Kapky deště 1

Krásný jarní den přerušil zvuk roztříštěného skla. Haruno Sakura, léčitelka s nadpřirozenou silou, neochotně kráčela do schodů s myšlenkami typu to má Tsunade-sama zase špatnou náladu. Když otevřela dveře, Hokage překvapivě klidně seděla za neexistujícím stolem, ale chudák Shizune na ní s TonTon v náručí jen vystrašeně zírala. Kromě jednoho ANBU u dveří stála v místnosti ještě Hinata s Kibou a Akamaru. „...teď k misi,“ říkala zrovna Tsunade, „tři děti se ztratily v nebezpečném lese a vaším úkolem je je zachránit. Je to v Zemi Blesku, v Mračné vesnici. Sakuro,“ otočila se na novou příchozí, „ty jdeš taky. Sraz ve 14 hodin u brány. Nějaké otázky?“

„Em-“ ozvala se Hinata.

„Takže ne,“ usoudila Tsunade.

K bráně jsem přišla jako první. Po chvilce přišla Hinata a potom Kiba s Akamaru. Už jsme chtěli jít, ale najednou jsme zaslechli známý hlas.

„Héj lidi, jdu s vámi!“ křičel už z dálky Naruto.

Samozřejmě, že jsme se hned u brány pohádali. Teda, Kiba s Narutem se hádali, kdo bude velitel. Já bych samozřejmě neměla nic proti tomu, kdyby byl Kiba velitel, kdyby nedělal hlavně kvůli Akamarovi každých pět minut přestávky na čůrání. Naruto nepřipadá v úvahu, pravděpodobně bychom zabloudili po dvaceti metrech. Já bych velitel klidně byla, jenže ti dva nechtěli připustit, že jsem mnohem lepší velitel než oni. Nakonec nás vedla Hinata. Kluci byli pořád naštvaní, ale aspoň už se nehádali.

Stmívalo se a navíc trochu začínalo pršet, tak jsme se utábořili. Popravdě, čekala jsem, že se za dnešek dostanem trochu dál a kdyby se ti dva magoři celou cestu nehádali, um, jo, hádali se i potom, tak by jsme dál určitě byli. Grr. Já jsem spala ve stanu s Hinatou a Naruto s Kibou byli ve druhém stanu, Akamaru se dovnitř nevešel, tak chudák musel spát venku.

V noci přestalo pršet, ale i bez těch otravných kapek, bubnujících na střechu stanu, jsem nemohla usnout. Poslední dobou se něco změnilo, něco ve mně se poslední dobou změnilo. Před týdnem umřela Inina kočka, to ale asi nebude ono. Když přemýšlím o těch modrých očích... jsou jako modrý oceán, nebo jako... jako nebe...

Právě když mi došlo že ty "nádherné modré oči", o kterých přemýšlím, nejsou asi té zemřelé kočky, ale někoho docela jiného, Hinata se zvedla a ještě trochu ospale se vypotácela ze stanu.

Není náměsíčná? Pomyslela jsem si. Asi bych na ní radši měla dát pozor.

Hinata šla k jezeru asi padesát metrů od stanů a posadila se na břeh. Po pár minutách, kdy to nevypadalo, že by si chtěla v noci zaplavat, jsem si řekla, že asi námesíčná není a chystala jsem se odejít do stanu, když najednou...

„Ahoj, můžu si přisednout?“

„Sa-samozřejmě,“ ostýchavě řekla Hinata.

Červenala se. Jasně že se červenala, vždyť se jí Naruto vždycky líbil. Mně se to ale moc nelíbilo. Když jsem se tak dívala, jak si povídají, pocítila jsem takový divný pocit. Pokud vím, tak jsem ho měla jen párkrát, možná když Sasukeho-kun otravovaly nějaké holky, to jsem měla vážně chuť na ně zaječet, ať ho nechají na pokoji. To mi bylo dvanáct. A byla to žárlivost. Potom když jsem jednou byla s Ino v nějakém baru a Ino si mě vůbec nevšímala, jenom těch kluků, co tam byli.

Teď, když jsem takhle viděla Naruta s Hinatou, taky jsem pocítila žárlivost. Ale takovou zvláštní, nevím jak to říct – větší žárlivost.

