Nevratné ticho: Hon na jinchuurikiho II.

1. 4.
Křečovitě svíral oběma rukama okraj umyvadla, paže ho sotva udržely v předklonu. Jeho dech zanechával na zrcadle matné pomalu mizející obrazce, zmateně zíral do neurčita, skrz zrcadlo, skrz dům, skrze tento svět. Stál tak už dlouhé minuty a nejspíš by se na tom nic nezměnilo, kdyby mu před očima neprobzučel jakýsi hmyz. Malátně uvolnil paže a v rámci možností se narovnal, cítil, jak mu na malou chvíli klesl krevní tlak, lehce zavrávoral. Po krku až na záda mu stékaly pramínky ledové vody jakožto památka na nezbytné chrstnutí vody do rozespalého obličeje. Pod očima se už pomalu rýsovaly nafialovělé kruhy.

Odezněla třetí hodina ráno, blížila se doba setkání s informátorem, tím nejstarším a nejspolehlivějším, vlastně se na něj i docela těšil a asi to byl jediný faktor, který mu bránil ve vykašlání se na tuhle noční bojovku. Brzké vstávání ho vždycky ničilo, navíc tohle už zacházelo do extrému. Kdy si naposledy dopřál víc než 5 hodin spánku? Během minulé noci a dne se musel stihnout přesunout z Konohy do Suny, najít si tu skromné bydlení a teď musel zase vstávat.
Zívl a neohrabaně si promnul obličej, div si nevyšťouchl oko. Po tom všem už se cítil hrozně unavený, neustále se někam hnal. Mělo tohle vůbec svůj konec? Nebo se uzavřel do smyčky dominových úkolů? S každou splněnou misí se objevila nová, jeden vyřešený problém otevřel druhý. Čím starší, tím víc příšerností a životů měl na svědomí. Což bylo logické, ale posledních několik let ten počet neřestí rostl až příliš rychle.
Bezradně si znovu promnul oči a přemítal nad tím, jak nejjednodušeji vyřídit momentální záležitosti. Zaprvé, slíbil šťastný návrat týmu 10 a Sakury, zadruhé, před lety se zavázal k poslušnosti vůči Norimu a jeho organizaci, zatřetí, Kyerine trvala na vyřešení problematiky bojových táborů a vesnic.
Jako kdyby to osud tušil a už předem do něj vytesal připomínky těchto bodů, měl na těle tři pečetě. Skoro mu to až přišlo vtipné, spíše sarkasticky vtipné, ale pořád vtipné, připadal si jako ocejchovaný majetek. Téměř celé břicho zabírala pečeť související s Kyuubim, neustále mu jeho domov připomínala a momentálně i příslib pro bábi Tsunade. Přes pravé předloktí se táhla dlouhá pečeť pro přijímání rozkazů od vůdce organizace, který sdělení tajnými znaky vepisoval do obdobné pečeti na papíře. Podřízeným se pak znaky objevovaly na předloketní pečeti, při svém zjevování a mizení pálily příšerným způsobem. Na levém zápěstí byla pečeť vzhledově podobná k té předchozí, jenže mnohem menší funkčně odlišná a o hodně… Vydřenější.

„Naruto!!!“ Zazněl odkudsi zoufalý dívčí výkřik.
Jenže pozdě. Nestačil ani myšlenkově zpracovat, oč jde. Do pravých žeber ho udeřil prudký silný náraz, ostrá vlna. Neustál nápor dalšího útoku a jen bezvládně mířil k zemi a s hlasitým výdechem plného bolesti se vydrala ven i dávka krve. Dopadl na tvrdý povrch z ostrého kamení. Celý se třásl, rukou si zakryl část zranění, které silně krvácelo, zlomená žebra se mu tiskla k plícím.
„Cos to…!“ Slyšel jen část, jeho smysly vynechávaly. Rychlý dupot a nasupené poznámky, jak se k němu blížila, slyšel jen zaobleně, nejasně. Dění viděl rozmazaně a nestabilně, jako kdyby se všechno kroutilo všemi směry.
