Dítě moudrosti 012 Nejdřív Skupina, potom krev.

Rozsvítí se pódium a já se zhluboka nadechnu. Objeví se Tsunade a přejde doprostřed pódia.
„Zdravím všechny obyvatele Konohy, kterým bylo šestnáct let. Tímto prohlašuji projekt „Skupiny“ za zahajený.“ Všichni začnou tleskat a občas někdo vypískne.
„Doufám, že všichni souhlasíte s tímto projektem, který je nyní zahájen ve všech vesnicích, za účelem dosáhnout míru a harmonie. Chápu, že je to náhlá a velká změna. Tento projekt jsme plánovali přes dva roky, aby byl perfektní. Nyní se děti, kterým je šestnáct let, přesunou do testovací místnosti.“ Pokyne rukou za pódium na dveře s nápisem TESTOVÁNÍ. Pár lidí si začne šeptat. Podívám se na Sasukeho. Má v očích odhodlaný výraz. Nebuď zbabělá, holka! Napomenu sama sebe a zvednu se. Pokračuju za všema šestnáctiletýma do rohu místnosti ke dveřím. Stojíme frontu, dokud na nás nedojde řada. Snažím se dýchat a nenechat nervozitu, aby otřásla mým tělem.
„Co si o tom myslíš, Chikako?“ Zeptá se mě známý hlas.
„Co myslíš?“ Oseknu, hned po tom, co se vzpamatuju.
„Čím si myslíš, že budeš?“
„Já nevím, Akemi. Proto jdu na to testování.“ Oseknu tvrději. Akemi jen pokrčí rameny.
„Já se toho účastnit nemusím. Držím ti palce, ať seš to, čím doopravdy chceš být.“ Pronese Akemi a odkráčí z místnosti. Její rudé, kudrnaté vlasy jí trochu poskakují. Jde chůzí, jako by byla kočka. Odvrátím pohled a upřu pohled na dveře přímo přede mnou. Otevřou se. Vyjde žena, asi ve středním věku s černými vlasy.
„Pojď.“ Pokyne mi rukou. Ohlédnu se na Sasukeho. Upírá na mě pohled, kterým mi naznačuje, že to zvládnu. Nejistě kývnu a vkročím do místnosti. Uprostřed je křeslo, které připomíná zubařské.
„Jsem Alice.“ Podá mi ruku žena.
„Já jsem Chikako.“ Potřesu si s ní rukou.
„Co znamená vaše jméno?“ Zeptám se. Změří si mě pohledem.
„Trochu zvědavá, ne? Nic.“ Odpoví a ukáže na křeslo. Přejdu k němu a posadím se. Vezme do rukou injekci dlouhou jako můj prst. Zděsím se.
„Neboj, napoprvé je to nejhorší, pak už to nevnímáš.“ To mě mělo uklidnit? Natáhne ruku k mému krku a já napnu svaly.
„Uvolni se.“ Přikáže mi. Udělám, co chce, a zavřu oči. Ucítím štípnutí na krku.

Zamrkám, jsem na pusté planině. Trochu připomíná savanu. Rozhlédnu se tak prudce, že mi lokny lítaj kolem hlavy. Přede mnou se objeví miska s masem a vedle ostrý kunai. Vyber si! Poručí mi hlas v hlavě, který zní jako Alice. Zmateně koukám před sebe, ale najedou, se přede mnou objeví lev. Zařve a vrhne se proti mně. Chňapnu kunai, ale nedokážu se přinutit zranit toho lva. Odhodím zbraň a přikrčím se. Rozhlédnu se, jestli tu není to maso, ale to už zmizelo. Zavřu oči. Když je otevřu, vidím před sebou lvíče, jak mi mňouká u nohou. Zmateně se rozhlédnu. Pohladím lvíče.
„Lvíče!“ Vypískne dětský hlas. Otočím se. Stojím tam já, když mi bylo asi deset. Lvíče se přikrčí a vrhne se na moje mladší já. Ale už to není lvíče. Je to lev, co řve a běží za potravou. Neváhám a běžím za ním. Doběhnu ho a skočím po něm.

Trhnutím se posadím. Dýchám, jako bych doběhla maraton.
„Hm. Zajímavé. Máš na výběr víc skupin. Neohrožení. Odevzdaní.“ Řekne a podívá se na mě. Otevřu pusu, ale nic neřeknu. Jak to myslí?
„Takže…“ Nechám ji, aby za mě doplnila větu.
„Takže si můžeš vybrat. Samozřejmě, tohle je jen doporučení. Vyber si, co chceš, ale je zakázáno mluvit s někým o tvých výsledcích. Mohlo by to ovlivnit tvůj výběr Skupiny. A když se pro něco rozhodneš, není cesty zpět. A nazpomeň: Nejdřív Skupina, potom krev.“ Dořekne a podá mi ruku.
„Snad se ještě setkáme, Chikako.“

Otevřou se dveře.
„Tak jak to-“ Chci se zeptat, ale pak si vzpomenu. Je zakázáno mluvit s někým o tvých výsledcích. Mohlo by to ovlivnit tvůj výběr Skupiny. Jdu Sasukeho obejmout. Sevře mě v náručí. Podívá se mi do očí.
„Jsem v pohodě.“ Řekne a políbí mě. Usměju se.
„Pojď. Půjdeme se projít.“ Nabídne mi.