Ze špehování mě vyrušilo zašustění látky, když Kiba vycházel se stanu. Rychle jsem vyskočila od keře, kde jsem se skrývala a dělala jako že nic.
Kiba na mě chvilku mžoural ospalýma očima a potom spontánně řekl: „Dneska je noc nespavců, co?“ Potom se trochu usmál a šel se napít vody do jezera.
Podívala jsem se na jezero a zjistila jsem, že Naruto s Hinatou už tam nesedí. Možná už šli spát. A nebo se projít při měsíčku.

Chm, odfrklo si při té myšlence mé druhé já.

Co ti tak vadí? Zeptala jsem se. Naruto a Hinata se k sobě přece hodí. Měla bych svému týmovému kolegovi přát štěstí, ne ho špehovat s jinou.

Špehovat s jinou? Nedělej, že nic, musíš Naruta zítra sbalit! Řekla drze druhá Sakura.

COŽE?! To už bylo opravdu moc. Vždyť já ho nemiluju! Mám ráda Sasukeho-kun, tak je to!

Musela jsem už opravdu v duchu panikařit, protože vnitřní Sakura se jenom drze ušklíbla na znamení, že mi nevěří, a zmizela zpátky do mého podvědomí.

Akamaru mi olizoval tvář, tak jsem se vrátila zpátky do reality. Vlastně jsem tu už neměla co dělat a šla jsem zpátky do stanu, Hinata tam ještě nebyla. Ale pořád jsem nemohla usnout. Po době, která mi připadala jako dvě hodiny, se konečně otevřely plátěné dveře stanu a dovnitř vešla Hinata. Za pár minut jsem už slyšela pravidelné oddychování, jak spala.

Přestávalo mě bavit jen civět do stropu a vymýšlet si různé teorie na téma "Jak asi probíhal dnešní večer mezi Narutem a Hinatou". Myslím, že si potřebuju do něčeho kopnout, už kolik dní jsem si pořádně nezabojovala.

O deset minut později jsem už stála vedle balíku sena připravená na něj vylít všechnu svou zlost, co jsem si za poslední dny nahromadila – pro jistotu asi půl kilometru od tábořiště. Představila jsem si místo balíku Naruta. Dnes v noci byl s Hinatou. Kdo ví, o čem si povídali. Už do mě není zamilovaný, tak jako ve dvanácti. Nemiluje mě. Správně, nemiluje mně, přesvědčovala jsem sama sebe. Zkazím mu ten jeho pěkný obličej. Připravila jsem se ke kopu ale... nedokázala jsem to. Místo toho jsem se zhroutila na zem a v koutcích očí se mi začaly hromadit slzy.

Proč? Proč musím vždycky brečet, i ve chvílích kdy mám chuť bojovat?

Řeknu ti proč, ukázala se zase vnitřní Sakura. To protože si myslíš, že tě nemiluje a šíleně tě to užírá.

O tebe se tu nikdo neprosí, zavrčela jsem.

No vidíš, že už nebrečíš! Teď ukaž tomu balíku, zač je toho loket!

Posmešně jsem si odfrkla. Je to jen balík. Ale uvnitř jsem začala zase cítit chuť něco (nebo někoho) pořádně nakopnout.

*Bum*

Sasuke-kun... to máš za to, že si odešel!

*Bum*

A za to, že si řekl že jsem otravná!

*Bum*

Za to, že jsi mně vždycky považoval za tu nejslabší!

A, teď už jsem nahromadila do dlaně vražedné množství čakry, za to... Za to, že jsi se choval hnusně k Narutovi!

*PRASK* Balík se roztrhnul vejpůl.

„Téda, nechtěl bych bejt na místě toho balíku...!“

„Eh?!“ podivila jsem se já i vnitřní Sakura současně. „Jak dlouho už tady seš?“

„Chvilku!“ vyhrkl blonďák, když viděl můj pohled.

„Půjdu už spát... A ty bys mohl dělat jiné věci než špehovat lidi.“ No, já mám co říkat. Vyšla jsem směrem k tábořišti.

„Počkej!“ Otočila jsem se. „Já... No... Nechtěla bys přijít v pátek na oslavu mých narozenin?“

PROBOHA! Úplně jsem na ně zapomněla! Já jsem vážně úžasná kamarádka.

„Eh- No, jo, samozřejmě!“ usmála jsem se. Jako bych už tak neměla o čem přemýšlet, a teď ještě dárek pro Naruta!

Nakonec jsme si sedli na břeh jezera a povídali si. Bylo to moc fajn, ale najednou se začaly na východě objevovat první paprsky. Za chvíli jsme se už museli vrátit do tábořiště, abychom vyrazili co nejdřív.