Před bouří 2. Trpělivost a štěstí

„Už mi to jde!“ Kazuko se rozmáchla rukama na důkaz své nové schopnosti, ale právě tenhle prudký pohyb jí vyrušil z rovnováhy a ona tak celá spadla přímo do vody. Dai, poskakující s lehkostí kolem, se jen usmíval. Kontrola chakry mu šla tak lehce!
Naruto, sledující je z kmene stromu na břehu, se pouze chytil za hlavu.
„Kaz, musíš se plně soustředit na chakru ve tvých nohou,“ prohlásil učitelsky, „musíš vnímat pohyby vody a plně se jim přizpůsobit. Když jsem vás učil lézt na stromy, tak v tom byl pouze jediný rozdíl – dřevo se nevlní.“
Narutův tým spolu už strávil čtyři měsíce. Všichni se o sobě vzájemně dozvěděli hodně nových věcí, ačkoliv většinu času strávili nudným plněním jednoduchých misí. Všichni tři si na jejich triviálnost stěžovali a chtěli zažít nějaké dobrodružství. I Naruta taková práce nudila – když však zjistil, že se jeho tým hodí i na složitější mise a že to zvládnou, orodoval u Hokage za přidělení náročnějšího úkolu. Sám ještě jako genin vyšel do boje se Zabuzou, s jedním z legendárních mlžných šermířů… i když to tenkrát nebylo jejich úmyslem.
Masaru po celou tu dobu se jen pokoušel mlčenlivě ustát na měnící se hladině. Taky ho už to nebavilo, sice nezvládal chůzi po vodě jako Dai, ale alespoň nepadal do vody při prudším pohybu. Daiovi jeho schopnosti záviděl. Měl to všechno tak jednoduché…
„Kaz, nečvachtej se a zpátky na nohy!“ poručil Naruto a protáhl se. Nudil se Kakashi stejně tak, když společně chytali zatoulané koťátka? Vlastně ne, vždyť si celou dobu stejně jen četl. To je nápad! A tak se Naruto rozhodl, že si pořídí knížku.
Kazuko se mezitím vyplazila z vody na břeh, poté se plně soustředila – cítila každý proud chakry v jejích chodidlech a položila první nohu na hladinu. Cítila všechno. Každou kapku vody zvlášť. Hluboce se nadechla a odhodlala se pohnout i s druhou nohou. Celá prohnula, ale ustála to, stabilizovala to a pomalými krůčky se vrátila zpět na své původní místo.
„Jak to, že vám to jde tak lehce?“ zeptala se dívka Naruta.
„Je to jen o cviku. Musíš hodně trénovat a pak ti to přijde jako samozřejmé,“ odpověděl blonďatý jonin.
Náhle se na vodě objevil další ninja. Měl na sobě vojenskou vestu a hlavu zahalenou v masce.
„ANBU?“ zeptal se sám sebe Naruto a prošel po vodě k němu.
„Uzumaki, Hokage váš tým volá k sobě do pracovny,“ oznámil a uklonil se. Naruto nebyl jeho nadřízeným, ale jeho hrdinství stále v ostatních vzbuzovalo zasloužený respekt.
„Proč? Děje se něco?“ zeptal se ho.
„Ne, pane. Nic vážného.“
Naruto se podíval na své studenty. Kazuko se pomalu procházela po vodě. Masaru stál na místě a ani se nehnul a Dai zkoušel chodit po rukou… a po vodě.
„Je mi líto, že vás ruším, týme, ale vypadá to, že máme misi!“

Budova Hokageho byla větší kruhovitá stavba stojící v srdci vesnice. Přímo pod sochami současné a předchozích vůdců vesnice. Ať Naruto viděl tuhle stavbu kolikrát chtěl, vždy v něm vzbudila úctu a zájem o to, stát někdy v čele vesnice. Byl to jeho dávný sen a on dělal vše proto, aby se mu jednoho dne vyplnil. A cítil, že už je to blízko.
