To oheň uhasí požár, co zavinila voda... 2/3

Červená obloha obohacovala výhled o trochu ohně. Pouště jsou peklem na zemi, které zmrzne, kdykoliv se jí uleví od neustálého dozoru slunce. Rukávy z košile jsem po cestě ztratila, ani nevím, před kolika hodinami urputného mučení mých nohou, co nezvládali udělat další krok. Snad je ten písek až tak lákavý, že jsem si musela sednout a pocítit, jeho spalující moc? Jak tu mohou lidé žít? Jak jsem tu přežila?
Nepatří sem, a přesto se tohoto místa nehodlají vzdát. Skvělým příkladem proto, je Suna. Město pouště. Město, které má pod nadvládou krutý člověk.
Ano… jdu tam s cílem. Nejdu si tam jenom pro nic za nic, mám cíl, který jsem budovala dlouhé věky společně s Orochimarem-sama a Guren-sensei! Ano… už jenom 1 kilometr a za tamhle tou horou se objeví to město pod nadvládou tyrana!
Můj smích se musel rozléhat až milióny kilometrů daleko. Zvukovým vlnám tu snad nebránilo nic… tedy až do té doby, co se z písku vedle mě nevynořila hlava Jorishka.
Tmavá zjizvená pleť, která byla odhalena na jeho hlavě vyvolávala respekt. Uhlové oči, které neprosvítil ani žár z nebes se na mě upírali, jako na vraha. Ale počkat… já jsem vrah.
„Trvá ti to dlouho, Juuki!“ zavrčel podrážděně.
Zuby měl nažloutlé, což na černou rasu bylo zvláštní, ale také je měl neuvěřitelně symetricky rovné. Nos měl několikrát přelomený a masivní krk, co se vzedmul z písku, posiloval dojem, že tento chlápek je jako hora. A taky byl.
„Jorishka-san, nemůžu se tam dostat jako vy pod zemí! Navíc musím budit dojem, že jsem tam ještě nebyla, takže se stejně před branami zhroutím! A teď mě omluvte! Stejně sám uvidíte, až se k němu dostanu!“ zamračila jsem se a znovu vstala.
Písek se zdál studenější, zdál se být vaším přítelem. Je neuvěřitelné, že on ho ovládá.
Levá, pravá, levá, pravá, levá, levá, pravá, levá…
„HEJ! Kdo jste a co tu chcete?!“ uslyšela jsem hlasitý křik.
Strážci brány do písečné vesnice. Ano nastal čas na odpočinek. Jazykem jsem zabloudila do jedné stoličky a ucítila jemnou bouli z vnitřní strany. Uvolnila jsem jí a skousla, mezi zuby.
„J-Já… už dál nemůžu!“ vykřikla jsem z plných plic a potom jsem ucítila, jak se mi do krku dostává odporně hořká tekutina.
Byla hutná a nedala se pořádně spolknout, ale po pár vteřinách má ústa začala vyprodukovávat více slin a uspávací látka se dostala i do oběhu.
Popravdě, milovala jsem temnotu, co vás vždy obalí a vy máte ten božský klid jen pro sebe. Nic neslyšíte, nic nevnímáte. Jste tu jenom vy a myšlenky, které máte čas uspořádat a plně jich využít. Roztřídit od nejdůležitějších po nejméně podstatné, a ty potom odsunout a zazdít vzadu v mozku. Ovšem nesnáším ten čas, kdy procitnete. Nejdřív slyšíte zvuky, potom, když otevřete víčka, vidíte a jako poslední, začnete znovu vnímat.
„Hej, holka! Jsi v pohodě?“ někdo mě plesknul po tváři mokrou dlaní a já měla chuť mu za to urvat hlavu. Nestihla jsem všechno projít!
Něco důležitého je v téhle vesnici!
Něco, co by mě snad mohlo poznat? Něco na čem mi po tolika letech záleží? Ne… není možné.
„Hej! Je ti něco?“ někdo přede mnou klečel.
Podívala jsem se do přátelského oka muže, co mi právě nabízel vodu a usmíval se. Hlavu a druhé oko mu zakrývala bílá látka. Normální hradební služba.
Zachroptěla jsem a vytrhla mu vodu z rukou. Neomaleně a dychtivě, jako bych byla dravá šelma, co hodlala za kus žvance zabít nekonečné množství nevinných.
