Světelní strážci - Kapitola XVII. - Síla smyslů

Kapitola XVII. – Síla smyslů

Neutekl ani týden a Wiera s Arashi konečně dorazily do Země Deště. Oblast dostála svému jménu, takže pršelo devadesát procent dne. Naštěstí k Horám už to nebylo daleko. Během čtyřiadvaceti hodin byly na úpatí.
„Už se těším, až zalezu do sucha. Mám snad i kůži plnou vody.“
„Mluvíš mi z duše, můj kožich je jako houba.“
Ačkoli po dlouhé cestě zívaly čím dál víc a sotva mžouraly, na vrchol vyšplhaly poměrně rychle.
A nahoře jako když utne – pochmurné počasí bylo to tam a vykouklo slunce.
Wiera se zmateně rozhlédla.
„Kde jsou všichni?“
„Hm… co?“
„No levharti,“ poukázala na dočista liduprázdné plošiny, „je to tu jako po vymření, takové pusto tu nikdy nebylo.“
„Ty seš fakt tak hluchá, že neslyšíš, jak se nám tlemí za nejbližším kamenem?“ Pohlédla na ni úkosem s výrazem, jako by to snad bylo úplně jasné.
„Ne. Neslyším ani kamzíky.“
Arashi si povzdechla. „Mami, vylezte! Je beznadějná.“
Opravdu – zpoza balvanu vyšla skupina levhartů s Yuki v čele. Z hlavní plošiny seskočila celá severní hlídka, směrem od jezera východní a jižní stráž a od jeskyně se blížil zbytek obyvatel hor, včetně rodiny Hikari.
„Vítáme naše Jouniny,“ usmála se Ammanti.
„Děkujeme za milé přivítání,“ oplatila sestře úsměv.
„Na vaši počest jsme my všichni uspořádali menší oslavu.“ Takara, Kyoshi, Amaya a její děti ustoupili a dvěma příchozím se naskytl pohled na dlouhý pás jídla a pití na dekách, které v Horách sloužily místo stolů.
„A jako odměnu tu pro vás máme dárek,“ řekl Shian, odněkud vytáhl dva balíčky a podal jim je.
„My si to rozbalíme později,“ oznámila Wiera i za Arashi, která svůj chtěla rozsápat hned.
„Nakonec poslední věc.“ Dvojčata se rozestoupila a z mezery vyšli Akira a Shiro.
„Akira-chan!“
„Shiro-kun!“ Obě dvojice se hned pozdravily.
„Dobrá.“ Shian tleskl. „Myslím, že můžeme začít.“
Většina se odebrala k dekám. Ammanti se ještě o něčem bavila s Yuki. Mladší toho využila a přišla za ní, když levhartice odešla.
„Tak Ohnivá tanečnice, jo?“ zašklebila se. Sestřina tvář náhle pozbyla veškeré radosti a mihl se v ní stín zloby.
„Kdo ti to řekl?“ přimhouřila oči.
„Jeden doktor v Konoze. Ošetřila jsem kamaráda, měl krvácení do břicha, a on pak chtěl vědět, jestli tě znám.“
„Poslouchej,“ vzala ji za ramena, „ten chlap je fanatik a blázen. Kdoví proč se zoufale snaží přijít na kloub schopnostem naší chakry, zkoumat ji a vytvořit látku na její bázi.“
„Pořád nechápu, proč je to špatně.“
„Není to z jeho iniciativy. Nedělá to sám pro sebe – kdyby ano, čert ho vem. Jenže ho někdo ovládá, našeptává mu zlé věci. A ten dotyčný ji chce vyrobit. Ne ku prospěchu všech, nýbrž jenom pro sebe.“
„To jsem netušila,“ Wiera sklonila hlavu. „Asi je špatné, když jsem mu řekla, že tě znám.“
„Cos mu řekla?“
„Ptal se, jestli tě znám a já řekla, že ano, nic víc.“
„A nestalo se-“
„Rukushiko, pojď, jdeme si připít na tvůj úspěch!“ zavolal na ni Ari. Sestřenka váhavě pohlédla na svou sestru.
„Promluvíme si o tom později,“ pousmála se.
Obě dvě zapluly do chumlu všech svých nejlepších přátel.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Shizute, „začal bych tím, že jsme všichni moc rádi, že ses v pořádku vrátila.“
„I s Arashi,“ nezapomněl dodat Ari. Levhartice mu věnovala děkovný úsměv. Ammanti se ujala slova.
