Konec! 02 - Voldemort nechť mu jde příkladem!

2. kapitola - Voldemort nechť mu jde příkladem!

Poprosíme nyní laskavého čtenáře, aby spolu s námi přesunul svůj vnitřní zrak z Konohy na místo o něco méně zajímavé, přesto však v našem vyprávění nesmírně důležité. Totiž, abychom naše čtenářstvo neochudily o všechny zajímavé aspekty příběhu a zbytečně netlachaly pouze o stěžejních bodech statě tohoto vrcholného díla literatury jednadvacátého století, dovolíme si trochu potrestat jeho zvědavost tím, že ji krapet ukojíme.

Nyní se tedy nenacházíme v prosvětleném nemocničním pokoji, ba ani v rozpálených ulicích Listové, jež svou teplotou mohou momentálně směle konkurovat i Písečné vesnici. Zcela naopak. Naše oči spočínají na vlhkých, oslizlých, hrubě otesaných zdech pochybné jeskyně. Ze stropu tu a tam spadne kapička vody, obsahující značné množství rozpuštěných minerálů, jimiž je celé naše okolí tvořeno. Občas se odněkud uvolní nějaký ten kamínek, možná nás i uhodí do hlavy. Natáhneme-li ruku a dotkneme-li se zdí, začnou se nám drolit pod rukama. A přestaneme-li zatvrzele zkoumat takové nepodstatné detaily a rozhlédneme se, možná si konečně všimneme dvou pochybných postav stojících nedaleko od nás.

“k***a, Kabuto, podej mi tu katanu.”

“Tady je, pane.”

“Ne, tu ne, tu vlevo, jak je na ní Itachi.”

“Ehm… pane, nepřeháníte to už trochu? Ne že by mě to nějak zajímalo, ale… máte ho vyobrazeného i na zubním kartáčku.”

“Všichni potřebují svého skalního fanouška.”

“Ale…”

“Tu katanu, Kabuto.”

“Uhn, samozřejmě. Tady je, pane.”

Švihnutí.

Říznutí.

Připlácnutí.

“Bylo to nutné, Orochimaru-sama?”

“Ten pitomý had se mnou odmítal komunikovat!”

Povzdychnutí. Velice výmluvné povzdychnutí.

“Možná se s nimi prostě komunikovat nedá.”

Pohled.

Polknutí.

“Možná byste jen příště nemusel kusy jeho těla roznést po celé místnosti.”

...

“Nebo bych vám mohl pořídit antistresový míček?”

...

“Nebo taky ne.”

“Kabuto, dones další hadici”

“Mistře, hadice není ženský rod od-”

“Kabuto, dones mi tu línou kůži. Hned.”

Syčení. Opravdové, nefalšované syčení. Ne že by to něčemu pomáhalo.

“Sssssslyšššíííššš mě, šššmejde?”

Nic.

“Kabuto! Dones mi něco, co bude spolupracovat aspoň jako Sasuke.”

“Ale Sasuke zrovna dvakrát nespolupracuje, Orochimaru-sama.”

“Aspoň neignoruje celou moji existenci.”

“Od toho tu máme jiné.”

“Uši mám ještě v pořádku! Ještě jedno slovo a budu trénovat na tobě.”

...

...

...

Švihnutí.

Říznutí.

Připlácnutí.

“Mistře-”

“Teď ne, Kabuto.”

“Orochimaru-sama-”

“Teď ne!”

“Pane! Došli nám hadi.”