Vane příjemný teplý, letní vánek. Držím pevně Sasukeho ruku, jako by mi ho někdo chtěl sebrat.
„Tak…jak ses měla?“ Zeptá se nejistě Sasuke.
„Bojím se.“ Vyhrknu narovinu. Nepřekvapí ho to.
„Jo, já taky.“ Odvětí. Smutně se usměje. Oplatím mu úsměv. Jdeme Konohou, až dojdeme n kopec. Jsou tam Naruto a Sakura.
„Ahoj.“ Pozdravím. Všichni mají depresivní náladu.
„No tak, lidi.“ Zaúpí Naruto.
„Naruto.“ Zašeptá sklesle Sakura. Uslyším kroky a otočím se. Přichází k nám kluk se psem, modrovlasá holka a kluk, co má fakt divný brejle.
„Hinato!“ Vykřikne úlevně Sakura a běží obejmout modrovlásku.
„Chikako, tohle je Akamaru, Kiba, Hinata a Shino.“ Ukazuje postupně. Přikývnu a představím se. Sedíme tam všichni. Sakura se baví s Hinatou, Kiba si hraje s Akamarem a Shino se opírá o strom. Přemýšlím, jakou Skupinu si vyberou. U Hinaty si nejsem jistá. Zvednu se kývnu na Sasukeho. Začalo se smívat. Chytnu ho za ruku, zamávám ostatním a vydám se směrem domů.

Do ložnice svítí sluneční paprsky. Za dvě hodiny je Shromáždění. Kouknu na spícího Sasukeho. Je tak roztomilej. Zvednu se a jdu do sprchy, cestou si vezmu svoje každodenní černé oblečení a hřeben, na svoje dlouhé lokny. Ve sprše na sebe nechávám stékat proudy horké vody. Přemýšlím o tom, co se stane. Vylezu ze sprchy a omotám kolem sebe ručník. Vezmu do ruky fén a začnu s fénováním mých havraních vlasů. Když se vrátím do pokoje, Sasuke už je pryč. Cítím známou vůni palačinek. Dojdu do kuchyně a zastihnu Sasukeho u plotny. Nad tím obrázkem se zasměju. Přeběhnu tiše jako kočka k němu a prudce ho zezadu obejmu. Vyjekne a vyhodí palačinku, která přistane na připraveném talíři. Zatleskám a vlepím mu pusu. Úlevně vydechne a zasměje se. Zasměju se s ním.

Stojíme před halou Konohy. Podíváme se na sebe a vyměníme si významné pohledy. Konečně je to tady! Už se vidím jak si vyberu Odevzdanost, stanu se ženou a budu po zbytek života v bezpečí. Krása. Málem vypísknu nedočkavostí. Vydáme se dovnitř. Sedneme si na připravené židle. Na pódiu je pět mís. Nevidím, co je uvnitř. Rozsvítí se světlo a přijde Tsunade. Jsem strašně nervózní.
„Vítám vás tu. Teď budeme předvolávat jména, a kdo bude vyvolaný, předstoupí sem, řízne se a krev nechá stéct do mísy s jeho vybranou Skupinou.“ Dořekne. Všimnu si, že v pozadí stojí Kazuo. Odvrátím pohled a soustředím se na sebe. Zatím, co si lidé přede mnou vybírají své skupiny, já se snažím nepodlehnout stresu. Klepu se.
„Chikako z klanu Chika.“ Prudce zvednu hlavu. Tsunade na mě upře svůj pohled. Polknu. Vstanu a nejistě, pomalu a opatrně přejdu na pódium. Nahlédnu do mís. Na levém kraji je mísa s rozpáleným uhlím. Potom je mísa se sklem, s hlínou, šedé kameny, s vodou. Neohroženost, Upřímnost, Mírumilovnost, Odevzdanost a Sečtělost. Vezmu do ruky nůž. Klid. Promysli to. Proč si to dělat lehčí, když to může být težší? Uběhla chvilka. Moje krev zasyčí na řeřavých uhlících. Jsem sobecká. Jsem statečná. Ozve se potlesk.
„Chikako z klanu Chika, Neohroženost.“