„Chovejte se uctivě, ale ne až moc!“ peskoval Naruto studenty, když prošli nehlídaným vstupem a vykračovali po chodbě nahoru.
„Jak to, že tu nejsou žádní strážní?“ zeptala se Kazuko, „u Hokage bych čekala větší opatrnost.“
„Neboj se,“ uklidnil ji Naruto, „Hokage a celá vesnice je zabezpečená až dost. Strážní u dveří by tomu už nepomohli.“
„Navíc je Tsunade prý silná jako nikdo jiný!“ ozval se Dai, „dokázala by sama zbořit tenhle dům jedním úderem!“
„Tahle stavba nevypadá příliš bytelně,“ řekl mu na to Masaru a pousmál se. Určitě bych to taky dokázal zbořit.
Když došli až ke dveřím, Naruto se na ně ještě otočil a zkontroloval, jak vypadají – mokré plavky nahradili svým obyčejným úborem, vlasy už jim usychali a Dai měl nějakou skvrnu na tričku, ale s tím se už nedá nic dělat.
„Dobře, jdeme dovnitř.“
Naruto otevřel dveře a vešel pro jistotu jako první. Za ním následovali jeho tři studenti. Tsunade k nim zvedla zrak od kupy dokumentů na svém stole.
„Tak tady máme náš slavný tým,“ usmála se Tsunade a hned se zarazila. „Co to dělají?“
Naruto nevěděl, co myslí, pak se otočil – všichni tři se ukláněli na zemi.
Tsunade se zasmála.
„Zvedněte se. Na tohle si nepotrpím. Zvlášť když se jedná o studenty Naruta.“
Trojice se na sebe nejistě podívala. Osobně Tsunade viděli pouze párkrát, ale nikdy s nimi nemluvila.
„Když jsem byl v jejich věku, byl třetí hokage jeden z těch mála lidí, co se o mě starali,“ řekl Naruto, „oni naštěstí takovou zkušenost nemají.“
„Naruto, dost toho sentimentu. Četla jsem všechna tvoje hlášení, a i když jejich slohová úroveň byla prachbídná a ten pravopis? No, každopádně jsem z toho pochopila, že vás naše mise nudí. Je to tak?“ Tsunade se podívala do očí tomu chlapci, co vypadal jako syn Kakashiho. Jakže se jmenoval? Mantaru?
„Ano,“ řekl Masaru klidně.
„A proč?“
„No myslím, že máme na víc, lady Hokage.“
Tsunade se zasmála. Tenhle chlapec se jí líbil.
„Já si to taky myslím,“ řekla a postrčila k Narutovi jednu složek ze stolu.
„V hraničním pásmu na západě se objevil překupník zbraní. Úkolem mise je ho zajmout a přerušit všechny jeho obchody. Narovinu říkám, že to není jednoduchá mise… není ani příliš bezpečná. Přesto je to něco, na co můžu poslat tým geninů s joninským dohledem. Zvládnete to?“
Naruto příkývl, stejně tak Dai a Masaru, Kazuko na chvíli zaváhala, ale pak se také přidala.
„Potřebuji od vás stoprocentní výkon. Selhat není možné. Tohle už nebude akademie, ani mise, co jste dělaly do teď. Pokud selžete, může to znamenat zranění, nebo dokonce smrt. Budete vystaveni silnému tlaku a dožene vás to na vše hranice. Pořád takovou misi chcete?“
Celý tým tentokrát přikývl současně.
„Dobře…“ Tsunade něco napsala do složky, pak zvedla hlavu, „co tu ještě děláte? Běžte se sbalit!“
„Ano madam!“ celý tým se rozešel, krom Naruta, kterého si Hokage na poslední chvíli přivolala.