„Musíte trénovat víc! Tímhle tempem tu techniku nikdy nedokončíme!“
„Tímhle to nezlepšíš!“ Pár dlouhých skoků a už byla u něj, sama byla na několika místech zraněná. „Proboha… Naruto? Slyšíš mě?“
Neměl sílu jí odpovídat, jen trochu přivřel a zase pootevřel oči, na jiný náznak souhlasu se nezmohl. Kyerine rychle provedla sadu ručních pečetí a začala s léčením, pohybovala prsty nad jeho posledním zraněním, podle potřeby prsty krčila a zase narovnávala, mohli jste od nich vidět pruhy chakry. Šlo o jednu z jejích klanových technik.
„Nori je- On nechtěl, jen… Promluvím s ním, ano? Budeš v pořádku.“ Její hlas měl uklidňující účinky, musel se nepatrně pousmát nad její diplomacií. Po celý svůj život stála na Noriho straně, jen teď viditelně znejistila, Naruto se stával její pravou rukou a tak nechtěla, aby trpěl.
Noriho závěrečný útok byl víc než přehnaný. Vždyť šlo o trénink! Trvalo desítky minut, než svého parťáka dala do pořádku, léčení ji viditelně vyčerpalo. Rukávem si setřela pot z čela a z kleku se svalila na zadek, napnula nohy a začala s nimi trochu pokopávat, aby si je zpátky pořádně prokrvila a zbavila se nepříjemného mravenčení. „Mno… Myslím, že už by ti mohlo být lépe, co říkáš?“
„Díky. Kyerine, je to lepší.“ Vydechl, pokýval hlavou a ztěžka se posadil. S nevinným úsměvem pak dodal: „Akorát je mi teda dost hrozně.“
Protočila nad ním oči, ten kluk nebyl ani trochu vděčný, ale potřebovala se tomu zasmát a odlehčit situaci. Celý uplynulý souboj dal její psychice pořádně zabrat. Samozřejmě dokázala bojovat s vysokou precizností a bez mrknutí oka, ale tentokráte to vážně přehnali. Skoro až šílené, trénovat tak tvrdě a vážně a způsobovat těžká zranění vlastním lidem, nad tím jí zůstával rozum stát. Hlavně, že už to měli za sebou, pak s Norim musí nutně promluvit. Tohle se totiž opakovat už nebude, nikdy.
„Můžu si za to sám, promiň. Nevím, jak tomu mám říkat, ale prostě… Ta technika mi moc nejde. Občas teda ano, ale spíš teda ne. Navíc, moc to nechápu, je to dost složitý.“ Přiznal útržkovitě, točila se mu hlava a těžce se mu dýchalo. Zajel si rukou do motanice rozcuchaných vlasů a prachu. Zatímco Kyerine zvažovala odpověď, snažil se zaujmout polohu, kde by ho ošetřená rána bolela nejméně, ta bolest chapadlovitě vystřelovala po celém hrudníku.
„Je to poměrně složitá technika, zabere ještě hodně času, než tvoje hlava zvládne pochytit vše a utvořit z toho souvislý vjem. Zkrátka při aktivaci téhle pečetě by se měli propojit naše postřehy. Jde vlastně o postupné vytvoření složité kombinace nervových synapsí, které později umožní to, že když tu pečeť aktivujeme, tak zjednodušeně řečeno budeme vědět to, co zrovna v tu chvíli ví také ten druhý. Například teď, nemohl jsi Noriho najít a když pak na tebe vystartoval, nepostřehl jsi ho. Ale já ano, jenže zase než na tebe zařvu, tak je tam časová prodleva. A pak to dopadá tak, jak to dopadá. Představ si, že najednou máš smysly i na jiném místě.“

Nakonec to ale tak růžově nedopadlo, sedm let společného tréninku vešlo vniveč. Naučili se sice mnoho technik a triků, jenže zároveň po celou dobu trénovali tuhle potvoru, techniku krátkého propojení smyslů a právě ta měla být největší triumf v rukávu. Celých sedm let. Sedm let věnované tomu, aby pak na 15 minutový boj mohli aktivovat pečeť a následně sdílet své informace a postřehy a tím mnohonásobně zvýšit rozsah svého vnímání. Vyklouzlo mu pohrdavé uchechtnutí. Bylo to směšné, protože Kyerine se v klíčových situacích stejně potulovala kdesi fuč, odmítla členství v Noriho organizaci. Měla tam s Narutem tvořit nejsilnější článek. Když odcházela, nikdo jí nijak zvlášť hrubě nebránil, všichni to akceptovali s až podezřelým klidem. Co vůbec změnilo její názor? Vlastně se jí na to nikdy nezeptal. Ta malá holka vyrostla a najednou nesouhlasila se vším, co vypadlo z Noriho úst, k jeho smůle se změnila.
