Světelní strážci - Kapitola XIX. - Naše tajemství

Kapitola XIX. – Naše tajemství

Wiera měla toho dne volno. Byla polovina května po jejích patnáctých narozeninách a i v Yama no hyō vše rozkvétalo. Seděla na stromě plném žlutavých kvítků na mýtince, odkud se svou nejlepší kamarádkou po nocích sledovaly klidný les.
„Mohla bych se zase jednou podívat za Akirou,“ napadlo ji. Slezla proto dolů a zamířila za Shianem, jenž právě sledoval Ariho při tréninku nejnovější, společné techniky.
„Ahoj, Shiane,“ pozdravila ho.
„Vítej nám, má malá sestřičko,“ zazubil se a udělal jí ořecha.
„Jau jau! Přestaň!“ Plácala ho po ruce. Když se jí podařilo odskočit dostatečně daleko z dosahu jeho ruky, zatvářila se ukřivděně a upravila si účes.
„Co potřebuješ?“
„V první řadě tě profackovat,“ utrousila. „ale chtěla jsem zajít za Akirou, můžu?“
„Jistě, proč ne? Hikari no gādian ti jde ze všech nejlépe. A od té poslední nehody ses velmi zlepšila.“
„Díky,“ usmála se a odcházela. Pak, jako by si na něco vzpomněla, se vrátila, šťouchla bratra do žeber a utekla.
„Jau!“ vyjekl Shian. „Za co?“
„Ty víš moc dobře!“ odpověděla mu, smějíc se.
Rozeběhla se po cestě dolů z hor, naštěstí nezakopla a nesjela na úpatí po ústech.
„Akira-chan!“ zavolala na hnědovlásku, opírající se o strom.
„Ruki,“ mávla jí na pozdrav.
Vydaly se spolu směrem do Centra.
„Pěkný přívěsek,“ pochválila jí Akira nový šperk. „Odkud ho máš?“
„To… je dlouhý příběh,“ odvětila vyhýbavě.
„Mimochodem, poslední dobou se mi zdá, že máš pořád světlejší a světlejší vlasy.“
„Fakt?“ Udiveně vzala do ruky jeden pramen. „Vypadá to tak. A ty je máš zase čím dál tmavší, přijde mi,“ podotkla.
„No jo, možná jo.“
Dorazily až ke Kizokimu do Velké síně. Tygr seděl před trůnem a očividně na ně čekal.
„Vítej v lese Ikagawashi, Rukushiko.“ „Zase.“
„Arigatou, Kizoku-sama.“ Uklonila se a přitom jí zpod trička vypadla hvězda.
Velký tygr sebou trhnul, když pečeť poznal. „Ona už začala s tréninkem Hikari no gādian? Vždyť je jí teprve patnáct…!“ Akira si okamžitě všimla jeho rozpoložení.
„Kizoku-sama, není Vám něco?“ zeptala se.
„Ne, kdepak, jen jsem se trochu zamyslel.“ Odkašlal si. „Můžete jít.“ Pak se položil na zem a sledoval dívky, jak za radostného hovoru scházejí po schodech. Když mu jejich hlavy zmizely z dohledu, švihl ocasem.
„Wiera by tu techniku měla zvládnout, přestože je ještě poměrně mladá. Ale její vodní element je na ovládání obtížný. Poslední a zároveň jediný, komu se ho podařilo ovládnout, byl Umiresu. Můj dědeček ho osobně znal. Budiž jim země lehká.“ Položil si hlavu na tlapy a vzdychl.
Dívky se potulovaly po Centru a zabloudily i do odlehlejší části lesa.
„Už jsem ti říkala, že ti to nový oblečení sluší?“ ptala se Akira.
„Ne. Ale jestli mi ho chceš pochválit, tak díky,“ uculila se Wiera. Mohlo se taky totiž stát, že by druhá z dívek chtěla udělat naprostý opak, jak to často nejlepší kamarádi dělávají.
„Ty hele, můžu se tě na něco zeptat?“
„Povídej.“
„Kdes byla minulý měsíc? Zase mi přišlo, že z tebe cítím nějaký parfém. A byl mi povědomý.“
„No, byla jsem u rodičů.“ Odvrátila tvář a dělala, že sleduje něco velice zajímavého na druhé strany od Akiry. Cítila, jak rudne. Navíc měla tendenci víc kmitat očima.
„Aha.“
Chvíli bylo ticho. Ozývaly se jen jejich kroky na cestě.
„Hele, Akiro,“ oslovila ji Wiera vážně, „už delší dobu bych ti chtěla říct vcelku důležitou věc.“
„Nó?“ pobídla ji nejistě.
