Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 12

PŘEČÍST!

Takže, předem chci hrozně moc poděkovat, za to jak jste úžasní a moc si vážím, vašich komentářů, hodnocení, ale především podpory
Chci moc poděkovat Sabaku no Tanaris a Keyemi, které mi pomáhaly se vymotat z toho zmatku a mohla jsem pokračovat v psaní Děkuju :3 Všichni jste skvělí a vůbec nechápu, jak jsem si vás takhle získala

Byla jí zima, hrozná zima a navíc byla sama ve tmě, kterou se naučila nenávidět, za těch posledních pár týdnů v ní strávených. Bála se otevřít oči, co když tam zase budou čekat? Co když tam bude Gaara a Naruto? Bála se… Ale něco ji donutilo oči otevřít. No, zase jen tma, ale najednou se tam rozsvítila zářivým světlem pochodeň. Zatřásla se zimou, ale nakonec vstala. Pomalým kulhavým krokem šla k první pochodni, a když tam přišla, začaly se rozsvěcet další a další a ozařovaly kulaté schodiště bez zábradlí. Odhadovala, že díra, od které se to schodiště odvíjí, má průměr tak kolem sta metrů. Přešla na konec prvního schodu a pohlédla dolů, jenom temnota. Udělala první krok směrem dolů a hned se jí udělalo lehčeji. Jako by neměla žádné rány na zádech, jako by byla úplně zdravá. Udělala další krok dolů. Znovu jí bylo lépe.
Rozběhla se po schodech dolů. Rychle měnila nohy a každým krokem zrychlovala. Každým krokem jí bylo krásněji, cítila se o tolik líp.
„Nedělej to…“ ozvalo se ze tmy.
Přibrzdila a ohlédla se. Nikdo nikde.
„Nesmíš mi odejít…“ znovu se ozval ten hlas.
Nikde nikoho neviděla, a proto pokračovala v cestě. Běžela dolů už hodně dlouho a pořád nikde nebylo vidět konce. Běžela ještě minutu, a potom se prudce zarazila. Kam to vede?. Znovu přešla ke konci širokého schodu a pohlédla dolů, jenom černá tma, směřovala pohled nahoru, a tam bylo vidět trocha světla. Podívala se na schody, které čekaly na zdolání a najednou se tam objevila postava otočená k ní zády.
„Nemůžeš to udělat, nesmíš…“ šeptal si rudovlasý mladík.
Někoho jí připomínal, jenže si nemohla vzpomenout. Mladík se na ni otočil a ona mohla spatřit tetování na jeho čele. Smutný pohled světlounce zelených očí, takových vybledlých, jako by neměly chuť žít, jako by už nechtěly objevovat krásu světa.
„Nedělej to,“ prosebně se na ni podíval.
„Co?“ zeptala se ho.
„Prosím,“ neodpověděl jí na otázku.
„Nedělej to,“ vedle ní se objevila druhá postava se zářivě žlutými vlasy.
Také to neustále opakovala.
„Co nemám dělat?“ ptala se jich, ale ani jeden neodpovídal. Ten blonďatý je… hm…Naruto! To je můj bráška! Chytila ho za ruku, ale jeho pohled ji donutil ho pustit. Byl totiž plný smutku, takového, který ji až děsil.
Dole na schodišti se začaly objevovat jiné postavy. Našla mezi nimi Gamabuntu, Gamakichiho, Gamatatsua, Kibu, Shina, Ino, Saie, Tsunade, Jiraiyu a Kakashi-senseie. Viděla všechny své přátele. Udělala krok vzad, zpět nahoru. Ale i z toho jediného kroku byla celá zadýchaná. Cítila se bídně a byla vyčerpaná, jenže ten smutek v očích postav, které se tam dole hromadily, ji donutil jít zpět nahoru. Děsila se toho.
„Nesmíš mě opustit…“ opakoval pořád dokola Naruto.
Proč bych tě měla opouštět? Byla úplně vyřízená, když šla nahoru. Chtěla jít dolů, bylo to tak jednoduché, ale oni jí to nedovolovali, hlavně Naruto a ten červenovlasý mladík. Hrozně si chtěla vzpomenout, odkud ho zná, ale pořád jí to nešlo a připadalo jí to, jako by ho snad i zradila. Už se plazila po čtyřech, směrem nahoru. Byla celá splavená a pohledem studovala částečně prosvítající postavy. Dokonce levitovaly. Ten s rudými vlasy si před ní klekl a podal jí ruku, aby jí pomohl nést to břímě-vyšplhat se nahoru-společně.
Zbývaly tři schody a už to bude! Čím víc se blížila k vrcholu, tím větší jí byla zima, tím víc ji bolelo celé tělo. Prsty se dotkla okraje prvního schodu. Kdyby věděla, kolik jí to zabralo času, tak by tomu ani nevěřila. Bylo to něco kolem pěti hodin a to byla jenom sedmapadesát schodů dole. Z posledních sil se vytáhla nahoru a zhluboka dýchala. Postavy se na ni jenom usmály a proměnily se v páru.
Přetočila se na záda a jenom dýchala. Chtěla by spát, znovu zažít ten pocit, který měla, když šla dolů. Pocit, že všechno končí a už bude mít jenom klid. Nemohla se nadechnout. Co to?! Cítila pod sebou postel a slyšela velice ostrý pronikavý zvuk, který jí neskutečně drásal nervy.

Pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí…

Dýchej, jen se uklidni a dýchej!

Postavě na lůžku se nepatrně zvedl hrudník.

Píp, píp,píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

Dýchej! Nami dělej! Sakra!Opakovala si to pořád dokola. V té tmě to bylo k nevydržení a k tomu všemu se nemohla nadechnout. Něco muselo být špatně.

Znovu nepatrný pohyb.

Píp, píp, pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí…

Nesmíš to vzdát! Mysli na Naruta a na… Gaaru!

Hrudník se začal pravidelně, však velice mělce zvedat.
Píp, píííííí, píp, píp, píp, píííííí, píp, píp, píp, píp, píp, píp…

Dívka na posteli nepatrně otevřela víčka. Tma, už zase. Ale bylo tu i trochu světla. Před očima se jí míhaly vzpomínky na Orochimara a to jeho genjutsu, Kabuta a Sasukeho.
Cítila na peřině tlak, a tak se podívala na to, co to způsobuje. Červené vlasy, snad ještě rudější než měla ona a obličej zabořený do peřiny. Tykev opřená o rám postele. Gaara...
I přes tu neuvěřitelnou bolest, chtěla udělat to, co si přála celý ten čas. Trhaně zvedla ruku. Bolelo to, ten pohyb, ale když se její prsty dotkly jeho vlasů, to… vyplatilo se jí to. Jenže to, co si tím dotekem uvědomila… Genjutsu už né! Já už nechci!