Avšak hromada otazníků se kolem ní točila vždycky a asi to tak mělo i zůstat. Mohli jste se s ní stýkat i několik let, mluvit s ní dlouhé hodiny, ale nevědomky ve společnosti vystupovala tak zvláštním způsobem, že jste nikdy neměli povědomí o tom, s kým skutečně mluvíte.
Zakroutil hlavou, aby setřásl lavinu myšlenek, která ho začala zavalovat. Sice momentální čas byl naprosto do nebe volající, ale musel navštívit toho svého zvěda a dostat z něj co nejvíce informací o bojovém táboře právě v této oblasti, přeci jen tam nemohl vrazit úplně nepřipravený.
Venku vítr syčivě zpíval pro prázdné ulice a pohrával si s nedostatečně upevněnými předměty. Přes mlhu písku jste mohli vidět jen velmi omezeně a vlastně to ani nevadilo, ulice skvěly prázdnotou a o architektonickém pokroku se tu také mluvit nedalo, všechny domy vypadaly v Suně pořád stejně.
Jeho informátor bydlel jen pár domů od noclehu, kde se Naruto ubytoval. Takže sice se za ním mohl stavit hned, jak dorazil, ale upřímně řečeno tak trochu doufal, že si nejdříve odpočine a pak až se za ním vydá v rozumnější hodinu. Inu nic, zoufalé časy si žádaly zoufalé, rozespalé činy a možná to tak bylo i bezpečnější. Nemluvě o tom, že když se za ním naposledy vypravil v rozumnou dobu, čekalo na něj velkolepé přivítání nahých žen, načež se nezmohl na víc než rudnutí až nad rámec reálných barev a spuštění brady někam k podlaze. Alespoň informátor vyšel jako spokojený, nad tou scénou řval smíchy. Při té vzpomínce narovnal rty do tenké linky a potupně si skryl obličej do dlaně. Začínal se bát toho, co tam uvidí tentokrát. Tedy ne že by ty ženy nebyly pěkné, naopak byly nádherné až moc, jen takové tvary běžně nepotkával.
Zastavil se před zacíleným domem a zaklepal. Musel nějakou dobu vyčkávat, vlastník nebyl tak pohotový jako Tsunade a než se vůbec dobral k spínači světla, do čehosi naboural a spustil hejno nelétajících předmětů, ozvala se kaskáda dunění a necenzurované mručení. Nakonec se však dveře otevřely.
„Jiraiya-sama,“ pozdravil nadšeně a úsměv se mu rozlezl od ucha k uchu. Najednou se mu zdálo, že by si klidně mohl dát i maraton. Za to jeho bývalý mistr očividně energií moc neoplýval, oči sotva pootevřené a rty trochu mračivé vykukovaly zpod rozházené bílé vlasy. Podle špatně nasazeného trička soudil, že je to jen rychlá improvizace a podle skvrn od rtěnky se dalo odhadnout leccos.
„Ááá,“ zívl si a omluvně pozvedl ruku. „Jestli je tohle plán, jak mě zabít, tak je- Áááá – geniální.“
„Omluvám se, taky jsem to málem odložil.“ Nevinně se zakřenil a vstoupil do Jiraiyova provizorního bydlení, nepochybně tu už trávil delší dobu. Zaprvé se snažil sesbírat informace ze zdejší oblasti a zadruhé ve volném čase hledal inspiraci pro svou další knihu, vlastně asi v opačném pořadí.
Jiraiya ho zavedl do kuchyně a společně se posadili k menšímu dřevěnému stolu.
„Tak spusť,“ vyzval ho a prazvláštním způsobem se protáhl.