„V neposlední řadě bychom ti opět chtěli my všichni, co tu stojíme,“ ukázala na početnou účast, „pogratulovat k úspěšnému složení Jouninské zkoušky.“
„Jak ‚ti‘? Já tam byla přece taky!“ dožadovala se pozornosti mladá levhartice.
„Říkejte ‚vám‘,“ doporučila Wiera.
„Přejeme vám hodně štěstí do života.“ Akira pozvedla sklenku a Shiro přikyvoval.
„Na zdraví!“ zvolal Shian, načež se Horami rozlehl hlasitý smích.
Posedali si na deky. Levharti se pustili do spousty masa, které bylo připraveno. Lovci říkali, že jim kamzíci přenechali asi dvacet starých a taky nějaké mladé.
Arashi všem podrobně a barvitě vyprávěla, co všechno spolu zažily. Zaměřovala se především Wieřiny trapasy a přešlapy, ty svoje zamlčovala. Nad tím musela dívka jen kroutit očima, ale hlasitý smích levhartů ji na druhou stranu tešil.
Se setměním se šly s Akirou projít.
„Tak povídej,“ vyzvala ji, „jaká byla zkouška?“
„Docela drsná, musím říct,“ usmála se. „Skládala se z několika částí. První den jsme dostali za úkol rozluštit šifru, která nám napověděla, kde máme najít další. Na druhém místě jsme luštili další šifru a tak dále. Cestou jsme sbírali i kousky skládačky, takhle vypadá.“ V zadním pouzdře našla kostku a ukázala ji své kamarádce. Ta ji vzala a začala si prohlížet obrázky.
„To je pěkný,“ řekla, „můžu si ji nechat?“
„Jestli chceš,“ pokrčila rameny. „Dál – dozvěděli jsme se místo a konání další zkoušky. Museli jsme najít svitek a potom bojovat z dalším účastníkem, který měl opačný svitek. Když jsme zvládli i tohle, s jiným členem jsme vytvářeli společnou techniku.“
„To je super.“ Akira teď vypadala vskutku zaujatě. „Dokázala bys ji předvést?“
„Jedině s Ammanti, ale je poměrně nebezpečná, takže…“ Nervózně se podrbala na zátylku.
„Aha. A potom?“
„Nakonec jsme bojovali s jinou dvojicí. A bohužel tam byl podobný typ holky jako byla ta tvoje,“ trpce se pousmála.
Druhá dívka zavrčela a pohodila hlavou. Pak se ušklíbla.
„A nepotkala jsi tam někoho zajímavýho?“
Wiera se zlehka usmála. Věděla, že jí Akira jen oplácí otázku, kterou jí ona sama položila před půlrokem po její Jouninské zkoušce.
„No, zajímavý tak úplně nebyl, spíš zvláštní. Jmenoval se Tobi. Ani nevím, jak si mě našel, z ničeho nic se přede mnou objevil a začali jsme si povídat. Byl docela zábavný,“ usmála se, když vzpomínala na setkání během druhé části zkoušky večer v lese.
U srdce ji zahřálo, když si vzpomněla na jeho slova. Vcelku se jí zamlouval, až na prvotní dětinské chování, snahu zastrašit ji a nabídku k vládnutí světu. A na jeho přítele rostlino-člověka.
„Tobě se líbí!“ vykřikla Akira vítězoslavně, když si všimla Wieřina úsměvu.
„Co? Ale né, je to jen kamarád.“
„Tak kamarád,“ kývala hlavou a dělala, že jí to hrozně moc věří.
„No vážně, co si o mě myslíš?“
„Že kecáš,“ vyplázla jazyk a obratně se vyhnula plácnutí. Hnědovláska vzdychla.
„Počkáš na mě? Já si teď potřebuju promluvit se s- Ammanti.“ Výmluvně ukázala palcem za sebe.
„Jasně, moc dlouho se nezdržuj, v cukrárně mají otevřeno jen do osmi.“
Kývla a zamířila k jeskyni.
Sestra stála u východu a zamyšleně hleděla do tmy. Když si všimla příchozí, posadily se obě na zem.
„Tak co se vlastně přihodilo?“ zeptala se Ammanti. Okolo jdoucí Shian se zvědavě po obou svých sestrách podíval a přisedl si.
