Dítě moudrosti 016 Svoboda

„Začněte!“ Vyrazím a první ránu uštědřím Aneko do boku. Zapotácí se, ale oplatí mi ránu. To mě trochu překvapí, ale ne na tolik, abych se nevyhnula její příští ráně, která měla být do hlavy. Otočkou se dostanu za ní a kopek nohy ji zasáhnu zezadu do hlavy. Vyjekne a chytne se za temeno. Toho využiju a skočím na ní tak, že ji svalím na zem. To se bouchla o hlavy ještě víc. Stočí se do klubíčka a nechce se pohnout. Vstanu a tázavě se podívám na Mariseho. Má neutrální výraz. Najednou mě někdo kousne do nohy. Vykřiknu a podívám se dolů. Aneko se na mě výtězně usmívá. To ve mně vyvolá vztek. Rozmáchnu se nohou a kopnu ji vší silou do žeber. Vykřikne a vyplivne krev. Odstoupím od ní, ale pořád mám vztek. Ona s obtížemi vstane a vrhne se na mě. Drápne mě nehtama nad oko a udělá mi tam krvavý šrám. Oženu se pěstí, co nejvíc to jde a zasáhnu ji do spánku. Spadne na zem v bezvědomí. Vře ve mně adrenalin.
„A máme tu výtěze. Dai, celkem slušný zápas.“ Řekne Marise a zavolá doktory. Zdrceně sejdu schody a opřu se o sloup.
„Jsi v pořádku?“
„Jak ti je?“
„Nestalo se ti nic?“ Sesypou se na mě otázky. Než stačím odpovědět, Marise zvolá.
„Naruto, Sasuke.“ To mě probudí z částečného spánku a donutí mě to se dívat do ringu, která se potřísněný loužičkami krve od Aneko. Sednu si a vedle mě si sedne Hide.
„Co si o tom myslíš?“ Zeptá se mě. Nevím na co, ale odpověď je na všechno stejná.
„Přežít.“ Řeknu a usměju se na něj.
„Je na tebe strašný pohled.“ Zkritizuje mě. Zasměju se a pak ztichnu. Sasuke udeřil Naruta do břicha. Naruto vyplivne sliny a klekne si. Sasuke ho kopne do čela. Vypadá to, jako by to chtěl udělat už roky, ale ve tváři má nešťastný výraz. Naruto se zvedne a praští Sasukeho do oka pěstí. Kdyby se soutěžilo s jutsu, nevím, kdo by vyhrál, ale teď je to jasné. Sasuke skopne Naruta na zem a začne mu tvrdě kopat do břicha. Přestane, až když se Naruto nehýbe.
„Další výtěz.“ Zvolá Marise. Přiběhnou doktoři a odnesou Naruta. Sasuke se na to dívá s vytřeštěnýma očima. Vyběhne z místnosti. Chci jít za ním, ale nohy mám ztuhlé a rozbolavěné. Hide to pochopí z mého výrazu.
„Tak dejte si pauzu a po pětiminutové přestávce pokračuje Akina proti Emi.“
„Půjdu do pokoje.“ Zachraptím a zaúpím, když se snažím vstát. Hide mě beze slova vezme do náruče. Nebráním se, protože je to úleva. Zabořím hlavu do jeho ramene a zavřu oči. Cítím, jak mě nese chodbami, jdeme kolem vodopádu, otevírá dveře od dívčího pokoje. Pokládá mě na postel a sedne si na ní. Otevřu oči a usměju se na něj. Ústy naznačím „děkuju“. Usměje se. On je prostě božský! Zapiští můj vnitřní hlas. Jo, to je. Připustím si. Čekáme a díváme se jeden na druhého. Zuje si boty a vyleze na mojí postel. Srdce mi začne být jako o závod. Nakloní se nade mnou a políbí mě na tvář.
„Zatím ahoj.“ Zašeptá, nazuje si boty a zmizí z pokoje. Pocítím velké zklamání. Mám Sasukeho, na co to myslím? Zavřu oči a nechám se unášet proudem vlastních myšlenek. Myslím na Yasua. Kéž by tu byl se mnou.

Probudím se, až když je venku šero. Do pokoje proniká slabé světlo a nikdo tu není. Posadím se a přejdu do koupelny, kde se svléknu a vlezu do sprchy. Nechám na sebe stékat prameny vlažné vody a nanesu na sebe sprchový gel. Když jsem hotová a oblečená, vyjdu z koupelny s kartáčem v ruce. V pokoji stojí Sasuke. Pustím kartáč a rozběhnu se k němu.