„Pomalu, jasný?!“ podíval se na mě a já mu pohled oplatila vděčností.
Musela jsem vypadat mile, bezbranně. Jako malá nevinná holčička, která pronikne do opevnění. Jako malá neškodná bakterie do těla a jak v těle, tak i ve vesnici nadělá pěknou neplechu.
Přitiskla jsem si chladné kovové hrdlo lahve ke rtům a naklonila ji do výšky, kdy jsem už cítila tu potřebnou tekutinu. Rozlévala se mi hrdlem, jako když praskne přehrada a zaplaví obydlené údolí. Cítila jsem novou bolest od lehce poškozeného hrdla suchem, ale ta za chvilku odezněla.
Uzavřela jsem láhev a podala jí zpět tomu chlapovi přede mnou.
„Tak lepší, že jo? Cos tam vůbec dělala, sama v poušti?“ podíval se na mě zkoumavě.
Ano… co jsem tam dělala. No ták! Juuki, vzpomínej na Guren-sensei!
„Já… cestovala jsem se svojí rodinou. Nevím, nějak začal foukat vítr a potom jsme zahlédli, jak se k nám řítí masa písku. Bylo to spalující, jako pec a já jsem proti tomu nemohla bojovat, tak jsem nějak spadla a když jsem se probrala, nikde nikdo byl. Bloumala jsem tudy doufajíc, že někoho najdu a potom jsem uviděla tuhle horu. Zbytek znáte,“ zafňukala jsem.
„Aha, no… nikde krom Suny nic není. Pokud tvoji rodiče znají cestu, brzy sem mohou dorazit. Zatím tě odvedu Kazekagemu,“ usmál se na mě vřele a já horlivě přikyvovala.
Nemohl mě poznat. Za ty roky, co tu už nejsem, bych řekla, že jsem se změnila. Znal mě jako malou pětiletou holčičku. A navíc mě bude pokládat za mrtvou. Jistá podoba mu bude povědomá, ale jeho podvědomí to zavrhne.
Úsměv jsem ještě víc rozšířila, když mi pomohl se zvednout a potom jsem slyšela, jak na někoho volá, aby ho vystřídal.
Rukou mě poplácal po zádech v utěšujícím gestu a poslal mě napřed, že mě prý dožene, jenom má jít touto ulicí.
Ujistila jsem ho, že se mi nic nestane za těch pár minut, než vyřídí svoje zastoupení a šla jsem.
Nohám jsem nakazovala, aby dělali kroky. Jeden za druhý a moje oči je pozorovali. Nechtěly se dívat na mou rodnou vesnici, na ulice, kde jsem si hrála s mými rodiči, kde jsme se procházeli a kde jsem trávila spousty času a už si ani nepamatuji proč.
Neudržela jsem se. Moje oči se musely podívat na minulost, co byla přede mnou. Neodolaly, prostě musely.
Zastavila jsem. Lidé kolem mě pluli jako ryby v řece. Pohledy mě míjeli a ani jeden z nich se na mě nezastavil. Byla jsem neviditelná, nezajímavá.
Hnědé krátké vlasy mi padali do očí, kvůli sestříhané ofině. Místo trika jsem už měla jenom béžové tílko s černým znakem hada na zádech, zaprášené tmavě fialové tříčtvrťáky a černé ninja sandály. Nic z toho nebudilo žádný efekt, proč by se na mě lidé měli dívat a přeci jsem na svém zátylku ucítila šimrání.
Otočila jsem se napravo a jakoby nic přešla ke krámku, kde se prodávali nějaké bylinky.
„Budete si něco přát?“ vrásčitá žena se šedými vlasy se na mě nevrle podívala.
„Máte listy z Opuntia?“ podívala jsem se na ni.
„Opuntia? Ty si tu kupuje pouze jeden člověk. Děvče, nepřehánějte to s nimi, sice uleví, ale neměli by se používat ve velkém množství! Já měla kamarádku a ta měla syna a ten syn měl kamarádku a ta kamarádka měla sestru a ta sestra…,“ přestala jsem tu ženu vnímat.
Churei-baachan se naprosto nezměnila, drbna jedna.
No, byla tak zabraná do vyprávění, že jsem měla čas se kouknout na místo, kde by měl ten, kdo mě pozoroval, být.