Gaara prudce zvedl hlavu a podíval se na ni. Setkal se s jejím uplakaným pohledem. Nemohl uvěřit, že… žije, vždyť… Přístroje přestaly ukazovat, že je naživu.
„Orochimaru! Já ti všechno řeknu! Řeknu ti úplně všechno, co po mně budeš chtít! Udělám cokoliv, jen… už zruš to genjutsu!“ křičela, nebo si to aspoň myslela.
Z úst jí vycházelo, ale pouze chrčení a nějaká nesrozumitelná slova. Navíc jí v tom bránila i kyslíková maska. Začala se zmítat i přes svá zranění. Vytrhávala si hadičky z rukou…
„SAKURO!“ zakřičel Gaara ke dveřím a pokusil se Nami nějak jemně přitisknout všechny končetiny k posteli pískem, aby si neublížila ještě víc.
Nechápal její chování, ale na to bude mít čas později. Růžovovlasá kunoichi ihned přiběhla do pokoje, a když viděla, co dělá, přešla k ní a přiložila jí ruku na hlavu. Dlaň obalila zelená záře a Nami se přestala zmítat.
„C-Co to s ní je?“ zeptal se jí Gaara.
„Nevím, hodně si toho prožila… Nemůžeš čekat, že bude stejná jako dřív, to nemůžeme nikdo…“ oba dva se jí dívali do očí.
Ty byli plné… žalu, bolesti, ale především šílenství.
Gaara se zatřásl, uvědomoval si, že takhle se musel tvářit on, když šel po krvi.
„Nami...“ zašeptala Sakura.
Dívka po ní loupla očima. Nebyly tak jasně modré, jak si sama pamatovala.
S rukou pořád na jejím čele jí začala zkoumat pečeť na hrudi. Vypadalo to, jako by se jed stahoval. Dotkla se jí a ihned uskočila. Kůže kolem byla neuvěřitelně horká.
„Co se děje?“ zeptal se jí poplašeně Gaara.
Z pečetě se začala odlupovat chakra. Démoní chakra, která sebou brala i jed. Kurama proboural zeď, kterou jim poskytl Orochimaru, dělící ho od ní a začal ji pořádně léčit. Nami ležela klidně i když jí to, jak to vypadalo, vypalovalo cejch. Měla ho zase u sebe, už měla aspoň nějakou útěchu. Chakra zmizela a po pečeti už nezbylo ani památky. Její pohled se teď upíral na osobu nalevo od ní a nebyla to Sakura, která odešla pro pár věcí na různé testy, které chtěla udělat.
Gaara...
Opravdu tam byl, nezdálo se jí to? Co, ale potom Kurama? Musel tu být…
Koukal se na ni tím pohledem, který milovala a nenáviděla zároveň, protože ji nikdy neprozrazoval, co si myslí. Ano, láska má jen krůček k nenávisti… Sledovala každičký jeho minimální pohyb, co kdyby se jí rozplynul? Ne, nesmí…
Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale znovu je zavřel. Cítila, že se jí víčka zase zavírají, přece jenom přežila vlastní smrt, ale nechtěla spát, ne, když je tu on. Do pokoje znovu vtrhla Sakura a hned přešla k přístrojům, kde něco zapisovala. Po chvilce se sem hrnuli různí doktoři, kromě Hitomi, která se šla domů prospat, protože na odoperování čepelí z Naminých zad, spotřebovala veškerou svou chakru. Začali Gaaru zase vyhánět, že potřebují dělat různé testy, ale tentokrát jim to nedovolila Nami. Znovu se začala vrtět a pohledem utkvěla na Sakuře a potom Gaarovi.
„Hm… Promiň. Nechte ho tu,“ svolila sakura a Nami se zase uvolnila.
Odebrali jí krev, poslechli si srdce, vyšetřili zranění na zádech a všude možně, a potom zase odešli.
„Gaaro, bude jí ještě chvíli trvat, než se jí navrátí hlas. Pečeť zablokovala jednu přepážku, takže než se zase vše vrátí do normálu, bude to trvat tak dva, tři dny,“ klidně se na něj usmála a zavřela za sebou dveře.