„Jsi v pořádku?“ Zeptám se ho.
„Jo,ale Naruto zůstane na ošetřovně do zítřka.“ Řekne sklesle. Ani se nezeptá, jak je mně?
„To bude v pohodě. Musel jsi to udělat. Musíš přežít a zůstat se mnou. Buď on, nebo já.“ Řeknu konejšivě. Všimnu si záblesku zaváhání v jeho očích. Je to jako facka.
„Vybereš si jeho… přede mnou?“ Zašeptám strnule. On jen mlčky stojí a vyhýbá se mi pohledem. Nasupeně vyjdu z pokoje. Jdu chodbami, ani nevím kam. Najednou do něčeho vrazím. Hideaki.
„Promiň.“ Řeknu a projdu kolem něj. Nestihnu dojít daleko, protože mě chytí za zápěstí. Není to pevné sevření, je to uklidňující stisk. Začne jemně kroužit palcem přes hřbet mojí ruky a přitáhne si mě do náruče. Ztuhnu a nic nedělám, ale pak se vzpamatuju. Místo, abych ho odstrčila, ovinu kolem něj paže a zabořím obličej do jeho hrudi. Je o hlavu vyšší než já. Rozvzlykám se mu do trika.
„Ššš.“ Utěšuje mě. Vzhlédnu k němu a přitisknu své rty na jeho. Je to jemný polibek, ale plný touhy a vášně. Sténám a poddávám se jeho polibkům. Prsty mi vjede pod tílko a začne se mě dotýkat na holé kůži. Zachvěju se, ale pokračuju v polibcích. Dlaní se dotknu jeho břicha, kde jsou cítit břišní svaly. Najednou zaslechnu kroky a odskočím od něj právě nechvíli, kdy se objeví Sakura s Akinou. Smějí se něčemu, ale když nás uvidí, přestanou.
„Co je?“ Zeptá se Akina a nadzvedne obočí.
„Akino, běž prosím napřed.“ Řekne Sakura. Kývnu na Hideakiho, ať jde taky.
„Co je to s tebou?“ Vytkne mi Sakura.
„Proč musíš mít každého kluka, který se mi líbí?“ Rozkřikne se Sak. Vykulím na ni oči. Jí se líbí Hide?/
„Co tak blbě koukáš?!“ Plivne mi nadávku do tváře.
„Hraješ si na slabou, aby tě všichni kluci museli obskakovat?! Co?!“ Vykřikne a odběhne s brekem. Dnešek není úplně nejlepší, no. Sklesle se došourám do pokoje. Zavřu za sebou dveře, padnu na postel a propuknu v pláč. Po pár minutách sem začnou chodit navečeřené holky. Utřu si slzy a nasadím ledabylý úsměv.
„Co jste dělali odpoledne před večeří?“ Zeptám se Kyio. To je ta silná holka. Zmateně zamrká.
„To je na mě? Odpoledne jsme boxovali do pytlů. Tebe omluvil ten blonďák, že ti není dobře. Už je ti líp?“ Zeptá se starostlivě.
„Vlastně, ani moc ne.“ Řeknu se smutným úsměvem a protáhnu se kolem ní ven z pokoje. Běžím pořád rovně a při každé příležitosti stoupám nahoru ke skleněnému stropu. Už je tma a skrz sklo jsou vidět hvězdy. Po několika matoucích odbočkách se dostanu na střechu. Sednu si na okraj a shlížím na rozsvícenou Konohu. Úplně jsem zapomněla, že jsem pořád v té vesnici, do které jsem před měsícem přišla s tajnou misí. Naše základna je pod skalou na okraji Konohy. Je vidět budova, ve které sídlí Tsunade, taky kopec na protějším konci vesnice a Sasukeho byt. Povzdechnu si.
„Co tak sklesle?“ Zeptá se Marise, který si sedne vedle mě.
„Kdo mohl tušit, že se mi život zboří během pěti minut?“
„Jo. Život není lehkej, zvláště když jsi u Neohrožených. Jsi sama? To nevadí, naopak je to výhoda.“ Řekne a významně se na mě podívá. Nadzvednu jedno obočí.
„Kdyby vás bylo víc, byla bys na nich závislá, nebo by z toho mohla být tvoje slabina. Obrň se proti tomu. Tady platí pravidlo, na které si musí každý přijít sám: každý sám za sebe.“
„To je dobrý.“ Uznale kývnu. Najednou mnou projede vlna nadšení a vzrušení.