Mírně jsem si oddechla, když jsem uviděla tvář Jorishka, který byl součástí jedné z budov. Nikdy jsem nepochopila, jak to dělá, že se může vsáknout do země a stát se její součástí a pochybuji, že on sám to věděl. Orochimaru-sama byl mistrem. Jeho knihovna byla plná výsledků různých pokusů a jednou mi dovolil se tam jít kouknout a mohla jsem studovat, co jsem chtěla. Našla jsem tam i Jorishkovu složku, ale ani ze záznamů nebylo schopné vyčíst to, co přesně mu umožňovalo tu proměnu.
„Tak kolik toho chcete, slečno?“ otázala se mě Churei a její zkřehlé ruce sundávaly velkou skleněnou dózu, kde jsem viděla plno světlých lístečků poskytujících úlevu.
„Dvě stě gramů,“ otočila jsem se k ní čelem.
Babička si mumlala něco v tom smyslu, že jsem ji celou tu dobu asi neposlouchala a že je to moje zdraví, které si ničím.
Ten čaj jsem z nich pila už hodně dlouho. A byla to jediná věc, co dokázala zahnat bolest, strach a tu ztrátu. Dokážete se díky ní smířit s osudem, co vám byl nadělen. Uvolnila ramena od toho břímě, co vás postihlo a nedovolilo vám jít dál. Činila vás to aspoň na chvilku šťastným a to bylo pro něco neznámého, bez toho aniž bych se napila alespoň jednoho doušku. Proto jsem to chtěla cítit znovu a znovu, neměla jsem jiný způsob, jak toho stavu dosáhnout, krom této jediné možnosti.
Zaplatila jsem potřebně peníze a vyšla na ulici. Suché listí jsem strčila do batohu, co jsem měla na zádech a pokusila se trochu oprášit, když jsem uviděla ten důvod, proč jsem měla použít Henge.
Šel, pohled upřený před sebe. Bylo vidět, že je duchem nepřítomný. Lidé mu uskakovali z cesty, jako by byl nákazou, co se šíří už jenom prostým pohledem. Nezměnil se. Tedy už sebou nevláčel plyšového méďu, co jsem mu dala. Tahal sebou velkou písečnou tykev. Udělala jsem to samé, abych nevzbudila jeho pozornost. Gaara… Usmála jsem se, když jsem se za ním otočila.
Vypadal, že se má dobře. Nebo aspoň fyzicky. V jeho pohledu byla pořád vidět nicota, kterou nahrazoval bolest, co zažil.
Šel do krámu, že kterého jsem právě vylezla. Věděla jsem, že si šel koupit listy Opuntia. To on mě to jako malou naučil pít. A jeho to zase naučil pít jeho otec.
Viděla jsem, jak se jeho pastelově zelené oči přesunuly na mou postavu a jeho tělo se zastavilo v chůzi. Otočil na mě hlavu a já viděla, že mě v mysli zařazuje a zjišťuje, kdo jsem a potom na to přišel. Jeho oči se rozšířily v šoku z toho, že mě vidí.
Otočila jsem se zase zpět na ulici a rychle vyskočila na střechy domů. Jako duch jsem se objevila i zmizela. Ale duch jsem nebyla, věděla jsem, že Gaara mě najde. Tohle bylo naše místo, a pokud mě bude chtít vidět, přijde sem. Pokud ne, aspoň mám místo, kde strávím zbytek dne, než padne tma.
Zavzpomínala jsem na časy, kdy jsem ho viděla poprvé. Bylo to dvanáctého června. Šla jsem s rodiči jednou ulicí, když jsem uslyšela křik dětí. Mamka se mnou utíkala v náručí a já tam potom spatřila malého chlapce, který měl ve tváři vepsanou smrt. Písek držel děti za kotníky jako psy. To ony řvaly. Táta se snažil na toho kluka promluvit a já se mámě vykroutila. Stoupla jsem si k jejím nohám a čekala, co se bude dít dál. Klukovi začali z očí padat slané kapky slz a kroutil hlavou. Nechtěl mého tátu slyšet. Byla jsem ještě tak nerozumné děcko, které si neuvědomovala nebezpečí, co mi hrozilo. V klidu jsem přešla ke klečícímu chlapci s krvavě rudými vlasy a klekla si před něj. Ještě teď si dokonale pamatuji ten jeho překvapený výraz, který na mě upřel. Usmála jsem se na něj a neomaleně jsem mu utřela slzy. Pamatuji si, že jsem mu do ruky strčila svého medvídka, kterého jsem dostlala k narozeninám týden předtím.