Wiera se neklidně zavrtěla. Chtěla mluvit o vcelku choulostivé věci a trochu se styděla. Ale věděla, že oběma svým sourozencům může naprosto důvěřovat a oni ji jistojistě podrží.
„No… jak už jsem říkala, zachránila jsem kamaráda, trochu jsem ho ošetřila a pak ho dovedla ke komisi, kde už čekali záchranáři. Byl tam i ten doktor, co se ptal, jestli tě znám, Ammanti.“
„A jak vypadal? Černé vlasy, tmavé oči, kozí bradka?“ zajímala se.
„Ano, přesně tak, jen trochu došeda. A měl navíc brýle.“
„Hm, dlouho jsem ho neviděla, tak je možné, že se mu zrak zhoršil. Pokračuj, prosím.“
„Zjistili, že má v těle zhmotněnou chakru. Nechala jsem ji tam proto, aby se mu zahojila tkáň.“
„To byla správná věc,“ podotkl Shian.
„Druhý den jsem šla Isameho navštívit. Koupila jsem mu i kytičku. Povídali jsme si, a když jsem šla ke dveřím rozsvítit, do pokoje vtrhli muži z ochranky. Měli v ruce stříkačky, vůbec nevím v čím, ale asi to byla sedativa. Něco na uklidnění. Říkali, že mě mají chytit. A pak jsem utekla oknem.“
„To jsem si myslela,“ zamračila se černovláska, „byl by toho schopen, navíc by to odpovídalo tomu…“
„Odpovídalo čemu?“ ptal se Shian.
„Když jsem byla ve službách ANBU v Konoze, ještě před Čtvrtým, ošetřovala jsem po dosti náročné akci svého partnera a pak ho dovedla do nemocnice, kde se ho ujal právě ten doktor, kterého jsi zmiňovala. Později přišel za Hokagem a poprosil ho, jestli bych mu nepomohla s jedním výzkumem. Ale Sandaime něco tušil a jeho prosby zamítl.“
„Jenže se pokusil o něco nekalého, předpokládám…“ odtušil bratr.
„Přesně. Za několik dní mě přepadli jiní ANBU. Že prý dostali příkaz mě někam dovést či co. Naštěstí se mi podařilo uniknout.“
„Ten rozkaz ale nevydal Hokage, že ne?“ chtěla se ujistit Wiera.
Ammanti zavrtěla hlavou. „Ne. Tamti byli z jedné odnože, z Rootu.“
„Danzou…“ zavrčel Shian a přivřel oči.
„Co je to ten Root? Copak ANBU není jednotná složka?“ nechápala nejmladší.
„Root je jistá větev elitních konožských jednotek, pracuje samostatně, nezávisle na hlavní. A hlavní, jak už jsem ti párkrát říkala, se dělí na dvě skupiny. Velkou – ta plní ty nejtěžší S mise, sleduje, zabíjí a podobně, a malou – ochranku Hokageho, který ovšem oběma velí.“
„Aha…“ hnědovláska pokývala hlavou. „Takže Root je specifická skupina a vede ji ten… ten… Danzou.“
„Když už je o tom řeč,“ začal mladík, „mám dojem, že jistou dobu po mě v Konoze taky někdo šel. Ale s jistotou to tvrdit nemohu.“
„Na tebe se ten doktor neptal,“ namítla hnědovláska.
„Ach jo,“ povzdechl si, „a já si chtěl užít svých pěti minut slávy.“
„Přestaň.“ Ammanti do něj strčila loktem. „Tohle je víc než vážná věc.“
„Hm,“ ušklíbl se.
„Takže jestli i o Shianovi doktor věděl, docela jsem nám zavařila. To jsem nechtěla… vážně ne!“
„Nedělej si starosti, Wiero.“ Sestra jí položila ruku na rameno a vlídně se na ni usmála. „Neudělala jsi nic špatného, ani jsi nic neprozradila. Každopádně někdy v blízké době půjdu zjistit, jak se věci mají.“ Složila ruce do klína a pohlédla na bratra. Ten kývl.
„Bude to tak lepší. Pro nás všechny. A teď honem na kutě, šup, šup,“ popoháněl nejmladší sestru.
„Tak hele!“ obořila se na něj. „Tohle je můj den, chci si ho užít.“
„Tss, kdo to dítě vychovává?“ zavrtěl hlavou. Wiera se jen ušklíbla, zvedla se a měla se k odchodu, když tu si na něco vzpomněla.