„Máš pravdu,“ řeknu mu „budu Neohrožená, bez slabin!“ Vykřiknu do tmy. Marise se zasměje. Zasměju se s ním.
„Chceš být Neohrožená? Tak pojď za mnou.“ Řekne, vstane a podá mi ruku. Přijmu ji a nechám ho, ať mě vytáhne na nohy. Rozběhne se dolů ze střechy.
Vyběhneme před budovu Neohrožených a vydáme se ke strmé skále nedaleko odsud. Když se u ní zastavím, musím žasnout, jak je vysoká. Kouknu tázavě na Mariseho, který nevypadá vůbec udýchaně. Mrkne na mě a přistoupí ke skále. Začne šplhat nahoru. Adrenalin se mnou prožene, jako záplava. Začnu kopírovat jeho pohyby. Lezu čím dál výš a je to poznat na vzduchu. Mrknu dolů a málem spadnu. Jsme strašlivě vysoko. Začínají mě bolet ruce a nohy. Taky mě ofukuje studený vítr, takže se klepu po celém těle. Kéž bych tu měla bundu a ne jenom to tílko. Vlasy mi občas přelítnou přes oči, takže se musím zastavit. Konečně vidím, jak se Marise přehoupne přes okraj skály a mě vytáhne za sebou. Natáhnu se na záda a ztěžka oddechuju. Zvednu hlavu, abych viděla na našeho vůdce. Přešel k vysoké tyči a něco na ní upravuje. Zvednu se a vydám se za ním. Zahlédnu popruhy. Něco jako horolezecká výstroj.
„Tak. Do tohohle tě uvážu a můžeš letět.“ Pronese bezstarostně. Když si všine mého pohledu, tak se zasměje.
„Neboj, je to v pohodě. Chceš být Neohrožená ne? Tímhle se brzdí.“ Řekne a ukáže na červenou páčku po straně popruhů.
„Pojď.“ Pokyne rukou. Přistoupím k němu a vnímám, jak mi ty popruhy obmotává kolem stehen, přes ramena a zpátky na břicho. Pak už jen připevní karabinky k lanu a mírně do mě žďuchne. Vyděšeně se na něj podívám, když začnu ztrácet rovnováhu. Pak už jen padám. Nebo spíš letí dopředu, mírně z kopce. Vítr mě bičuje do tváří a vlasy mi vlajou, div, že neuletí. Cítím božský pocit. Plachtím nocí nad domy se světélky. Vydám vytí podobné vlkům, ale moc mi to nejde, vzhledem k mé rychlosti. Letím proti vysoké budově, ale na poslední chvíli lano zatočí a já pokračuju nad Konožským parkem. Letím! Snižuju se k zemi čím dál rychleji. Za pár chvil lano skončí ve stromě. Vzpomenu si na páčku a snažím se ji nahmatat. Dělej! Nakonec ji najdu a zatáhnu. Zjistím, že jsem zavřela oči a tak je otevřu. Sem pár centimetrů od stromu. Úlevně vydechnu a rozepnu si popruhy. Spadnu na břicho z dvoumetrové výšky. Kdyby mě někdo viděl, nejspíš by dostal záchvat smíchu. Vyháknu výstroj z pevného lana a čekám na Mariseho. Za chvilku ho rozeznám ve tmě, jak se řítí nocí, proti mně. Usměju se a zamávám mu. Prst se mi zahákne v naprosto rozcuchaných vlasech. Mám totální afro. Marise se přibližuje, a když mě zahlédne detailněji, vyprskne smíchy. Zkřížím si ruce na prsou a nasadím výhružný výraz. To ho rozesměje ještě víc. Když otevře oči, tak naprosto zbledne, protože ho od stromu dělí jen metr a půl. Rychle nahmatá páčku a zastaví se pár centimetrů od stromu. To vyprsknu smíchy já. Hodí po mně nasupenej výraz. Jen když vidím, jak tam visí. Hlava natočená na mě, tělo vodorovně a nohy svěšené dolů, tak vyprsknu smíchy znova. Válím se na zemi v záchvatu smíchy. On jen kolem mě projde s předstíraným vztekem. Otřu si z očí slzy a přidám se k němu na cestě zpátky na základnu.

Cestou do pokoje potkám Sakuru.
„Sakuro!“ Zvolám na ní. Otočí se a změří si mě mrazivým pohledem.
„Co chceš?“ Štěkne.
