamaru a padl na postel. „A co jsi vlastně potřebovala?“
„No, vlastně nic,“ začervenala se. „Slyšela jsem, jak na tebe už zase řve a zželelo se mi tě.“
„Díky,“ usmál se na ní.
„Jo, vlastně,“ vzpomněla si. „Hlavní místnost už je hotová a dneska se v ní bude večeřet. Účast povinná, tady jestli se nenachomýtne nějaká mise.“
„Jo, budu tam,“ slíbil jí Shikamaru a Temari odešla.

Slunce zapadlo. Celá vesnice se chystala k večeřím a do postelí. Uběhl další den života. Ale ne pro všechny stejně.
„Neji, mohl bys mi pomoct,“ volala z kuchyně Tenten.
„Jo, už jdu,“ zavolal jí v odpověď.
V hlavní místnosti byl shon. Kdysi tady členové klanu Uchiha pořádali schůze, ale dnes se tady měla konat oslava. Během týdne dali pomalu chátrající sídlo zpátky do pořádku. A teď si ho chtěli užít.
„Lee, postav to sem,“ řekl mu Shino a dál rozdával talíře.
„Jo, jo,“ řekl Lee a postavil na stůl plnou mísu brambor.
„Hej, pozor,“ křikl Kiba nesoucí zbývající židle a snažil se vyhnout Nejimu, který se snažil donést na stůl plnou mísu zeleniny.
„Promiň,“ omluvil se.
„To je shonu,“ mumlal si pro sebe otráveně Shikamaru, ale v hlouby srdce byl rád, že je tady mezi přáteli. Sai to všechno pozoroval s klidem sobě vlastním.
„Chouji, okamžitě odtud zmiz,“ ozval se z kuchyně Inin řev a on vyletěl ze dveří, ve kterých stála Sakura s rukama v bok a mračila se: „Počkej si, za chvíli to bude.“
„Chouji, to to nemůžeš vydržet,“ napomínal ho Kiba.
„Ale ono to tak krásně voní,“ zaslzel dojetím jedlík, čímž všechny okolo rozesmál.
„Sakuro, už to bude,“ zeptal se s hlavou ve dveřích Sasuke.
„Ven,“ ozval se jenom otrávený řev, následovaný šufánkem.
„Pomoc,“ vykřikl Kankurou, jelikož šufánek skončil zaražený ve zdi vedle jeho hlavy.
Právě se ho snažili Sasuke s Nejim vytáhnout, když dovnitř vešly holky a na vozíku měly hlavní chod.
„Chouji, jestli se toho jenom dotkneš,“ varovala ho Ino. „dřív než ostatní, tak jíš zbytek týdne jenom chleba a vodu.“
„Tak jo všichni ke stolu,“ zavelela Temari. „Škoda, že tu není Gaara.“
„Nemohl přijít, znáš to,“ utěšoval ji Kankurou.
Všichni se posedali na svá místa a těšili se na jídlo.
„Takže,“ začal Neji, ale byl přerušen.
Na konci stolu zavířil písek a na jeho místě se objevil Kazekage Skryté Písečné.
„Gaaro,“ vykřikli všichni.
„Tak jsem to stihl,“ řekl a koukal, kam by si sedl.
„Počkej, donesu ti židli,“ odvětil Kiba a zmizel ve dveřích.
„Jak jsi to stihl,“ ptala se Temari.
„Tajně jsem se vyplížil,“ zasmál se Gaara. „A nechal na svém místě stínový klon, snad to nezkazí. A co máme k večeři.“
A už se rozhlížel po stole, aby si prohlédl, copak dobrého bude mít. Mezitím se vrátil Kiba se židlí. Na to se začali všichni posouvat, aby udělali místo. Nakonec Gaara skončil mezi Sasukem a Nejim.
„Takže,“ začal znovu Neji. „Teď když jsme tu opravdu všichni, se konečně můžeme dát do jídla.“
„Přesně tak,“ přerušil ho Chouji, čímž vyvolal všeobecné veselí.
Neji vzal do ruky sklenici, podíval se na všechny kolem stolu, až jeho pohled skončil na Hinatě a řekl: „Na tebe Hinato a na Naruta.“
V tu chvíli se všichni otočili k severní zdi, na které vyseli čtyři portréty Hokagů a pod nimi rozesmátá Narutova fotografie.
„Na tebe Naruto,“ zvedl svou sklenici Gaara. „Postaráme se o Hinatu, neboj se.“
Hinata se na všechno dívala se slzami v očích a byla ráda, že má takové přátele, kteří ji aspoň částečně nahrazují prázdné místo po Narutovi.
„Jdeme na to,“ vykřikl Chouji a vrhl se na jídlo.
„Hinato, podej mi rychle talíř, než to všechno sní,“ smála se Sakura a naložila jí pořádnou porci.
„Chouji, mírni se,“ napomínala ho Ino.
„Čekal jsem moc dlouho,“ odpověděl s plnými ústy, čímž všechny rozesmál. A tak se smáli celou noc.