To oheň uhasí požár, co zavinila voda... 1/3

Vstala jsem. Mé boty stanuly na vyprahlé, prašné, vrásčité zemi s otevřenými ranami. Zoufale potřebovala vodu, ale té se jí nedostalo. Potřebovala svlažit své popraskané rty a znovu nabýt života. Nebylo jí to dopřáno a země zde skomírala do posmrtného spánku, zahalená rouškou soli, co z ní vysávala poslední kousky života, jako parazit, který se vám usídlí v těle. Nikdo jí nemohl vyléčit. Nikdo nemohl zachránit toto místo duchů, kteří bývali živé bytosti, a kteří sem zabloudili a zahynuli. Vánek si hrál s prachem na praskajících šupinách země a nabíral na síle. Nic mu tu nebránilo, byla to jenom plocha vysušeného místa, kde nic nerostlo a ani nežilo. Modré nebe bez mráčku se rozléhalo stejně daleko, jako tato poušť. Nebylo zde žádné zábrany, žádné známky toho, že toto místo není jenom nějakou chybou dokonalého systému a patří na tuto Zem stejně jako ta ostatní místa s tím rozdílem, že ony žijí. V dálkách za mnou se tyčily hory stejně zpustlé a prázdné, jako tento výjev. Byly to hory z kamenů, ztvrdlého písku, který se drolil každým zavátím ostrého bodavého větru a obohacoval tuto krajinu, pokud se to takto dá nazvat, tenkou vrstvičkou, která se snažila spojit zem zpátky k sobě. Zrníčka miniaturních kamínků zapadaly do prasklin pod mýma nohama a vyplňovaly je.
Slunce pražilo a díky němu a jeho teplu, které vytrvale vydávalo, se vzduch tetelil a tančil, aby pozorovateli zabránil čistému výhledu na nekonečno, které zde vládlo.
Nasála jsem vzduch do plic a cítila, jak se ohřívají z horkého přívalu kyslíku s ostatními plyny v atmosféře. Nová energie se mi rozlila žilami a okysličila můj mozek, který už znovu začínal pociťovat únavu. Ovšem s vítaným kyslíkem se mi tam dostal i prach a já byla nucena otevřít ústa a vykašlat ho ven. Ale jakmile jsem pohnula čelistmi, cítila jsem, jak mi všechna voda obsažená v mích slinách mizí a vypařuje se. Ani ne za vteřinu jsem pocítila ohromnou potřebu dopřát si vodu, tak moc potřebnou k přežití. Díky reflexu se dokázalo moje tělo zbavit prachu, ale za tu ostrou bolest kvůli vyprahlému hrdlu to snad ani nestálo. Nedokázala jsem se nadechnout, aniž bych se nezajíkla, jak moc mi docházela vlhkost v krku, na jazyku a v horním patře. Strhla jsem si pravý rukáv béžové volné košile a uvázala si ji kolem úst. Pomohlo to jenom trochu, ale nemohla jsem si dovolit zbytečně plýtvat vodou, jak v mém těle, tak i v nádobě zavěšené na poutku u mého boku. Ale nakonec jsem nutkání neodolala a až úplně u svých rtů zakrytých látkou jsem láhev otevřela, aby se mi stihlo vypařit jen minimální množství a navlhčila si šátek. Dýchala jsem díky tomu vlhčejší vzduch a pomohla svým plicím, které mě ztrápeně udržovali na životě.
Z košile, kterou zdobili drobné dírky a maličké skvrnky, které postupně hnědly, jak se krev začala srážet a vysušovat, jsem utrhla i druhý trošku potrhaný rukáv a pokusila se z něj udělat menší pokrývku hlavy, která by mi měla pomoci proti úpalu.
Slunce nám dávalo život, ale taky ho bralo. Voda, bez které nemůžeme žít, nám také ukazuje, že nás dokáže zabít v hojném počtu. Všechno, bez čeho bychom nepřežili, má sílu nás zničit. Jak paradoxní, že?
Prázdnota, které tu byla neustále a všude probouzela šílenství se zoufalstvím v mém nitru. Rozlévalo se to pomalu, jako kyslík mou krví až se to nakonec dostalo až do konečků prstů, které se pod náporem stresu začali třást. Rameny rozbolavělá od spaní v tvrdé zemi se začala otřásat a z úst se mi vydral srdceryvný skřek.
Musela jsem se odsud dostat do normálního světa. Udělala jsem pomalý ztěžklý krok vpřed a cítila, jak mi pod podrážkou ninja sandál něco prasklo. Podívala jsem se tím směrem a zjistila, že tu přede mnou byl i jiný návštěvník. Ostře řezaná lebka vodního buvola se zbytkem jeho kostí kazila dojem nicoty. Nohu jsem posunula, abych už nadále nestála na jeho žebru. Nejspíše tu uhynul, když převáželi potraviny a nemohli si pro něj dovolit plýtvat vodou. Byl to dokonalý bílý úkaz smrti. Nezbývalo mi než doufat, že neumíral pomalu a něco ho zardousilo, i když jsem věděla, že nebylo koho, kdo by sem dobrovolně vešel. Ano, obchodníci putující po celém světě, ti možná, ale i tak sem šli za prací a ne na výlet.
Pohled jsem od toho odchýlila zase zpět před sebe a vyšla vstříc slunečnému dni, který nastal hned, jak noc odvrátila svou tvář a šla dopřát vábnou temnotu i jinam, kde si ostatní bytosti přáli spát.