Hanae, kapitola 8.

Hiashi netušil, že to, co prohledával pohledem nebyl les. Pečeť na okraji vytvářela iluzi a on ji nemohl prohlédnout. Vracel se do vesnice, chtěl vyslat pro jistotu další dva ninji, aby se přesvědčili, že zemřela. Sama, na selhání organismu. Znovu se přesvědčoval o své nevině, myslel na manželku a dcery. Neustále se přesvědčoval, že by nemohl normálně žít, kdyby to neudělal. Marně. V hlavě se mu pořád ozýval temný hlásek. Jeho bratr a Neji, oba zemřeli. Neměl by dobrovolně vyvražďovat svůj klan, vždyť by nakonec mohli skončit jako Uchihové. Po tom netoužil. Ale oni také neměli tzv. "polokrev". Pospíchal do vesnice, celý hořel, toužil si lehnout a spát. Sám byl překvapený, jak moc ho tahle situace sebrala. Měl by být vyrovnaný. Zhluboka se nadechl a násilím se vracel do klidu. Vzdálenost místa incidentu od vesnice překonal dvojnásobně rychleji. Stál před vesnicí, rukou si upravil vlasy, uhladil záhyby svého oděvu a nasadil neutrální výraz. Po otci, strhaném posledními událostmi, nebylo ani památky a místo něj tu stál vážený vůdce klanu. Zamířil rovnou do kageho kanceláře.
„Tak jak to dopadlo?“ ptal se Kakashi.
„Je to vyřízené,“ pomlčel o tom, že nejednou na cestě zpátky pomýšlel na sebevraždu. Byl znechucen sám sebou.
„O co šlo?“ chtěl vědět Hokage.
„Radši bych to nezmiňoval, jednalo se o osobní záležitost klanu.“
„Dobře,“ Kakashi neměl právo se tím zabývat, pokud to bezprostředně neohrožovalo vesnici.
„Možná tam pro jistotu ještě někoho pošlu, nechci to podcenit.“
„Říkal jste, že je to vyřízené,“ Kakashi se na něj upřeně podíval.
„Ano, ale to neznamená, že bych měl polevit na ostražitosti,“ pronesl důležitě.
„Chápu, pokud by se to mělo týkat vesnice, okamžitě mi dejte vědět,“ s těmito slovy ho propustil. V duchu si ale umínil, že pošle nějaký tým zjistit, co se stalo.

Když dojedli, spokojeně se opřeli o stěnu a odpočívali. Přemýšleli, co dál. Sasuke se zamyšleně díval na zbylé dva. Bratr byl vždy o krok napřed a teď tomu nebylo jinak. Připadal si zase osaměle. Ale nemusel by být.
„Vrátím se do Konohy,“ přerušil ticho.
„Proč?“
„Tady jsem zbytečný,“ odpověděl. Nesnesl to napětí, že ho zase pošlou pryč a tak se rozhodl jít dobrovolně.
„Asi máš pravdu,“ neochotně přiznávala Hanae, „moc jsi mi pomohl, ale nerada bych tě dál obtěžovala. Děkuji ti.“
„Zase jsi mě předběhl,“ řekl Itachimu.
„A ty se mě už zase snažíš dohonit,“ odpověděl starší bratr, „pojď sem.“ Když přišel blíž, cvrnknul ho do čela.
„Auu,“ řekl mimovolně, ačkoliv dávno zažil větší bolest.
„Žij svůj život,“ dostalo se mu rady, „ale díky, žes´ pomohl.“
„Stejně jsem rád, že žiješ,“ Sasuke se konečně zbavil smutku, který ho trápil od chvíle, co se dozvěděl pravdu, „mám něco vyřídit ve vesnici?“
„Ani ne, nevíme, co komu Hiashi řekl,“ přemýšlela Hanae.
„Nejspíš neřekl nikomu nic, jen dávej pozor na Hiashiho. Varuj nás prosím, kdyby se něco podezřelého dělo,“ poprosil ho bratr.
„Jak vás najdu?“
„Stačí poslat vzkaz,“ podal Sasukemu svitek, ze kterého mohl jednoduše vyvolat několik havranů.
„Jasně, půjdu,“ mávl rukou na rozloučenou a otočil se. Tady už nemá co dělat. Co si od toho vlastně sliboval?
„Je to všechno tak strašně složité,“ povzdechl si už venku a vzpomněl si na Shikamara. Přemýšlel nad tím, co znamená žít vlastní život. Ten jeho se právě nachází v troskách. S umělou rukou, neznámými pocity. Měl by se vrátit do vesnice a začlenit se do normálního života. Vzpomněl si na sen, co se mu zdál. Ještě nikdy neviděl Sakuru tak krásnou, ještě nikdy se mu tak nelíbila. Mělo ho to někam nasměrovat? Vydal se ven z lesa a přemýšlel. Rozjímal nad tím, co chce od života. Chtěl se vrátit zpátky do dětství, kdy jeho klan, ač v ústraní, byl pořád vážený.
„To je ono,“ zamumlal si pro sebe, „prostě to zkusím.“ Rozhodl se požádat Sakuru o schůzku. Naruto už dávno chodil s Hinatou, Temari a Shikamaru byli také spolu častěji, než by bylo normálně potřeba a nedávno se Ino začala červenat v přítomnosti Saie. Rozběhl se a skákal ze stromu na strom, aby byl ve vesnici rychleji. Nevšiml si, že minul jednoho z lidí, kteří po nich šli. Šli především po Hanae, ale měli za úkol zlikvidovat každého, kdy by o ní mohl něco vědět. A tak, ačkoliv nechtěl, byl do případu dál zapojen.

