InoSai - 03.Konec

Když se Ino po probuzení oblékla, učesala a umyla si zuby věděla kam půjde a co musí udělat. Vzala Saiuv náčrtník a sbalila si ho do kabelky. Musí mu ho vrátit a říct mu co k němu cítí. Co si myslí. A v co věří. Pořád je tady ale možnost ,že se ji vysměje a pošle ji domů dívat se na romány.

Pořád je tu ještě možnost, že ji maloval z jiného důvodu než z jakého si myslí. Co když se mu ve skutečnosti nelíbí? Co když ji dokonce ani nemá rád? Co když poprvé v životě pozná ten pocit odmítnutí? Může ji zlomit srdce. I když ví, že se snaží probudit své emoce, co když tenhle cit nadále odmítá? V mírných obavách se ale Ino rozhodla.

Když to nezkusí, nedozví se. Sešla schody do květinářství a pozdravila svou matku prodávající za pokladnou. Při dveřích se ještě zastavila a nasávala vůni nově dovezených fialek. Jednu si nenápadně utrhla, doufajíc že ji nikdo nevidí a zastrčila si ji za ucho vedle pramínků vlasů. Kromě vůní fialek nasála i novou vlnu sebevědomí. Jednoduše řečeno - připadala si sexy. Odhodlaně tedy vyšla z květinářství a zamířila směrem k Saiovu pronajatému bytu.

Nějak podvědomě čekala, že tam bude, nebo v to jen velmi silně doufala. S každým krokem si připadala jistější a jistější v tom co chce udělat ale také si stihla cestou pořádně rozmyslet jak to bude dál. Nepředpokládala, že její city opětuje ale zároveň v to tiše v hlouby duše doufala. Stejně jako doufala, že se nerozejdou moc ve zlém. Na Saiovy jí záleželo a za celou dobu co ho znala poznala že na dobré přátele člověk nenarazí na každém rohu. O to víc si Saie vážila a o to víc byla nejistá. Věděla ale že přátelství vydrží déle než vztah. Vztahy jsou na první pohled tak přirozené a neobyčejné, ale když se nad vztahem podíváte pod lupou a zamyslíte se nad nim, každý vztah měl jiný průběh a především jiný důvod hádek. Žádný vztah netrvá věčně.

Buď se rozejdou nebo je rozdělí někdo jiný, třeba smrt. Ona věděla že ji na Saiovy už teď moc záleží, o co víc by ji na něm záleželo kdyby se do něj zamilovala. A o co víc by trpěla, kdyby ho při nějakém boji ztratila.

U kamarádství má jistotu že nemůže nic pokazit. Rozhodla se tedy... že i kdyby její city opětoval, nezůstane s ním. Měla by stejně zlomené srdce jako možná i on, ale uvědomovala si že oběma tím prokáže laskavost. Nadechla se když spatřila jmenovku u zvonku na Saiuv byt a s výdechem na zvonek zazvonila. Čekala asi minutu v napětí, ale nic...

Zkusila zvonek znovu a opět nic. Když zazvonila po třetí opět se ozvalo ohlušující ticho. Raději by to už měla za sebou. Nervózně a nedočkavě si sedla na schůdky vedoucí ke dveřím od bytu. Dala si nohu přes nohu a začala si nervózně pískat. Nevěděla sice kdy Sai příjde, ale měla spoustu času tu sedět a čekat. Začala si do rytmu podupávat nohou a při tom přemýšlela co Saiovy do očí přesně řekne. Nad vlastní myšlenkou rozhovoru se někdy zamyslela a někdy zamračila. Zdálo se jí že s každou sekundou co na něj na schodech čeká se její sebevědomí víc schováva do ústraní až se nakonec zamkne na milion západů.

