Světelní strážci - Akira Gaiden (první část)

Bylo krásné ráno a ve vesnici Furēku se Kazumi Namikaze právě chystala ke své obvyklé práci. Dnes se však cítila nějak divně, tušila, že v tento den má přijít na svět její první dcera.
K večeru začaly Kazumi první stahy. Dala zavolat pro pomoc. Když přiběhla místí lékařka, udýchaně řekla: „Venku právě začala obrovská sněhová vichřice. Na sněhové bouře jsme tady zvyklí, ale tahle vypadá obzvlášť silně… Takovou jsem ještě neviděla.“
Vichřice právě byla v té nejsilnější fázi, když se děvčátko narodilo. Kazumi jí dala jméno Akira.
Kolem půlnoci někdo zabouchal na dveře. Byla to mladá tygřice a nesla s sebou čerstvě narozené tygří mládě.
„Mohla bych se tady ukrýt, než přejde ta bouře?“ prosila. „S mládětem nemůžu takhle cestovat.“
Pustili ji dál a ona si zalezla do nejtmavšího kouta místnosti. Potom všichni usnuli.
Druhý den ráno vtrhnul do místnosti blonďatý ninja s malým, ještě blonďatějším. Hned jak uviděli usmívající se Kazumi, rozesmáli se.
„Tak to je moje malá dceruška?“ nepřestával se usmívat muž.
„Jakpak se jmenuje?“ zeptal se menší.
„Přece Akira, jak jsme se dohodli, Minato,“ odpověděla Kazumi.
Jejich rozhovor přerušila tygřice: „To dítě…“
„Co je s ním?“ Toshiro na ni zděšeně pohlédl.
„Její chakra je…“ začala tygřice.
„Má pravdu,“ přerušila ji Kazumi, „její chakra je jiná, zvláštní.“
„Možná, že její chakra je zvláštní, ale vám by to mělo být jedno, ovšem nechci být nezdvořilý,“ zaútočil nedůvěřivě Toshiro.
„Jmenuji se Kira a pocházím z lesa Ikagawashi, kde se vypráví příběh, že člověk s touto chakrou může ovládnout legendární schopnosti Tora no yūrei,“ odpověděla klidně. „A předpokládám, že ji právě kvůli té chakře budete chtít někam ukrýt. Naučili bychom ji tyto schopnosti ovládat.“
„Toshiro, má pravdu. Musíme ji někam ukrýt,“ řekla Kazumi.
„Já vím,“ povzdechl si, „asi to pro ni bude nejlepší. Omlouvám se za své předešlé chování. Mohla byste ji teda vzít do toho lesa Ikagawashi?“
„Doufala jsem, že se zeptáte,“ pousmála se Kira.
„To už svou sestřičku nikdy neuvidím?“ ptal se Minato smutně.
„To víš, že uvidíš. Jen s námi nebude nějakou dobu bydlet,“ pousmála se Kazumi a pohladila chlapce po vlasech.
Z kouta se ozvalo kňučení a k posteli se připlazil tygří chlapeček. Minato ho zvedl a řekl: „Páni, ty jsi ale šikulka.“
A když se natahoval směrem k Akiře, položil ho Minato vedle ní na postel.
„Vypadá to, že si budete rozumět,“ usmála se Kazumi, „jak se jmenuje?“
„Jmenuje se Shiro. Mohl by s Akirou vyrůstat. Bude to pro oba zajímavé,“ odpověděla Kira.
Toshiro a Kazumi se shodli, že o Akiře nikomu nepoví. Vědělo to jen pár jedinců, kterým mohli věřit.
Předtím, než opustili vesnici, zašli ještě za správcem, Daisukim Uragirimono: „Daisuki-san, byl byste tak hodný a nikomu o Akiře neříkal?“
„Můžete se spolehnout. Budu mlčet jako hrob…“ slíbil jim.

Akira vyrůstala v lese Ikagawashi společně s Shirem a ve čtyřech letech ji přivedli k největšímu z tygrů – Kizokiho.
Rozhodl, že osobně bude dohlížet na její trénink, ale že jí zatím bude trénovat jen v základních ninja schopnostech.
V šesti letech Akira odcestovala do Konohy, kde Yondaime Hokage, její bratr, posoudil, zda je hodna stát se shinobi. Přizval si k posudku další porotu, která se jednohlasně shodla, že Akira odmaturovala.