„Nejdřív bych potřeboval co nejvíc informací o táboře asi 30km jižně od Suny.“
Jiraiya se znechuceně otřásl a z naprostého propnutí při protahování zad se svalil na stůl. „ Nemůžeme mluvit o něčem jinym než o táborech a epidemii? Tady snad už neexistuje nic jinýho. Každej den, vezmu noviny. Epidemie. Vezmu druhý. Tábory. Vezmu ženskou a co slyšim?“
Rozhostilo se ticho.
„Chápu.“ Usmál se smutně Naruto a zamyslel se. Už dlouho mu ležela jedna otázka v hlavě. Nevěděl, jestli se na ni Jiraiyi může zeptat. Kdoví proč vždy, když se na to zeptal svého momentálního senseie, Noriho, nikdy mu neodpověděl a místo toho odvedl téma slovíčkařením úplně jiným směrem. Jenže on byl tak zvědavý! Co je zatajované, to je zajímavé. Musel se zeptat. Aspoň to zkusit. „Kdo je Katsuro?“
Jiraiya zamyšleně zvedl hlavu ze svého rozplácnutí na stole, aby viděl Narutovi do tváře a chvíli to i vypadalo, že odpoví, jenže pak se v jeho tváři mihly jakési pochybnosti a nad tou otázkou jen máchl rukou. Zničeně se narovnal.
„Tak zpátky k tomu táboru,“ začal a nahnul se k napuštěné rychlovarné konvici, aby ji zapnul. „Je divnej. Nikdy přímo na Sunu neútočil, zajatce si přímo tipuje, odchytává mimo vesnici a dlouho je pak vyslýchá. Ti, co se odtamtaď dostali, byli v dost hroznym stavu. Trvá dlouho, než jsou vůbec schopni komunikovat. Většina pohlavárů si tohohle táboru moc nevšímá, což si myslím, že je chyba.“
„Slyšel jsem, že jsou tak trochu abnormální, to ano. Ale abych pravdu řekl, také mi víc dělají starosti tábory, co vraždí rituálně a plánují útoky na menší osady i velké vesnice, než tenhle. Není tak radikální.“ Svěřil se mu.
Pár vteřin na to začala skuhrat konvice, a tak se k ní Jiraiya vrhl tou nejvyšší rychlostí, jakou dokázal ve 4 hodiny ráno vyvinout. Bez optání připravil sobě i Narutovi čaj a pro zlepšení nálady a udržení bdělého stavu postavil na stůl i dózu se sušenkami.
„Proč se vlastně o ten tábor tolik zajímáš?“ Zeptal se s ne moc dobře skrytým zájmem a zároveň i podezřením.
„Ale jen tak, snažíme se vytvořit soupis všech táborů a k nim připojit co nejpodrobnější popis. Doufáme, že to pak vytvoří uzavřený celek, najdeme nejcitlivější bod, pilíř celé jejich kostry a bude po tomhle bordelu.“ Předložil svůj předem připravený důvod a možná byl až příliš dobře přednesený na to, aby ho Jiraiya shledal důvěryhodným. Každopádně se Jiraiya už dále neptal a pomalu míchal svůj čaj, pozoroval vlnící se hladinu a nad něčím usilovně přemýšlel.
„Jak to vlastně funguje v Zemi démonů?“ Vyrušil ho z přemýšlení.
Bělovlasý protočil oči a zaťukal si na čelo.
„Hergot, proč se na to ptáš mě a ne Noriho?“ A jéje, opět bude za toho přinejmenším nechápavého. Samozřejmě, že mu to Nori vysvětloval, dokonce i několikrát, ale tím, že z té země pocházel, tak ty základní informace vždy obalil hustou složitou kaší doplňkových informací a letopočtů a on se v tom pak úplně ztrácel. Nikdy nepatřil mezi ty nejchápavější, a tak potřeboval speciální, jednoduchou péči.