„Jsi si tím jistý?“ zeptala se ho. „Nikdy na takové misi nebyli.“
„Všechno je jednou poprvé… Věřím, že to zvládneme.“
„Naruto, ať se stane cokoliv, spoléhám na to, že je uchráníš. A nehleď na misi, tyhle děti jsou naše budoucnost.“
„To já vím a vynasnažím se udělat vše, aby z nich vyrostli ninjové, které si tahle vesnice zaslouží.“
„Jednoho dne, bude vesnice v dobrých rukou.“ Ve tvých, Naruto.

Tým Naruto se sešel za dvě hodiny u jezírka, kde trénovali chůzi po vodě. Kazuko byla sbalena opravdu poctivě s větším baťohem na zádech. Masaru si vzal pouze potřebné věci. A Dai to naházel, jak to od oka viděl.
„Tak dobrá, cesta nám potrvá několik dní. Budeme cestovat poměrně rychle, ale nemusíme spěchat. Máme hlášení, že tam bude jedno z hlavních sídel našeho cíle. Měl by se tam zdržet několik dalších týdnů. A po cestě nám nehrozí žádné nebezpečí, tak buďte v pohodě a užívejte si to.“
„Mistře, bude ta mise doopravdy tak nebezpečná?“ zeptala se Kazuko, Naruto se na ni usmál.
„Jste schopní, vás jen tak nic neporazí… a i kdyby přeci jen něco jo, jsem tu pro vás. Ještě něco?“
„Budeme bojovat?“ zeptal se Dai.
Naruto zvážněl. „Ninja musí výt vždy připraven bojovat.“
„A co myslíš, že bychom s prodejcem zbraní měli dělat?“ píchl do něj Masaru.
„Boj je ale až ta poslední možnost,“ zarazil ho mistr, „našim cílem je ho zajmout a dostat ho do vězení. Není to ninja, nebude mít kolem sebe ani ninjovskou ochranku. Ale i když nemá vaše schopnosti, tak ho nepodceňujte. Boj, ve kterém podceníte protivníka, prohrajete. Vždy. Budete muset být naplno ostražití a sebevíce opatrní. Dobře? Na vašem jednání nyní závisí i další tři životy. Na to nikdy nezapomínejte!“
„Ano mistře!“ řekl tým sborově a Naruto se pousmál.
„Tak jdeme na to, za mnou!“ Naruto prudce vyskočil do vzduchu. I tahle cesta bude trénink. Schválně, kdy ho doženou?

Tým ho dohnal několik kilometrů západně od vesnice. Několikrát se jim pokusil vytratit, ale vždy ho našli – podezíral z toho Daie – měl neuvěřitelné schopnosti. Další hodiny cestování nebyly příliš zajímavé – utíkali skrz husté lesy, skákali z větve na větev a občas se zastavili, aby trochu najedli a popili. Tohle tempo Naruta ubíjelo. Sám ze svých misí byl zvyklý cestovat mnohem rychleji – ale musel se přizpůsobit studentům.
První noc tým přenocoval pod skálou. Rozdělali si oheň a užili si několikahodinový spánek, než se za brzkého rána vydali na další cestu. Tentokrát měl Naruto nachystané překvapení – po cestě zahlédnul řeku a rozhodl se kus cesty odběhat po ní. Dai s tím neměl problémy, ale Kazuko s Masaru se do vody často bořili. Ale šlo jim to lépe než ve vesnici – stresová situace je dohnala k lepším výsledkům. Několikrát se stalo, že se Kazuko málem do vody při plném běhu do vody ponořila, ale Naruto ji vždy zachytil a opatrně vrátil do běhu. Po několika hodinách s tím už neměl nikdo problém.
V ten se dostali do malé vesničky uprostřed polí, kde se naobědvali – všichni si dali místní specialitu – ačkoliv se nejednalo o nic jiného než o obyčejnou rýžovou kouli. Naruto svému týmu dal půlhodiny na to, aby se po vesnici porozhlédli – bylo to pro ně poprvé, co takhle mohli sami poznávat cizí místa. Bylo to důležité. Sám se vydal za starostem probrat místní záležitosti a zda vesnici něco nechybí. Dočkal se úsměvu a ujištění, že je vše v pořádku. Lidé byli vždy z ninjů nervózní – zvláště po poslední válce. Říkalo se, že tam kde se objeví čelenka, tam se objeví nějaký problém… a obyčejní lidé neměli rádi problémy!