„Tak co dál?“ zeptala se Hanae.
„Buď můžeme zůstat tady, předělat to tu a mít útočiště v tomhle lese,“ začal.
„A nebo?“
„Nebo se můžeme vrátit do vesnice.“
„Ráda bych to jednou provždy vyřešila, ale nevím, co se se mnu stane teď. Nemám zkušenosti se zmenšenou pečetí a ani jsem ještě nezkusila svou techniku,“ namítla.
„Takže tu chvíli zůstaneme a pak se vrátíme,“ shrnul Itachi jejich situaci.
„Souhlasím,“ spokojeně kývla, „ale radši bych byla nahoře, tady je to moc tmavé.“
„Jakoby tam bylo větší světlo.“ Tu větu už Hanae neslyšela. Zavřely se jí oči a jen hluboce a pravidelně dýchala.
„Co je zas tohle?“ divil se Itachi, „je to všechno tak strašně složité.“ Povzdechl si ve stejnou chvíli, jako Sasuke. Rozhodl se, že dokud bude Hanae normálně dýchat, nebude nic řešit a prostě počká.

Vykřikla, rozhodila rukama a otevřela oči. Čelo měla orosené a třásla se, po zádech jí běhal mráz, ale uvnitř ji spaloval žár.
„Klid,“ vyslovil tichý měkký hlas a někdo ji vzal za ruku.
„Už ne,“ sténala. Zdála se jí noční můra, jakkoliv se to mohlo zdát divné, procházela poslední fází tréninku.
„Kdo jsi?“ zeptala se s očima přivřenýma vyčerpáním.
„Itachi,“ odpověděl.
„Ty žiješ? Nemáš být náhodou mrtvý?“
„To je od tebe milé, že to zmiňuješ,“ nemohl si pomoci.
„Kde je Sasuke,“ chvatně se začala zvedat, ale tělo jí vypovědělo službu.
„Šel přece do vesnice.“
„Tys´ ho nechal jít samotného?“ zděsila se, „Zabijí ho!“
„Je dospělý shinobi, zvládne to,“ uklidňoval ji.
„Musíme bez prodlení za ním,“ znovu zkusila vstát. Marně.
„Co se děje, chováš se úplně jinak,“ zeptal se. Tak náhlá změna povahy nemohla být jen tak. A taky to vypadalo, že si něco nepamatuje nebo to tají.
„Pamatuji si, jak jsem tě našla a pak jsem bojovala s otcem, od té doby mám prázdno,“ zamyslela se. Co se jen mohlo stát?
„Nic si od té doby nepamatuješ?“ ujišťoval se.
„Ne, víc nic.“ Zvedla ruce a prohlížela si je. Najednou si vyhrnula rukávy, zdvihla dolní okraj trika. Pochopila, že pečeť je zmenšená. To také vysvětlovalo, že jí bylo líp než obvykle, což se projevilo v tu chvíli, kdy ustaly vedlejší účinky nevědomky prováděného tréninku.
„Jak se to zmenšilo?“ ptala se sama sebe. Itachi zčervenal.
„Zmenšil jsem ti ji,“ ozval se hrdě, ale vzápětí toho zalitoval.
„Jak?“ zněla prostá otázka dožadující se detailního popisu.
„To ti povím až někdy jindy,“ autoritativně prohlásil.
„Co o mě víš?“ byla rozhodnutá nevzdat se, ale byla natolik inteligentní aby věděla, že pokud jí to teď neřekne, bude muset vymyslet jiný způsob, jak to zjistit.
„Vážně si nic nepamatuješ? Ale jak je to možné? Ledaže...“ vyndal mast, ale na krabičce nic nebylo. Pak si vzpomněl, že má u sebe dopis, vlastně dva. Jeden pro ni, jeden pro něj.

Itachi, ještě jednou ti děkuji, že ses toho úkolu ujal. Ta mast, kterou jsem ti dala způsobí, že po dobu jejího působení si pacient vůbec nic nepamatuje. Nenech se zmást tím, že se pacient probere. Mast působí do té doby, než se pacientovi opět zavřou víčka. Může to být kdykoliv, přesně nevím, jak dlouho působí, neměla jsem čas to zjistit. Postarej se prosím o mou dceru, pomstěte mě a co uděláte pak je na vás. Pravděpodobně ji budou trápit noční můry, ale musí to vydržet. V té masti je složka, která dokončí její trénink, dohlédni na to, aby ji ještě nejméně sedmkrát použila. Děkuji ti.

Hanae, Itachi ví úplně všechno, možná toho ví víc než ty. Můžeš mu věřit. Dala jsem mu mast, díky které dokončíš trénink své techniky. Jakmile zvládneš vyvolat všechny koridory, můžeš s nimi pohybovat, prodlužovat je, prohazovat, co si jen vzpomeneš. Také to bude méně náročné na chakru, ale nesmíš to podcenit. Několikrát si to zkus. Kladu ti důrazně na srdce, pomsti mě, je to mé poslední přání. Musíš zabít svého otce, i v tom ti snad Itachi pomůže. Mám tě moc ráda. Sbohem, máma.