Tady Akira pozná mistra jejího bratra Jiraiyu, který je pro ni něco jako strýc. Oba dva se spřátelí a hodně si rozumí.
V lese Ikagawashi se Akira učila už nebezpečnějším technikám, které by Genin ještě umět neměl. Nehledě na to s ní Kizoku dál trénoval.
„Takže, jako první tě naučím Kuchiyose no Justu,“ řekl Kizoku s vážným výrazem, „Je to lehká technika, kterou určitě zvládneš. A jestli ne, tak…“
„Tak co?“
„Ehm, tak jsi prostě… no, jak to říct… Poněkud zaostalá…“ dokončil větu, kterou ani začít nechtěl.
„Aha,“ zamumlala.
„Tak začněme,“ rozhodl, „nejdřív musíš podepsat tuhle smlouvu.“
Kizoku vytáhnul velký svitek a rozvinul ho. Byly tam pouze dva podpisy. Akira věděla, co má dělat. Vytáhla kunai a lehce se řízla do prstu. Pak vzala pero, co už jí Kizoku nachystal a vlastní krví se podepsala do třetí kolonky.
„Kdo jsou ti ninjové přede mnou?“ zeptala se.
„Byly to dobří ninjové, ale zas ne tak dobří, aby zvládli celý tento trénink…“ tajemně odpověděl Kizoku a Akira poznala, že už se o tomto tématu nechce bavit.
„Dobrá tedy, můžeme začít trénovat, ale nejdřív bychom se měli někam přemístit, protože když přivoláváš tygra z lesa Ikagawashi do lesa Ikagawashi, tak to nemusí být zrovna příjemné,“ řekl, „mohli bychom jít třeba na Yama no hyō.“
„Yama no hyō?“ ptala se.
„Tam žijí levharti…“ odvětil.
Když vylezli do skal a Kizoku si vybral dosti vhodné místo, Akira začala trénovat. Složila pečetě a použila techniku. Objevil se dým, a když zmizel, na jeho místě bylo malé, téměř slepé kotě.
„A sakra,“ pomyslela si a hned zrušila techniku.
Na podruhé se objevilo opět malé kotě, ale rozdíl byl v tom, že vidělo a už umělo chodit. Opět zrušila techniku a dál pokračovala. Jako třetí se objevilo už větší a drzé kotě.
„Co to děláš?“ ušklíblo se.
„Ale nic, trénuju a zrovna se mi něco nepovedlo…“ odpověděla.
„Ty seš lama…“ šklebilo se dál.
„Cože?! Tak koukej ty… ty „koťátko“!“ zrušila techniku a kotě zmizelo.
„Tak ještě jednou,“ pomyslela si, zopakovala techniku, ale opět se objevilo to drzé kotě.
„Zase ty?! A padej!“ Zrušila techniku a s naštvaným obličejem se podívala na Kizokiho, který se vyloženě bavil.
Soustředila se, složila pečetě a opět použila techniku. Nyní se už konečně objevil Shiro.
„Shiro! Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím,“ usmála se.
„Trénuješ?“ oplatil jí úsměv.
„Dobře, Akiro,“ pochválil ji Kizoku, „už nemusíš dál pokračovat. Přivolala jsi Shira, který je stejně starý jako ty. Až vyrosteš, budeš přivolávat dospělého Shira.“
„Je opravdu rychlá. Na popáté přivolat tygra v jejím věku…“ pomyslel si.
„Nemusím? To znamená, že můžu?“ vyzývavě řekla spíše sama sobě. „Chci ještě vyvolat dospělého tygra,“ oznámila.
Zavřela oči, chvíli stála na místě a soustřeďovala svou chakru na techniku.
„Kuchiyose no Justu!“ vykřikla a kolem se objevil velký oblak kouře. Potom, co se rozplynul, uviděli, že tam nestojí kotě, ale dospělý tygr – Kira.
Když se vraceli do lesa Ikagawashi, Kizoku byl dost zaražený z tohoto překvapení, ale nedal na sobě nic znát.
„Je vážně dobrá,“ myslel si, „bude z ní výborný shinobi.“
Akira byla sice unavená, ale šťastná. Jakmile došli domů, lehla si na svou postel a spala až do rána. Celý příští den odpočívala a hrála si v Lese. Další den už to ale nevydržela a šla za Kizokim s prosbou o další trénink.