Zase byli sami. Díval se, jak růžovovláska zavřela dveře a jeho pohled teď směřoval na ni. Na osobu, kterou si tolik přál mít u sebe. Nevěděl, co má říct. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy se cítil… nervózní. Byla to pro něj novinka a už chápal, jak se před ním cítí ninjové v nějaké trapné situaci, protože právě teď by se nejraději propadl do země. Navíc ona nevypadala, že by to ticho prolomila. Vždyť ani nemůže, ty pako. Z přemýšlení ho vytrhl pohyb. Ihned k ní přiskočil a ruku jí zase tlakem, i když velice malým, protože neměla šanci mu v tomto stavu odporovat, přitlačil zpět k peřině.
Zamračila se na něj. Nebylo to fér. Nikdy ještě neprohrála žádnou opravdickou hádku a teď mu nemůže odporovat ani fyzicky a i vymluvit mu mozek z hlavy nemůže! No, to snad né!
Její ústa neslyšně vyslovila jeho jméno.
„Nebudeš se hýbat,“ zavrtěl hlavou Gaara.
Protočila oči v sloup.
„Nediv se. Vrátila ses nám skoro mrtvá… vlastně úplně… a čekáš, že tě nechám skákat po posteli?“ zeptal se jí mírně naštvaně.
Poslušně zavrtěl hlavou, což, jak věděla, ho dožralo úplně.
„Nebudeš se VŮBEC hýbat!“ rozkázal, a když chtěla na důkaz toho, že rozumí kývnout, střelil po ní smrtícím pohledem.
Nechápavě se na něj podívala a začala otevírat ústa tak, že to potom vypadalo, jako peskování malého dítěte, které něco rozbilo, ale žádná slova nevycházela. Po chvilce to vzdala a jenom ho pozorovala. Byla tak šťastná, že ho vidí, ale taky jí zajímalo, co Naruto…
Asi chtěl odejít, protože se začal sklánět pro svou tykev, ale on ji nesmí opustit! Rukou, kterou měla u jeho rukávu, mu jemně zatahala za jeho okraj a on na ni pohlédl. Oči měla zase zalité slzami. Podíval se na ni s takovou něhou, až jí to připadalo zvláštní, ale neřešila to. Dolehl na ni všechen stres, bolest, strach. Její tělo už nemohlo udržet ten tlak na něj vyvíjený a ona se zhroutila. I když brečet nechtěla, její tělo si dělalo, co chtělo, a místností se začaly rozléhat vzlyky s mírným hekáním, jak se i přes kyslíkovou masku snažila nabrat dech.
„Šššššš, už je dobře. Už bude jenom dobře, ano?“ Gaara ji rychle začal utišovat.
Lehl si k ní na postel a ona mu mohla zabořit hlavu do hrudníku, i když jí musel krapet pomoct. Ucítil jemňoučký tlak na svém černém triku. Plášť si sundal už předtím, když čekal před operačním sálem.
Její ruce ho žmoulali ve svých, když ji objímal. Musela odpočívat a on si tu v pohodě sedne na postel a ještě ji mačká!
Vzlyky ale neutichaly a on začal být nervózní z toho, jak dlouho to už trvá. No, hned, jak o tom začal přemýšlet, vstoupila do pokoje sestřička a jakmile jí řekl, jestli by ji nějak nemohla pomoct, odběhla pro sedativa na uklidněnou. Sice se mu nelíbilo, že jí budou otupovat smysly, ale věděl, že je to pro ni nejlepší. Znovu přiběhla a do jedné hadičky vpíchla injekci.
Přikývl na znak díku a ona po zkontrolování přístrojů znovu odešla.
„Šššššš,“ pořád jí šeptal a po chvíli uslyšel jím vysněné pravidelné oddechování.
Lehounce jí setřel slzy, trochu urovnal dýchací přístroj a zvedl se z postele. Už z chodby slyšel Hitomin hlas, jak už se připravuje mu dát proslov o tom, že Nami není ve stavu, aby mohla přijmout návštěvu. Přehodil si přes právě nasazený plášť vestu a uvázal si písečnou tykev. Ještě jedním pohledem zkontroloval osůbku na posteli a potichounku zaklapl dveře. Měl v plánu hned ráno zajít zase sem, takže zbytek noci bude pracovat. Ještě rychle škvírkou mezi dveřmi nechal proklouznout hromádku písku, aby ji ochraňovala. Nehodlal o ni znovu přijít, a pokud ji Sasuke osvobodil, bylo možné, že Orochimaru si ji bude chtít vzít zpátky. Zkusí to a bude mít opravdu…
Cestou pryč se pořád otáčel, aby kontroloval její dveře. Vyšel z nemocnice a zachvěl se zimou, brzy budou na mrazivou zem znovu dopadat ty sluneční paprsky, které ji znovu rozpálí do běla.
Oddychl si a konečně se vydal pracovat, aby to měl, co nejdříve za sebou.