Když se opětovně setkali, znovu se vydali na cestu. Celý den opět proběhali v lese a v noci se tentokrát ubytovali v jednom malém hostinci.
Druhý den je čekaly ještě čtyři hodiny cesty, než se dostali na úpatí skály, kolem které se rozprostíralo obrovské a zalesněné území, uprostřed protínající se řekou.
„Támhle je ta vesnice,“ Naruto ukázal do dálky na několik stavení, „ten nepřátelský tábor je na západ od ní, takže někde támhle.“ Naruto vykreslil rukou v lese kruh.
„Takže,“ otočil se na své studenty, „teď už jde do tuhého. Nesmíte ani na vteřinu polevit. Nepřátelé jsou blízko.“
Všichni kývli. Odhodlání jim nechybělo.
Pak se bezeslova vydali směrem k nepřátelskému stavení, Naruto ho přesně lokalizoval pomocí mapy a ten postup ukázal i svým studentům – v jejich věku nedokázal mapu ani správně natočit! Kazuko brzy vše pochopila a sama se dala do vysvětlování.
„Dobře, potřebuji průzkum areálu.“ Oznámil Naruto, „Masaru, Daii, zkontrolujete místo ze severní strany, já s Kazuko zkontroluji stranu jižní. Všechno si pečlivě zaznamenejte a všechny detaily, které by nám mohly pomoci, nebo ublížit, odhalte. Je to důležité. A tentokrát chci naprosté soustředění. Posílám vás dva, dávejte na sebe pozor. Ale buďte nenápadní. Používejte vysílačku na naší frekvenci, ale pamatujte, je to jen technika a technika je velmi zranitelná. Použijte ji ve chvíli, kdy vám bude hrozit akutní nebezpečí.“
„Ano mistře!“ odpověděli chlapce současně, Masaru si otevřel vlastní mapu a naplánoval postup.
„Buďte opatrní!“ zamávala na ně Kazuko a společně s Narutem běžela na druhou stranu.
„Tak je to tady,“ řekl Masaru, když osaměli.
„Jo, konečně budeme bojovat!“ zasmál se Dai. Masaru zapřemýšlel, jestli jen tímhle způsobem zakrývá svou nervozitu, nebo se těší na boj.
„Jsme tu, abychom jen zmapovali cíl. A tohle vše je způsob, jak předejít boji, Daii.“
„Já vím Masaru, ale když by se nebojovalo pokaždé, když se lidé snaží tomu předejít, tak by se nebojovalo nikdy.“
„Ech… to máš pravdu.“
„Tak vidíš! Dai má vždycky pravdu!“
„Vždycky?“
„Jo.“
„Úplně vždycky?“
„Vždycky vždycinky vždy.“
„Uvidíme, tak kam máme jít?“ zeptal se ho Masaru a ukázal mapu.
Dai zaváhal. Sakra…
„No.. říkal přeci na tu stranu.. tu.. tady na vých-“
„Severní, Daii, severní stranu, radši už pojďme, povedu tě!“
A tak se i stalo. Masaru Daie vedl skrz husté křoviny a podél stínů směrem k severní straně. Brzy narazili na cestu – Masaru se k ní pomalu připlazil a zkontroloval oba dva směry. Nikde nikdo, jen na cestě byly stopy kol – mohly být několik dní staré. Ale ne maximálně než tři dny. Podle zpráv tu toho dne pršelo a déšť by cestu rozmáčel a stopy zametl.
Když se ujistil, že nikde nikdo není, ukázal znamení rukou – Dai okamžitě proskočil mezi korunami stromů a Masaru ho následoval. Jak se blížili k cíli, tak zpomalovali a čím dál častěji kontrolovali okolí.