„Země démonů je jedna velká tradice a řád, to cituju Noriho. Takže nejvyšší pozici tam má kněžka, rozhoduje o záležitostech v rámci celé říše a všechno schvalování musí projít přes ni, jinak smůla. Pokud jde o to předkládání návrhů a jejich realizaci, funguje tam takzvaná Rada 3 Patronů, což jsou zástupci 3 nejmocnějších klanů té země. Doufám, že víš aspoň to, že Kyerinina máma je jednou z těch Patronů. Takže teoreticky, Kyerine na ten post taky mohla mít v budoucnu nárok, jenže prakticky ne, protože velkou část života strávila tady. Patroni ani jejich potenciální nástupci vůbec nesmí vytáhnout paty z kontinentu, pokud k tomu nevydá výslovný rozkaz kněžka. Dalším Patronem je poměrně nově Fanikori a tím třetím je-“
„Katsuro.“ Doplnil ho rychle Naruto. Tohle totiž věděl! Celý natěšený čekal povídání právě o tomto chlápkovi, měl vůči němu silné podezření.
„Katsuro,“ zopakoval pohrdavě poustevník a nevěřícně zakroutil hlavou. „Fajn, hádám, že mě nenecháš jít spát, dokud ti o něm něco neřeknu.“
Naruto se neubránil úsměvu, čekal, až se na druhé straně stolu srovnají myšlenky při chroupání sušenky.
„Tak abys to pochopil, jeho síla tkví především v tom, že protivník se sesype ještě před tím, než k nějakému boji vůbec dojde. Jeho síla je příšerně zveličovaná a každý nad tím valí oči, i když ve skutečnosti jsou mnohem schopnější shinobi. Třeba takový Fanikori by tě rozhodně měl zajímat víc.“
„Povídejte, Fanikorimu věnujeme zase jiné ráno,“ vyzval ho a podepřel si natěšeně bradu jako malé dítě, které se chystá na pohádku. Při vyslovení „zase jiné ráno“ se Jiraiyovi udělalo skoro špatně.
„Dobře, tak teda, kde jen začít. To, že je Patron, to už teda víš, takže víš i to, že je z vlivného klanu. Je na něm divné možná to, že vůbec nevystrkuje paty z domu. Takže buď se bojí lidí, nebo má kdovíjakou chorobu, anebo je hrozně ošklivý. Klan, ze kterého pochází, ovládá takzvané elementární krystaly. Někdo tomu říká elementární suspenze, protože používají nejčastěji tak malé krystaly, že spíše připomínají černý kouř. Ale mohou používat i krystaly velké jako tenhle barák. V případě, že se ty krystaly dotknou něčeho hmotného mimo uživatele, projeví se individuální podstata. Jiným způsobem ten svůj individuální element používat nemůžou. V případě opěvovaného Katsura je to blesk. Konec příběhu.“
„Počkat. Takže tak jako je Noriho klan jen vzdálená odnož rodiny Uzumaki, tak tihle jsou odnož Gureniny?“
„Tak možné to je, bylo by naivní myslet si, že všichni se drží na jednom místě po tisíce a tisíce let, myslím, že nějací hodně vzdálení příbuzní by to být mohli. A netroufám si tvrdit, jestli původní byli tady nebo tam. Pokud vím, tak ale například Kyerinina rodina na našem kontinentu obdobu nemá, což je škoda. Jak se vlastně má?“
„Kyerine. To je naprosto přesná ukázka ženy, sedm let jsme se učili maximálně spolupracovat, abychom byli eso Noriho organizace a hádej co, ona si to rozmyslela!“
Jiraiya se pousmál a překvapeně nadzvedl obočí. Kdo by to byl řekl, že zrovna ona. Hlavně ho překvapovalo, že si jí Nori nedrží víc zkrátka, vždy ji chránil jako oko v hlavě a teď ji nechává potulovat po světě? Asi už byl z těch mladých stejně unavený jako on, předat to ucho Naruta dál bylo tenkrát to nejvíc odlehčující, co kdy udělal. Samozřejmě ale teď cítil hrdost, nejen na to, že ho také zvládl krotit pár let, ale i na to, co z toho holomka vyrostlo.