Paprsky slunce jí dopadly na bledou tvář a za chvilku zase zmizely, když se mírně zamračila. Nechtělo se jí stávat. No, v hlavě se jí začaly míhat obrázky, jak vypadala její cela, jak ji Sasuke položil do písku, jak ji někdo našel a šeptal slůvka, která měla přímo omamný účinek. Vzpomněla si na Gaarův včerejší pohled-asi měla halucinace… Odhodlala se zvednout svá stokilová víčka a prostor před ní zahalila rudá červeň. Co tu dělá tak po ránu?
Chvíli jí trvalo, než byla schopna zaostřit na něco jiného než na jeho vlasy a obličej. Ano, ten výraz, který měl nasazený, nenávidí. Právě se rozhodla. Probodla ho pohledem a on se odtáhl. Zdálo se, že upravoval žaluzie, které byly za její hlavou. Chytré dávat okna, tam, odkud se z nich nedá dívat…
„Jak je ti?“ zeptal se jí.
Svraštila obočí a pohled směřovala někam za rameno. Pochopil…
„Tohle jsi tu nechala, když jsi „odcházela“,“ položil na peřinu písečnou květinu.
A pozor, tohle byl první pokus o vtip až Nami vyvalila oči, i když se jaksi nezdařil. Vtipné to sice moc nebylo, ale byl to úspěch… na jeho poměry.
Podívala se na hodiny, které byly tak milé, že netikaly. Půl druhé odpoledne… COŽE?! Fajn, tak tu není po ránu.
Byla tak ráda, že je tu, sice není doma, ale je aspoň v bezpečí a navíc, je tu on. Až teď si uvědomila, jak se k němu má vlastně chovat? Nemůže… to, co si uvědomila, už nejde vrátit a ona nechtěla zničit přátelství mezi nimi. Teda pokud to všechno nedělal kvůli Narutovi a taky proto, že je tu pod jeho „velením“… Jak tak uvažovala, on se přesunula na bílé křeslo, které bylo jenom kousek od ní a postele.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se šeptem, asi tak po minutě mlčení.
Otočila na něj hlavu a svraštila obočí. Její vybledlý pohled se propletl s tím jeho zeleným. Nevěděla, co myslí.
„To, že jsi…,“ začal vysvětlovat, ale nedokončil to.
Sklopil oči, jakoby se snažil najít slova. Pozvedla obočí, protože jí to začalo zajímat.
„…že jsi Jinchuuriki…“ střelil po ní pohledem, aby zjistil, jestli mu bude lhát, nebo ne.
Překvapeně zamrkala a rázně zavrtěla hlavou, jak jí to jen dovolovali všechny ty hadičky a hojící se rány.
No, teď byla řada na Gaarovi, aby luštil to, co mu chce říct. Slyšel hlasité povzdechnutí a potom mu něco ukazovala. Sledoval, kam její prstík ukazuje. Dveře. Otočil se na ni s nechápavým pohledem.
Protočila oči a naznačila mu psaní.
„Aha, jasně….“
To už pochopil a tak odešel najít něco, na co by mohla psát.
Spokojeně zavřela oči s tím, že počká, až se vrátí.