Rozhodla se že si ještě jednou projde náčrtník. Vytáhla ho proto z kabelky a začala v něm listovat. I když už ho jednou uviděla a prohlížela si ho celkem rychle, neunikly ji Saiovy jemné tahy tužkou, nad kterými se musela pousmát. Každý obrázek ji připomněl co se chystá udělat, a každý obrázek ke kterému se váže vzpomínka s více lidmi ji připomnělo - proč to musí udělat. Být jen kamarádi, to vydrží déle než být pár. Chlácholila se pocitem že dělá dobře. Mohla tu na Saie čekat tak čtyřicet minut když zaslechla kroky blížící se k ní. Zvedla oči od deníku a všimla si, jak se Sai hluboce podíval do těch jejích.

Myslela si že se s každou sekundou propalujícího pohledu roztává. Když se Saiovy zadívala do očí viděla v nich překvapení a radost. Upřímnou radost. Zvedla se a přešla k němu blíž. Když si stoupla blízko naproti něj, nervózně se zadívala na zem pod nohama. Mohla by se teď propadnout pod ten rozžhavený asfalt.
„Sai, tohle patří tobě," řekla a podala mu knížečku při čemž pořád nezvedala hlavu a zrak od země. Rukou ji nadzvedl tvář a zlehka se otřel o její rty. Jediná pusa dokázala Ino přivést do rozpaků a přinutit uvažovat. Všechno co si zaumínila bylo rázem to tam. Jednu ruku mu položila na tvář a druhou mu rozčechrala vlasy když do nich zajela.

On ji chytil za boky a přitiskl blíž k sobě, přičemž ho ani na chvilku nepustila biď jen o centimetr. Začali se pomalu přesouvat ke dveřím od bytu. Pořád se od sebe neodtrhli ani na nádech a tak Ino překvapilo že dokázal otevřít zamčené vchodové dveře tak rychle. Po tom jak couvající Sai málem zakopl o první schod, opřel si Ino o zeď, aby ji mohl nadzvednout a vyjít s ní po schodech do patra, kde měli získat do své sbírky další vzácnou společnou vzpomínku...

...

Epilog

Inomaru* sfoukl svíčku s číslem sedm a dal se do zvučného smíchu. Všichni tleskali a nechávali oči na výborném dortu který se bude každou chvíli krájet. Čekali aby na ně vyšel ten nejlepší kousek. Sai přišel k synovy s začal mu pyšně čechrat vlasy.

Inomaru, který si splašeně upravoval své světlé blond vlasy pobídl tátu aby společně dort rozkrojili. Začali ho dávat pomalu na talířky všem hostům. Naoki si vzala spousty růžového marcipánu který měl stejný odstín jako její dlouhé vlasy. Vždy když se na ni Ino podívala, uviděla v ní svou nejlepší kamarádku Sakuru. Jablko nepadá daleko od stromu. Naoki si bude muset zvykat, že po osmi letech nebude jedináček. To byl vlastně důvod proč se její rodiče na oslavě nezastavili, ale nový brácha a nová ségra ji to určitě vynahradí.

Blonďáček se zadíval na malou Aon která se snaží balancovat po trávníku. Měla delší šatičky které zakrývali její dětské baculaté nožičky. Její kraťoučké onyxové vlásky byly stažené v culíku připomínajícím fontánku. prohlížel si jí, když bude ona slavit sedmé narozeniny, on na ni bude jako její velký bratr dávat pozor. Vždycky. I když se bude umět ubránit sama, bude ji chránit.

„A teď čas...na dárky!!" zakřičela Ino která si hned jako první stoupla do řady s květináčkem fialek. Čekal to a zasmál se tomu. Co jiného by mu dala než její nejoblíbenější květiny. Všichni hosté se najednou shlukli do řady a čekali s dárky. Sai i Ino při této chvíli vzpomínali : Třeba na den kdy se Inomaru narodil. Nebo třeba na den kdy se dozvěděli že příjde na svět někdo koho budou milovat nejvíc na světě. Nebo na den kdy v Saiově bývalém bytě učinili rozhodnutí které k jejich rodině přidalo blonďatého neposedu. A pak už to šlo ráz na ráz. Jen to nejlepší...