Po pár minutách se dostali na okraj lesa.
„Támhle!“ ukázal Dai, „to je naše budova!“
„Ano,“ odpověděl Masaru a zpozorněl – budova měla čtvercový půdorys – byla větší a celá oplocená. „Tam se může skrývat několik desítek lidí.“
„Támhle vidím hlavní vchod a cestu, kterou jsme překročili,“ řekl Dai. Masaru mezitím vytáhl mapu a začal do ní všechno zakreslovat. Brzy zrekonstruoval přesný obrys budovy, všechny dveře a okna, výšku plotu. Všechny body v okolí a všechny potencionální únikové cesty. Dai mu mezitím kontroloval záda a hlásil drobnosti, které Masaru na první pohled unikly. Náhle se po cestě vyrojilo několik mužů. Všichni byli ozbrojení meči a v rukou nesli kuše. Také měli přes obličeje masky.
„Ticho,“ sykl Masaru, muži byli dvacet metrů od nich. Pomalu se přibližovali a kontrolovali okolí. Masaru s Daiem se museli spolehnout na své pozorovací schopnosti – základem bylo potlačení všeho pohybu – protože oko, když nečeká, že by něco vidělo, tak to jednoduše nevidí a pouze pohyb ho může upozornit na to, aby to vnímalo jinak. Často byl právě naprostý klid lepším prostředkem, než sebelepší maskování. Ačkoliv o to se chlapci postarali také.
Muži se pomalu přibližovali. Jejich zraky putovaly po celém horizontu – tu a támhle se něco pohnulo a všichni tři zbystřili, ale nakonec pokračovali dál.
„Šéf je nějak zbytečně podrážděnej,“ vzdychl jeden z nich, když už byli blízko u chlapců.
„Má důvod, vesnice je plná zatracených práskačů, nejraději bych do ní vlétl!“ odpověděl druhý.
„Jojo, ale to bychom pak byli v pěkném háji.“
Náhle se ten, který je vedl, zastavil, zdvihl ruku a začal se ohlížet. Masaru zůstával klidný, Dai mužovi pohyby sledoval s vzrůstající hrůzou – zůstaň klidný. Jen takhle tě neodhalí! Jenže… ono se to snadno řekne a hůř udělá!
Masaru se na něj podíval koutkem oka – snad nezpanikaří. Muži měli kuše – proti nim se i zkušený ninja špatně bránil.
Druhý muž zdvihl kuši a zamířil směrem k chlapcům. Jejich velitel jim začal něco šeptat.
Muž s kuší zaujal střelecký postoj.
Sakra! Dai se začal potit, co teď? Co teď?
Masaru také přestal dýchat… bude to jeho první souboj? Trefí ho šipka? Nemá zaútočit první? Ne… chce to trpělivost. Vždycky to chce trpělivost. Asi.
Chlapec uviděl, jak muž zmáčkl spoušť. Šipka svištivě vyletěla.
A je to tady!
Masaru se naposledy nadechl – a v tu chvíli před něj dopadl jakýsi lesní pták s šipkou v hrudi. Muži se začali nahlas smát.
„Nikdy nevíš, co tě sleduje,“ řekl jejich velitel, muž s kuší se vydal pro ptáka na zemi, ale třetí ho zastavil.
„Nech ho tam, mravenci ho sežerou, my musíme pokračovat!“
A společně odešli.
Trvalo ještě několik minut, než se Dai s Masaru pohnuli – bělovlasý chlapec přitom celou dobu hleděl na toho mrtvého nevinného ptáčka.
„Masaru,“ ozval se Dai, „taky jsi tak zpocený?“
Masaru neodpovídal. Samozřejmě že byl. A krom toho měl celé tělo ztuhlé a srdce mu poskakovalo sem a tam.
„Půjdeme?“ zeptal se pak Dai a Masaru kývl. Společně se pomalu zvedli, zkontrolovali okolí a zmizeli pryč. Co nejrychleji.