Den před, bojový tábor na jih od Suny
Uplynulo už několik dní od začátku tohohle pekla, těžké rezavé řetězy se zahryzávaly do jejího hrdla, další se napínaly přes hruď a vytlačovaly tak písmeno X, jiné pevně svíraly zápěstí a kotníky. Téměř ani nedýchala, nekompromisní obemknutí jí to nedovolovalo a v místech největšího tlaku na ni zanechávalo temně purpurové odstíny. A kdyby jen ono. Po každé nezodpovězené otázce následovala řada seknutí bičem, také rozpáleným železem se ji snažili dovést k poslušnosti. Pokud jim úplně došla trpělivost, střelili po ní déšť střepů za doprovodu rozprašovačů slabé kyseliny nebo soli, obojí vedlo k nesmírnému utrpení.
O místnosti se dalo s jistotou říci, že je pod zemí, nebyly zde žádná okna a panoval zde štiplavý chlad a o něco vyšší vlhkost, než jakou byste předpokládali v Zemi Větru. Prvních pár minut jste zde museli snášet zápach hniloby, plísně a krve, pak už si ale čichové buňky přivykly a hrubá většina pozornosti se přesunula do nervových zakončení přenášejících bolest.
Místnosti znamenaly jen jakési výraznější výdutě, neostré výchylky z chodeb. Příčný průřez chodbou vypadal jako hrbolatý kruh, jen podlaha se snažila působit rovně. Mnohé by zdejší zdi mohly děsit, nebudily velký pocit důvěry, vystýlaly je nestejnoměrně velké kameny a další podporu tvořily už jen dřevěné trámce, pohupovaly se mezi nimi husté sítě pavučin. Některé ze zlomených trámců křížily cestu napříč a vyvolávaly dojem chátrajícího hlubinného dolu. Občas se uvolnily i některé kameny a poplašily tak hysteričtější povahy, takových si Ino nevšímala, v případě katastrofy by stejně neměla šanci uniknout.
Ztěžka nasucho polkla a pravým okem se zadívala do plamene malé nástěnné pochodně, plápolal tak klidně. Druhé oko měla nateklé po ráně do hlavy, dopadla ještě dobře, ten chlap jí taky mohl rozdrtit lebku. Ta rána přišla příliš nečekaně, ani nestihla… Vlastně, stejně by se nemohla bránit.
Přestávala myslet jasně. Dehydratovaná a vyzáblá ztrácela kontrolu, vše mizelo. Cítila se prázdně. Vyčerpaně. A zlomeně. Zlomili ji? Ne, ne, to ne. Jen už nemohla, nemohla už dál a celé tohle mučení nyní pomalu ani nevnímala. Neprožívala to, už ne, nezlomili ji, jen její tělo i mysl přestávaly vnímat.
„Mluv, odpověz ty ***ko a tohle skončí! Prostě to vyklop!!!“
On tu ještě je? Vydržel teď ticho nějak moc dlouho.
Mírně nadzvedla obočí a pokusila se narovnat hlavu tak, aby na něj viděla. Seděl na dřevěné židli obkročmo, takže cestu k ní mu ztěžovalo opěradlo. Zřejmě tak byla menší pravděpodobnost, že ji zabije předčasně, už mu tekly nervy.
„ŘEKNI MI KDE-!!!“ Začal řvát jako smyslů zbavený a prudce si stoupl, avšak ze stropu se uvolnila hrstka prachu a menších kamínků, takže raději urychleně provedl klidnící gesto a pokračoval ve svém vlastním zájmu mírněji. „Dělej, řekni mi, kde to najdem?! Nebo fakt už tvůj čas vypršel a chcípneš i se svejma kámošema a garantuju ti, že nejdřív se budeš dívat, jak ONI jeden po druhém chcípaj!“
Jenže bylo ticho, tak jako už mnohokrát po položení této otázky. Protože stejně, pokud to někdy vůbec věděla, teď už sotva dala dohromady jména lidí, co zná. Pomalou, značně výhružnou chůzí došel až k ní a chytil ji za odřenou bradu ušpiněnou od směsi krve a rzi.
„Tak holčička nemluví. Chm, možná začneš, až tu před tebou budu podřezávat ty ubožáky. Máš na rozmyšlenou ještě jednu noc, pak končíte.“ Domluvil, na poslední slova dal zvláštní důraz, flusnul jí do tváře a hrubě s ní trhnul doprava, až se ozvalo křupnutí.