„Ještě jedna věc – je to jen domněnka, vůbec nevím, jestli je to tak, ale…“
„Ale co?“ Ammanti zvedla obočí.
„… myslím, že se mi probudil Sharingan.“
Sourozenci zamrkali, vyměnili si pohledy, chvíli na sebe zírali, pak se otočili zase na nejmladší a jednohlasně zvolali:
„Tak to je nářez!“
„He?“
„Co je nářez?“ Do jeskyně vešla i dvojčata. Mrkli na dva nejstarší a následně tázavě pohlédli na sestřenku. Ta se neklidně ošila.
„Co má být?“
„Co má být? Co má být?! Ty jsi majitelka jednoho z nejvzácnějších Kekkei Genkai a ptáš se ‚co má být?‘?“
„Klid, Shiane,“ přerušila ho Ammanti. „Wiero, je pravda, že ačkoli jsi ještě ani neměla možnost vyzkoušet své nové schopnosti, odměna za tvoji hlavu už pravděpodobně stačila vzrůst.“
„O kolik?“ Arimu zasvítily oči.
„Co já vím, možná o sto procent.“
„Hele, mám takový nápad. Až budeme s penězma na dně, Wieru prodáme a budeme v suchu.“ Shizute se bratrovu návrhu tiše zasmál.
Nejmladší probodla staršího z dvojčat pohledem.
„Já mám lepší – až nebudeme mít co jíst, zabijeme Ariho a celého ho sníme. Aspoň od něj bude klid.“
„To nám ale nevystačí na moc dlouho,“ namítl Shian.
„Ovšem když Wieru prodáme,“ vložil se Shizute do debaty, „není záruka, že dostaneme například dva miliony ryou, o kterých Ari sní. Můžou to být jen dvě stovky.“
„To jo, ale pořád je můj návrh lepší,“ řekl Ari. „Dostaneme peníze.“
„Děláš jako kdybys jich od svého táty neměl dost. Můj nápad je lepší – bude tu ticho a budeme mít jistotu, že už se nevrátíš, kdežto já bych mohla.“
„Tak tě prodáme někam daleko! Třeba do Země Železa.“
„Zapomeň!“
Začali se dalšími dvěma dohadovat, která z idejí má víc pozitiv než negativ a bude přínosnější pro zbytek rodiny.
„Hej, buďte zticha, ještě tady máme Ammanti.“
„Ano, Ammanti, co si o tom myslíš?“ Čtvero párů očí se zahledělo na černovlasou ženu se zkříženýma rukama na hrudi. Odkašlala si.
„Z moci mi svěřené…“ začala. Ostatní dychtivě čekali na její proslov. „Používám právo veta a nakazuji vám čtyřem, abyste okamžitě zhasnuli a mazali spát!“
„Nééé!“
Wiera se na sestru zazubila a rychle odběhla. Co kdyby se náhodou ostatní dožadovali spravedlnosti.
S Arashi, Akirou a Shirem zavítali do vesnice, kde zůstali do pozdních nočních hodin, než se rozloučili a vrátili se do svých domovů a postelí.
Ráno otevřela oči. V jeskyni byla pořád tma, ale venku už svítilo slunce. Hlasitě zívla a začala se hrabat z brlohu. Ostatní ještě spali. Nechala je dřímat a sunula se ven.
Myslela si, že po včerejšku bude víc mrtvá než živá, jenže když vyšla ven a zář ji oslnila, změnila názor. Během minuty byla schopna běhat, skákat a juchat, jak moc byla plná energie.
Vylezla si nad vchod a pozorovala okolí. Vždycky to tak dělala.
Za chvíli uslyšela škobrtání a válení kamínků po skalnaté podlaze. Lehla si a hlavu dala přes okraj, aby viděla na příchozího.
„Ohayougozaimasu,“ pozdravila mladšího z dvojčat, Shizuteho.
„Ohayou,“ oplatil pozdrav a skryl zívnutí. „Jak ses vyspala, sestřenko?“
„Kupodivu dobře. A ty, můj oblíbenější bratránku?“
„Nejradši bych ani nevstával…“ Pomnul si oči. Zastavil se na rozhraní světla a stínu, dal si ruce v bok a zhluboka se nadechl. „… ale čerstvý vzduch se mnou dělá divy.“ Pohlédl na ni a utrousil: „Už zase hoříš.“
Slovo ‚hoříš‘ používali pro označení samovolného sálání chakry. Koneckonců to opravdu vypadalo jako šedý oheň.