Vrátil se ani ne za třináct minut a našel ji zase spát. Nedivil se jí. Po tom všem musela být jistě vyčerpaná a navíc mu včera skoro umřela, takže má právo na nerušený spánek. Něco ze spaní zamrmlala, ale moc příjemně to neznělo. Sedl si na židli a jenom si hrál s těmi ohnivými prameny, které mu protékali mezi prsty. Ucítil na ruce dotyk a všiml si, jak se její ruka chytila té jeho. Vypadalo to, že se jí nezdáli moc příjemné sny, protože se mračila a hodně se převracela, čímž mu dost komplikovala život, protože ho odmítala pustit a on se zase odmítal vymanit, takže vždy když se převrátila, natáhl se nad ní… no, potom se však obrátila tak, že mu nebylo dovoleno, se tomu jakkoliv vyhýbat a tak si tedy lehl k ní, jinak by mu totiž tu ruku snad zlomila.
Popravdě mu to vůbec nevadilo, to v žádném případě! Ale… měl zvláštní pocity v břiše, kdykoliv se na ni podíval. A kdyby ho viděla, že u ní leží, vůbec si nedokázal představit, jak by reagoval. Jeho myšlenky, však byli přerušeny, protože Nami odmítala spát na druhé straně postele a tak se k němu přitulila. Gaara v tu chvíli děkoval bohu, že si sundal vestu, ještě by ji vzbudil tvrdý materiál, ze kterého byla vyrobena, a to on nechtěl. Rukou, kterou měla předtím uvězněnou v té jeho, mu teď mačkala černé tričko na hrudi a spokojeně si vydechla...

Bolestně zakňučela jako poraněná fena a z očí jí znovu stekl průhledný pramínek slané slzy. Pohladil ji po líci a bříškem palce přešel po jejích malinových rtech… Nami svraštila obočí, ale ústa se jí roztáhla do úsměvu.
„Už byl někdo na kontrole u slečny Namikaze Uzumaki?!“ slyšel, jak někdo volá a ihned mu došlo, že sem půjdou.
„Byla jsem tam před čtvrt hodinou, Hitomi-sama,“ ozvala se nějaká dívka.
Ano, před čtvrt hodinou hledal tu blbou tužku a dozvěděl se možnou pravdu.
„Aha, dobře tedy“ stín, který doléhal na dveře, se pomalu vytratil.
Gaara si oddechl, aniž by věděl proč a pomalu, aby ji nijak nevzbudil, se vytratil pryč.

Tak dlouho se nebyl projít po Suně, že by skoro zapomněl, jak vypadá. Nasál horký vzduch vonící po písku do plic a zase vydechl, když mířil hlavní ulicí.
„Kazekage-sama! Přišel dopis od skupiny z Listové!“ zakřičel jeden ninja, který ho teď tryskem dobíhal.
„Děkuji,“ Gaara převzal list a rozbalil ho.
Naruto se vyptával na všechny otázky ohledně jeho sestry, ale on počítal s tím, že mu to Sakura vysvětlí sama, až sem přijde. Kvůli jednomu problému se zdrželi poblíž hranic se zemí Ohně a Travnaté. Počítali s tím, že tu budou tak za pět dní, maximálně týden, protože ten problém nebyl ještě vyřešený.
Gaara si přikývl na souhlas, že mu odepíše potom a šel dál. Byl zvyklí na to, že si ho lidé prohlíželi a také na ustavičné odpovědi k pozdravům kolemjdoucích. Šel domů, musel něco sníst, protože od doby, co ji našel, nic nejedl a už měl docela hlad. Přeci jen, když pořád sedíte nad papíry, člověka to rychle zmůže… Právě v těchto chvílích přemýšlel, proč chtěl být Kazekage a Naruto Hokage… jenom papírování a nic jiného.
„K čertu s tím vším…,“ zaklapl za sebou dveře od domu.
„Tak co?!“ uslyšel volat z obýváku…
No, rozhodl se Kankuroua ignorovat a šel si pro onigiri do ledničky, které mu připravila Temari. Cítil se být hrozně unavený.
„Gaaro?“ znovu zavolal jeho bratr z obýváku a on ho zase ignoroval.
„Co je ti? Stalo se snad něco?“ Kankurou se opřel o obloukový rám, která předěloval obývák s kuchyní.
„Nami možná nebude moc pokračovat jako ninja…,“ ano, přesně to mu Sakura řekla, když hledal tu tužku. SAKRA!