„Nechci Hidea. Ani…ani Sasukeho, ani nikoho jiného. Chci jen, abys byla zase moje kamarádka.“ Řeknu a pevně stisknu rty.
„Nechceš Sasukeho?“ Zírá na mě s otevřenou pusou.
„Ne.“ Řeknu se vztyčenou hlavou. Rozběhne se a obejme mě.
„Promiň, byla jsem hnusná. Buďme kamarádky!“ Šeptá.
„Samozřejmě.“ Ale v duchu mi znějí slova: každý sám za sebe. Usměju se a odtáhnu se.
„Už je pozdě, tak pojď spát.“ Pobídnu ji a společně se vydáme do pokoje. Chodby jsou temné a z dálky je slyšet hučení vodopádu. Po očku mrknu na Sakuru. Má mírný úsměv, který ozařují modré zářivky na stropě chodby. Růžové vlasy jí vlajou z jemného vánku, který sem proniká z otevřeného okna na střeše. Zastavíme se u dveří do dívčího pokoje. Vyměníme si pohledy a obě sáhneme po klice. Zasmějeme se a já ustoupím.

Sluneční paprsky mě zalechtají na tváři. Otevřu oči. Třetí den. Vstanu a jako obvykle si jdu dát vlažnou sprchu. Když vyjdu s ručníkem kolem hlavy, pár holek už je vzhůru. Akina po mně vrhne povýšený výraz. Zkusím si toho nevšímat a přejdu k Sakuře, která teď rozmrzele kouká po pokoji.
„Ahoj.“ Pozdravím s úsměvem. Usměje se a zamumlá něco jako „nazdárek“. Promne si oči a s obtížemi vstane z vyhřáté postele. Ustelu si postel, načechrám polštář a počkám na Sakuru, než vyjde ze sprchy. Otevřu dveře z pokoje a potkám Hidea. Zakleju. Nechci to teď řešit.
„Hide, to co se stalo včera, ani nestojí za řeč. “ V očích se mu zračí porozumění. Přikývne a usměje se.
„Dobré ráno.“ Pozdraví, jako by se nic nestalo. Úleva se hned dostaví. Přikývnu. Pokyne hlavou na znamení, že mám jít první. Chci říct, že čekám na Sak, ale ona se objeví ve dveřích, takže nemusím.
„Dobré ráno, Hideaki.“ Pozdraví laškovně Sakura. Hide po ní blýskne úsměvem a kývne. Popadnu Sak za loket a táhnu ji do jídelny, kdy potkáme Sasukeho. Hodím po něm výraz plný výčitek a sednu si se Sakurou co nejdál.
„Ty jsi s ním opravdu skončila.“ Žasne.
„Samozřejmě.“ Řeknu ostře s pohledem upřeným k jeho místu. Zakousnu se do rohlíku, jako bych týden nejedla. Cítím vztek a volnost. Už se k ničemu neupírám, jsem volná.
„Jak ses vyspala?“ Přenese mou pozornost jinam. Zamrkám a kouknu na ni. Zvědavě na mě kouká, ale ani ne tak moc zvědavě.
„Jo, dobře, co ty?“ Odpovím a snažím se nekoukat ke stolu, kde sedí on.
„Já dobře, zdálo se mi, že jsme se stali oficiálně členy Neohrožených.“ Rozplývá se Sakura nad myšlenkami, které se líbí i mně. Zvednu k puse ruku, ve které bych měla mít rohlík, ale zjistím, že už jsem ho snědla. Podívám se na Sakuru, ta jenom přikývne a společně opouštíme místnost. Když vyjdeme z místnosti, obě vydechneme úlevou. Bylo tam trochu „dusno“. Kráčíme temnými chodbami, a když se podívám na dno Jámy, vidím, jak tam prochází Marise. Chci na něj zakřičet, ale pak si vzpomenu, že je to náš vůdce a co by si ostatní pomysleli? Otočí se na mě a já kývnu na pozdrav. Ušklíbne se a taky kývne. Otočím hlavu zase před sebe, právě ve chvíli, abych se mohla zastavit, nebo bych narazila do dveří výcvikové místnosti. Sakura se zachichotá a já se na ní zamračím s předstíraným pohoršením. Zatlačíme do dveří a vejdeme do místnosti. Místo panáků tu jsou na zdech pověšené dřevěné tabule s nakreslenými postavami. Na postavách jsou nakresleny terče, na rukou, nohou a na hlavě a břichu. Vedle řady tabulí je stůl a na druhé straně taky. Na tom stole jsou vyrovnané nože.