„Hm.“
„Brý ráno, šici,“ zamumlal Ari, jehož současný stav bdělosti naprosto identicky odpovídal jeho dvěma příbuzným před několika minutami.
„Ahoj.“
„Čau.“
Wiera koutkem oka zaregistrovala šedé plamínky na Shizuteho hrudi, a tak chtěla něco vyzkoušet.
„Počkej moment, Ari,“ zastavila ho. Oba dva na ni pohlédli. Seskočila k nim. „Ještě nechoď na světlo.“ Bratránek něco otráveně zamručel. „Předpokládám, že by sis ještě rád schrupnul.“
„Si piš.“
„Dobře, pojď ven,“ pobídla ho a při tom ho pečlivě sledovala, „Říkej nám, jak se cítíš.“
„Wiero, co zamýšlíš?“ ptal se Shizute, jenže sestřenka ho umlčela zvednutím ruky.
„No, pořád se mi chce spát,“ utrousil, „ale už ne tolik. Vlastně mi je docela fajn.“
Mladšímu z Wieřiných bratranců začalo svítat, a tak se bratra zeptal: „Nechtěl by ses před snídaní trochu proběhnout po horách?“
„Jo, klidně bych i šel. Ale Wiera půjde taky, dáme si všichni tři závod.“
„Ty si nějak věříš.“
„Tss, beztak se bojíš, že prohraješ.“
„S tebou zrovna.“
Chvíli ho beze slov bedlivě pozorovala. Jak předpokládala, za chvíli z něj začala sálat chakra.
„To jsem si myslela,“ pronesla si pod vousy. „Shizute,“ oslovila druhé dvojče, „běž se na chvilku schovat do stínu. Myslím, že zhasneš.“
Bratranec tak vykonal. Šedivé plamínky během chvilky zmizely.
„Máme to!“ zavýskla Wiera. Oběma klukům skočila kolem krku a dala jim pusu na tváře.
„He? Klidni hormon, jo?“ Ari ji od sebe odstrkával. „A radši mi vysvětli, o co běží.“
„To máš tak,“ začala, „dlouhou dobu, jak dobře víš, jsme si lámali hlavu nad sáláním naší chakry z těla. A teď jsme právě přišli na to, že jsme jakési baterie na solární energii. Sluneční světlo nám dodává šťávu.“
Ariho zachmuřená tvář se najednou rozzářila a vydal citoslovce pochopení. „Ahá! Že my jsme to ale chytrý děti, co?“ zazubil se.
„Tak na to, že vám to trvalo bezmála tři roky, to zas nic světoborného není,“ ozvalo se z jeskyně.
Trojice po onom člověku vrhla vražedný pohled.
„Pán ‚všechno vím, všechno znám‘ se uráčil vstát, jak vidím,“ utrousil Ari. „Co jsem slyšel od Ammanti, prý to tobě trvalo dva a půl roku. Takže se moc nevychloubej.“
Shian nasadil kyselý výraz a našpulil rty.
„V každém případě,“ za Shianem se objevila Ammanti a dala bratrovi ruku na rameno, „se on i vy tři díky tomu můžete naučit speciální techniku.“
„Speciální techniku? Jakou? Jakou?“ vyzvídal Shizute. Ale nejstarší se jen tajemně usmála a nic neprozradila.
„Na techniky bude čas později.“ Ze skály nad vchodem vykoukla Yuki. „Teď máme důležitější věci na práci. Wiero, pojď se mnou.“
Dívka se vydala za levharticí na hlavní plošinu. Vůdkyně se posadila a několik minut mlčela.
„Popravdě jsem zklamaná,“ začala, „ne z tvojí zkoušky, ta dopadla na výbornou, ale z tvých nedominantních smyslů.“
Wiera se zastyděla. Byla pravda, že v noci se pohybovala velmi pomalu i po známých místech, obávajíc se, že nohama zavadí o nějakou překážku.
„Proto jsem se rozhodla, že podstoupíš dlouhodobý trénink.“
„Jak moc dlouhodobý?“ uklonila hlavu na stranu.