„Jde o to…“ začala, „že Umi Rukushika není mé pravé jméno. Je to jen přezdívka.“
Akira vykulila oči. „Takže… se ve skutečnosti jmenuješ jinak?“ Odpovědí bylo kývnutí. „A jak teda?“
„Hikari Wiera. Jsem nositelka jednoho z nejvzácnějších Kekkei Genkai, a proto se musím chránit.“
Druhá z dívek pokývala hlavou. Zdálo se, že to vzala vcelku klidně. Pak se najednou zamračila.
„Počkej- Hikari Wiera? Nejmladší dcera krále Akihira a královny Manami?“
„Ano,“ přisvědčila a bylo na ní, aby se tvářila překvapeně. „Ty znáš moje rodiče?“
„Eh, dalo by se to tak říct,“ uklonila hlavou ze strany na stranu, „byla jsem na první misi a měla jsem za úkol je doprovodit do Písečné. Podepisovali tam nějakou smlouvu nebo co. Pak jsme zamířili do Země Trávy, kde královna koupila to oblečení, které máš na sobě.“ Poukázala na něj prstem.
Wiera se prohlédla a pousmála se. „Mamka měla na tyhle věci vždycky cit. Už jsem ho potřebovala.“
„V Konoze ho předala Ammanti a ta ho dala nedávno tobě. Vrtalo mi to hlavou, protože jsem si byla stopro jistá, že už jsem ho někde viděla. A navíc jsem si vzpomněla, že ta levandulová vůně byla v celém zámku.“
„Takže se nezlobíš?“
S úsměvem zavrtěla hlavou. Potom zvážněla. „Vlastně… když mi věříš natolik, že jsi mi prozradila své tajemství, tak já ti na oplátku sdělím svoje.“
„Opravdu?“
Akira přikývla. „Celým jménem jsem Akira Namikaze.“
Nižší z dívek se nepatrně zamračila, protože si nedokázala spojit jméno s příslušnou osobou. Litovala, že při výuce dějepisu nedávala větší pozor. Nechtěla ale před kamarádkou vypadat zabedněně.
„Namikaze?“ zeptala se naoko udiveně.
„Ano.“
„Páni, nečekala jsem, že bys mohla být zrovna Namikaze.“
„No, díky.“ Akira se zmateně pousmála. Pak pohodila hlavou. „Víš co? Představím tě svému senseiovi.“
„On tě ještě učí někdo jiný než Kizoku?“ divila se Wiera.
„Ano. Právě proto ti ho představím.“
Šly po lesní cestě stále dál a dál od Centra. Pojednou vyšší z dívek uhnula na sotva znatelně vyšlapanou pěšinku. Druhá ji následovala. Ještě několik minut se prodíraly vysokým porostem, když tu se před nimi vynořil malý patrový domek.
Jak se přibližovaly, tmavovláska si povšimla, že kolem je udusaná tráva. Plocha byla zřejmě určena k tréninku.
Akira otevřela dveře a vešla dovnitř. Pokynula kamarádce, ať jde také dál. Ta se rozhlédla po útulné předsíňce. Připomínala jí to dobu strávenou v Konoze na zkouškách.
„Ryo-sensei, Daichi-kun! Vedu hosta!“ zavolala vyšší z dívek.
V patře se ozvaly kroky a běh po schodech dolů.
Objevil se muž středního věku i postavy. Měl tmavě hnědé vlasy a na sobě světlou kostkovanou košili v hnědých kalhotách. Zprvu vyhlížel dosti přísně, ale když je uviděl, usmál se.
Odněkud z přízemí přišel i mladík o něco málo starší než dívky. Byl muži velmi podobný, a tak se Wiera správně dovtípila, že jsou pokrevně spřízněni.
„Ryo-sensei, Daichi-kun, ráda bych vám představila svoji nejlepší kamarádku Umi Rukushiku. Ruki, tohle je Ryo, můj sensei na větrné techniky, a jeho syn Daichi,“ představila je Akira.
„Velmi mne těší,“ usmála se nižší a potřásla si s oběma rukou.
„Potěšení je na naší straně,“ řekl Ryo za sebe i za syna. „Akiro, můžeš provést Rukushiku po okolí. A jinak máš dnes volno,“ oznámil jí.
„Arigatou, Ryo-sensei,“ usmála se.
Vyšly ven. Akira se opřela o kmen stromu do stínu a Wiera se posadila vedle ní na osvícenou část.
Pár minut jen tak relaxovaly. Náhle nižší šťouchla do spolusedící. „No, a co budeme dělat teď?“
„Já nevím, nic mě nenapadá…“ odpověděla Akira, „vlastně... říkala jsi, že máš jedno z nejvzácnějších Kekkei Genkai.“
„Ano, to jsem říkala,“ přikývla.
„Ukážeš mi ho?“
Wiera sáhla do zadního pouzdra a už si chtěla sundat čočky, když se zarazila. Omluvně se usmála.