Cítila jsem, jak se mi na rtech zjevil úsměv. Netrápila jsem se tím, že mě ten ninja, někde hledá. Kdyby mě stejně nějakým nedopatřením našel, vykroutím se na to, že jsem se ztratila, anebo ho jednoduše zabiju. V tom nebyl problém.
„Proč jsi tu?“ v uších mi rezonoval jeho hlas.
Už nebyl tak milý, jak kdysi. Byl v něm chlad, který se podobal noci v poušti, kdy mrzne a všechno díky chladu a zimě pojde.
Před očima mi vyskočil den, kdy se u nás objevil ten muž. Říkal: „Potřebujeme vaši dceru, aby dělala kamarádku tomu démonu.“
Máma protestovala, nechtěla mě vydat tomu chlapci napospas, ale táta musel souhlasit. Byl ninja pod přímým velením samotného Kazekageho a nesplnit rozkaz nepřipadalo v úvahu. Ten pán, který se jmenoval Baki, mě vzal a odnesl na nedaleké hřiště, kde si děti hráli a jedno sedělo stranou na staré houpačce. Nechtěla jsem za tím chlapcem, nechtěla jsem se s ním kamarádit, a přesto jsem najednou stála před ním a čelila jehu pohledu, zatímco se mi děti začínaly smát.
Byli rády, že to odnesl někdo jiný. Že to nebyli oni, kdo se musel přátelit s démonem. Potom incidentu mi rodiče řekli, že v jeho přítomnosti bych se měla chovat více opatrně, a tak jsem stála jako solný sloup a čekala na jeho reakci.
Vzpomněla jsem si, jak se ke mně pohnul a já mezi námi rychle vytvořila křišťálovou zeď. V jeho očích se tehdy objevil vztek, ale i smutek. Ten smích, co se ozval, když si zase sedl zpět na kus dřeva, který drželi ve vzduchu dva provazy, donutil moje tělo se pohnout a já si ještě teď pamatovala, jak jsem utvořila tmavě zeleného draka z křišťálu a vystrašila je, až se rozutekli daleko předaleko.
Nechtěla jsem, aby se mu smáli, protože jsem věděla, že on za to nemůže. Překonala jsem stud a strach a sedla si před něj. Nepodíval se na mě, byla jsem jako vzduch, ale když jsem si uvědomila, že kamarády mít stejně nebudu, chtěla jsem aspoň jeho.
Vyhověl mi a já mu byla dodnes vděčná i nevděčná.
Kdyby to neudělal, možná bych měla přátele. Klidně bych se mohla kamarádit s celou Sunou. Ale díky tomu, že to nakonec udělal, jsem jich měla desítky, ale alespoň jednoho, který by mě nikdy neopustil, jelikož jsme na sobě byli oba dva závislí. Bez sebe, bychom neměli nikoho.
„Ty se mě ptáš?“ odpověděla jsem otázkou.
Seděla jsem na jednou výběžku, který vynikal z jedné skály. Ještě teď jsem tu viděla stopy písku a průzračného nazelenalého kamene, jak jsme to tu dekorovali.
Slyšela jsem táhlí povzdech. Zasmála jsem se. Jemně a přesto tak stroze. Jako by mi mohl smích něco udělat. Věděl to moc dobře a teď byla pouze otázka, jestli se mi v tom pokusí zabránit.
„Myslel jsem si, že tě zabil,“ stále stál, nepohnul se ani o píď.
A já se stále koukala na sluncem prosvětlenou Sunu. Budovy pískové barvy jedna jako druhá se tyčili do výšky. Mezi nimi pobíhali děti a chodili lidé. Spokojení se svým životem i ti, co by ho radši vyměnili za nekonečný spánek, ale nemají dost odvahy. Lidé nevinní, ale i ti, co mají na rukou krev jiných. Ano, tam někdy byl. Člověk, co vložil do svého syna démona a nepomohl mu v těžkých chvílích. Člověk, co mě dusil ve snech a já se ho nemohla zbavit. Člověk, co zabil mé rodiče, si právě seděl v kanceláři a netušil, že jsem tu, chci jeho život a vezmu také si ho.