„Tak jaký bude další trénink?“ ptala se nedočkavě.
„Další? Vždyť ses teprve naučila novou techniku. Všechny základní už umíš a na další je ještě brzo…“ odpověděl.
„Nová technika?“ rozzářila se. „Jaká, jaká?“ vyzvídala.
„Nech se překvapit. Až rozhodnu, že jsi dostatečně připravena na další trénink, tak tě zavolám,“ odbyl ji Kizoku.
„Ale já už jsem připravená!“ bránila se Akira.
„Už jsem řekl,“ rozhodnul a poslal ji pryč.
Následující dva měsíce Akira trénovala vše, co mohla. Házení kunaiů a shurikenů, taijutsu, rozšiřovala si vědomosti v místní knihovně. Občas zašla za Kizokim a přemlouvala ho, aby už začali s tréninkem. Vždy však dopadla stejně.
Jednou, když posedávala s Shirem poblíž pramenu potoka, za nimi přišel Kizoku. Jakmile ho Akira uviděla, nadechla se, aby mohla začít větu, ale pak si to rozmyslela.
„Co jsi chtěla říct?“ zeptal se Kizoku a dělal, že opravdu neví, oč jde.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli už začneme s tím tréninkem, ale už to nemá cenu… Vždycky odpovíte stejně,“ postěžovala si.
„No, jak myslíš. Zrovna jsem ti chtěl navrhnout, že už bychom mohli začít,“ popíchnul ji.
„Jasně, to jsem mohla čekat…“ začala Akira, ale ihned se zarazila. „Co? Už bychom mohli začít? Super! Jdeme na to!“
Doběhla si domů pro věci. Když přišla do tréninkové oblasti, Kizoku tam už čekal.
„Technika, co tě naučím, se jmenuje Chakra Shiruho. Tahle technika je velmi náročná, protože se musíš naučit dát chakře tvar a rozprostřít jí. Ale je to silná a účinná technika úrovně A, takže stojí zato se ji naučit…“ řekl na úvod.
Akira přikývla a čekala na další instrukce.
„Nejdřív nahromadíš chakru ve svojí ruce.“ Posadil se na zadní a začal hromadit chakru do tlapy.
„Až nahromadíš dostatečné množství chakry, tak ji najednou vypustíš, rozprostřeš ji po dlani a prstech a dál do prostoru. Musíš jí ovšem dát tvar a udržet ho, jinak se technika nepovede,“ vysvětlil Kizoku a provedl techniku. Před ním se objevil velký chakrový štít, který vycházel z jeho tlapy.
Akira chvíli zírala na techniku, a když ji Kizoku zrušil, začala hromadit chakru do své ruky. A pak ji najednou uvolnila. Ale nestalo se nic.
„Nepospíchej,“ upozorňoval ji, „nejlepší bude, když se na to místo soustředíš.“
Akira se znovu soustředila. Za chvíli, když si byla jistá, že už má nahromaděno dost chakry, tak ji najednou vypustila. Chakra vybleskla z ruky, ale úplně špatným směrem a ihned zmizela.
„Výborně, to nejlehčí jsi už zvládla. Teď už ti jen zbývá naučit se chakru rozprostřít a udržet tvar,“ oznámil důležitě Kizoku.
„Ale jak to mám udělat? Je to hodně obtížné!“ stěžovala si.
„Všechno jde, když se soustředíš. A když to budeš hodně zkoušet, tak časem přijdeš na nějaký fígl,“ odpověděl jí.
„A žádné další rady?“ Podívala se na Kizokiho.
„Ne, zbytek musíš zvládnout sama.“ Opět se zatvářil důležitě. „Já odcházím. Ty zde trénuj sama.“
Akira trénovala celý týden téměř v kuse. Nebylo však téměř možné pozorovat nějaké zlepšení. Až po týdnu se to změnilo. Povedlo se jí rozprostřít chakru po celé ruce a dokonce i trochu do prostoru. Ale tento miniaturní štít hned zmizel. Přesto však byla Akira z této změny velice potěšena. Začala mnohem intenzivněji trénovat a do měsíce dokázala rozprostřít velký štít. Ale i ten ihned zmizel.