„Víš, tohle nejsou moje pravé oči. Nosím čočky.“
„Vážně?“ Akira se přiblížila obličejem a zkoumavým pohledem ji sledovala. „Kdybys mi to neřekla, nepoznala bych to.“
„To je právě ten důvod, proč je mám,“ ušklíbla se. Sejmula je.
Vyšší pootevřela ústa a znovu si prohlédla její oči.
„To je… Byakugan? Ne, nemůže být, protože Byakugan nemá ty tečky,“ mumlala si pro sebe. Odtáhla se. „Co je to?“
„Tak se dívej. Sharingan.“ Světlounká levandulová se změnila na krvavě rudou, objevil se tenký kroužek a tomoe opsaly půlkruh.
„Vau. A co bylo to druhý?“
„Chvíli počkej, potřebuju krátkou pauzu.“
Několik sekund se nic nedělo. A pak:
„Byakugan.“ Červená zmizela pod zářivou nafialovělou, kolem očí jí naběhly žíly, černé tomoe zmizely.
„Páni,“ vydechla. „To je neuvěřitelné.“
„Viď?“ souhlasila nadšeně. Úsměv jí mírně povadl. „Problém je, že je nemůžu používat moc veřejně, abych si zachovala identitu Rukushiky.“
„Tak ten Byakugan vyzkoušíme teď,“ navrhla Akira, „co vidíš?“
„Hmm, Ryo si čte u sebe v pokoji, Daichi zametá před domem. Jinak nic.“
„Super. Dostala jsem skvělý nápad, pojď,“ škodolibě se zazubila a kamsi táhla Wieru za ruku.
Došly až za dům, kde po okně vylezly do patra na balkón. Odtamtud se už snadno dostaly na střechu. Opatrně se přesunuly až na druhý okraj.
„Teď sleduj a hlavně mlč,“ ušklíbla se Akira a vytáhla z kapsy zelenožluté jablko.
Wiera absolutně nechápala, co má Akira v plánu. Ta se natáhla s ovocem co nejdál nad volný prostor. Hnědovláska si všimla, že míří přesně na Daichiho hlavu. Už už chtěla něco namítnout, ale druhá ji nevraživým pohledem umlčela. Jablko hned poté pustila.
„JAU! Kde se tady doprčic vzalo japko?!“
Dívky se na střeše dusily vlastním smíchem ve snaze nevydat ani hlásku.
„Vždyť jsou tady jenom jehličnany!“ rozčiloval se dál Daichi.
To už se dvojice na střeše neudržela a obě opravdu hlasitě vybuchly smíchy.
„AKIROOO!“
„Dělej, zdrhej!“ Akira popadla, stále se smějíc, Wieru za loket a utíkaly se schovat hlouběji do lesa.
Celý zbytek dne spolu něco dělaly. Cvičně bojovaly, mluvily o všelijakých věcech, smály se. Wiera dokonce Akiře ukázala, co se učí za techniku. Celé okolí na pár vteřin zalilo oslňující světlo.
Když techniku zrušila,
„Aha, takže po tomhle se ze mě stane blondýna,“ konstatovala Wiera.
„No to budeš fakt kočka…“ Akira se ironicky pousmála.
K večeru se rozloučily. Akira zůstala u Rya a Wiera se vrátila zpátky do Hor. Zrovna se podávala večeře. Přijala od Shiana misku s rýží a posadila se vedle sestry. Ari samozřejmě něco nadšeně vykládal, a tak ho zprvu na půl ucha poslouchala.
„Ammanti, kdo byl Namikaze?“ zeptala se, když se bratranec nadechoval.
„Namikaze?“ udiveně se na ni podívala. „Ty si nepamatuješ Minata Namikaze, Čtvrtého Hokage? Zemřel před pěti lety při obraně Konohy.“
„No jo, Wiero, ty si nevzpomínáš?“ přidal se Shizute. „Byl předsedou na naší Chuuninské zkoušce, přece jsem s ním bojoval.“
„A jó vlastně!“ plácla se do čela. „Jak jsem mohla zapomenout. Byl tak hezký a příjemný…“ „Takže Akira je Yondaimeho… sestra? No teda!“ prolétlo jí hlavou.
Všichni se rozpovídali o tréninku. A když se k nim přidala i Arashi, bylo o zábavu postaráno.
Byl čas jít spát. Šestice se uložila na místa a popřáli si dobrou noc. Ari a Shian se ještě chvíli něčemu chichotali, načež je Ammanti umlčela botou. Následoval výbuch smíchu ze strany Shizuteho a Wiery.
„Je dobře, že jsem Akiře řekla své tajemství.“ Prsty zabořila do Arashiny měkké srsti a zavřela oči.