„Jsem mrtvá, Gaara. Nikde už mě nepřijmou. Domov mi sebrali a kdo ví, jestli dnešní noc přežiju. Každopádně pokud ne, vezmu ho s sebou,“ poprvé jsem přehodila pohled ze Suny a něj a postavila se.
Ve tváři byl chladný a já nic jiného ani nečekala. Byl takový vždycky, jen šestkrát jsem na jeho tváři viděla úsměv. Všechny patřily mně, protože to já jsem ho rozesmávala.
„Není Kazekagem jen tak pro nic za nic, Juuki. Vzdej to, dokud máš ještě čas, nemůžu tě před ním ochránit, pokud se dozví, že jsi tu,“ díval se na mě upřeně a přeci jako by jeho pohled procházel skrze mě.
Neviděla jsem v očích radost z toho, že mě vidí, že jsem naživu. Nevadilo mi to. Byl kamarádem, co vás nepustil dovnitř, a netušila jsem, co všechno zažil, když jsem tu nebyla. Slyšela jsem historky o maniakovi z písečné. Mise plnil na jedničku, ale zajatce, nebo rukojmí nikdy nepřinesl. Všechny rozmačkal na kašičku, jako přesnídávku.
„Gaara,“ jedno slovo.
Bylo to jedno jméno, pouze pět písmen, co utvořili melodii a přeci to mělo takovou moc.
Jeho pohled, co po mě sklouzával a studoval mě, se zastavil. Jeho tělo bylo v očekávání, co řeknu, celé napjaté.
„Buď nemohoucí, ale pohni se, abys ochránil. Buď hluchý, ale slyš volání o pomoc. Buď nazýván monstrem, ale v srdci buď andělem,“ přešla jsem k němu a položila mu dlaň na místo, kde jsem ucítila tlukot jeho srdce.
Otevřel ústa v překvapení. Naše heslo. Chováním našich vrstevníků bylo hnusné, a přesto, když něco potřebovali, přemluvila jsem Gaaru, aby jim pískem pomohl. Vymyslela jsem ho, a když byl gaara nějak naštvaný, nebo smutný, řekli jsme si ho. Povzneslo nás to nad chováním lidí, nad tím, jak se nás stranili, jak se nás báli. Konec jsem vymyslela pro Gaaru. Ve skutečnosti to byl milí chlapec, který neměl v životě štěstí.
Pohled upřel na mou ruku na jeho černém triku.
„Juuki, nedělej to,“ podíval se na mě, ale tentokrát v tom byla vidět naléhavost.
„Buď tím andělem, co odpustí.“
Mohla bych. Ale nechtěla jsem. Skoro celý život jsem plánovala, že ho zabiju. Byla jsem připravená a navíc, jsem to udělat musela. Orochimaru-sama to chtěl a já se nabídla.
Cítila jsem, jak mi rukou odhrnul vlasy z tváře a zastrčil je za ucho. Dělal to vždycky. Neměl rád, když mi neviděl do očí.
„Opatruj se,“ to byla moje odpověď.
Musel vědět, že já se nevrátím zpátky, odkud jsem přišla. Že svoji práci dokončím a byla jsem ráda, že mě nezastavuje.
Ruce jsem obmotala kolem jeho těla a objala ho. Prosila jsem, aby stisk opětoval, ale neudělal to. Celých sedm let jsem nikoho neobjala a nikdo neobjal mě.
V ruce jsem utvořila křišťálovou kuličku, co v sobě měla jeden celý květ Opuntia, a když jsem se odtáhla vtiskla jsem mu jí do rukou.
„Tentokrát to je s rozloučením, Gaara,“ upřela jsem na něj své zelené oči a viděla jsem, jak přikývl.
„Juuki… byla jsi pro mě andělem,“ to už jsem slyšela jenom matně, protože jsem vyrazila vpřed.
Naposledy jsem se ohlédla a viděla, jak tam pořád stojí a dívá se za mnou.
Pro mě teď ale nastal jiný úkol. Dnes v noci jsem měla misi. Zabít Pátého Kazekage.