„Kizoku-sensei, Kizoku-sensei!“ Akira přiběhla do Velké síně. „Podívejte.“ Předvedla mu, co se zatím naučila.
„Už ses dokázala naučit rozprostřít chakru a dokonce i dát jí tvar, ale pořád ji nedokážeš udržet,“ řekl na to Kizoku.
„Mohl jste mě teda pochválit,“ řekla zklamaně, „ale já vím, pořád mi to nejde.“
„Zkus nahromadit ještě trošku víc chakry. Ale ne ji hned vypustit, musíš jí udržet na místě,“ poradil jí.
„Moc vám děkuju, Kizoku-sensei!“ usmála se a odběhla zase trénovat.
Akira trénovala další celý měsíc, ale pořád se jí nedařilo. Však jednoho dne přišlo překvapení. Shiro se zrovna chystal Akiru navštívit při tréninku. Napadlo ho, že by ji mohl trošku postrašit. Přikrčil se v keři před ní a ve chvíli, kdy to nejmíň čekala, na ni vystartoval. Akira se strašně lekla, ale přitom vytvořila štít, který dokázala udržet. Ihned to běžela předvést Kizokimu a pak už jen trénovala a dolaďovala techniku.
Akira se tedy naučila bravurně ovládat Chakra Shiruho od začátku tréninku za tři měsíce.
„Byly to pěkně náročné tři měsíce,“ řekla si.
Další měsíc už jen odpočívala a ani neprosila Kizokiho o další trénink. Opravdu si potřebovala odpočinout.
Začalo se ochlazovat. Do lesa Ikagawashi pomalu přicházela zima. Jednoho chladného rána si Kizoku nechal zavolat Akiru do Velké síně. Kromě Kizokiho tam byla i Kira.
„Jak už jistě víš Akiro, za tři měsíce budeš skládat Chuuninskou zkoušku, takže jestli chceme ještě trénovat, tak na to máme měsíc, než začne opravdová zima. Ty jsi na tu zkoušku dostatečně připravena, ale ještě bych tě chtěl naučit jednu techniku. Nejdřív musíme zjistit, jakou podstatu máš,“ řekl Kizoku.
„Podstatu?“ zeptala se nechápavě Akira.
„Ano, podstatu. Už bys měla vědět, že máme pět druhů podstaty chakry. Katon, Fuuton, Raiton, Doton a Suiton,“ připomněl jí.
„Hm.“ Akira přikývla, aby dala najevo, že ví, o čem se mluví.
„Takže, teď si vezmi tenhle chakrový lístek…“ Podal jí na první pohled obyčejně vypadající kus papíru. „… a vpusť do něj svou chakru.“
Akira vpustila do lístku svou chakru a ten se roztrhl na dvě stejné části.
„Co to znamená?“ ptala se.
„Hm, máš větrnou podstatu,“ pronesl zamyšleně Kizoku, „ale technika, kterou jsem tě chtěl naučit, vyžaduje bleskovou podstatu. No nevadí, zkusím tě jí naučit, běž zatím na cvičiště.“
Když Akira odběhla, přistoupila ke Kizokimu Kira.
„Je tak mladá a ty už ji učíš takové těžké techniky. Jsem ráda, že na moje přání na ni nejsi tak přísný, ale přijde mi, že po ní chceš až moc. Je pravda, že Kuchiyose no Jutsu se dokázala naučit za den a Chakra Shiruho už taky zvládla, ale přidávat do toho ještě trénink s podstatou? Zatím to zvládá, ale nemusí to tak pořád být…“
„Dokud jsem její mistr já, tak taky povedu její trénink. Bylo to rozhodnutí jejích rodičů, že mně ji svěřili,“ odsekl uraženě.
„Dali ji sem, protože má talent na techniky, které se zde může naučit. A je rozumné, že ji neučíš schopnosti Tora no yūrei už teď. Neříkám, že bys měl její trénink vést jinak, jen bys na ni nemusel tak naléhat. Je ještě malá a nedokáže uhlídat, co zvládne a co ne,“ řekla Kira.
„Už jsem řekl, že já jsem její mistr,“ zavrčel na tygřici a odešel.
„Vždy se musí chovat jako „Ten Alfa“. No jo, s tím už nic neudělám,“ vzdychla Kira a také odešla.
Když Kizoku dorazil na cvičiště, Akira už byla nachystaná.