„Dokud si nebudu jistá, že se dokážeš obstojně pohybovat i bez zraku,“ ušklíbla se Yuki. Podala jí šátek. „Zavaž si oči. Každý den tě budu zkoušet v různou denní dobu z ostatních smyslů a určování hodin. První týdny budou jednoduché. Pochybuji, že bys určité věci nepoznala.“
„A co další věci?“ ptala se, už uměle oslepená.
„Budeš provádět složitější úkony – vařit, pohybovat se po horách bez dopomoci a nakonec i bojovat.“
„Vidíte to až moc optimisticky, Yuki-sensei,“ utrousila dívka a otočila se směrem, kudy tušila schůdný terén z plošiny.
„Abych nezapomněla – žádný Byakugan!“
„Tak to mě zrovna napadlo.“
Neviděla teprve pár minut a už moc dobře chápala, jak se cítí slepý člověk. Neuvěřitelně bezbranně. Připadala si dosti hloupě. Šla velmi pomalu s rukama nataženýma před sebou.
Samozřejmě obyvatelé neodolali příležitosti jí pomoci. A stejně tak měli všichni spoustu dobrých rad a připomínek.
„Dávej pozor, ať nezakopneš!“ varoval ji Shian.
„Pojďte, paní, já Vás převedu přes cestu,“ řekl Ari. Chytil ji za paži a kamsi ji vláčel.
„Bacha na výmoly a kameny!“ volal Shizute.
„Tady máš hůl, abys do něčeho nevrazila.“ Arashi jí do ruky strčila jakousi ulomenou větev.
„Dejte mi všichni pokoj, nebo vás tím klackem praštím!“ zavrčela na ně a vymanila se z Ariho sevření.
„Ale ty jsi přece nevidomá…“
To už Wiera nevydržela a ohnala se větví směrem, kde si myslela, že její příbuzní stáli. A trefila se.
„Au!“ vykřikla Ammanti. „Dívej se laskavě kolem sebe, ano?!“
„Já na to nemám!“ zvolala nejmladší. Kládu zahodila za sebe, nedbajíc, koho trefí, a odešla svým šnečím tempem.
V uších jí přitom zněl pobavený smích.
Po týdnu už si z ní většina přestala dělat legraci. Až na pár výjimek jako Shiana a Ariho a taky Arashi. U ostatních spíš vzbuzovala respekt, protože se postupem času v mnoha ohledech zlepšovala.
„Dobře, teď zkouška čichu a chuti.“
Yuki na tác vypodložený vlnou (aby Wiera podle pokládání nic neslyšela) položila několik věcí.
Dívka se ušklíbla.
„Je tam česnek, ten poznám jistojistě.“
„Opravdu česnek? A ne jen nějaké koření?“
Hnědovláska se zamyslela, přiblížila hlavu více k tácu a do zubů uchopila již zmiňovanou rostlinu.
„Výborně, česnek dáme na stranu. Co tam je dál?“
„Podle čichu…“ zkoumala předměty, „tady je něco- Proboha, to je snad stoprocentní líh!“ rychle uhnula a zacpala si nos. „Fuj, bě to bylo hded divdý.“
„No, líh to sice není… ale uznat ti to můžu.“
„A co to teda je?“
„Borovička.“
„Boro- co? Malá borovice takhle smrdí?“
„Ale ne, to je kořalka. Tak dál.“
„Aha. Hm… ble, lékořice!“
„Výborně.“
Ještě několik věcí se dalo poznat podle čichu. Potom už musela zkoumat pomocí chuti. Zrovna v puse žmoulala kus drátu.
„Hm… no… tohle vypadá… na nějaký kov.“
„A jaký?“
„Asi měď. Je takový… bez chuti.“
„Správně. A co tohle?“
Wiera k podávanému předmětu přičichla. Vůně byla velice slabá, skoro ji necítila. V každém případě ji odněkud znala. A zaboha si nedokázala vybavit odkud. Olízla ho. A rázem se jí rozsvítilo.
„Ble, psspff… to je nějaká hrouda písku,“ prskala a otírala si ústa.
„Ano, pískovec. Myslím, že pro dnešek můžeme skončit. Vypláchni si pusu.“ Podstrčila jí nějakou láhev.
Dívka odšroubovala víčko a trochu si nalila do pusy. Až příliš pozdě si uvědomila zradu.
Tekutinu rychle vyplivla.
„Yuki-sama, chcete mě tou svou borovicí zabít?!“