„Co to bude za techniku? Je těžká? A zvládnu ji, když mám jinou podstatu?“ vyptávala se.
„Bude to technika Raiton: Yajirushi. Všechno k tomu, abys ji zvládla, už umíš. Potřebuješ se jen naučit, přidat do své chakry podstatu,“ odpověděl.
„Provedení této techniky je takové – nejdřív vytvoříš pečetě. Pak jednou rukou tvaruješ svou chakru do tvaru šípu a druhou rukou do ní přidáváš bleskovou podstatu. Ale pozor! Jelikož máš větrnou podstatu, tak to pro tebe bude těžké. Musíš se maximálně soustředit a zkusit v sobě najít bleskovou podstatu. Je možné, že ji nebudeš nikdy moc ovládat, takže není zaručeno, že se ti to podaří. A nakonec, když se ti to povede, tak už jen stačí techniku hodit,“ vysvětloval Kizoku.
„Dobrá,“ usmála se trošku vyděšeně.
„Tak tedy, já odcházím. Nechám tě tu samotnou. Trénuj sama.“ Měl se k odchodu.
„Cože? To je všechno? Už mi nijak nepomůžete?“ překvapeně za ním volala.
„Nevím, jak ti ještě pomoct…“ zavolal v odpověď a pak zmizel mezi stromy.
Akira trénovala ve dne i v noci po celý měsíc. Vytvarovat chakru se jí dařilo, ale přidat do ní podstatu bylo těžké. Obzvlášť bleskovou. Když se ji v sobě snažila najít, tak se nic nedařilo. A když do ní přidala větrnou podstatu, celá technika se rozpadla.
Už začaly padat první sněhové vločky. Akira se chystala na další den plný tréninku, ale Kira ji zadržela:
„Nikam nechoď, už je zima. Musíš se smířit s tím, že se ti ta technika nepovedla. Mohla by sis zatím přečíst něco o společenském chování, vždy jsi četla jen svitky o misích, technikách a takových věcech.“
Akira svěsila hlavu a šla si sednout ke stolu, kde byly nachystané knihy a další svitky. Kolem poledne, když Kira někam odešla, se Akira s Shirem vytratili. Mezitím, co Akira trénovala, Shiro hlídal, jestli už se Kira nevrací. Když ji uviděl, utíkali spolu zkratkou domů. Takhle to probíhalo každý den.
Jednoho dne, když Akira zase tajně trénovala, Shiro opět uviděl Kiru, jak se vrací domů.
„Akiro, už jde! Pojď, musíme domů!“ pobízel ji.
„Počkej, tentokrát se mi to už určitě povede. Cítím to! Tu jinou podstatu. Není větrná, je jako kdyby už konečně byla blesková!“ zadržela ho Akira.
Akiře z rukou najednou začaly šlehat blesky. Když vrchní ruku odkryla, ležel jí na ruce chakrový šíp, z kterého proudilo mnoho elektrických výbojů.
„Ano! Konečně! Povedlo se!“ jásala.
„Co se to v tom lese děje? Cítím Shira a Akiru.“ Kira natočila uši tím směrem. Rozeběhla se lesem za nimi. „Oni šli tajně trénovat! Ale počkat, ty blesky… Že by se to konečně Akiře povedlo? To snad není možné!“
„Akiro!“ užasla, jakmile ji uviděla.
„Konečně se mi to povedlo, Kiro!“ vykřikovala šťastně Akira a poslala šíp na strom, který se okamžitě rozletěl.
„To je skvělé!“ Pak ale se vzpamatovala. „Ale neměli jste být náhodou doma? A honem domů! A nepřejte si mě!“
„Ale tohle musí vidět Kizoku-sensei!“ Akira neposlechla a utíkala s Shirem do Velké síně.
„Kizoku-sensei! Povedlo se!“ křičela. Bez dalšího čekání předvedla techniku.
„Výborně, teď už jsi určitě připravená na Chuuninskou zkoušku,“ pochválil ji.
Akira se usmála a běžela zpátky domů, protože věděla, že dostane vynadáno.
„Vidíš? Zvládla to,“ ušklíbnul se na Kiru, která se schovávala za sloupem.
„Ano, zvládla. A já jsem tomu už málem přestala věřit…“ provinile přiznala.
„To ovšem byla chyba,“ usmál se Kizoku.